Člověk si v životě klade mnoho otázek. Mnozí se ptáme, jaký má život smysl. Takže filosofujeme. Já ráda přemýšlím. Ráda filosofuji. Proč jsem tady? Co by bylo se mnou, kdybych tady nebyla? Někdy mám pocit, že jsem tady úplně zbytečně, že nic nemá smysl. Že všechno je jen vývoj. Začátek - zrod a konec - zánik. Věčný koloběh. Ať už jsem tady, nebo ne. Všechno se opakuje. Se mnou, nebo bez mě. Jsem jen hračka přírody? Bezvýznamná maličká částice, kterou sfoukne vítr, odplaví voda, zničí obrovská síla, vůči níž je člověk bezmocný? Nechat se tedy unášet proudem a nic nedělat? Nebo jsem hračka Boha? Boha, který klade podmínky a je mstivý?
My rádi vtahujeme Boha do všeho, dáváme mu za všechno odpovědnost. Líbí se mi Bůh, jakého má Donald Walsch, který napsal tři knihy Rozhovory s Bohem. Jeho Bůh není soudce, ale přítel. Je tolerantní, chápavý, vždyť on stvořil všechno. I pokušení a nástrahy, je inteligentní a musí počítat s tím, že jimi všichni neprojdeme. Dal nám svobodu a mnoho možností a my chceme vyzkoušet všechno, to dobré i to špatné. Pokud nedodržíme podmínky, potrestáme se sami. Všechno se nám vrátí i bez soudu. Peklo si děláme my už tady na zemi.
Je nás osm miliard. Lidé se stále rodí a umírají. Není to jedno, jestli nás je o jednoho víc, nebo méně? Eckhard Tolle napsal, že jsme jako jedna velká skladačka z puzzle. Kdyby chyběl i jen jeden dílek ze skládanky, skladačka by nebyla úplná, nebyla by dokonalá. Každý jeden díl tvoří celek. Tak důležití jsme. Prý jsme sem přišli proto, abychom byli šťastní. Nepřišli jsme sem proto, abychom zachraňovali někoho nebo něco dokazovali. Přišli jsme sem proto, abychom se cítili dobře, abychom se těšili.
Ale co když pociťujeme existenciální prázdno? Něco jsme už prožili, možná jsme splnili nějakou úlohu, možná jsme zklamaní, unavení životem, cítíme beznaděj, prázdnotu. Kdo nás zachrání? Viktor Frankl řekl, že navzdory všemu je třeba říct životu ANO. Co vlastně má v životě největší hodnotu? Podle někoho je to hromadění majetku, postavení. Podle někoho rodina, služba Bohu. Co když člověk všechno má a přesto není spokojený? Potřebujeme toho k životu skutečně málo. Ten, kdo si to uvědomí, stane se „dobrovolně skromným“.
Někdo řekl, že všechno, co člověk potřebuje, je LÁSKA. Co když tu lásku nemáme? Dá se žít bez lásky? Co tu po nás vlastně zůstane? Jakou hodnotu tu necháme? Musíme tu vůbec něco zanechat? Vždyť všechno je tak pomíjitelné. Je pomíjitelná i láska? Nebo je láska věčná? Jaký smysl tedy má jeden lidský život? Nebo stačí jen BÝT?