Úvod

Ve všech oblastech veřejné politiky (resp. sociální politiky) se dnes skloňuje slovo „racionalita“, racionalita opatření. Taková racionalita má být vyjádřena nejen ekonomicky, ale také obsahově, například neexistencí nezamýšlených vedlejších účinků navrhovaných opatření. Jak je to ale ve skutečnosti s naší schopností racionálně plánovat intervence do společenské reality? Není naše znalost o světě spíše jen částečná a naše konečné rozhodování pak spíše „omezeně racionální“? Tento text se snaží o krátký teoretický rozbor slova „racionalita“ v pohledu dvou významných autorů v oblasti teorie rozhodování, teorie organizace a teorie veřejné politiky, resp. teorie intervence do společenské reality, Herberta A. Simona a Charlese Lindbloma.

Teorie „omezené racionality“ Herberta A. Simona

Teorie „omezené“ či „ohraničené“ racionality (Bounded Rationality) Herberta A. Simona (1961) poukazuje na to, že znalosti v procesu rozhodování determinují, jaké důsledky budou následovat z alternativních strategií. Je úkolem našich znalostí selektovat z celé skupiny možných důsledků omezenější subskupinu, nebo dokonce (v ideálním případě) jedno nastavení důsledků.

Určitý subjekt (aktér) nemůže znát přesné důsledky, které budou následovat jeho chování. Právě tuto problematiku lze nazvat teorií omezené (ohraničené) racionality. Co však subjekt může, je formovat očekávání budoucích důsledků; tato očekávání jsou založena na známých empirických vztazích a na informacích o existující situaci. Znalost je tedy „prostředkem k objevení toho, jaké důsledky chování budou skutečně následovat.“(1) Hlavním účelem znalosti, i když je to jen část procesu volby, je odhalit jednotlivé unikátní možnosti, které jsou důsledkem každého alternativního chování, ačkoli v praxi je tento účel dosahován jen nedokonale. „Znalost o důsledcích chování byla proto Simons identifikováná jako primární proměnná ovlivňující volbu jednání. Druhý vliv byl nalezen v preferencích jedinců určitých nastavení důsledků v porovnání s jinými.“(2)

Podívejme se tedy blíže na paradigma omezené racionality, někdy též nazývané jako „administrativní model“. Simon v podstatě tvrdí, že lidská nedokonalost a omezenost je přirozená a musí se s ní počítat. Podle Simona trpí sociální vědy případem akutní schizofrenie v jejich nakládání s racionalitou. V jednom extrému máme ekonomy, kteří přisuzují ekonomickému člověku (homo economicus) absurdně vševědoucí racionalitu. Ekonomický člověk má kompletní a konzistentní systém preferencí, které mu „dovolují vždy vybrat z alternativ, které se mu otevírají; vždy mít úplné povědomí o tom, co tyto alternativy jsou; nejsou zde omezení složitosti výpočtů, které si dělá s cílem zjistit, které alternativy jsou nejlepší; pravděpodobnostní počty pro něj nejsou ani „děsivé“, ani „mysteriózní.“(3)

V druhém extrému mají podle Simona tendence v sociální psychologii, které se snaží redukovat veškeré poznání na dojem. Proto se často jako příklad uvádí, že mince se jeví větší pro chudé děti než pro bohaté (Bruner a Postman), že tlak sociální skupiny může přimět člověka k tomu, že vidí puntík tam, kde není (Asch), a tak dále. Řada behaviorálních vědců měla napilno při poukazování na to, že lidé nejsou tak racionální, jak si sami myslí. Pravděpodobně příští generace nám ukáže, že jsou mnohem racionálnější, než jak je popisujeme dnes – ale s racionalitou méně grandiózní, než je ta proklamovaná ekonomy, jak uvádí Simon.

Další komplikace v rozhodování se objevují, když je do procesu zahrnut více než jeden jedinec. Pro takovýto případ budou rozhodnutí ostatních jedinců začleněna do podmínek, s nimiž si každý člověk musí poradit při volbě svého rozhodnutí. To znamená, že každý „jedinec musí (aby determinoval specifické důsledky svých akcí) znát, jaké budou akce ostatních. To je faktor zásadní důležitosti pro celý proces administrativního rozhodování.“(4) Je zde skutečně zacyklenost. Než může A racionálně zvolit svou strategii, musí vědět, jakou strategii zvolilo B; a než B zvolí svou strategii, musí znát, co zvolilo A.

Simonova definice racionality a její limity

Pravděpodobně jedinou cestou, jak se vyhnout nejasnostem (případně tyto nejasnosti vyjasnit), je používat termín „racionální“ ve spojení s vhodným přívlastkem. Potom může být podle Simona rozhodnutí nazváno „objektivně“ racionálním, pokud jde skutečně o správné chování pro maximalizaci daných hodnot za dané situace. Je „subjektivně“ racionální, když maximalizuje dosažení cílů relativně k aktuální znalosti subjektu. Je „uvědoměle“ racionální v rozsahu, v němž je přizpůsobení směřování k cíli uvědoměle řízeným procesem. Je „uváženě“ racionální v rozsahu, v němž je přizpůsobení směřování k cíli uváženě zapříčiněno (jednotlivcem nebo organizací). „Rozhodnutí je „organizačně“ racionální, pokud je orientováno na organizační cíle; je „osobně“ racionální, pokud je orientováano na cíle jednotlivce.“(5).

Podle Simona je vzorec lidské volby často spíše odpovědí na stimul než volbou mezi alternativami. Efektivní administrace podle Simona vyžaduje racionální rozhodování; rozhodnutí jsou racionální, když subjekty vyberou nejlepší alternativu k dosažení cíle. Ale administrativní rozhodnutí jsou vysoce složitá a racionalita je limitovaná z různých důvodů: „všechny důsledky, které plynou z daného směru aktivity nemohou být předvídány; důsledky aktivit leží v budoucnosti a proto je obtížné je realisticky hodnotit; a racionalita vyžaduje volbu mezi všemi možnými alternativami, ale mnoho z nich nám nikdy neprojde hlavou a proto nebude vzato v úvahu.“ (6)

Aktuální chování subjektu tedy podle Simona tři hlavními způsoby objektivní racionalitu nenaplňuje ve smyslu její definice výše: 1) „Racionalita vyžaduje kompletní znalost a předjímaní důsledků, které budou následovat každé volbě. Ve skutečnosti je znalost důsledků vždy jen fragmentární. 2) Protože tyto důsledky leží v budoucnosti, imaginace musí nahradit nedostatek zkušenosti při přiřazování hodnot. Hodnoty mohou být anticipovány jen částečně. 3) Racionalita vyžaduje volbu mezi všemi možnými alternativami chování. Ve skutečném chování však jedincům „přijde na mysl“ jen velmi málo z těchto možných alternativ.“(7)

_ad 1): Nekompletnost znalosti_Racionalita implikuje kompletní a nedosažitelnou znalost exaktních důsledků každé volby. Ve skutečnosti lidská bytost nemůže znát nikdy více než jen fragmentární znalost podmínek, obklopujících jeho jednání, nemůže mít víc než omezený vhled do regulací a zákonů, které mu mohou umožnit odvodit budoucí důsledky z poznání současných okolností.

_ad 2): Obtíže při anticipaci_Je samozřejmou zkušeností, že anticipované přání může být velmi odlišné od později realizované skutečnosti. To vše není jen důsledek selhání při anticipaci důsledků. Jedním z důvodů je, že mysl nemůže v jednom okamžiku uchopit důsledky v jejich celistvosti. Namísto toho se pozornost přesouvá z jedné hodnoty na druhou s důsledkem posunů v preferencích.

_ad 3): Rozsah možných alternativ chování_Ze všech možných alternativ chování jen velmi malé množství přichází na mysl (v daném okamžiku) jako skutečně možná alternativa chování. Protože každá alternativa má odlišné důsledky, nastane situace, že mnoho možných důsledků nikdy nenastane, protože není předem rozpoznáno, že jsou to možné důsledky dostupných alternativ chování.

Limity racionality zde vidíme jako neschopnost lidského myšlení brát v úvahu všechny aspekty určitého rozhodnutí, tedy hodnotu, znalost a chování, které by mohly být relevantní. Tytéž body v rozvinuté podobě viz následující tabulka.

Předpoklady teorie „ohraničené racionality“| | | --- | | Předpoklady o rozhodování dle Simonovy teorie „omezené racionality“ | | A) lidské vědění je nekompletní a roztříštěné | | B) člověk nemůže zvážit mnoho důsledků svých činností | | C) člověk nemůže myslet na příliš mnoho věcí najednou (limit pozornosti) | | D) člověk si nemůže všechno pamatovat (limit paměti) | | E) člověk jedná na základě rutiny, zvyku a konzervatismu | | F) člověk žije v omezujícím organizačním prostředí |

_Zdroj: Veselý 1997:70_Stručně shrnuto, jedinci nejsou schopni dělat složitá rozhodnutí racionálně. Blau a Scott pak vidí systémovou organizaci „jedinců jako jediný způsob, jak předejít příliš velké škále nutnosti rozhodovat. Funkcí organizace je tedy limitovat rozsah rozhodnutí, které musí každý člen vykonat; jedině tímto způsobem je k tomuto problému možno přistoupit racionálně.“(8)

Inkrementální racionalita Charlese Lindbloma

V pojetí Charlese Lindbloma jde o odlišný typ racionality, než jak bývá slovo racionalita obvykle vnímáno. Jde o „každodenní“ racionalitu a formou takovéto racionality může být i tzv. inkrementální přístup, který rozvíjí Charles Lindblom (1959). Autor vychází z metodologického individualismu; společenský a politický život si představuje jako pluralistickou hru zájmů osobností, která se však realizuje ve vzájemných interakcích a jednání je závislé také na sociálním kontextu, v němž probíhá.

Diskusi o tzv. inkrementálním (přírůstkovém) způsobu tvorby a realizace politiky lze vysledovat podle Colebatche už u článku Charlese Lindbloma z roku 1959, v němž „…kritizoval náhled na rozhodování jako na komplexní hledání optimální cesty k dosažení známých výsledků, přičemž poukazoval na to, že v praxi nejsou prostředky a výsledky oddělitelné, analýza je spíše omezená než úplná, politika vzniká spíše v malých následných krocích než jedním pevným rozhodnutím – a znakem dobrého rozhodnutí není ani tak dosažení daných cílů, ale souhlas lidí s tím, jak jich bylo dosaženo.“(9)

Dá se z toho tedy vyvodit, že proces zavádění nových politik bude pokračovat i po přijetí vámi sledované politiky a bude dále ovlivňovat její implementaci. Z těchto předpokladů vychází tzv. inkrementalistický model tvorby politiky, který zdůrazňuje postupné drobné, marginální změny v procesu tvorby politiky. „Nutí aktéry, aby vnímali ‚problémy‘ jako určené pro neustálé ‚redefinování‘ podle dostupných prostředků pro řešení.“(10)

Zajímavé na tomto modelu je především to, že podle Lindbloma je stejně racionální a systematický jako metoda založená na jasně určených cílech. Tento způsob tvorby politiky dostal poněkud hanlivý název „muddling through“, tedy „prokličkovávání“ či přístup „nějak si poradit“, případně „nesouvislé vršení rozhodnutí“ (disjointed incrementalism). Lindblom tedy navrhl vlastní alternativu k racionalistické analýze tvorby rozhodnutí v politickém prostoru.

Podle Winklera představuje „inkrementální model tvorby politických rozhodnutí specifické pojetí politické racionality. Je to racionalita, která svazuje individuální rozhodování se společensko-politickým kontextem jedince a s praktickou situací, v níž se rozhoduje. Jeho představa praktické, každodenní tvorby politiky nezačíná u nějakého ideálního, přesně formulovaného cíle, ale v konkrétních politických situacích, které existují a působí na aktéry rozhodování.“(11)

Z této „každodenní“ tvorby politiky pak vyplývá logický důsledek pouze malých, postupných, marginálních změn a jejich postupného vršení na sebe (odtud inkrementalismus). „Když problematiku shrneme, následkem diskuse o inkrementalismu došlo minimálně ke dvěma výrazným posunům analytického zaměření: (1) k posunu od požadovaných výsledků politiky k procesu, v němž je politika prováděna, a (2) k posunu od logiky systému jako celku k logice účastníků.“(12)

Inkrementalismus Ch. Lindbloma dále evokuje tzv. model odpadkového koše (garbage can model). Autoři modelu Cohen, March a Olsen tvrdili, že „instituce nefungují tak, že nacházejí řešení problémů ve chvíli, kdy se určitý problém vynoří. Naopak, podle nich mají členové instituce celou řadu nápadů, které obvykle skončí v odpadkovém koši. „Teprve když se objeví problém, všichni začnou přehrabovat pomyslný odpadkový koš a hledat řešení mezi nápady, které se objevily v minulosti a nebyly využity.“(13)

Závěr

Smyslem tohoto textu bylo poukázat na limity naší schopnosti racionálně rozhodovat o intervenci do společenské reality. Herbert A. Simon i Charles Lindblom upozorňují na to, že naše znalosti o společnosti jsou jen částečné, neúplné a že naše rozhodování je tomuto faktu podřízeno. Vyzněním tohoto textu by mělo být varování před přílišnou domýšlivostí nás lidí a obzvláště těch, kteří se pohybují v oblasti plánování a projektování intervencí do společnosti (např. za účelem řešení problémů marginalizace či sociální exkluze), tedy lidí odpovědných za tvorbu veřejné, resp. sociální politiky. Po teoretické linii zde nabádám k určité pokoře v otázkách intervenování do společenské reality. Mějme na paměti společně například s Anthony Giddensem, že soudobá společnost řeší více problémů, které si sama moderní společnost za přibližně dvě stovky let své existence přivodila, než problémů přírodního charakteru, které převládaly dříve. Je možné, ba spíše pravděpodobné, že mnohé z těchto problémů jsme si přivodili sami svou přílišnou domýšlivostí v otázce naší schopnosti „racionálně“ rozhodovat při tvorbě veřejné, resp. sociální politiky.

Autor: Martin Smutek

Použitá literatura:

  1. BLAU, P. M.; SCOTT, R. W. Formal Organizations. San Francisco: Chandler Publishing Company, 1962.
  2. COLEBATCH, H. K. Úvod do policy. Brno: Barrister and Principal, 2005.
  3. GIDDENS, A. Unikající svět. Praha: SLON, 2000.
  4. KRATOCHVÍL, P. Teorie evropské integrace. Praha: Portál, 2008.
  5. LACA, S.: Intolerancia sociálně patologických jevů v postmoderní společnosti, In: Inkluze versus exkluze – dilema sociální patologie, Brno, Institut mezioborových studií, 2010.
  6. SIMON, H. A. Administrative Behavior. New York: The Macmillan Company, 1961.
  7. VESELÝ, A. Jak si vybrat „svoji“ teorii rozhodování. In Purkrábek, M. (ed.). Rozhodování, financování a komunikace ve veřejné politice v České republice. Praha: Univerzita Karlova, 1997.
  8. WINKLER, J. Implementace – Institucionální hledisko analýzy veřejných programů. Brno: Masarykova univerzita, 2002.

_____(1) LACA, S.: Intolerancia sociálně patologických jevů v postmoderní společnosti, In: Inkluze versus exkluze – dilema sociální patologie, Brno: Institut mezioborových studií, 2010, s. 67. (2) SIMON, H. A.: Administrative Behavior. New York: The Macmillan Company, 1961. s. 77. (3) Tamtéž s. 75. (4) Tamtéž s. 70-71. (5) Tamtéž s. 76. (6) BLAU, P. M.; SCOTT, R. W. Formal Organizations. San Francisco: Chandler Publishing Company, 1962, s. 36-37. (7) SIMON, H. A.: Administrative Behavior. New York: The Macmillan Company, 1961. s. 81. (8) BLAU, P. M.; SCOTT, R. W. Formal Organizations. San Francisco : Chandler Publishing Company, 1962, s. 36. (9) COLEBATCH, H. K.: Úvod do policy. Brno: Barrister and Principal, 2005, s. 74. (10) WINKLER, J. Implementace – Institucionální hledisko analýzy veřejných programů. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 57. (11) Tamtéž s. 111. (12) COLEBATCH, H. K.: Úvod do policy. Brno: Barrister and Principal, 2005, s. 75. (13) KRATOCHVÍL, P. Teorie evropské integrace. Praha : Portál, 2008, s. 132. ________Příspěvek byl uveden na V. ročníku vědecké konference s mezinárodní účastí pod názvem 'Sociálno-patologické jevy a marginalizované skupiny', kterou zorganizovaly Ústav Královny Pokoje z Medžugorja Bardejov, Institut mezioborových studií Brno, Filozofická fakulta UPJS Košice a konala se 08. října 2010 v Bardejově._