Rozhovor s Mariánem Čaučíkem, členem představenstva Platformy mimovládnych rozvojových organizácií a ředitelem Dobrej noviny. Co si představíte pod slovem chudoba člověka, který se už přes 15 let hlavně zabývá pomocí v Africe?

Představím si rodinu nebo člověka, který – i když by velmi chtěl – nemá základní příjem a možnosti, aby mohl žít v důstojných podmínkách. Chudoba, kterou jsem viděl v Keni, Ugandě, Súdánu, je mnohem horší než ta na Slovensku. Tamní lidé nemají stabilní přístup k čisté pitné vodě, což přináší nemoci. Nemají peníze na léky a přístup k základní zdravotní péči. Nemají peníze na jídlo pro své rodiny, stabilní zaměstnání, neznají nic jako podporu v nezaměstnanosti. Každý den se ucházejí o námezdní práci. Ráno se ženy nabízejí, že vyperou lidem ze střední třídy šaty, uklidí, muži se nabízejí na námezdní práci ve fabrikách nebo se zapřou do vozíků na dovoz materiálu. Když práci seženou, dostanou pár šilingů – a večer mohou nakrmit svým dětem. Ale neví, co bude zítra. Rodiče nemohou poslat děti do školy a ty jsou často nuceny jít na ulici žebrat, krást nebo prostituovat, aby vůbec přežily.

Problémy Afriky jsou opravdu velké a mimovládní organizace je samy o sobě nevyřeší. Na druhou stranu – vidím konkrétní lidi v nouzi a komunity, kterým se dá pomoci. A vidíme výsledky. Pokud pomůžete jednomu člověku, je to možná charita. Ale v rozvojové pomoci je důležitá právě práce se skupinami a komunitami lidí. Lidé dané komunity nepřijímají pomoc pasivně, ale sami hledají cesty k vlastnímu rozvoji. Sami definují, co potřebují změnit, a potom se obracejí na nás jako na partnery s prosbou o pomoc v tom, v čem si nevědí rady. Často je to právě finanční pomoc. Z mála prostředků přitom dokážou udělat velmi mnoho. Za pomoc jsou tito lidé nesmírně vděční.

V jakých situacích si myslíte, že to opravdu má smysl?

Když po dvou či třech letech vidíte, že děti chodí do školy a ti šikovní dostali šanci a studují na střední škole. Když vidíte, že mladí lidé díky tomuto typu pomoci se také dál věnují rozvoji své komunity. Myslím si, že v práci s konkrétními lidmi a komunitami je řešení i pro ty širší otázky rozvoje. Pokud se vhodně propojí několik takových iniciativ a spojí se to s tlakem na místní úřady, které by měly být především odpovědné za rozvoj vlastní komunity a země, pak je šance, že potřeby rozvojových zemí a místních lidí se budou lépe definovat. Peníze dárců nepůjdou nazmar, ale postupně se bude něco měnit. Je to těžká práce. Běh na dlouhé trati. Práce na úrovni malých komunit, vesnic a městeček, kde se něco pomalu mění, ale potvrdzuje, že to má smysl.

Proč by se mělo Slovensko starat například o Afriku?

Podle mě nejde o to, jestli se má starat Slovensko nebo někdo jiný. Když vidíme, že velká část lidí žije v nedůstojných podmínkách, myslím si, že je to naše společná odpovědnost, aby i tito lidé mohli žít lépe. Jde o kategorii společného dobra. Pokud my můžeme žít v podmínkách, kde jsou naše základní potřeby uspokojeny dokonce nadstandardně, měli bychom myslet i na ty, kteří nic nemají, a hledat možnosti, jak pomoci. Každý ve své míře. Jinou odpovědnost mají vlády, jinou mají specializované organizace jako jsou agentury OSN. Ale celkově by měla existovat snaha celého rozvinutého světa pomoci rozvojovým zemím změnit situaci. Já to považuji za skandál, že dnes – ve 21. století – lidé umírají hlady.

O Afriku by se podle některých lidí měli starat hlavně její bývalí kolonizátoři. Navíc slovenská rozvojová pomoc staví na využívání svých specifických zkušeností a výhod. Jakou výhodu mají Slováci v Africe?

Výhodou je právě to, že Slovensko nebylo kolonizátorem. Naše vztahy nejsou zatíženy takovou minulostí, takže můžeme přijít s čerstvou hlavou a klást otázky na mocenské vztahy, které tam jsou. Můžeme se snáze ptát, proč rozvojová pomoc funguje tak, jak funguje. Proč vysokí funkcionáři žijí z velkých platů a obyčejní lidé nemají co jíst. Já bych viděl místo Slovenska v úsilí všech zemí o to, abychom lidem zajistili důstojné podmínky na život. Myslím si, že tomuto lidem na Slovensku rozumí více než zahraničně-politickým prioritám vlády v rámci oficiální rozvojové pomoci.

Rozhovor viedla: Daniela Balážová Z rozhovoru, který vyšiel v bulletine Prečo rozvojová pomoc. Vydáva ho Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), ktorá je združením právnických osôb - strešnou organizáciou 31 (23 riadnych členov a 8 pozorovateľov) slovenských mimovládnych organizácií, ktoré sa zaoberajú najmä zahraničnou rozvojovou a humanitárnou pomocou.