Osamělost & vzdělávání: hodnocení osamělosti dospívajících Problematika osamělosti je v dnešní době velmi aktuální a je součástí každého jednotlivce. I když může být osamělost i pozitivní i negativní, lidé mají tendenci spojovat osamělost spíše s negativními skutečnostmi. Negativní osamělost stále více ovlivňuje životy mladých lidí. Faktory, které „napomáhají“ vzniku pocitu osamělosti, jsou různé, za což může dnešní zrychlený životní styl. Proto může být ohrožen každý. Bohužel ne každý si umí pomoci a ne každý ví, kde by měl hledat pomoc. Cílem práce bude právě upozornit na problematiku osamělosti v adolescenci a na faktory, které s touto zkušeností souvisí a ji ovlivňují či pomáhají jejímu vzniku. Ve své práci jsme se zaměřili na osamělost v období adolescence s největším důrazem na to, jak mohou faktory jako školní úspěch, status jedince, věk, pohlaví, sociální sítě atd. ovlivňovat vznik pocitu osamělosti u mladých lidí.

Osamělost je často charakterizována jako nepříjemná, bolestivá, úzkostná touha po jiné osobě nebo osobách (Hartog, J., 1980; Ponzetti, J. J., 1990). Jde o složitý jev a lidské zkušenosti ukázaly, že ve větší či menší míře všichni lidé osamělost zažijí v určité fázi života. Přestože jde o jev, který je často zkoumán, stále neexistuje jednotný konsensus na jeho jednoznačné označení. Existuje mnoho definic osamělosti. Na základě analýzy jejích hlavních charakteristik dospěli Pinquart a Sorensen (2001) k závěru, že převládají dva typy definic. První jsou definice, v nichž jako hlavní charakteristiku pocitu osamělosti uvádějí utrpení z nedostatku kontaktů. Rook (1984; In: McWhirter, B., 1997) také uvádí, že jde o nepříjemný emoční stav, který nastane, když se člověk cítí odmítnutý, odcizený a nepochopený druhými a postrádá společnost, sociální aktivity a emocionální intimitu. J. C. Woodward (1988; In: Woodward, J. C., Kalyan-Masih, V., 1990) definuje samotu jako pocit osamělosti a odpojení nebo odcizení od pozitivních lidí, míst či věcí. Druhý, sociálně-kognitivní pohled definuje osamělost jako nesoulad v tom, jaké mezilidské vztahy mají lidé oproti těm, které by chtěli mít. Tento model bere v úvahu možnost, že se osoba necítí osamělá i přes poměrně nízkou frekvenci sociálních kontaktů a zároveň že někdo může být osamělý i při vysoké úrovni sociálního začlenění (Pinquart, M., Sorensen, S., 2001). Do této skupiny se řadí také nejčastěji uváděná definice osamělosti A. Peplau a D. Perlmana (1982): „Osamělost je subjektivní nespokojenost s mezilidskými vztahy vyplývající z probíhajících změn v sociálních vztazích, nebo ze změn v touhách a potřebách v sociálních vztazích.“

Koreláty osamělosti v edukačním prostředí

Osamělost koreluje s různými faktory; v některých případech jde o pozitivní korelaci a v některých o opak, tedy negativní korelaci. V této kapitole uvedeme některé nejvýznamnější korelace osamělosti, jako jsou věk jedince, pohlaví, socioekonomický status jedince, jeho sociální sítě a školní úspěch. Jsou to zároveň klíčové faktory, s nimiž se žák setkává během vzdělávání.

Prvním faktorem, o kterém bychom se zmínili, pokud jde o korelaci s osamělostí, je věk jedince. Křivka vztahu věku a osamělosti má tvar „U“ (Andersson, L., 1998). To znamená, že nejvyšší úroveň osamělosti je u adolescentů, tedy žáků nebo studentů, a v nejvyšších věkových skupinách nad 75 let. Mnozí autoři zdůrazňují, že je velmi intenzivní osamělost během dospívání (Brennan, T., 1982; Weiss, R. S., 1973; Woodward, J. C., 1988; In: Kozjak, G., 2005). Zvýšený projev osamělosti v dospívání se připisuje vlivu celé řady vývojových změn, které zvyšují pocit izolace a potřebu přátelství. Výzkum osamělosti u adolescentů je velmi důležitý, protože mnoho studií ukázalo souvislosti se zneužíváním drog a alkoholu, delikvencí a sebevraždou (Brennan, T., Ausländer, N., 1979; In: Kozjak, G., 2005). Jedná se o patologické jevy, s nimiž se v dnešní škole často můžeme setkávat.

Dále bychom se zmínili o korelaci pohlaví a osamělosti. Jsou k dispozici protichůdné výsledky o rozsahu osamělosti ve vztahu k pohlaví. Zatímco někteří výzkumníci uvádějí, že ženy jsou osamělejší než muži (např. Weiss, P., 1973; In: Kozjak, G., 2005), jiní nenašli žádné pohlavní rozdíly v projevu osamělosti (např. Russell, D., 1980; In: Kozjak, G., 2005). Autoři jako A. Rokach a H. Brock (1995; In: Penezić, Z., 1999) upozornili na existenci pohlavních rozdílů v projevech osamělosti, ale tyto rozdíly byly v různých směrech napříč různými faktory. Další výzkum, který naznačuje, že chlapci a dívky zažívají samotu odlišně (např. Schmitt, J.P., Kurdek, L.A., 1985; In: Kozjak, G., 2005), uvádí, že dívky podléhají silnější osamělosti, když jim chybí intimita a důvěra v mezilidských vztazích (intimní osamělost), zatímco chlapci se cítí osamělejší, když jim chybí skupina přátel, na jejichž podporu by se mohli obrátit (sociální osamělost, In: McWhirter, B., 1997). To by mohlo být vysvětlením protichůdných nálezů. V různých studiích jsou používány různé nástroje pro měření osamělosti, v důsledku čehož vznikají rozporné výsledky. V několika výzkumech provedených v Chorvatsku, kde byla použita krátká forma škály UCLA osamělosti, nebyly rozdíly mezi pohlavími (Lacković - Grgin, K., 1998; Penezić, Z., 1999).

Další faktor, který významně koreluje s osamělostí, je socioekonomický status. Dva běžně používané ukazatele ekonomického postavení jsou vzdělání a finanční situace. V případě žáků v tomto ohledu výrazně ovlivňuje finanční situace jejich rodiny. Vyšší příjem umožňuje osobě zapojit se do různých společenských aktivit (výlety, vycházky, kurzy atd.), což snižuje pravděpodobnost osamělosti. Kromě toho jsou nízké příjmy často spojeny s nízkým sebeohodnocením (Pinquart, M., Sorensen, S., 2001; In: Kozjak, G., 2005), což může bránit hledání nových sociálních kontaktů. Důvody, které vedly k přiřazení socioekonomického statusu k osamělosti u starších účastníků, mohou vést k vztahu mezi těmito proměnnými i u adolescentů. Například lepší finanční stav dospívajícího poskytuje větší příležitosti (např. chodit do lepších míst, cestovat, být lépe oblečený atd.), otevírá příležitosti pro sociální kontakt, zvyšuje jeho postavení ve skupině a naplňuje potřebu sociálního života. Kromě toho může socioekonomický status ovlivnit osamělost žáka nepřímo – prostřednictvím vlivu na kvalitu rodinných vztahů. Je zřejmé, že problémy v rodinném prostředí se přenášejí i do školy. Ve skutečnosti některé výzkumy (např. Lempers, N., 1997) ukázaly, že slabý ekonomický status ovlivňuje manželský vztah a vztah rodičů k dětem. Důsledkem může být jejich obtížnější sociální adaptace a s tím související pocit osamělosti (Pinquart, M., Sorensen, S., 2001; In: Kozjak, G., 2005).

Významné je také zmínit korelaci školního úspěchu a osamělosti. Co se týče spojení mezi samotou a akademickým úspěchem, A. P. Dobson a kol. (1987; In: Kozjak, G., 2005) zjistili, že studenti/žáci, kteří jsou osamělí, se méně věnují škole, mají více negativních reakcí vůči svým učitelům a mají horší známky než ti, kteří nejsou osamělí. I některé další studie (Brennan, T., 1982; In: Kozjak, G., 2005) našly negativní vztah samoty a školního úspěchu. Nicméně těchto studií není mnoho a obvykle jsou prováděny na o něco starších adolescentech. Následující faktor, který koreluje s osamělostí, jsou jednoznačně sociální sítě. Koncept sociální sítě se obvykle odkazuje na síť, která se skládá z konkrétní osoby a všech lidí, které zná, nebo s nimiž pravidelně interaguje (Andersson, L., 1998). Mohou to být příbuzní, přátelé, kolegové v práci nebo v našem případě spolužáci. Výzkum E. Eriksona (1984, In: Andersson, L., 1998) ukázal, že průměrná sociální síť dospělého se skládá z 25 až 40 osob, z nichž je 3 až 6 blízkých přátelů. Velikost a kvalita sociálních vztahů byly jedním z častých položek zájmu studií korelace osamělosti (Jackson, T., 2000.). Výzkumy vztahu mezi osamělostí a velikostí sociální sítě nepřinesly konzistentní výsledky. Zatímco některé studie ukázaly, že existuje negativní korelace, v jiných takový vztah nenalezl (Jones, W.H., 1985; In: Jackson, T., 2000).

Výzkum

Náš výzkum se soustředil na existenci osamělosti u adolescentů. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda se osamělost vyskytuje u vysokoškoláků a středních škol. Dále jsme chtěli zjistit, zda existují rozdíly v úrovni osamělosti u adolescentů, kteří během studia žijí doma, a adolescentů, kteří během studia odcházejí z domova. Zahrnuli jsme také korelaci školního úspěchu a osamělosti.

Hypotézy výzkumu Hypotéza 1 – Předpokládáme, že adolescenti, kteří opouštějí domov, budou mít nižší skóre v ukazatelích osamělosti než adolescenti, kteří během studia neopouštějí domov.

K hypotéze 1 jsme dospěli na základě výzkumu G. Kozjakové (2005), která zkoumala koreláty osamělosti u středních školáků.

Hypotéza 2 – Předpokládáme, že u středních školáků bude pozitivní vztah mezi mírou osamělosti a školským prosochem.

K hypotéze č. 2 jsme dospěli na základě výzkumu A. P. Dobsona (1987), který zjistil, že studenti/žáci, kteří jsou osamělí, se méně věnují škole, mají více negativních reakcí vůči svým učitelům a mají horší známky než ti, kteří nejsou osamělí.

Výzkumná vzorka

Výzkumnou vzorek tvořilo 292 respondentů, kterými byli střední školáci a vysokoškoláci ve věku od 15 do 25 let (Tab. 1). Ve výzkumné vzorku jsme stanovili následující kategorie respondentů: vysokoškoláci, kteří během studia bydlí mimo domov; vysokoškoláci, kteří během studia bydlí doma; střední školáci, kteří během studia bydlí mimo domov; a střední školáci, kteří během studia bydlí doma. Ve výzkumu se z celkového počtu respondentů zúčastnilo 178 vysokoškoláků. Šlo o vysokoškoláky slovenských, srbských a českých univerzit. Respondentů ze středních škol bylo celkem 114. Z celkového počtu respondentů bylo 210 dívek a 82 chlapců.

Tab. 1: Prezentace vzorku z hlediska věku.

Metodika práce a metody zkoumání

Vzhledem k tomu, že na Slovensku není problematika osamělosti dostatečně prozkoumána a na její měření neexistuje žádná domácí standardizovaná technika, rozhodli jsme se použít v zahraničí často užívanou UCLA Škálu osamělosti. Krátká forma UCLA škály osamělosti (University of California Los Angeles Loneliness Scale) obsahuje 20 položek, na které se odpovídá na Likertově typu pětistupňové škále (1–5). Byla stabilní na různých vzorcích účastníků (lišť podle věku, pohlaví, etnika, vzdělání a ekonomického postavení atd.). Cronbachova alpha reliabilita našeho testu je α=0,87. Autoři UCLA škály osamelosti jsou D. Russell a C. A. Curtona (Hupková, M., 2002). Do slovenského jazyka přeložila a našim podmínkám přizpůsobila doc. PaedDr. Marianna Hupková, PhD., do srbského jazyka přeložil Bc. Robert Tomšik. Výsledky výzkumu jsme zpracovávali statistickým programem SPSS 19.0 (Statistical Package for Social Sciences). K popisu vzorky jsme použili deskriptivní statistiku. Při statistickém zpracování údajů jsme použili Studentův t-test pro dva nezávislé výbery a Pearsonův koeficient korelace, který slouží k měření síly lineárního vztahu mezi dvěma kvantitativními proměnnými v jedné populaci.

VÝSLEDKY

Výzkumnou vzorek tvořilo 292 respondentů, kterými byli střední školáci a vysokoškoláci ve věku od 15 do 25 let (Tab. 1). Prostřednictvím grafu (Graf. 1) můžeme vidět odpovědi respondentů.

Graf. 1 Křivka osamělosti v adolescenci

Křivka osamělosti v adolescenci má dva vrcholy. Míra osamělosti se pohybuje pod průměrem a nad průměrem. Průměr odpovědí byl 51,38 (na škále od 20 do 100) a směrodatná odchylka 11,51.

Hypotéza č. 1

Předpokládáme, že studenti, kteří opouštějí domov během studia, tedy bydlí na internátu nebo v podnájmu, budou mít nižší skóre v ukazatelích osamělosti než adolescenti, kteří během studia bydlí doma. Pomocí UCLA škály osamělosti jsme zjišťovali úroveň osamělosti studentů a výsledky jsme rozdělili do dvou skupin: doma (studenti, kteří bydlí doma) a mimo domov (studenti, kteří bydlí na internátu a v podnájmu). K zjištění rozdílu jsme použili t-test.

Tab. 2: Porovnání studentů bydlících doma a mimo domov v míře osamělosti (UCLA).

Prostřednictvím tabulky (Tab. 2) si můžeme všimnout, že mezi skupinami studentů existuje statisticky významný rozdíl v celkovém skóre osamělosti (t=2,008; p=0,046). Studenti, kteří bydlí doma během studia, mají vyšší skóre v ukazatelích osamělosti. Z těchto zjištění můžeme dojít k závěru, že první hypotéza byla podpořena.

Hypotéza č. 2

Předpokládali jsme, že u středních školáků bude negativní vztah mezi mírou osamělosti a školským prospechem. Pomocí UCLA škály osamělosti jsme zjišťovali úroveň osamělosti středních školáků a korelaci skóre osamělosti se školním úspěchem. K zjištění korelace jsme použili Pearsonův koeficient korelace.

Tab. 3: Korelace mezi mírou osamělosti a prospechem středních školáků.

Předpokládali jsme, že existuje korelace se školním úspěchem a osamělostí, a to tak, že žáci s vysokým skóre osamělosti budou mít nižší školní úspěšnost. Pomocí Pearsonova koeficientu jsme došli k závěru, že vztah mezi osamělostí a školní úspěšností byl neutrální (r=0,074). Na základě těchto zjištění můžeme dojít k závěru, že druhá hypotéza nebyla podpořena.

Interpretace výsledků a diskuse

Cílem výzkumu bylo ověřit rozdíly v úrovni osamělosti s ohledem na věk, pohlaví, školní úspěšnost a místo pobytu během návštěvy školy. Předpokládali jsme, že existuje statisticky významný rozdíl v úrovni osamělosti u středních školáků a vysokoškoláků, rozdíl v úrovni osamělosti u mužů a žen, rozdíl v úrovni osamělosti z hlediska věku a místa bydliště.

V první hypotéze jsme předpokládali, že existuje statisticky významný rozdíl v úrovni osamělosti a její korelaci s místem bydliště studenta během návštěvy školy. Předpokládali jsme, že studenti, kteří během návštěvy školy bydlí na internátu nebo v podnájmu, budou mít nižší skóre osamělosti než studenti, kteří bydlí doma. Vyšli jsme z předpokladu, že studenti, kteří bydlí mimo domov, mají více sociálních interakcí a sociálních sítí než studenti, kteří domov neopouštějí. V našem výzkumu, který jsme uskutečnili na vzorku slovenských, srbských a českých studentů vysokých a středních škol, bylo zjištěno, že studenti, kteří bydlí mimo domov během návštěvy školy, se vyznačují nižší úrovní osamělosti než studenti, kteří bydlí doma. V daném výzkumu byla tato hypotéza podpořena. Existují statisticky významné rozdíly mezi studenty v prožívání osamělosti. Domníváme se, že vyšší skóre osamělosti měli studenti, kteří během návštěvy školy neopouštějí domov, protože mají více prostoru trávit čas sami a nepřicházejí do styku s lidmi tak často, jako studenti, kteří bydlí na internátu nebo v podnájmu.

Další oblastí, kterou jsme v mém výzkumu řešili, bylo zjišťování korelace osamělosti a školní úspěšnosti u středních školáků. Na základě výzkumu Dobsona (1987) jsme předpokládali negativní korelaci osamělosti a školní úspěšnosti. Předpokládali jsme, že střední školáci, kteří budou mít vyšší skóre na škále osamělosti, budou mít nižší školní úspěšnost.

Byli jsme toho názoru, že osamělí žáci se méně věnují škole a školním záležitostem než neosamělí studenti, a to se odrazí i ve školní úspěšnosti. Pomocí Pearsonova koeficientu korelace jsme porovnávali skóre škály osamělosti a školní průměr žáka v posledním pololetí. Pearsonův koeficient korelace nenaznačil významnou korelaci mezi osamělostí a školní úspěšností. Důvodem by mohl být fakt, že jsme měli ve výzkumné vzorku více respondentů ženského pohlaví, které mají obecně vyšší školní úspěšnost než chlapci. Také máme za to, že důvodem by mohla být skutečnost, že jsme ve výzkumné vzorku měli více respondentů — střední školáky ze studentských domovů, kde mají přesně vyhrazený čas na plnění školních povinností, a proto se osamělost neodrazila ve školní úspěšnosti. Za těchto podmínek tedy hypotéza nebyla podpořena, ale náznak existence určitého vztahu existuje.

ZÁVĚR

V naší výzkumné části jsme se zabývali problematikou osamělosti u adolescentů. Podstatou výzkumu bylo ověření otázek týkajících se osamělosti a toho, jak může osamělost ovlivňovat život studenta. Z obrovského množství oblastí, ve kterých se osamělost může projevit, jsme si vybrali jednu, a to vzdělávání. Odpověď, proč právě vzdělávání, je ten, že patří k nejdůležitějším faktorům, které ovlivňují fungování jedince, jeho vývoj, uplatnění v životě a kvalitu života v budoucnosti. To je velmi významné, protože osamělost v jedinci s sebou nese i své důsledky a nejednou i patologické chování. Konkrétněji jsme se zaměřili na zjišťování úrovně osamělosti u žáků, rozdíly v prožívání osamělosti u žen a mužů, rozdíly v projevu osamělosti ve dvou věkových kategoriích a chtěli jsme zjistit, jak se osamělost odrazí na školní úspěšnosti žáka.

Naším výzkumem jsme chtěli upozornit na závažnost výskytu osamělosti u žáků. Jedná se o jev, který je nebezpečný, ohrožuje život žáka i jeho budoucnost. Je velmi důležité si uvědomit, jak osamělost zasahuje do zdravotního stavu žáka, jaké jsou varovné signály a jak bychom měli v takové situaci postupovat, když zjistíme, že někdo volá o pomoc. Tato problematika je v posledních letech velmi aktuální, avšak prakticky málokdo se jí zabývá. Proto se domníváme, že je třeba být o této problematice informován, protože osamělost má velký vliv na formování osobnosti, pocitů a budoucího života žáka.

Autor: Bc. Robert Tomšik Univerzita Konštantína filozofa, Pedagogická fakulta

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

ANDERSSON, Lars. 1998. Loneliness research and interventions: A review of the literature. In Aging and Mental Healt. 1998, vol. 2, no. 4, p. 264 – 275. HARTOG, Joseph. 1980. The anlage and ontogeny of loneliness. In The anatomy of loneliness.1980, New York: International Universities Press. p. 13 – 33. HUPKOVÁ, Marianna. 2002. Osamelosť a zmysel života u adolescentov: diplomová práca. UKF, Nitra. 2002, 74 s. IVANOV, Lozena. – PENEZIČ, Zvjezdan. – GREGOV, Ljiljana. 1998. Relacije usamljenosti i samoefikasnosti s nekim osobnim varijablama. In Radovi Filozofskog fakulteta u Zadru. Razdio FPSP. 1998, vol. 37, no. 14, p. 53 – 66. JACKSON, Todd. – SODERLIND, Adam. – WEISS, Karen. 2000. Personality traits and quality of relationships as predictors of future loneliness among American college students. In Social Behavior and Personality. 2000, vol. 28, no. 5, p. 463 – 470. KENDRA, Cherry. 2008, Loneliness: Causes, Effects and Treatments for Loneliness. [online], [cit. 2013-03-19]. Dostupné na internete: KOZJAK, Grozdana. 2005. Korelati usamljenosti kod srednjoškolaca : diplomová praca. Zagreb : Sveučilište, 2005. 48 s. LACKOVIČ-GRGIN, Katica. 1998. Usamljenost i samoća studenata : uloga afilijativne motivacije i nekih osobnih značajki. In Društvena istraživanja.1998, vol. 7, no. 4 – 5, ISSN 159-942-057-87. McWHIRTER, Benedict. 1997. Loneliness, learned resourcefulness, and self-esteem in college students. In Journal of counseling & development. 1997, vol. 75, no. 6, p. 460 – 470. PEPLAU, Letitia Anne – PERLMAN, Daniel. 1982. Loneliness: A sourcebook of current theory, research and therapy. New York: Wiley-Interscience. 1982. p. 430. ISBN 0-4710-8028-4. PENEZIĆ, Zvjezdan. 1999. Zadovoljstvo životom: relacije sa životnom dobi i nekim osobnim značajkama.: diplomová práca. Zagreb : Sveučilište. 1999. 132 s. PINQUART, Martin – SORENSEN, Silvia. 2001. Influences on loneliness in older adults. In Basic & Applied Social Psychology. 2001. vol. 23,no. 4, p. 245-266. PONZETTI, J. James. 1990. Loneliness among college students. Family relations. 1990. vol. 39, no. 3, p. 336 -341. WOODWARD, John. C., & KALYAN-MASIH, Violet. 1990. Loneliness, coping strategies and cognitive styles of the gifted rural adolescent. In Adolescence. 1990. no. 25, p. 977-988.