Několik poznámek k etickým aspektům výzkumu I věda a výzkum v dnešním světě, stejně jako všechny jiné oblasti života společnosti, nejsou chráněny před negativními jevy, nejsou světem samy o sobě, kde by na rozdíl od běžného života byly absolutně dodržovány profesionální a etické požadavky.

Když hovoříme o etických aspektech výzkumu, můžeme na tento problém nahlížet ze dvou základních úhlů pohledu: první je etika samotné výzkumné práce, druhý etika přístupu k účastníkům výzkumu (Reichel, 2009, s. 175). Tento aspekt zvláště vystupuje do popředí při výzkumu ve společenských vědách, když se dotýkáme citlivých oblastí, jak je tomu i ve výzkumu v sociální práci.

Mezi základní etické otázky ve výzkumu patří otázka motivace samotného výzkumníka k výzkumu. V čisté podobě je to neustálá zvědavost po příčině jevů, po pochopení jejich zákonitostí, snaha dopátrat se nových poznatků a souvislostí, nebo jsou to jiné motivace, které nutí výzkumníka zkoumat? Kdysi byl výzkum doménou univerzit, dnes máme také specializované výzkumné instituce, například Slovenská akadémia vied (a její odpovídající instituce v jiných státech), které mají výzkum jako základní náplň své činnosti. Některé však západní univerzity mají vytvořeny takové podmínky pro pedagogy, že je v nich možný i špičkový výzkum. Nadále se od univerzitního učitele u nás právem očekává, že bude dělat výzkum. Dokonce ministerstvo školství a akreditační komise stanovuje určité kvantitativní kritérium na „objem“ výzkumu, který by měl vysokoškolský učitel plnit vedle své pedagogické práce. Je potom etické od něj zároveň vyžadovat zároveň nekonečné vypisování výkazů a objem administrativních činností, který neustále roste a pohlcuje většinu jeho času?

Od univerzitního pedagoga se právem očekává, že bude dobrým učitelem, který své pedagogické umění bude stavět nejen na poznatcích jiných, ale i na vlastním výzkumu. Ve slavných dějinách univerzit tomu tak vždy bylo. V praxi to v současnosti u nás vypadá většinou tak, že vysokoškolský učitel je buď vynikajícím pedagogem a jeho výzkumná činnost zaostává, nebo je vynikajícím vědcem, jehož výuka je rušena během jeho bádání, často přednáší na konferencích a buď chybí, nebo se dá zastupovat ve výuce. Velmi málo je takových vynikajících vědců-pedagogů, kteří tyto dvě činnosti dokáží skloubit. (A jsou i takoví, kteří nejsou dobří ani v jedné.) Je tedy motivací výzkumníků na vysoké škole snaha vykazovat dostatečný počet grantů, publikací za rok, nebo smysl k novým poznatkům?

Při samotné výzkumné práci by výzkumník nikdy neměl ztrácet objektivní nadhled (Miovský, 2006, s. 75). Stane se, že ve svém výzkumu odhalí takové informace, které jsou v rozporu s jeho původními představami, ba i odporují jim. Nesmí podlehnout pokušení takové údaje upravovat. Jedná se o jedno z nejvážnějších selhání výzkumníka jako vědce i jako osobnosti (Reichel, 2009, s. 175).

Výzkumník by neměl svou roli a pozici využívat k jiným účelům, například k budování si pozice ve zkoumané firmě či organizaci, pro kterou pracuje, a zejména tímto budovat své mocenské postavení na vysoké škole. Neměl by využívat ani ovlivňovat ze své pozice zkoumané osoby (Reichel, 2009, s. 177).

Výzkumník by měl být nezávislý na zadavateli výzkumu; jeho úlohou není prosazovat zájmy sponzorů, ale řešit výzkumný problém bez ohledu na jejich záměry a přání. Pokud nedokáže tomuto tlaku čelit, neměl by v takovém případě úlohu výzkumníka přijmout. Nikdy se nesmí podílet na zneužívání výsledků výzkumu. Je povinen uvádět výsledky nedeformovaně a v případě jejich deformace zadavatelem uvést je na pravou míru. (Pravda, v současnosti mluvit o sponzorech výzkumu v sociální práci je jen zbožným přáním).

Etické otázky ve vztahu ke zkoumaným osobám

Výzkumník v sociální práci pracuje se citlivými a důvěrnými informacemi. Je otázkou, nakolik je schopen získat důvěru zkoumaných osob a tedy nakolik jsou oni ochotni mu skutečně poodhalit své nitro a odpovědět v souladu se skutečností. Odtud vyplývá, že pokud není výzkumník pro zkoumanou osobu dostatečně důvěryhodný, pak je zaručena validita takového výzkumu.

Citlivé informace musí výzkumník zabezpečit proti zneužití. Musí zajistit bezpečné uložení všech primárních údajů a výzkumné data používat výhradně jen k výzkumným účelům. Zde vyvstává potřeba informovaného souhlasu zkoumané osoby, který by měl být ošetřen ještě před samotným zkoumáním. Existují ale typy výzkumu, kde toto nelze dodržet, například při zúčastněném, ale skrytém pozorování, kdy výzkumník proniká do komunity např. bezdomovců nebo jiných klientů a získává si jejich důvěru jako jeden z nich. Zde je otázka, jak ošetřit informovaný souhlas. Přinejmenším by měly být zkoumané osoby informovány hned, jakmile je to možné po skončení výzkumu, a se závěrem užití výsledků by s nimi měli souhlasit.

Pokud je to jen možné, měl by výzkumník vstupovat do terénu legálním způsobem, na základě požadovaných povolení, například do nemocnice či zařízení sociálních služeb.

Zkoumaná osoba nesmí být k účasti na výzkumu nijak nucena, je třeba respektovat její anonymitu a důstojnost; v zájmu zachování co největšího dobra nesmí být vystavena zbytečnému stresu, otázkám, které ji zbytečně zraňují a rozhání její utrpení, nesmí být vystavena situacím, které by ji nutili k nedůstojnému chování či zacházení (Marlow, 2001, s. 17, Reichel, 2009, s. 178). To je důvod, proč se tak zřídka používá experiment ve výzkumu sociální práce. Pokud zkoumaná osoba projeví zájem o výsledky výzkumu, má právo být informována.

Velmi citlivou záležitostí je odměňování zkoumaných osob, které může být například motivací k účasti na výzkumu (a odpovídat či chovat se podle předpokládaných očekávání), někdy však může takové odměňování zkoumané osobě přímo uškodit, například umožnit v určité fázi léčbě postiženci alkoholem přístup k alkoholu.

Etické otázky ve vztahu k výzkumníkům

V dodržování etických zásad by měli být proškoleni všichni členové výzkumného týmu. Výzkum v sociální práci může se sebou přinášet rizika a ohrožení pro výzkumníka a jeho tým. Je třeba připravit výzkum v terénu tak, aby byl samotný výzkumník co nejméně ohrožen, zorganizovat způsob pohybu v terénu – například při streetworku tak, aby byl zajištěn přítomností jiné osoby a pod. Je velmi dobré v takových případech spolupracovat se zkušeními a osobnostně zralými jedinci, kteří dokážou identifikovat a potenciálně eliminovat možné nebezpečí; naopak vyhýbat se neskúseným „dobrodružným povahám“, jejichž účast riziko zvyšuje.

Etika publikování

Je také etickou povinností každého výzkumníka držet se zásady zkoumat – vyhodnotit – publikovat. Samozřejmě u prvních dvou činností se vyžaduje co nejhlubší znalost výzkumných postupů a hodnocení výsledků, aby nedocházelo ke zkreslení výzkumu způsobenému nedostatečnou znalostí postupů výzkumu, je třeba zajistit jeho validitu a reliabilitu i korektnost při způsobu zhodnocení výsledků, například znalostí vhodných statistických metod a způsobu interpretace výsledků (Punch, 2008b).

Může se stát, že v rámci výzkumu nepřijde sice ke vymyšlení výsledků, ale následně se zjistí, že byla špatná metodika. Další chybou je, že vědec sice své výsledky nevymyslí, ale zamlčí něco, co se mu do práce nehodí. Třetí chybou je, když jsou výsledky nesprávně interpretovány. A poslední chybou vědce je, že nepřizná, že na daný problém už někdo přišel, a vydává jej za své řešení (Illnerová, in: Pigula, 2006).

Specifickým problémem je etika publikování (Meško, 2009). V současné honbě za plněním nastavených kritérií se vyvinuly takzvané „spolupracující týmy“, kdy při publikování výsledků se připisují jména výzkumníků, kteří nikdy nepracovali na výzkumu, podle zásady „já tobě, ty mně“ nebo „citačních týmů“, kde si autoři navzájem citují jeden druhého podle dohody. Dokonce i v zahraničí vidíme, že na kongresy jsou připouštěny příspěvky, jejichž autoři si svou účast zaplatí, a publikované jsou články, které si autoři rovněž zaplatí. Odhlédnuto od těchto praktik je obecně známou skutečností, že „i známosti dělají vědu“ a že tedy na významné kongresy jsou zváni tito vědci, kteří pronikli do povědomí v daném oboru nejen díky své práci, ale také kontaktům, a ti, kteří je nemají, přestože mají srovnatelné výsledky, často zůstávají v pozadí.

Závěr

Dal by se mluvit o mnoha etických aspektech výzkumu ještě podrobněji. Naším cílem nešlo vyřešit etické aspekty ve výzkumu, ale klást si i posluchačům otázky, i nepopulární, které by nás všechny podnítily k zamyšlení, uvědomění si některých skutečností, možná k vnitřní konfrontaci a řešením.

Autoři: prof. Ing. Libuša Radková, PhD. PhDr. Anna Pavlovičová, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] MARLOW, Christine. 2001. Research Methods for Generalist Social Work. Stamford : Thomson Learning, 2001. 365 s. ISBN 0-534-52571-7. [2] MIOVSKÝ Michal. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha : Grada, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. [3] PIGULA, Topi. 2006. Odvrhněte nepodstatné, radí prof. RNDr Helena Illnerová. [online]. Koktejl, č.9 [2006] [cit. 2010-10-12]. Dostupný z WWW: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2828:odvrhnte-nepodstatne-radi-profesorka-rndr-helena-illnerova&catid=1:lide&Itemid=4&zoom=INF&showall=0&panx=1&pany=0 [4] PUNCH, Keith F. 2008a. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. 230 s. ISBN 978-80-7367-468-7. [5] PUNCH, Keith F. 2008b. Základy kvantitativního šetření. Praha: Portál, 2008. 147 s. ISBN 978-80-7367-381-9. [6] REICHEL, Jiří. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6. [7] MEŠKO, Dušan. 2009. Publikace a prezentace výsledků. In: ŽIAKOVÁ, Katarína et al. Ošetrovateľstvo teória a vedecký výzkum. Martin : Osveta, 2009. s. 271-297. ISBN 978-80-8063-304-2.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociálnej práci a dalších pomáhajících profesiách, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a dalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.