Úvod
Online rizikové chování je v posledních letech předmětem mnoha odborných i laických diskusí vzhledem k prudkému nárůstu obětí, které jsou zneužívány prostřednictvím internetu. Online rizikové chování, případně chování ve virtuální sféře, je podřadným termínem k termínu rizikové chování. Na základě výzkumů, které realizoval Richard Jessor, bylo prokázáno, že rizikové chování představuje komplex či soubor takových aktivit, činností, chování a jednání, které jsou obecně rizikové a nebezpečné (Jessor 1998), „a které se často vyskytují společně, mají stejné příčiny vzniku (osobnostní, sociální) a jsou v negativním vztahu k konvenčnímu chování, např. naplňování školních povinností“ (Dolejš 2010, s. 32). M. Čerešník (2019) hovoří o rizikovém chování jako o „živém konceptu“, protože je patrný určitý vývoj. Podle teorie je důsledkem rizikového chování zejména konstituční zranitelnost, nahromaděná agrese či frustrace. Tyto důsledky lze označit i jako vnitřní. Důsledkem mohou být i faktory vnější, například výsledky sociálního učení, upadlé hodnoty ve společnosti. M. Čerešník (2019) také realizoval výzkum, který se detailněji zabývá specifikací rizikového chování. Výzkum se uskutečnil na Slovensku a výzkumný soubor tvořilo 203 172 respondentů (žáků 5. až 9. ročníku). Ukázalo se, že v obecnosti chlapci více inklinují k rizikovému chování. Rizikové chování stoupá zejména po 11. roce života. Faktory, které významně ovlivňují vznik rizikového chování, jsou například věk, nižší sebehodnocení, vyšší úzkostlivost, vyšší impulzivita, únik do virtuální reality, vyšší agresivita. Na základě faktorů, které přímo ovlivňují vznik a vývoj rizikového chování, jejich neustálého vývoje, přenosu i do virtuálního prostředí a objevování (nových) modifikací, jsme pro tyto účely zpracovali vlastní typologii rizikového chování:
Tab. 1 Formy rizikového chování (Vlastní zpracování M. Židová)
Online rizikové chování představuje nevhodné projevy chování přenesené do virtuálního prostředí – kyberprostoru (Niklová, 2017). Online rizikové chování je chování jedince, které se odehrává v kyberprostoru a vzhledem k přítomnosti online hrozeb jedinec ohrožuje sebe nebo jiné. Necharakterističtějším rysem online rizikového chování je rizikové využívání internetu. Pro online rizikové chování nebo rizikové využívání sociálních sítí jsou podle našeho názoru charakteristické následující znaky:
- internetové prostředí,
- komunikace prostřednictvím sociálních sítí,
- komunikanti dokáží spolu komunikovat ve stejný čas i přes absenci osobní interakce,
- často utajená skutečná identita,
- nástrahy internetových hrozeb, kam už lze zařadit jednotlivé formy online rizikového chování,
- problém s adaptací,
- problém s kontrolou vlastních emocí či chování,
- problém s projevy empatie a akceptace,
- problémové chování v sociálních interakcích,
- sklon podléhat novým a nebezpečným aplikacím a projevům v prostředí internetu.
Existuje také několik typů a forem online rizikového chování. I ty se postupně modifikují a je jim věnována stále větší pozornost. Některé z typů online rizikového chování jsme zapracovali do následující vlastní typologie:
Tab. 2 Typy online rizikového chování (Vlastní zpracování M. Židová)
Odborníci poukazují na to, že významným faktorem při problémovém používání internetu a rizikovém využívání sociálních sítí je i internalizace symptomů. Jedná se o nižší úroveň životní spokojenosti (Martínez-Ferrer et al. 2018), ale v mnoha případech je to způsobeno online dezinhibičním efektem. Dezinhibice je typ chování, pro které je charakteristická nezdrželivost v online komunikaci i celkovém fungování v kyberprostoru. Jinými slovy, jde o snížené obavy v online prostoru (Huang et al., 2020), a proto jsou uživatelé internetu ve virtuálním prostředí odvážnější. Někteří odborníci se domnívají, že jde o komplex faktorů, které jsou odpovědné za nezdrželivost v online komunikaci, a to dezinhibice, deindividualizace, anonymity (Buelga et al., 2017). Termín deindividualizace v tomto pojetí představuje ztrátu individualizace a neschopnost regulovat vlastní chování. Jako příklad lze uvést sociální skupiny, v nichž se jedinec pasivně přihlíží, například uživatelé sociální sítě neadekvátně diskutují či komentují nějaké příspěvky. Podle M. P. Hernández et al. (2021) je pro online rizikové chování charakteristická především vysoká úroveň dezinhibice. Bylo empiricky dokázáno, že online dezinhibiční efekt je odpovědný za to, že uživatelé internetu ve větší míře důvěřují lidem v kyberprostoru (Huang et al., 2020), což je podle našeho názoru klíčový faktor pro online ohrožení dětí a mládeže. To může být často zneužíváno a děti se tak mohou stát centrem útoků – online agrese. Je také empiricky dokázáno, že do online agrese jsou nejčastěji zapojeny nezletilé osoby – děti (Ouvrein, G. et al. 2018), zatímco kyberšikanování obvykle vrcholí během dospívání, protože zde působí silný vliv sociálních vrstevnických skupin (Kowalski et al., 2014).
Teoretické vymezení online agrese
Z etymologického hlediska termín agrese pochází z latinského agressio. Jedná se o „akt poškození či ublížení“ (Lovaš 2010, s. 14), vůči poškozené osobě – oběti. Kyberagrese je problém, který se týká dívek i chlapců v stále mladším věku. Agresivní chování v virtuálním prostředí jedince poškozuje psychicky, morálně a negativně ovlivňuje socializaci, která je v období dospívání klíčová (Romera, E. M. et al. 2021).
Na teoretické, praktické a výzkumné účely se agrese často dělí podle toho, co nebo kdo ji vyvolává. Nejznámější je dělení agrese na proaktivní a reaktivní (Merk et al., 2005), přičemž
a) proaktivní agrese – představuje úmyslné agresivní chování jedince za účelem dosažení určitých cílů a současně uspokojení vlastních potřeb,
b) reaktivní agrese – je reakcí na něco/někoho. Tato forma agrese představuje chování jedince na vnímanou provokaci nebo hrozbu. Často jde o to, že člověk je vyprovokován exogenními vlivy a obvykle zaujímá obranný postoj.
L. Lovaš (2010) z hlediska účelu dělí agresi na dva typy:
a) afektivní – vzniká na základě emočního rozrušení či rozpoložení,
b) instrumentální – nejde o poškozování jiné osoby na základě negativních emocí, ale na základě uspokojení vlastních potřeb, s tím souvisejícím dosažením vlastního cíle.
Agrese přenesená do online prostoru je online agrese, synonymně i kyberagrese, která je doprovodným jevem kyberšikanování. Mnozí si pod pojmy online agrese/kyberšikanování představují děti v roli obětí, které se navzájem zesměšňují ve veřejných příspěvcích na sociálních sítích (Lipton 2011). To je sice pravda, ale v posledních letech je chápání online agrese a také kyberšikanování širší a zahrnuje i jiné formy sužování, např. online zneužívání, (kyber)pronásledování, opakované napadání oběti (v nejširším slova smyslu), včetně vydírání, vyhrožování, zesměšňování, happy slapingu a pod. Při online agresi se agresor s obětí nemusí znát, zatímco při kyberšikanování agresor oběť obvykle zná i osobně (López-Vizcaíno 2021). Za formu kyberšikanování považujeme i nutilání ke zapojení do online výzev, zejména těch nebezpečných (Židová 2021), které se mohou tragicky završit. Obětem kyberšikanování a online agrese rychle přibývá. Pokud jde o kyberšikanování, pak ještě v roce 2007 to bylo 18 %, v roce 2019 to bylo už 36 %, přičemž se očekává, že tento trend bude nadále narůstat (López-Vizcaíno et al. 2021), protože stále více nezletilých je aktivních na sociálních sítích. Online agresi považujeme za předstupeň kyberšikanování. Velmi často se online agresi nepřisuzuje takový význam jako kyberšikanování, je jakoby více tolerována z důvodu její časté užitnosti a mnozí uživatelé ji považují za součást internetové komunikace (Židová, Bielčiková 2022). To je sice v současnosti fakt, avšak na druhé straně se tím otevírají brány ještě větší toleranci vůči neadekvátní online komunikaci/online násilí. Základním rozdílem mezi kyberšikanováním a kyberagresí je ve frekvenci opakování. U kyberagrese jde o čin jednorázový a u virtuálního šikanování jde o dlouhodobější ubližování (Hollá, 2017, Bielčiková, 2021). Důležité je věnovat pozornost projevům, které mohou vést k agresivnímu chování ve virtuálním prostředí. Autorka Quintana-Ort,C. et al. (2020) tvrdí, že dospívající, kteří prožívají kyberviktimizaci, jsou náchylní na neadekvátní zvládání úrovně stresu, což může vést k negativnímu vyrovnávání se (pomsta, vyhýbání se), což dále vede k kyberagresi. Pro lepší pochopení uvádíme grafické znázornění na obr.1. V tomto případě je důležité věnovat pozornost tématům zvládání stresu a vyrovnávání se s ním. Smysl vidíme zejména v důsledné primární intervenci a prevenci.
Obr. 1: Proces mezi kyberviktimizací a kyberagresí (Zdroj: Quintana-Ort,C. et al. 2020)
Online rizikové chování se často spojuje s dětmi a dospívajícími, ale nemusí být výlučně realizováno jen nezletilými osobami. Online rizikové chování může být realizováno dětmi, tak i s dětmi. Je proto velmi důležité chránit děti před potenciálními online ohroženími. Zvláště před specifickými osobami, které se na první pohled v kyberprostoru jeví jako velmi důvěryhodní až do znaků, které děti často nedokážou odhalit. Právě proto je nezbytný rodičovský monitoring (Bielčiková, Židová 2022).
V kontextu realizace online agrese specifickou skupinu tvoří „kompetentní tyrani“ (Caravita et al. 2008). Bylo empiricky zjištěno pozitivní spojení mezi online násilníky a online agresí. Kompetentní násilníci jsou velmi efektivní (kyber)agresoři, protože mají vysokou schopnost porozumět pocitům ostatních, snadno předvídat a vysvětlit chování druhých a tedy i manipulovat s ostatními. Právě díky zmíněným schopnostem mohou tito agresoři (pro ně velmi efektivně) ubližovat jiným (Caravita et al. 2008), (Baugman et al., 2012). Jde o lidi, kteří disponují „temnými“ rysy. Termín „temná triáda“ se z hlediska psychologie používá k označení osob, které trpí narcismem, machiavellianismem, psychopatií. Právě tito jedinci často využívají online komunikaci neadekvátně a jsou náchylnější k realizaci online násilí (Baugman et al., 2012). Nebezpečí tkví právě v komunikaci takového online agresora s dítětem. Ohroženy jsou děti/dospívající, u kterých absentuje bezpodmínečné přijetí, láska, akceptace, celková rodinná pohoda. Tyto děti přirozeně vyhledávají osobu, která se k nim „mateřsky (laskavě) chová“, pokud to nezažily nebo nezažívají v rodině (Bowlby, J. 1958). Jsou proto náchylnější svěřit se komukoli, kdo o nich projeví seriózní zájem. Toto často zneužívají online agresoři/online manipulátoři. Pokud aktivity dítěte na internetu nebo samotné dítě není chráněno rodiči, je proto vysoké riziko, že dítěti může být vážně ublíženo jakýmkoli způsobem (Sağkal et al. 2018). Není výjimkou ani situace, kdy je nezletilá osoba sexuálně vydírána, lákána k nějaké práci nebo zneužívána jiným způsobem (Sklenarova et al. 2018). Online agrese může být jen prostředníkem manipulační komunikace, jejíž agresor se usiluje o dosažení svého cíle. Tento proces se uskutečňuje za cenu toho, že oběť trpí, je zastrašována a oklamána. Vztah online agresora s obětí má ale výrazně negativní dopady, pro které se snažíme zdůraznit prevenci nejen na úrovni školy (učitelé, lektoři, besedy, přednášky, intervenční programy, aktivity atd.), ale také rodiny (rodičovská kontrola, příznivá rodinná atmosféra atd.). Ačkoli je výsledek takové rizikové komunikace, případně vztahu s online agresorem velmi nebezpečný, stejně je třeba zdůraznit, že samotné prožívání a negativní dopady jsou velmi individuální. Každé dítě, případně oběť, jinak zpracovává traumatickou událost. Není proto možné zobecňovat proměnné na celou populaci. Často se diskutují jen známé a velmi intenzivní až nebezpečné důsledky, které se mohou podepsat na psychické pohodě oběti a které ji mohou poznamenat psychicky i sociálně (nedůvěra vůči ostatním, uzavřenost apod.). Na základě studované problematiky (Caravita et al. 2008), (Baugman et al., 2012), (Feinstein et al. 2014). (Runions et al. 2016), (Zhao 2018), (Chu 2019), (Rey 2020), (Zuo 2020), (López-Vizcaíno et al. 2021), (Quintana-Orts 2022), (Ganson et al. 2022), (Schunk 2022) jsme shrnuli vlastní typologii online agrese ve vztahu k více proměnným, s nimiž se nejčastěji spojuje. Můžeme také poznamenat, že jde o tzv. prediktory online agrese, které představují vážná rizika pro oběti online agrese:
a) online agrese jako prediktor pomstychtivého chování Bylo výzkumně prokázáno, že online agrese může být spuštěna pocitem pomsty a je spojena s obranným mechanismem s cílem dokázat agresorovi, že i oběť je schopna chovat se násilně online (López-Vizcaíno et al. 2021). Jde o reaktivní agresi, která je spuštěna jen reakcí na již uskutečněný útok. Také bylo empiricky potvrzeno, že mezi klíčové témata kyberšikanování/online agrese patří snaha o získání moci a statusu, hledání zábavy, hledání úlevy (odplata, pomsta). U některých dospělých je online agrese spojena i s dosažením statusu, pochvaly, ocenění (Runions et al. 2016), (López-Vizcaíno et al. 2021).
b) online agrese jako prediktor emocionálních obtíží Kyberagresor může realizovat online agresi z důvodu vlastních obtíží (ubližuje, protože sám trpí), případně oběť online agrese může začít trpět emocionálními obtížemi. Důsledky realizace online agrese ve velké míře souvisí například s depresivními symptomy, problémy s úzkostí a sebevražednými myšlenkami. Dospívající, kteří zažili kyberviktimizaci, jsou vystaveni zvýšenému riziku sebevražedných myšlenek. Ne všichni dospívající, kteří jsou obětí online agrese, cítí sebevražedné myšlenky. Tyto zjištění mají stále své rezervy, a proto je důležité zkoumat ochranné faktory, které mohou potenciálně tlumit a snižovat tyto myšlenky na smrt v takových situacích (Quintana-Orts 2022). U oběti online agrese je to právě dysregulace emocí, která za to odpovídá a která zároveň „spouští“ výše uvedené obtíže. Ne každá oběť online agrese může vykazovat takovéto projevy chování, ale je výzkumně prokázáno, že je to velmi častý jev (Kim et al. 2020) na náročnou situaci.
c) online agrese jako prediktor sebahodnocení Existuje málo výzkumů orientovaných na to, jak online agrese predikuje sebahodnocení či vnímání vlastní hodnoty. Bylo však zjištěno, že oběť, která je středem některých forem online agrese, například ponižování, zesměšňování, vyhrožování, výrazně determinuje vnímání a (ne)přijetí sebe sama či postupné nenávidění vlastní osoby (Zhao 2018), (Zuo 2020). Sebehodnocení je v rámci online agrese a kyberšikanování spojováno také s bodyshamingem. Bodyshaming je jednou z forem (kyber)agrese/šikanování, představuje zahanbování či zesměšňování těla, fyzického vzhledu. Často se spojuje s jakýmkoli ponižujícím komentářem týkajícím se věku, vlasů, jídla, oblečení oběti apod. Oběti bodyshamingu mohou začít trpět kromě depresivní symptomatologie i postupným nenáviděním vlastní osoby, komplexy méněcennosti a poruchami příjmu potravy (Ganson et al. 2022).
d) online agrese jako prediktor psychologických obtíží Online agrese je spojena s nepříznivými psychologickými důsledky, mezi nimiž je i blahobyt (Schunk 2022). Zátěž psychikou výrazně determinuje i to, že člověk se nemůže uvolnit, protože se neustále trápí. Organismus je v pohotovosti a oběť online agrese komplexně zasahuje po fyzické i psychické stránce. Bylo výzkumně zjištěno, že online agrese je spojena s nižším blahobytem, jako je nižší životní spokojenost, menší sociální podpora, nižší sebeúcta, více depresivních a somatických symptomů, osamělost a sebevražedné myšlenky (Schunk 2022), (Chu 2019).
e) online agrese jako prediktor ruminace Výše uvedené obtíže, které výrazně poznamenávají i psychiku oběti a spouští „nepohodlné“ somatické symptomy a potíže, předikují také ruminaci. Ruminace představuje stav, kdy se jedinec opakovaně vrací k minulým negativním zážitkům, které ho postihly. Analyzuje, hodnotí je, viní je nebo sebe ze svých současných obtíží, neúspěchů a problémů (Feinstein et al. 2014). Stav ruminace obvykle nastupuje u oběti tehdy, když prochází emočně náročným obdobím. Když je oběť atakován, případně když probíhá kyberšikanování, které se realizuje pravidelně, oběť bytostně sužuje a vyčerpává, proto je velmi potřeba věnovat pozornost prevenci komplexně. Oběť online agrese může být agresorem napadána do té míry, že psychická nepohoda spustí různé choroby. Pravidelné přemýšlení o náročné situaci, kterou oběť online agrese prožívá, je nejsilnějším spouštěčem duševních onemocnění, nejčastěji deprese a úzkostných poruch (Chu 2019).
f) online agrese jako prediktor nevhodného rodinného zázemí Rodinné prostředí představuje důležité útočiště pro děti a dospívající. Je pro ně místem vyznačujícím se bezpečím a jistotou. Pokud rodiče nenaplňují potřeby dítěte a dochází ke selhání základních funkcí rodiny, může se to promítnout právě v chování a jednání dítěte. Absence důvěry mezi dítětem a rodičem vede nezletilou osobu k tomu, že si bude samo regulovat čas strávený s médii či na sociálních sítích, které jsou v současnosti nejpoužívanější platformou a jsou stále více přitažlivé dětem a mládeži, přestože jsou otevřené online ohrožení (Židová, M., Bielčiková, K. 2022). Při nedostatečném emočním naplnění v rodině dítě vyhledává pozornost mezi kamarády a vrstevníky. Zde se však může setkat s negativním vzorem, který ho silně ovlivní, pokud nenachází vedení v rodinném prostředí. Dítě si začíná problémy a starosti řešit samo a při nadměrném tlaku hledá způsob, jak uvolnit negativní emoce, což může vyústit až do negativního a agresivního chování. Toto chování se v současnosti nadměrně přenáší do virtuálního prostředí, které poskytuje více možností včetně anonymity. Výsledky výzkumu od M. Levy a R. Sela-Shayovitz (2020) ukázaly, že dospívající, kteří se dělí a mluví o kyberagresi se svými rodiči, budou obětmi kybernetické agrese více chránit než ti, kteří s rodiči tuto problematiku neprobírají. Komunikace a sdílení pocitů či zážitků jsou v rodině nesmírně důležité. Kvalitní základy získané v rodinném prostředí se tak mohou stát významným způsobem, jak předcházet agresivnímu chování v online prostoru.
Podléhat negativním myšlenkám je velmi snadné, protože člověk si přirozeně pamatuje i negativní události. Především, pokud jde o online komunikaci, která je v současnosti přirozenou součástí našeho života. Často může být jedinec v náročné situaci a navíc se stane obětí online útoků, což je pro něj o to emotivnější. Snaží se o daném problému přemýšlet, analyzuje ho, snaží se ho nějakým způsobem vyřešit. Bohužel online násilí, podobně jako každá jiná forma agrese, je pro člověka vyčerpávající a náročná. Ne každá oběť si zpočátku uvědomuje, že je obětí. Mnoho obětí online agrese se bojí o svém problému mluvit, protože online agrese se často spojuje také s velmi intenzivním zastrašováním. Oběť se může obávat nejen o sebe, ale i o svou rodinu. Je proto nutné, aby byla preventivní opatření realizována všestranně, aby se pracovalo jak s dětmi, tak i s rodiči.
Online agrese v komorbiditě s poruchou aktivity a pozornosti
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je podle (MKCH-11) charakterizována přetrvávající nepozorností a/nebo hyperaktivitou a impulzivitou, která má přímý negativní vliv na akademické, pracovní nebo sociální fungování. Stupeň nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity je mimo hranice normální variace očekávané pro daný věk a úroveň intelektuálního fungování. Nezpozornost se týká výrazných obtíží hlavně při získávání akademických dovedností. Hyperaktivita se vztahuje k nadměrné motorické aktivitě a obtížím se setrvačností v klidu, v situacích, které vyžadují sebekontrolu chování.
Impulzivita je tendence jednat v reakci na okamžité podněty, bez uvažování nebo zvažování rizik a následků. Relativní rovnováha a specifické projevy nepozorných a hyperaktivně-impulzivních charakteristik se u jednotlivců liší a mohou se během vývoje měnit. Tito žáci mají tendenci jednat v reakci na bezprostřední podněty bez uvažování nebo zvažování rizik a následků (např. zapojení se do chování s potenciálem fyzického, ale i psychického zranění, impulzivní rozhodnutí, bezohledná jízda a při online komunikaci bez rozmýšlení napsat a poslat cokoli).
Jednotlivci s poruchou pozornosti s hyperaktivitou mají často větší obtíže s regulací svého chování v kontextu skupiny než v situacích jeden na jednoho. Porucha pozornosti s hyperaktivitou je běžnější u mužů, což potvrzují i zahraniční výzkumy. Cuney et al. (2019) studiem vyhodnotili vztahy mezi závažností symptomů závislosti na internetu (IA) a poruchy hraní na internetu (IGD) s pravděpodobnou poruchou pozornosti/hyperaktivity (ADHD) a agresivitou mezi vysokoškolskými studenty při kontrole účinků symptomů úzkosti a deprese. Pravděpodobná ADHD byla spojena se závažností symptomů IA, spolu s depresí a agresivitou, zejména fyzickou agresivitou a nepřátelstvím. Podobně pravděpodobná ADHD byla také spojena se závažností symptomů IGD spolu s depresí a agresivitou, zejména fyzickou agresí, hněvem a nepřátelstvím. Tyto zjištění naznačují, že přítomnost pravděpodobné ADHD souvisí se závažností symptomů IA i IGD, spolu s agresivitou a depresí.
Studie autorů (Casado Del Rio et al., 2019) se zaměřila na využití, příležitosti a rizika, kterým čelí „online“ děti s problémy učení a chování ve věku 9–16 let jako uživatelé internetu, a to popisované buď jejich otcem, nebo matkou. Výsledky poukazují, že nedostatek digitálních dovedností a počítačového vybavení v domácnostech dětem často ztěžuje dokončení některých domácích či školních úkolů a zprostředkování digitálních dovedností od rodičů. Rodiče, kteří jsou méně zdatní v digitálních dovednostech, nedokáží adekvátně pomoci dětem regulovat online aktivity, případně řešit jejich online problémy. Dále se zjistilo, že tito nezletilí jedinci častěji navštěvují stránky s nevhodným obsahem, jako jsou například stránky propagující sebepoškozování nebo sebevraždu, případně stránky zabývající se poruchami příjmu potravy.
Studie (Velki, Dudaš, 2016) zjišťovala, zda je rozdíl mezi dětmi, které podle sebehodnocení splňují kritéria pro stanovení diagnózy jednoho ze tří typů poruch pozornosti/hyperaktivity (ADHD): převážně hyperaktivně-impulzivního typu, převážně nepozorného typu, kombinovaného typu a těch, kteří mají podle sebehodnocení podezření z ADHD (mají 4 nebo 5 příznaků ADHD), pokud jde o úroveň a typ vrstevnického násilí (fyzické, elektronické), agrese (proaktivní, reaktivní) a viktimizaci (verbální, fyzická, elektronická) ve vztahu k dětem, které si nemyslí, že mají příznaky ADHD. Věk se pohyboval od 10 do 16 let. Zjistilo se, že děti, které podle sebehodnocení splňují kritéria poruchy a děti s podezřením na rozvoj poruchy, vykazují vyšší míru agresivity a vrstevnického násilí vůči dětem, které mají pocit, že nemají příznaky ADHD, ale takovéto děti jsou i oběťmi vrstevnického násilí. Vyšší míra násilí a agresivity byla zjištěna u dětí s kombinovaným typem a převážně hyperaktivně-impulzívním typem ADHD. Lze konstatovat, že příznaky hyperaktivity a impulzivity představují pro dítě větší problém než příznaky nepozornosti, zejména pokud jde o násilí a agresivní chování dětí.
Viktimizace a páchání kyberšikanování a tradičního šikanování (Liu et al. 2021 B) převládají mezi dospívajícími s poruchou pozornosti/hyperaktivity (ADHD). Tato studie zkoumala asociace impulzivity, frustrační netrpělivosti a nepřátelství s viktimizací a pácháním kyberšikanování a tradičního šikanování u adolescentů s ADHD. Výsledky ukázaly, že po kontrole demografických charakteristik a problémů se sprááním neznášenlivost frustrace zvýšila riziko, že se stanou oběťmi a pachateli kyberšikanování, zatímco nepřátelství zvýšilo riziko, že se stanou oběťmi a pachateli tradičního šikanování. Impulzivita nebyla významně spojena s žádným typem šikanování.
Yasin et al. (2022) zkoumali komorbiditu ADHD a kyberagrese a kybernetické viktimizace u adolescentů ve věku 10–18 let. Autoři popisují, že mají podobné zkušenosti pokud jde o věk nástupu používání internetu a počítače a chronologický věk. I když je rozdíl ve skupinách statisticky nevýznamný, ve skupině ADHD vyšla míra kyberšikanování až 4krát vyšší než v kontrolní skupině, což je pro praxi klinicky významné. Ve srovnání s klinickými projevy ADHD v literatuře studie uvádí, že dospívající muži s diagnózou kombinovaného typu ADHD byli vystaveni vyššímu riziku, že budou pachateli kyberšikanování jako ti, kteří mají převážně nepozorný typ ADHD. Stejně se potvrdilo, že existuje důležitý vztah mezi příznaky hyperaktivity a kyberšikanováním. Impulzivita sehrává při kyberšikanování mimořádnou roli mezi základními klinickými příznaky ADHD.
Viktimizace a páchání kyberšikanování a tradičního šikanování jsou rozšířené mezi dospívajícími s poruchou autistického spektra (PAS) a poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) (Liu et al. 2021). Cílem této studie bylo prozkoumat úlohu sociální úzkosti při viktimizaci a páchání kyberšikanování a tradičního šikanování u adolescentů s PAS a ADHD na Taiwanu s PAS a adolescentů s ADHD ve věku 11–18 let a jejich opatrovatelů. Tato studie odhalila, že sociální úzkost zvýšila riziko zapojení se do všech kategorií šikanování kromě páchání kyberšikanování u adolescentů s PAS a zvýšila riziko, že se stanou oběťmi tradičního šikanování u adolescentů s ADHD. Dále prokázala významnou souvislost mezi sociální úzkostí a viktimizací při kyberšikanování u adolescentů s PAS. Sociálně úzkostliví adolescenti, kterým chybí adekvátní sociální dovednosti pro interakci s vrstevníky v reálném světě, mohou uniknout svým sociálním úzkostem online. Sociální úzkost byla v této studii významně spojena s několika formami šikanování u adolescentů s PAS a ADHD.
Simmomons, Antshel, (2021) porovnali existující studie, které jednotně uváděly souvislosti mezi symptomy/diagnózami ADHD, šikanováním a depresivními symptomy. ADHD sloužila jako vrozená dispozice pro zapojení jedince do šikanování, které zase působilo spíše jako spojnice vztahu mezi symptomy ADHD a depresivními symptomy (tj. deprese se objevuje u mládeže s ADHD, pokud se zapojí do šikanování). Asociace byly konzistentně hlášeny mezi šikanováním a depresivními symptomy u mládeže s ADHD. Zjištění také naznačují, že šikanování může sloužit jako faktor, přičemž šikanování zvyšuje riziko deprese u mládeže s ADHD a jako potenciální mediátor vztahu mezi ADHD a depresí, přičemž šikanování je jedním z mechanismů, kterými může ADHD vést k depresi.
Všudypřítomnost technologií mění způsob, jakým se dospívající vyjadřují a komunikují s vrstevníky. Vzhledem k tomu, že dospívající s poruchou pozornosti/hyperaktivity (ADHD) prožívají celou řadu sociálních poruch a rizikové chování má potenciál být rozšířenější a škodlivější v online prostředí, je důležité pochopit, jak dospívající (13–16 let) s ADHD v USA používají internet. Vědci zkoumali asociace mezi online chováním a offline symptomy a chováním s cílem identifikovat potenciální rizikové a ochranné faktory. Zjištění naznačují, že dospívající s ADHD používají technologie podobně jako běžná populace dospívajících popsaná v předchozím výzkumu, ale zdá se, že jsou vystaveni jedinečnému riziku kyberšikanování. Offline rizika byla spojena s online rizikovým chováním. Používání Facebooku bylo spojeno s online riziky (např. slabé online vazby) a offline riziky (např. horší sociální dovednosti a více internalizujících symptomů). Online sociální platformy umožňují zkoumání sociálního chování prostřednictvím naturalistického pozorování (Dawson et al.,2019).
Cílem další studie (Yen et al. 2014) bylo prozkoumat míru prevalence a víceúrovňové korelace obětí a pachatelů kyberšikanování mezi dospívajícími muži s diagnostikovanou poruchou pozornosti/hyperaktivity (ADHD) na Taiwanu. Zkoumaly se také vztahy mezi zapojením se do kyberšikanování a depresí, úzkostí a sebevražedností. Hodnotily se zkušenosti s viktimizací a pácháním kyberšikanování u 251 dospívajících mužů s ADHD, z nichž 48 uvedlo, že jsou oběťmi nebo pachateli kyberšikanování. Obětmi kyberšikanování se s větší pravděpodobností stali tito, kteří měli vyšší věk a profesní socioekonomický status rodičů byl také vyšší a uváděli závažnější viktimizaci tradičního pasivního šikanování. Ti, kteří měli vyšší věk a ADHD kombinovaného typu a vykazovali snížené zábrany, závažnější závislost na internetu a závažnější páchání tradičního pasivního šikanování, byli s větší pravděpodobností pachateli kyberšikanování. Oběti kyberšikanování uváděly závažnější depresivní, případně sebevražedné stavy, než jednotlivci, kteří nebyli oběťmi kyberšikanování. Také se potvrdilo, že větší podíl dospívajících mužů s ADHD je zapojen do kyberšikanování.
Studie Liu et al. (2021 A) zkoumala vztahy mezi kyberšikanováním a viktimizací a pácháním tradičního šikanování, vnímané rodinné funkce, frustrační netrpělivost a nepřátelství s depresivními symptomy a sebevražedností u adolescentů s diagnózou poruchy pozornosti/hyperaktivity (ADHD). Výsledky ukázaly, že po vygenerování výsledků podle pohlaví, věku, symptomů ADHD a funkce rodiny, vyšší frustrační diskomfort a páchání šikanování signifikantně předpovídaly depresivní symptomy, které si sami uváděli. Zjistilo se však, že sebevraždu významně předpovídala viktimizace kyberšikanování, ale ne tradiční šikanování. Tato studie však ukázala i to, že páchání tradičního šikanování a frustrační intolerancia významně předpovídaly symptomy deprese. Navíc viktimizace kyberšikanování a hostilita významně předpovídaly riziko sebevraždy u adolescentů s ADHD. Být obětí kyberšikanování a projevovat nepřátelství výrazně předpovídalo riziko sebevraždy. Různé typy šikanování, frustrační intolerancia a hostilita významně předpovídaly depresivní symptomy a sebevraždu u adolescentů s ADHD. Monitorováním a zásahy do těchto faktorů můžeme snížit riziko problémů souvisejících s depresí a suicidality u adolescentů s ADHD.
Záver
Je velmi důležité, aby se ve školách, ale i v rodinách věnovala pozornost prevenci před online hrozbami se zřetelem na rozvoj měkkých dovedností (empatie, komunikace, akceptace, porozumění atd.). Je také empiricky zjištěno, že empatie může tlumit agresi, a to i v kyberprostoru, zatímco morální neangažovanost (sociálně-kognitivní procesy odpovědné za dezaktivaci morálních kontrol, např. neschopnost ospravedlnit se, neschopnost kontrolovat vlastní chování atd.) ji může posílit (Baugman et al. 2012). Jelikož bylo také zjištěno, že existuje vztah mezi ruminací a s ní spojenými psychosomatickými obtížemi v rámci online agrese, je třeba věnovat pozornost nejen vhodnému a bezpečnému využívání médií včetně internetu, ale také duševnímu zdraví. Důležité je vědět, že nejen žáci s poruchami aktivity a pozornosti se mohou stát oběťmi, případně agresory kyberagrese, případně kyberšikanování. U těchto dětí bychom měli být o to obezřetnější a věnovat jim náležitou pozornost a péči či zájem. Kromě toho důležitou roli hraje rodina, která jako první sociální prostředí předává dětem základy chování. V současnosti mají rodiče těžkou úlohu, a to ne pouze připravit dítě na běžný, ale i virtuální život a pomoci mu zvládat negativní projevy a eliminovat skutečnost stát se kyberobětí nebo kyberagresorem. Uvědoměním si více forem a typů online agrese se může v nás objevit strach z rychlého nárůstu těchto ohrožení. Na druhé straně vědomost o jejich existenci je prvním krokem ke bezpečnému a cílevědomému působení na děti a dospívající.
Autorky: Mgr. Monika Židová Mgr. Kristína Bielčiková Mgr. et Mgr. Monika Janíček Pavelová
Příspěvek je podpořen projekty UGA: V/14/2022 Online agresia ako novodobý fenomén ľudského správania. V/1/2022 Rozvoj mediálnej gramotnosti ako prostriedku prevencie kyberagresie u žiakov II. stupňa ZŠ. V/10/2022 Diagnostika vo vzdelávaní a v poradenstve u žiakov s dyskalkúliou.
Literatura:
BAUGMAN, H. M. et al., 2012. Relationships between bullying behaviours and the Dark Triad: A study with adults. In: Personality and Individual Differences. Doi: 10.1016/j.paid.2011.11.020
BIELČIKOVÁ, K. 2021. Mediálna výchova na druhom stupni ZŠ na Slovensku. In Prohuman. s. 1-13. ISSN 1338-1415. Dostupné z: https://www.prohuman.sk/pedagogika/medialna-vychova-na-druhom-stupni-zs-na-slovensku
BIELČIKOVÁ, K. ŽIDOVÁ, M. 2022. Štýly výchovy ako prediktor používania médií deťmi. Educa XVII. (V tlači.) BOWLBY, J. 1958. The nature of the child´s tie to his mother. In the International Journal of Psycho – Analysis. ISSN 1745-8315, 1958, roč. 39, č.5, s. 350-373
BUELGA, S. et al. 2017. Differences in family climate and family communication among cyberbullies, cybervictims, and cyber bully–victims in adolescents. In: Computers in Human Behavior. vol. 76. https://doi.org/10.1016/j.chb.2017.07.017
ČEREŠNÍK, M. 2019. Rizikové správanie, blízke vzťahy a sebaregulácia dospievajúcich v systéme nižšieho sekundárneho vzdelávania. Nitra: SPU. 82 s. ISBN 978-80-558-1383-7
DAWSON, AE.,WYMBS, B T.,EVANS, S.W., DUPAUL, G. J. 2019. Exploring how adolescents with ADHD use and interact with technology. In: science direct. Vol 71. P.119-137. https://doi.org/10.1016/j.adolescence.2019.01.004
DOLEJŠ, M. 2010. Efektivní včasná diagnostika rizikového chování u adolescentů. Olomouc: FF UP v Olomouci. ISBN 978-80-244-2642-6
EVREN, C., EVREN, B., DALBUDAK, E. et. al. 2019. Relationships of Internet addiction and Internet gaming disorder symptom severities with probable attention deficit/hyperactivity disorder, aggression and negative affect among university students. ADHD Atten Def Hyp Disord 11, 413–421. https://doi.org/10.1007/s12402-019-00305-8
FEINSTEIN, B. A. et al. 2014. Rumination mediates the association between cyber-victimization and depressive symptoms. In: Journal of Interpersonal Violence. Doi: 10.1177/0886260513511534
GANSON, K., T. et al. 2022. Associations between psychosis symptoms and eating disorders among a national sample of U.S. college students. In: Eating Behaviors, v. 45. ISSN 101622. Doi: https://doi.org/10.1016/j.eatbeh.2022.101622
HERNÁNDEZ, P. M. et al. 2021. The risk of sexual-erotic online behavior in adolescents – Which personality factors predict sexting and grooming victimization? In: Computers in Human Behavior Volume 114, 106569. Doi: https://doi.org/10.1016/j.chb.2020.106569
HOLLÁ, K. a kol. 2017. Prevencia kyberagresie a kyberšikanovania. Nitra: Pedagogická fakulta UKF, 2017. 178 s. ISBN 978-80-558-1210-6
HUANG, C. L et al., 2020. How students react to different cyberbullying events: Past experience, judgment, perceived seriousness, helping behavior and the effect of online disinhibition. Computers in Human Behavior 110, 106338. https://doi.org/10.1016/j.chb.2020.106338
CHU, X.-W., et al. 2019. Rumination mediates and moderates the relationship between bullying victimization and depressive symptoms in Chinese early adolescents Child Indicators Research. Doi: , 10.1007/s12187-018-9596-6
JESSOR, R. 1998. New Perspectives on Adolescent Risk Behavior. New York: Cambridge University Press KIM, S. et al. 2020. Sex differences in the association between cyberbullying victimization and mental health, substance use, and suicidal ideation in adolescents. In: Canadian Journal of Psychiatry. Doi: 10.1177/0706743718777397
KOWALSKI, R. 2014. Bullying in the Digital Age: A Critical Review and Meta-Analysis of Cyberbullying Research Among Youth. In: Psychological Bulletin Doi: 10.1037/a0035618
LEVY, M, SELA-SHAYOVITZ, R. 2020. CYBERAGGRESSION: THE EFFECT OF PARENTAL MONITORING ON BYSTANDER ROLES. In International Journal of Child, Youth and Family Studies. vol. 11, no.4.2, pp.13-36. ISSN 1920-7298. Dostupné z: doi:10.18357/ijcyfs114.2202019986.
LIPTON, J. D. 2011. Combating Cyber-Victimization. Berkeley Technology Law Journal , 26 (2), 1107-1116.
LIU, T.-L.; HSIAO, R.C.; CHOU, W.-J.; YEN, C.-F. 2021 Perpetration of and Victimization in Cyberbullying and Traditional Bullying in Adolescents with Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder: Roles of Impulsivity, Frustration Intolerance, and Hostility. Int. J. Environ. Res. Public Health, 18, 6872. https://doi.org/10.3390/ijerph18136872
LIU, T.-L.; HSIAO, R.C.; CHOU, W.-J.; YEN, C.-F. 2021. Self-Reported Depressive Symptoms and Suicidality in Adolescents with Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder: Roles of Bullying Involvement, Frustration Intolerance, and Hostility. Int. J. Environ. Res. Public Health 2021, 18, 7829. https://doi.org/10.3390/ijerph18157829
LIU, T.-L.; HSIAO, R.C.; CHOU, W.-J.; YEN, C.-F. 2021. Social Anxiety in Victimization and Perpetration of Cyberbullying and Traditional Bullying in Adolescents with Autism Spectrum Disorder and Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder. Int. J. Environ. Res. Public Health 2021, 18, 5728. https://doi.org/10.3390/ijerph18115728
LÓPEZ-VIZCAÍNO, F. M. 2021. Early detection of cyberbullying on social media networks. In: Future Generation Computer Systems. Doi: https://doi.org/10.1016/j.future.2021.01.006
LOVAŠ, L. 2010. Agresia a násilie. BA: Ikar, a. s. ISBN 978-80-551-1752-2
MA CASADO DEL RÍO, M GARMENDIA LARRAÑAGA, C GARITAONANDIA GARNACHO. 2019. Internet y la infancia española con problemas de aprendizaje, de comportamiento y otras discapacidades. Revista Latina de Comunicación Social, 74, pp. 653 a 667. http://www.revistalatinacs.org/074paper/1350/33es.html DOI: 10.4185/RLCS-2019-1350
MARTÍNEZ-FERRER, B., MORENO, D., MUSITU, G. 2018. Are Adolescents Engaged in the Problematic Use of Social Networking Sites More Involved in Peer Aggression and Victimization? Frontiers in psychology. Vol 9. ISSN 1664-1078. Doi: https://doi.org/10.3389/fpsyg.2018.00801
MEDZINÁRODNÁ KLASIFIKÁCIA CHORÔB 11. revízia- dostupné na: https://icd.who.int/browse11/l-m/en MERK, W., OROBIO DE CASTRO, B., KOOPS, W., MATTHYS, W., 2005. The distinction between reactive and proactive aggression: Utility for theory, diagnosis and treatment? European Journal of Developmental Psychology 2, 197–220. https://doi.org/10.1080/17405620444000300
NIKLOVÁ, M. 2017. Rizikové správanie detí a mládeže na internete a možnosti jeho predchádzania z aspektu pôsobenia školského sociálneho pedagóga. In: Zborník vedeckovýskumných prác Katedry pedagogiky (13). BB: Belianum. ISBN 978-80-557-1317-5
OUVREIN, G. et al. 2018. Online celebrity aggression: A combination of low empathy and high moral disengagement? The relationship between empathy and moral disengagement and adolescents' online celebrity aggression. In: Computers in Human Behavior. Doi: https://doi.org/10.1016/j.chb.2018.07.029
QUINTANA-ORTS, C. 2022. Unraveling the links among cybervictimization, core self-evaluations, and suicidal ideation: A multi-study investigation. In: Personality and Individual Differences. Doi: https://doi.org/10.1016/j.paid.2021.111337
QUINTANA-ORTS, C. et al. 2020. A Serial Mediation Model of the Relationship between Cybervictimization and Cyberaggression: The Role of Stress and Unforgiveness Motivations. In International Journal of Environmental Research and Public Health. vol.17, no. 21, ISSN 1660-4601. Dostupné z: doi:10.3390/ijerph17217966
REY, L. 2020. Cyberbullying victimization and somatic complaints: A prospective examination of cognitive emotion regulation strategies as mediators. In: International Journal of Clinical and Health Psychology. Doi: 10.1016/j.ijchp.2020.03.003
ROMERA, E. M., et al. 2021. Cybergossip, cyberaggression, problematic Internet use and family communication. Comunicar [online]. vol.29, č.67, s.61-71 ISSN 1134-3478. Dostupné z: doi:10.3916/C67-2021-05
RUNIONS, K. C., et al. 2016. Disentangling Functions of Online Aggression: The Cyber-Aggression Typology Questionnaire (CATQ). In: Aggressive Behavior. Doi: 10.1002/ab.21663
SAĞKAL , A. S. et al. 2018. Direct and indirect effects of father-daughter relationship on adolescent girls’ psychological outcomes: The role of basic psychological need satisfaction. In: Journal of Adolescence, v. 68. Doi: https://doi.org/10.1016/j.adolescence.2018.07.001
SCHUNK, F. 2022. Cybervictimization and well-being among adolescents during the COVID-19 pandemic: The mediating roles of emotional self-efficacy and emotion regulation. In: Computers in Human Behavior, Doi: https://doi.org/10.1016/j.chb.2021.107035
SIMMONS, J.A., ANTSHEL, K.M. 2021.Bullying and Depression in Youth with ADHD: A Systematic Review. Child Youth Care Forum 50, p.379–414. https://doi.org/10.1007/s10566-020-09586-x
SKLENAROVA, H. et al. 2018. Online sexual solicitation by adults and peers – Results from a population based German sample. Child Abuse & Neglect 76, 225–236. https://doi.org/10.1016/j.chiabu.2017.11.005
VELKI, T., DUDAŠ, M. 2016. POKAZUJU LI HIPERAKTIVNIJA DJECA VIŠE SIMPTOMA AGRESIVNOSTI?. Ljetopis socijalnog rada, 23 (1), 87-121. https://doi.org/10.3935/ljsr.v23i1.93
YASIN, A., YASIN, YK., DEMIRKAYA, SK. Pathological internet use, aggression and cyberbullying in children and adolescents with attention deficit hyperactivity disorder. Alpha Psychiatry. 2022;23(2):67-73.
YEN, CHF., et al. 2014. Cyberbullying among male adolescents with attention-deficit/hyperactivity disorder: Prevalence, correlates, and association with poor mental health status In: Science Direct Vol 35, Is 12, P 3543-3553 DOI:10.1016/j.ridd.2014.08.035.
ZHAO, J. et al. 2018. Linking shyness to loneliness in Chinese adolescents: The mediating role of core self-evaluation and social support In: Personality and Individual Differences. Doi: 10.1016/j.paid.2018.01.007
ZUO, B. 2020. The influence of stressful life events on depression among Chinese university students: Multiple mediating roles of fatalism and core self-evaluations In: Journal of Affective Disorders In: 10.1016/j.jad.2019.08.083
ŽIDOVÁ, M. 2021. Family environment as a predictor of online threats. In: Grant Journal. Vol. 10/02. ISSN 1805-062X, 1805-0638 (online)
ŽIDOVÁ, M., BIELČIKOVÁ, K. 2022.Family and media in the 21st century. In: Grant Journal. Vol. 11/01. ISSN 1805-062X, 1805-0638 (online)