Otázka rozvodu a jeho vlivu na chování dětí v kolektivu

Otázka rozvodu a jeho vlivu na chování dětí v sociálním prostředí Rozvod byl donedávna pro větší část společnosti něčím ojedinělým. Avšak v současnosti, kdy jsou rozvody častým jevem, ani společnost je neposuzuje tak negativně jako dříve. Manželé se v současnosti rozvádějí z různých, někdy až absurdních příčin. Pravděpodobně nejvíce touto skutečností bývají zasaženy právě jejich potomci, děti. Rodiče si málokdy uvědomují, jak se chovají, jak to jejich dítě vnímá a jaké následky to může zanechat na jejich životě. Není totiž neobvyklé, že rodiče v těchto situacích, plných konfliktů, nadávek a hádek obhajují své vlastní zájmy. Dítě se tak ocitá v různých situacích, kdy se je rodiče snaží za každou cenu získat (až koupit) na svou stranu, respektive manipulují s ním. Takové chování negativně ovlivní jeho dětské prožívání. Rodiče bývají v období rozvodu obvykle méně vnímaví k dětským potřebám. Řeší akutní problémy jejich vztahu a na jiné jim už nezbývají síly.

Fenomén manželství, lat. matrimonium se překládá jako manželství. Tento termín se skládá ze dvou slov: „mater“ (matka) a „munia“, resp. „munus“ (úloha, poslání). Manželství si plní trojí aspekt: • právní aspekt: je smlouvou mezi mužem a ženou, • přirozený aspekt: manželé, kteří vytvářejí společenství, jsou zaměřeni především na dobro samotného manželství: dobro manželů, početí a výchovu dětí, • sociální aspekt: toto společenství je postavené na přirozenosti člověka žít v sociální skupině, • kulturní, náboženský aspekt: tradiční manželství je chápáno jako vztah jednoho muže a jedné ženy (rovnocennost: katolické, evangelické, pravoslavné a židovské náboženství; nevyrovnanost, resp. tzv. kastovnictví: buddhismus, šintoismus, hinduismus, konfucianismus).

Manželství je ve slovenském rodinném právu zakotveno jako trvalé společenství muže a ženy, jeho hlavním účelem je založení rodiny a výchova dětí. Toto společenství, založené na právním vztahu, je postavené na principech dobrovolnosti a rovnoprávnosti. V slovenském právním systému tedy známe dva druhy uzavírání manželského svazku, a to: • církevní nebo • civilní forma (známá také jako civilní sňatek).

Manželství je svazkem jednoho muže a jedné ženy, který byl uzavřen způsobem ustanoveným nebo uznaným Slovenskou republikou. Takovýmto způsobem nelze uzavřít jiný svazek. Osobitnou ochranu, kterou zákon přiznává manželství, nelze přiznat jinému svazku než manželství. Manželství se často vymezuje jako instituce, která zajišťuje určité úlohy, resp. funkce ve společnosti. Takto chápáno manželství upravuje vztahy mezi dvěma lidmi, především majetkové a právní. V projekci majetkově-právních vztahů se však objevuje otázka, že i současný trend propagace legalizovaných partnerství řeší majetkové-právní vztahy, zatímco neřeší otázku početí a výchovy dětí (což lze považovat za možnost srovnání se klasickou rodinou), ale často jde jen o majetkově-právní vztahy, tedy spíše o zaměření na majetek než na rodinu. Manželství před občanskou autoritou mohou uzavřít svobodní snoubenci, ovdovělí, rozvedení (v uzavírání manželství před církevní autoritou je tento bod nepřípustný), stejně jako mladiství (od 16–18 let) po předložení pravomocného rozhodnutí soudu o povolení uzavřít manželství. Manželství předpokládá rodinu. Rodina je charakterizována příchodem dítěte, a to biologickým nebo adopčním způsobem. Pokud chybí dítě, nelze o rodině hovořit. Pokud chybí rodič, lze hovořit o neúplné rodině. Zakládání rodin podle křesťanských tradic je možné jen v manželských svazcích. V profánním světě si však rodina nečiní nárok na právní vztah manželství, a proto se i na Slovensku stále častěji objevuje kohabitace, starší název konkubinát (concubine – prostitutka, společenka), nebo lidově nazývané „život nadivoko“. Právě z těchto vztahů často vznikají tzv. „ single, mingle “, či „ patchwork rodiny“ (Tománek, 2012a, s. 44), nevyjímajíce homosexuální rodiny bez legislativního rámce. Manželství je vztahem mezi dvěma osobami odlišného pohlaví, který má státní, společenské nebo církevní uznání. Manželství a rodinu řadíme mezi základní instituce společenského života. Rodina byla vždy prvním a základním výrazem sociální přirozenosti člověka. Manželství je jedinečný vztah. Je to sociálně uznávaný a formálně uzavřený svazek mezi jedním mužem a jednou ženou. V současnosti se mu však již nepřipisuje taková důležitost jako v minulosti. Dnešní mladí lidé v manželství nevidí návod ke štěstí, a tak nemají potřebu „spečetit“ svůj partnerský vztah. „Manželství, rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ (Čl. 41, odst. 1 zákona č. 460/1992 Zb. Ústava Slovenské republiky ve znění pozdějších předpisů). Manželství je tedy chráněno jako instituce společnosti se svými úlohami, která zajišťuje základní sociální funkce nezbytné pro fungování státu. „Manželství je vztah, který není dán jednou provždy – neustále se vyvíjí, podléhá neustálému vývoji“ (Tuma, 2013a). A právě proto, aby byl kvalitní a naplňoval svůj účel, by měli manželé svůj vztah neustále pěstovat a rozvíjet. Z takto vytvořeného manželského vztahu může vzniknout rodina vhodná pro výchovu dětí. Manželství od svého počátku prochází několika důležitými fázemi. Jsou to (Tománek, 2012b, .s. 79–81): 1. období manželství a rodiny prvních 18 měsíců: manželé se poznávají, mají společné zájmy, vědí o sobě, kdo se kde nachází. Jsou citliví jeden na druhého a vzájemně si všímají, jak se chovají k okolí, hlavně opačnému pohlaví. Začínají chápat souvislosti kolem rodinných příslušníků. Často přichází k prvnímu těhotenství, k prvním spontánním potratům, řešení prvních konfliktů. Pokud dosud nebylo vyřešeno bydlení, začínají manželé intenzivně přemýšlet. Vytvářejí se základy vzájemné důvěry. Se vstupem dítěte přicházejí i jiné starosti a radosti. Manžel se musí starat nejen o manželku v těhotenství, ale musí si uvědomit, že svět se bude točit teď ne okolo něj, ale okolo dítěte. Manželka nesmí zapomenout rovnoměrně přerozdělovat svou pozornost dítěti a manželovi. 2. období manželství a rodiny do tří let: ve většině manželství se narodí první, pokud ne druhé dítě. Rodina je stabilní, manželé se rozumějí. Jsou opatrní o své dítě a velmi pečlivě dávají pozor, kdo co řekne o jejich dítěti. S příchodem druhého dítěte citlivost klesá. To, co přehlédli u prvního dítěte, to rozhodně budou přehlížet u dalšího. Ne že by mladší dítě dostávalo méně lásky a péče, ale rodiče jsou už zkušenější a zralejší a nevyvedou je z míry žádné zaváhání jejich ratolesti. Pokud manželé žili dosud s rodiči, ve většině případů zvažují odchod do vlastního bydlení. Rodiče kladou první základy etiky. Neodmyslitelnou součástí jsou i první informace o náboženské orientaci. 3. období manželství a rodiny do šesti let: přicházejí první krize, v některých případech nevěra. Zvyšují se povinnosti na obou rodičích. Děti začínají růst, vystrhávat se. Vztahy s širší rodinou se buď upevňují nebo degradují. Na druhé straně je to nejkrásnější období pro rodiče, protože dítě sledují od kojeneckého věku, jak roste, prožívají s ním první pády, první slova, první otázky, či první zamilování v mateřské škole. V rodině často dochází mezi sourozenci k hádkám, která věc komu patří atd. Otázka bydlení je často už vyřešená. Manželé nejčastěji splácejí hypotéku. Rozvíjejí své osobnosti, setkávají se s lidmi se stejnými životními cíli. 4. období manželství a rodiny do dvanácti let: manželé mají za sebou první krize. Jejich vztah je stabilnější. Přichází opětovné vzájemné zamilování. Otevírá se možnost mít další dítě, děti. Rodiče znají všechny školní povinnosti svých dětí. Je to období růstu osobnosti nejen dětí, ale i manželství. Rodiče se začínají setkávat ve škole se svými spolužáky, stejně tak s rodiči a vyměňují si zkušenosti a zážitky. Jsou relativně šťastní a ohleduplní k sobě navzájem. Manželé už znají hranice jednoho druhého. 5. období manželství a rodiny do dvaceti pěti let: manželství je relativně stabilní. Rodiče často řeší pubertální otázky, první vážná zamilování, sexuální a duchovní orientaci svých dětí. Manželé objevují kouzlo svých let, budují si kariéru. V tomto období málokdy přichází na svět další dítě. Manželé navštěvují různá setkání a rádi se chodí bavit s tím, že o děti se stará širší rodina. Na konci tohoto období většinou manželé splatí hypotéku na bydlení. 6. období manželství do padesáti let manželství: je obdobím velkých turbulencí. Často přichází k nevěře, alkoholismu, ztrátě zaměstnání, pocitům méněcennosti. Manželé připravují děti na jejich budoucí život. Když dítě odejde, zažívají syndrom prázdného hnízda. Když zemře jeden z manželů, ten druhý často ztrácí jiskru do života. Je to období svateb dětí, úspěšného dokončení studia, prvních vnoučat. Je to období dovolených, odpočinku. Rodiče dávají svým dětem životní moudrost. Je to období krásného vzpomínání. Je to období moudrosti, rozvážnosti, optimismu i kritiky, což jsou vlastně známky dokonale rozvinuté a citově vyzrálé osobnosti.

V současnosti se uzavírají manželství i mezi osobami stejného pohlaví – tzv. registrovaná partnerství. Manželství se však nemůže zaměňovat za partnerství, natož za partnerství stejného pohlaví. Protože pokud je manželství jednou definováno jako vztah jednoho muže a jedné ženy, vše ostatní by tuto definici zmenšovalo, znevažovalo a s odstupem času by tento pojem ztratil odlišnost a význam. Vstup do manželství je svobodným, dobrovolným a přitom závazným rozhodnutím dvou lidí opačného pohlaví pro soužití, založené na právním vztahu, postaveném na principu rovnoprávnosti. V manželské přísaze mimo jiné muž a žena veřejně vyhlašují, že se nikdy neopustí. A pro mnoho lidí je právě to hnacím motorem zvládání možných problémů a krizí v budoucnosti.

2 Předpokladem rodiny je manželství

„Rodina je sociální skupinou“ (Tománek, 2012b. s. 11–12), která je složena ze dvou nebo více osob žijících spolu v jedné domácnosti, které jsou spojené manželskými, krví příbuzenskými nebo adopčními svazky. Je možné ji charakterizovat i jako primární, neformální a intimní sociální skupinu a základní společenskou jednotku (Tamášová, 2007, s. 12), která je často „považována za kolébku lidství a výchovy.“ Rodina (Prevendárová, 1998, s. 11) se také charakterizuje jako malá společenská skupina, založená z dvou dospělých členů opačného pohlaví a jejich potomků. Je to první sociální prostředí i výchovná instituce prvořadého významu, v níž se jedinec ocitá. Rodina je společensky schválená forma partnerských vztahů dvou rovnoprávných, rovnocenných a milujících se lidí, spojených pevným příbuzenským a krvením svazkem. Její znakem je intimní soužití v jedné domácnosti, spolupráce, pomoc a kooperace jejích členů. Atmosféra rodinného prostředí je dána vzájemnými vztahy mezi rodiči a ostatními členy rodiny. „Dítě se formuje podle rodinných vztahů, podle rodinného prostředí, v němž vyrůstá. To, co dítě v rodině vidí, to i napodobuje“ (Kostrub, 2007, s. 15). Dospělí, zejména rodiče jsou pro něj vzorem v jakémkoli jednání. Rodina je přirozenou sociální skupinou, základní buňkou společnosti. Sdružuje lidi v intimní jednotě na základě příbuznosti. Všude tam, kde muž a žena žijí spolu, bydlí pod jednou střechou, společně hospodaří a vychovávají děti, mluvíme o rodině. V ní si dítě tvoří vlastní identitu a typickou kulturu prezentovanou vlastními tradicemi, hodnotami a konvencemi. Krvní příbuznost, rodinné ekonomické zájmy i výchova dětí však ještě nedostatečně vystihují podstatu rodiny. Rodina totiž není schopna existovat izolovaně od společnosti, je vždy součástí širší sociální jednotky, jejíž normy, kultura, tradice a názory zasahují i do rodiny. „Rodina je proto prvním článkem řetězce, který spojuje jedince se společností. Rodina je prvním zkušebním prostředím.“ (Tamášová, 2007, s. 37).

Nabízíme i jinou typologii vývojových stádií rodiny (Tománek, 2012b, s. 12): 1. mladá rodina: do 30 let, děti a 5 let manželství, 2. rodina středního věku (Tamášová, 2007, s. 55): rodiče, dospívající děti, 15–25 let trvající manželství, 3. prázdné hnízdo: manželé spolu, děti odešly, 4. rodina návštěvníků: po smrti partnera, vdovský a vdovecký život.

Rodina by měla být místem, kde se člověk cítí dobře a bezpečně. Kam rád vrací, a kde má vytvořené podmínky pro svůj růst a rozvíjení svých schopností. Na druhé straně ne každý má to štěstí narodit se a vyrůst ve funkční rodině (Tuma, Dolista, 2010). V tom případě i vlastní rodina může působit destruktivně a zanechat negativní následky na těch, kteří v ní vyrůstali. Rodina je významným a specifickým činitelem socializace, dává dítěti první a velmi silné zkušenosti pro další život. Ukazuje dítěti, jak se máme chovat k sobě navzájem, jak spolupracovat a pomáhat si, jak reagovat, když se něco nedaří. Dítě sleduje názory, postoje a hodnoty matky a otce a tím se učí, co je úloha muže a co ženy. Rodina je zde základním modelem sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života, učí se sociálním požadavkům a normám. Rodina a její citové zázemí jsou nepostradatelné pro vývoj dítěte.

3 Krizová období manželství

„Krizové situace v manželství a partnerství rozhodně patří nejen mezi nejčastější, ale také mezi nejintenzivněji prožívané krizové události vůbec. Zasahují člověka většinou nepřipraveného a bez předchozích varovných signálů. WHO, Světová zdravotnická organizace, řadí partnerské rozvraty, rozvody a krize mezi nejvýraznější stresové životní události.“ (Vodáčková, 2010, s. 286). Krize je obecně označována jako reakce na situaci, kterou jednotlivec nemůže vyřešit běžným způsobem. Za krizí a rozpadem rodiny vidíme několik faktorů. Krize rodiny souvisí s dnešní dobou. Mezi základní faktory, které spouštějí krizi v současných rodinách, považujeme: výrazný pokles fertility a redukci struktury rodiny (max. 2 děti); neúplné rodiny, často vznikající díky rozvodovosti; otázku konkubinátu, resp. kohabitace: zejména častá rozchody, znovu seznamování, neodpuštění, zklamání ze vztahu; fenomén registrovaných homosexuálních partnerství: otázka sebevražd lidí, kteří se cítí být homosexuály, a otázka sebevražd těch, kteří se stydí mít homosexuální děti (rodiče, širší rodina a další); absenci finančních zdrojů; impotenci; deprivaci; atomizaci rodin: a následně vznik tzv. single rodin, mingle rodin, patchwork rodin...; entropii: zánik rodiny; workoholismus; deviace, gamblerství a jiné patologické jevy; abortivita: zejména ženy (matky), které nedokázaly unést skutečnost, že si „to“ (dítě) nechaly odebrat; rozpad tradičních společenství: zejména otázka multikulturalismu a multireligiozity...

Fenomén „krize“ je často definován z více úhlů pohledu. Vyskytuje se už ve starých kulturách. Člověk byl vždy stavěn před skutečnost, fakt, realitu, která byla pro něj kritická. M. Planck (In Klimpl, 1991, s. 72) říká, že „krize je v krátkém čase vyhrocující se situace, v níž postižený už není schopen překonat a vlastní strategií zvládnout vnější nebo vnitřní zátěž.“ Fenomén krize však znamená mnohem více. Krize spočívá v afektivním a konfliktním vyhroceném prožívání a chování člověka v jeho zátěžových životních situacích. Krize často představuje zlom v osobním, pracovním i rodinném životě a soužití. Pokud krize neřešíme, začnou oni řešit původce, člověka. Abychom racionálně nastolili tento problém, musí krize splňovat dvě skutečnosti (Eis, 1994): • nefunkčnost: atomizace rodin, nefunkčnost manželství, vznik alternativních forem rodinného soužití (single, mingle, patchwork rodina...), homosexuální rodiny a další. • bezperspektivnost: ztráta až absence jakýchkoli vizí do budoucnosti...

Každá lidská bytost je řízena určitými regulačními mechanismy (biologickými, psychickými či sociálními). Pokud jsou tyto regulační mechanismy narušeny, člověk se dostává do vnějších nebo vnitřních konfliktů, které mohou navodit krizi. Mnozí autoři ztotožňují krizi s katastrofou. Není to však správné. Katastrofa je na rozdíl od krize mnohem průhlednější, viditelnější a zjevná situace (např. přírodní katastrofy, špatný prospěch ve škole, pracovní a profesní neúspěch atd.). Avšak katastrofa může připravovat krizi a krize může privodit katastrofu. Katastrofa zasahuje všechny základní regulační mechanismy (biologické, psychické i sociální) a oslabuje všechny základní roviny lidské činnosti. Krize díky své univerzálnosti zásahu (komplexnosti působení) je pro to často příčinou mnoha problémů v současné rodině.

Mezi nejčastější krize v samotném manželství řadíme (Novák, 2000): rozdílné názory na trávení volného času (manželé spolu, volný čas strávený s dětmi atd.); díky orientaci na výkon nedostatek až ztrátu společných zájmů; rozdílné názory na práva a povinnosti v domácnosti; cizoložství, resp. nevěra; nespokojenost v intimním životě; neplodnost; žárlivost; závislosti (alkohol, kouření, gamblerství, sex, sociální sítě atd.).

Za manželskými krizemi je třeba vidět i samotný manželský vztah a ne vždy za nimi je třeba hledat vinu jednoho z partnerů. Někdy se krize objeví bez vážných vnějších důvodů. Není třeba v ní za každých okolností hledat nevěru partnera, vměšování rodičů do vztahu, případně ekonomické problémy či patologické rysy v povaze některého z partnerů. Je to jednoduše narůstající pocit nespokojenosti, častější názory rozpory, pocity zklamání. Manželství může za svého života projít dvěma velkými krizemi: • syndrom nonromantickosti: nejčastěji mezi 3–6 a 7–9 rokem trvání manželství, trvá asi jeden rok. Při jejím vzniku dochází k ubývání romantičnosti a začínají se objevovat rozdíly v chování v období zamilovanosti oproti současnému chování. Na soužití začíná působit stereotyp. To se projevuje narůstáním situací, kdy se manželé nedokážou dohodnout a mají odlišné názory, a projevují se častěji negativní emoce. • syndrom prázdného hnízda: mezi 17.–25. rokem manželství, trvá rok a více. Na jeho vzniku se podepisuje osamostatňování a odchod dětí, v rodině vzniká jistá prázdnota. Mění se konstelace manželského páru. Člověk si uvědomuje, že stárne, a objevují se i zdravotní problémy. Zvláště muži se snaží o nové sexuální zážitky mimo manželství. U nich se tak může projevit krize středního věku.

Krize rodiny není něčím novým. Rodina byla vždy v krizi. Avšak problémy se neřešily nahlas a rodiny se nerozpadaly. Existovala větší sociální kontrola, lidé žili v menších městech, znali se. V současnosti lidé žijí více méně anonymně, neznáme vlastního souseda a každý se zajímá jen o sebe a své problémy. Problémy si necháváme pro sebe a pomoc, když si ji nepožádáme, sama nepřijde. Změny ve společnosti a v životním stylu lidí způsobují i změny v rodinném životě. Typickým jevem se stala tzv. dvojkariérová rodina, kde jsou zaměstnáni oba manželé. Tato skutečnost dala ženám možnost emancipace v manželství, stejně jako možnost manželství ukončit a samostatně vychovávat děti. Nové způsoby života vedou i k novým formám partnerského života. Běžným jevem je život bez manželského partnera, bezdětné manželství soužití mužů a žen bez uzavření manželství, homosexuální partnerství. „Na základě těchto i dalších jevů v moderních společnostech se v posledních desetiletích hovoří o krizi rodiny.“ (Sopóci, Búzik, 2006, s. 92). Funkční rodina se vyznačuje pocitem tzv. rodinné vzájemnosti. To je pocit životních jistot zázemí, uvolnění, radosti, spokojenosti, všeho, co ovlivňuje uspokojování našich psychických potřeb. Do manželství je třeba vstupovat s vědomím, že ideální manželství neexistuje. Pokud se stane, že manželství, rodině začne něco chybět, chování se změní a doplňování chybějících pocitů probíhá mimo rodinu. To vše se podepisuje pod krizi a následně pod rozpad rodiny. A krize bývá zpravidla ukončena rozvodem. Pod krizi se často podepisují odlišná očekávání partnerů, odlišné hodnoty a představy o životním stylu, což bývá uváděno i jako nejčastější důvod rozvodu. Špatným řešením je i nevyřešená krize, která se stává chronickou a vytváří nezdravé rodinné prostředí. Při rodinné krizi je řešení nutné, nejlépe s odbornou pomocí.

4 Rozvod

„Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, pokud jsou vztahy mezi manželi tak vážně narušené a trvale rozvrácené, že manželství nemůže plnit svůj účel a od manželů nelze očekávat obnovení manželského soužití“ (§ 23 odst. 1 zákona č. 36/2005 Z.z. o rodině). Každá rodina prochází různými krizemi, rozpory, nedorozuměními. Není to nic nestandardního, spíše naopak, protože právě tyto skutečnosti zocelují manželství a rodinu. Manželství a samotnou rodinu nelze idealizovat. Neexistuje totiž vzor ideální rodiny. Normalitu v rodině určují vztahy a ty musí být otevřené ve všech oblastech lidského života. To znamená, že pokud dojde v rodině ke konfliktům, nemusíme zbaběle utíkat, ale začít je řešit. Bohužel, někdy je řešením často právě rozvod. Rozvod by se však neměl stát únikovým pravidlem řešení rodinných a manželských problémů. Problémy, které se v rodině (mezi manžely) vyskytnou, mají různé příčiny (Tuma, Maliňáková, 2013). Mezi nejčastější patří ztráta zaměstnání, nemoc člověka nebo smrt příbuzného. Každá těžká událost svým způsobem poznamená život v rodině. Některé rodiny se poperou se svými těžkostmi – špatnou situaci zvládnou, jiné rodiny tyto zátěžové situace nedokážou absorbovat, a proto je řeší rozvodem. Rozvod je ve všech obecném smyslu spíše formální a legitimní ukončení manželského vztahu dvou jedinců (v našich podmínkách opačného pohlaví), krajním řešením rozvratu manželství. Od rozvratu manželství se liší tím, že je podán návrh na rozvod (na příslušný soud) a že proběhne rozvodové řízení právním rozhodnutím soudu (Rusnáková, 2007).

Lidé uzavírají sňatek stále méně a ve vyšším věku. Počet rozvodů stoupá. Informace z tisku nám zprostředkovávají fakta, že více než každé druhé manželství končí rozvodem. Důsledky této skutečnosti jsou vážné (Višňovský, 2007), dotýkají se nejen jednotlivců, rozvádějících se, ale i jejich dětí, rodin, celé společnosti. Z toho plyne, že rozvod je považován nejen za soukromou záležitost, ale za vážný společenský, sociální a výchovný jev. Rozvod je v současnosti považován jako negativní vliv nejen na rodinu a manželství, ale i na výchovu dítěte. Dítě trpí, když se rodiče hádají, jsou mezi nimi různé konflikty a spory. Rozvod je právě tím posledním tečkou, která znamená konec rodiny. Děti těžko snášejí odloučení od jednoho z rodičů a i přesto, že se oba rodiče starají i po rozvodu, už pro ně rodina ztrácí na významu. Rozvod je často nejhorším řešením, které může zasáhnout manželství. Rozbíjí rodinu, odděluje manžele, kteří se rozhodli při sňatku utvořit jeden celek, odděluje děti od rodičů, přestože otec i matka mají na svá děti stejná práva a oba mají vůči nim i rodičovské povinnosti.

Tab. 1: Charakteristiky sňatelnosti obyvatelstva SR, 2001 – 2010

Zdroj: http://portal.statistics.sk/files/889552629fe76da17d91704c7b89c675 [online] [cit. 04.06.2013]

Rozvod ovlivňuje děti vždy negativně. Některé se v krizi nemusí projevit vůbec, což může vést rodiče k mylnému přesvědčení, že jimi nebyly zasaženy. Zde je však důležité uvést, že dítě má jakýsi psychologický obranný mechanismus, kdy si nechce tento fakt přiznat a důsledně odmítá realitu, aby nemusela prožívat bolest, kterou každý rozvod přináší (Posse, 2002). Rodinu tedy na jedné straně vnímáme jako zdroj štěstí a spokojenosti, nebo naopak velkého utrpení. Mnoho dětí i dospělých zjišťuje, že nejúčinnější fyzickou, duševní, sociální, morální a citovou podporu dostávají právě od rodiny. Je však i mnoho těch, kteří pro nezdravé vztahy v rodině prožívají jen bolest, úzkost a dokonce v těch horších případech i násilí. Podle posledních statistických údajů (1) dochází k rozvodu v každém druhém (heterosexuálním) manželství (srov. tabulka níže). Z výzkumů (Pastor, 2012) víme, že v heterosexuálních vztazích dochází ke krizi a následně k rozvodu nejčastěji mezi 5.–7. rokem společného života, zatímco v homosexuálních vztazích přichází ke rozchodu nejčastěji mezi 1,5–3,2 rokem společného života. Tak či onak, v homosexuálních partnerstvích, resp. později i rodinách přichází k obměně partnerů (manželů) o dva až tři roky dříve než v heterosexuálních vztazích. Děti z homosexuálních rodin jsou více flexibilní k životu než děti z heterosexuálních vztahů.

Tab. 2: Vybrané charakteristiky rozvodovosti v SR, 2001–2010

Zdroj: http://portal.statistics.sk/files/889552629fe76da17d91704c7b89c675 [online] [cit. 04.06.2013]

Rozvodovost patří k těm demografickým jevům, o kterých se neustále diskutuje. Důvodů rozvodu je několik, např. nedostatek finančních prostředků na obživu, nezaměstnanost, osobní problémy rodiče plynoucí z neschopnosti samostatně zajišťovat péči o děti, nového partnera, případně jeho děti jako součást nové úplné rodiny, nezvládání výchovy jedním rodičem a další. Rodina i přes mnohé obavy zůstává v životě Slováků stále na předním místě žebříčku hodnot. Na druhé straně však narážíme na konstatování, že slovenská rodina je v krizi, neplní všechny své funkce. To je nepochybně ovlivněno skutečností, že mnohé rodiny se dostávají do krize, která končí rozvodem, což ve velké části případů vede k nutným důsledkům pro osud nedospělých dětí. Mnoho rozvádějících se manželství tvoří rozvody s nezletilými dětmi. Rozvod však přináší se sebou spíše psychologické důsledky na partnery a především děti, jejichž přítomnost v rozvádějících se manželstvích převládá. Děti zůstávají ve většině případů v péči matky a stávají se součástí neúplné rodiny, která může být v současných socio-ekonomických podmínkách zdrojem frustrací pro všechny její členy. Případně tyto děti z heterosexuálních vztahů končí v novém homosexuálním vztahu, který biologická matka uzavřela s lesbickou přítelkyní. Jelikož v homosexuálních vztazích dochází k výměně partnerů mezi 1,5–3,2 rokem společného života (Pastor, 2012), tyto děti zažívají dva až tři rodiče v průběhu 7 let, které se považují za krizové právě v heterosexuálních rodinách. Rozlišujeme následující fáze rozvodu: • počáteční fáze – projevuje se narůstáním vnitřního pocitu rozcházění. Ten z partnerů, kteří problémy více vnímají, se rozhoduje pro rozvod. Druhý z partnerů často tento pocit přehlíží, nebo neví, co má dělat. • startovací fáze – začíná oznámením rozvodu. Rozhodnutí ještě nejsou zralá. Na straně iniciátora je tato fáze typická nejasným rozhodnutím, druhá strana je nepříjemně překvapena. Spouštěcí fáze končí identifikací se navrhovatelem ohledně ukončení vztahu. • asymetrická fáze – fáze rozhodnutí, kde jeden z partnerů je už pevně rozhodnutý pro rozvod, smiřuje se s ním a druhý partner se velmi snaží o jeho zachování, snaží se vyjednávat. • krizová fáze – začíná kratším či delším odloučením partnerů, odstěhováním se, případně mají rozdělené věci. Ten z partnerů, který se nechce rozvést, v této fázi už ztrácí síly a vzdává se naděje. Jeho motivace slábne a roste odpor k obnově vztahu. Také mizí manipulační tlak na iniciátora. Tato fáze plynule přechází do katastrofické (paradoxní) fáze. • katastrofická fáze – v této fázi jako by si manželé vyměnili role. Iniciátor si začíná uvědomovat, o co všechno může rozvodem přijít. V této fázi je největší možnost návratu. Paradoxní fáze obvykle předznamenává obnovení vztahu nebo jeho konec.

Rozvod má dopad na celý nadcházející život. Je to významná událost s řadou sociálních a dalších důsledků. Po rozvodu dochází ke změně ekonomických a sociálních statusů. Mění se také systém fungování rodiny a výchova dětí, vztahy se širší rodinou a přáteli. „Rozvod patří k jedněm z nejbolestivějších a nejsložitějších životních událostí, jaké lidé prožívají. Přerušuje vztahy, ruší vědomí kontinuity života, dotýká se samé podstaty lidské identity.“ (Everet, 2000, s. 11). Přes to, jak tvrdí autor, je zdravý rozvod možný. Souvisí to s ochotou porozumět emocím v čase rozvodu a také snahou o konstruktivní, civilizované a řízené ukončení manželství, s minimálním dopadem na rodiče i děti. Pro zdravý rozvod je potřeba se podívat do minulosti, uvědomit si přítomnost a přemýšlet o věcech, které budou následovat. Je také třeba uvažovat, jaké důsledky bude mít rozvod pro všechny zúčastněné. Širší rodina nám může být na jedné straně oporou, ale stává se také, že prostřednictvím ní jsme vystaveni kritice. K rozvodu se má přistupovat holisticky. Nelze na něj nahlížet černobíle. Upozorňujeme, že naše stanovisko k rozvodu je negativní, tedy jsme proti rozvodu, avšak na jednom dechu dodáváme, že v mnoha případech je minimálně pro jednu zúčastněnou stranu rozvod vykoupením (má-li význam tyranie, zneužívání atd.). K rozvedeným lidem by se společnost neměla stavět jako stigmatizovaným, ale naopak je přijímat tak, jak to vyplývá z podobenství o marnotratném synovi. Rozvedeným manželům není vhodné klást na jejich ramena „zákony a pravidla“, které jejich tvůrci sami nedokážou unést.

4 Vliv rozvodu na dítě

Rodiče se mnohokrát mylně domnívají, že rozvod je nejlepším řešením. Avšak děti paradoxně nevnímají rozvod jako jakousi úlevu. Je to pro ně většinou velmi nepříjemný a traumatizující zážitek, který s sebou přináší množství viditelných i skrytých reakcí. K těm nejčastějším můžeme zařadit hněv, zmatení, obavy, pocity viny. U starších dětí byly pozorovány somatické problémy, jako bolesti hlavy a žaludku bez předchozí organické příčiny. Děti sice navenek vypadají „v pořádku“, a často i rodiče tuto situaci podceňují. Bez ohledu na důvody, proč je tomu tak, obecně platí, že s rozvodem se hůř vyrovnávají chlapci (zvrat může nastat v pubertě, když dívky začínají mít citové problémy), a také že s ubývajícím časem, který od rozvodu uplynul, se děti této situaci přizpůsobí. Velmi důležitým faktorem je i citová stabilita rodičů pro lepší zvládnutí rozvodu dětmi. Většina rozvedených rodin se začíná stabilizovat ve druhém roce po rozvodu, a na ústupu jsou i rodinné problémy. Nejvíc trpí rozvodem děti ovlivňované proti některému z rodičů, ty, které nemají v okolí žádnou oporu, jsou situací donuceny žít po rozvodu rodičů s oběma vzájemně si nesnášenlivými rodiči v jednom bytě. Dále jsou to děti, které se stávají svědky násilí mezi rodiči. Také velmi negativně působí i nevyrovnaný vztah rodičů k dětem. Ten se projevuje někdy nadměrnou péčí, jindy lhostejností, nezájmem a někdy zase tresty. Dítě má z takovýchto reakcí zmatek v hlavě a rozhodně to nepříznivě působí na jeho psychiku. Na druhé straně se děti s rozvodem relativně dobře vyrovnají, když ne bývají ovlivňovány, nenabádány a mají pocit bezpečí doprovázený silnou citovou vazbou alespoň na jednoho z rodičů. Také může být nápomocné, pokud ve svém okolí najdou spolehlivou oporu umožňující citový vztah k blízkému člověku, a také pokud se nestávají svědky hádek a konfliktů (Novák, 2007).

Nejběžnější reakce dětí na rozvod rodičů v jednotlivých stadiích vývoje jsou popsány následovně: Děti od prenatálního období do dvou let: V tomto období hrozí předčasný porod, problémy se spánkem a s příjmem potravy. Děti reagují na emoce rodičů ve formě pláče, strachu, nespavosti. V tomto věku mají děti rády pravidelnost a jakékoli změny jim neprospívají. Děti ve věku tří až pěti let: Chování dítěte v tomto věku odpovídá nižšímu věku. Nastávají potíže se zaspáváním, objevují se noční můry. Dítě ještě nechápe situaci spojenou s rozvodem, ale má strach z opuštění. V případě, že jeden z rodičů přichází sporadicky, objevuje se úzkostné prožívání. Děti kolem šesti let: U dítěte se projevuje nesoustředěnost a labilita. Rozvodem se znásobuje zátěž spojená se vstupem do školy. Může nastat zhoršení výslovnosti, výbuchy agrese, na které okolí reaguje trestáním, odstavením dítěte. To všechno může podporovat pocity viny související s rozvodem. Někdy se objeví i zvýšená úrazovost. Děti ve věku sedm až deset let: Dítě prožívá strach a smutek v porovnání s jinými dětmi, které mají oba rodiče. V tomto věku dítě provokuje své rodiče, testuje, kde jsou jeho hranice, co všechno si může dovolit. Průvodním jevem bývá množství psychosomatických příznaků. Děti v věku jedenácti až třinácti let: V tomto věkovém přechodu už dítě plně chápe rozvod a jeho důsledky. O příčinách bývá často informováno v ne příliš pěkném obraze, často od svých vrstevníků. Z toho následně pramení negativismus a také skrytá nebo otevřená agrese. Už si uvědomuje svou hodnotu na „rozvodovém trhu“ a může vydírat jednoho nebo oba rodiče. Také může nastat situace, že dítě bere na sebe zodpovědnost za rodiče. Dítě chce co nejdříve dospět, vidí svět v černo-bílých barvách a chová se extrémně. Děti ve věku čtrnácti až šestnácti let: Pubertální náladovost a labilita narůstá situační rozvodovou zátěží. Udržení respektu a autority dítěte je těžké i bez rozvodu. Dítě se dozvídá o informacích, které by vědět nemělo, a následně je zneužívá. Dítěti hrozí pocity úzkosti, deprese a nejistoty, které se mohou vyústit v testování drog, delikvenci, sexuální promiskuitu a nakonec v obavu z budoucnosti. V tomto období si dítě tvoří vlastní identitu a díky sklamání rodičů může mít dalekosáhlé následky na budoucí partnerský život. Děti od sedmnácti do devatenácti let: V tomto věku se dospívající děti obracejí k vlastnímu životu, nezávislosti, zájmovým aktivitám; k problémům rodičů projevují malou toleranci. Potřebují péči a podporu, ale rodičovské starosti je odpuzují a unavují. Potřebují mluvit o tom, co cítí a prožívají oni sami, ne jejich rodiče. Jsou rádi, když jsou jejich rodiče spokojení a šťastní. Z přítomnosti nového partnera rodičů mají smíšené pocity – kdyby ho přijali vřele, mohou to vnímat jako zradu a ne loajalitu k druhému rodiči. U těchto dětí hrozí útěky z domu a také předčasně uzavřené manželství.(2)

5 Návrhy, diskuse a doporučení pro praxi

Znovu chceme zdůraznit, že nejsme za to, aby se lidé rozváděli, nechceme glorifikovat ani ospravedlňovat rozvod, ale zároveň konstatujeme, že k problematice rozvodu nelze nahlížet černobíle, protože pro mnoho zúčastněných stran i v křesťanském prostředí je rozvod často vykoupením z tyranie a zneužívání. Církve na Slovensku (nebo ne ve všech státech světa) by se měly začít řádně a sofistikovaně zabývat problematikou rozvodu, pastorací rozvedených lidí, protože v současné době je v církvích možné vidět, že vrazi, násilníci nebo lidé s mnoha socio-patologickými projevy mají často bližší „k oltáři“ (ke svátostem a dalším) než lidé po rozvodu. Neříkaje o dětech, které díky rozvodu svých rodičů jsou často vystaveny výsměchu ze strany spolužáků, vrstevníků či širší společnosti. Díky výše zmíněným skutečnostem navrhujeme pro rodiny po rozvodu následující body pro praxi:

• Udržovat pravidelný kontakt s dítětem,
• Nezaťahovat děti do rozvodové traumatiky, tj. neohovárat druhého rodiče a neútočit na něj v jeho nepřítomnosti. Dítě v tomto případě nemusí demonstrovat loajalitu k některému z rodičů.
• Nepoužívat dítě jako nástroj msty, např. když jeden z rodičů dítě systematicky proti druhému rodiči popouzí a vyhrožuje mu trestem v případě, že od druhého rodiče něco přijme, nebo s ním někde půjde. Tomuto postavení dítěte říkáme „syndrom odmítnutého rodiče“. Situace se vyostřuje bráněním kontaktu s druhým rodičem a vyvolává u dítěte příznaky strachu z návštěv odmítaného rodiče. Může tak docházet k nespavosti, pláči, pomočování.
• Nevybírat a nemanipulovat s dítětem ve vlastní prospěch. Pak se dítě stává tzv. „poslední nadějí“. Rodič, který se nedokáže smířit s rozvodem, kontaktuje druhého rodiče vždy, když je to s dítětem údajně v nepořádku. Snaží se při těchto debatách vyvolat co nejvřelejší atmosféru.
• Nevyužívat dítě jako prostředníka, „zprostředkovatele“. V běžné komunikaci se tento jev definuje jako poštárové dítě. Tato situace nastává, když rodiče nejsou schopni spolu komunikovat. Zev dětí se stává zprostředkovatel jejich komunikace. Dítě tak např. oznamuje otci, jak matka hodnotí jejich minulý kontakt a jaké instrukce má pro aktuální setkání. Rody také rodiče zjišťují informace o tom, co se děje v životě druhého rodiče, s kým se stýká atd. Dítěti není tato role zpočátku příjemná, ale stane se také, že si na ni zvykne a začne ji využívat ve svůj prospěch. V určitých případech může tento bod, doporučení, přerůst do pozice: dítě = náhradní partner. V běžném jazyce bývají takové děti často nazývány také bútlavými vrbami. Rodič, který s ním žije, se mu důvěřuje se všemi starostmi a konzultuje s ním všechna vážná rozhodnutí. V ten okamžik se dítě automaticky stává překážkou při pokusech dospělého navázat nový vztah. Ale dospělému to nijak nevadí. Někdy to dokonce vítá.
• Vyhýbat se zanedbávání výchovy dítěte. Tato situace nastává tehdy, pokud jsou rodiče natolik pohlceni a zaujatí svými problémy, že se o děti nezajímají. V takových případech bývá dítě zanedbáváno, často překračuje svým chováním hranice zákona a řešení problémů zůstává na orgánech státu nebo jiných organizacích.

Jak pomoci dětem po rozvodu ze strany samotných rodičů? Např.: komunikovat problém; trpělivě odpovídat na náročné otázky; nenarušovat vztahy, na které byly zvyklé; společně trávit volný čas. Rodiče milují své děti a chtějí jim dobro i po rozvodu. Ubližují jim z nevědomosti a v emocionálním napětí. Jediné, co by se mělo deklarovat dítěti v tomto obtížném období, je, že ne ono je vinné za to, co se stalo, a na vztahu rodičů k němu se nic zásadního nezmění.

Záver

Společnost se snaží rodinu podporovat a prostřednictvím sociální politiky státu vytvářet vhodné podmínky pro její fungování. I přes současnou složitou dobu je stále rodina považována za jednu z nejdůležitějších životních hodnot. Čím dál častěji jsme svědky toho, že rodina a manželství se nedají zachránit za každou cenu. Rozvod se bohužel stává každodenní skutečností. A doopravdy zanechává následky. Rozvod bývá doprovázen různými emocemi. Pro děti to jsou obvykle pocity hněvu, nejistoty a také poznání možnosti, že i ti, kterým důvěřovali, jsou schopni je opustit. Stabilita rodiny utrpěla. Rozvodem se rodina mění – dostává se do nové situace – začínají se finanční, bytové a jiné problémy. V tomto období často aktérům chybějí základní informace o řešení jejich problémů. A právě zde může zasáhnout mediátor, sociální pedagog, sociální pracovník a nabídnout odbornou pomoc. Ta může začít i v čase úvah o rozvodu, kdy opuštěný partner se často nedokáže vyrovnat se situací, neví, jak se má chovat. Dopady rozvodu můžeme pozorovat na sociálním chování dětí během rozvodu, po rozvodu i v jejich hluboké dospělosti. Nerozhodnuté vnitřní konflikty dětí vedou k problematickým postojům, přesvědčením a komunikačním vzorům. Je v zájmu normálního života dětí z rozvedených rodin, jako i samotných rozvádějících se, aby jim byla včas poskytnuta odborná pomoc odborníků. Je to stejně v zájmu společnosti, jejíchž jsou členy, aby podporovala spíše smíření než destrukci vztahů.

Autor: Doc. PaedDr. et PhDr. Pavol Tománek, PhD. Seznam použité literatury:

DOLISTA, J. - TŮMA, J. 2010. Problematika a prevence „nových náboženských hnutí“. Brno : L. Marek, 2010. s. 75-76. ISBN 978-80-87127-25-4. EIS, Z. 1994. Krize všedního dne. Praha : Grada Publishing. s. 30-85. EVERETT, C. – EVERETT, S. V. 2000. Zdravý rozvod pro rodiče a děti. Praha: TALPRESS, spol. s r.o. 212 s. ISBN80-7197-169-3. FEŠKOVÁ, Š. 2009. Rodina – nejrizikovější faktor vzniku poruch chování u žáků? In Školský psycholog a kvalita školy. Nitra : UKF, 2009. s. 191-199. ISBN 978-80-8094-507-7. FRÝDKOVÁ, E. 2010.Rodiče jako edukační partneři školy. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 2010. 174 s. - ISBN 978-80-8105-200-2. KLIMPL, P. 1991. Psychická krize a krizová intervence. In Československá psychiatrie, roč. 87, č. 3-4. s. 71-77. KOSTRUB, D. 2008. Dieťa/žiak/študent - učivo - učiteľ, didaktický alebo bermudský trojuholník ? 1. vyd. Prešov : Rokus, 2008. s. 171 ISBN 978-80-89055-87-6 KOSTRUB, D. - TÓTHOVÁ, R. - SEVERINI, E. - SCHERHAUFEROVÁ, M. 2013. nvestigation of students concepts about learning and teaching process from aspect of learning theories. In Edukacja w kreowaniu współczesnej rzeczywistości : możliwości i ograniczenia 2, Siedlce : Uniwersytet Przyrodniczo-Humanistyczny, 2013 s. 205-215. ISBN 978-83-936635-1-4 KURUC, M. 2013. Poruchy správanie u detí a adolescentov a ich pedagogická diagnostika. Bratislava : UK, 2013. 65 s. ISBN 978-80-223-3512-6. LACKOVÁ, D. - VALÁŠKOVÁ, M. 2011. Možnosti využitia niektorých prvkov e-learningu vo vzdelávaní a učení sa detí predškolského veku. In Inovačný proces v e-learningu. [CD-ROM]. Ekonóm: 2011. s. 1 -8. ISBN 978-80-225-3112-2. Metodický materiál Ústredia PSVaR – práca so systémom rodiny v rozvode. NOVÁK, T. – PRŮCHOVÁ, B. 2007. Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada Publishing, spol. s.r.o. 288 s. ISBN 978-80-247-1449-3. NOVÁK, T. 2000. Rodičovské judo – dziecko počas rozvodového řízení. Praha: GradaPublishing, spol. s r.o. 92 s. ISBN 80-247000-2-6. Občiansky zákonník (1964). Bratislava : Epos, 2006. 175 s. ISBN 808057684X. PASTOR, K. 2012. Demografické faktory stability manželstva. Bratislava : Teologická fakulta Katolícké univerzity v Ružomberku. Inštitút Jána Pavla II. v Bratislave. In Rodina v treťom tisícročí – Familiaris consortio –naděje pre súčasnú rodinu. s. 262-268. ISBN 978-80-971162-8-6. POSSE, R. 2002. Umenie výchovy. Vrútky : vyd. Advent-Orion, Vrútky. 194 s. ISBN 80-88960-89-4. PREVENDÁROVÁ, J. 1998. Rodina s postiženým dítětem. Nové Zámky : Psychoprof spol. s r. o., Artus. ISBN 80-976148-9-9. RUSNÁKOVÁ, M. 2007. Rodina v slovenskej spoločnosti. Ružomerok : Pedagogická fakulta Katolícké univerzity, Ružomberok. 167 s. ISBN 978-80-8084-248-2. SOPÓCI, J. – BÚZIK, B. 2006, Základy sociológie, Bratislava: SPN - Mladé letá. 144 s. ISBN 80-10-00917-2. TAMÁŠOVÁ, V. 2007. Teória a prax rodinnej edukácie. 2. vyd. Ivanka pri Dunaji:AXIMA. 210 s. ISBN 978-80-969178-3-9. TOMÁNEK, P. 2012a. Nové podoby rodiny. In Lifelong learning, roč. 2, č. 3, s. 44-63. ISSN1804-526X. TOMÁNEK, P. 2012b. Teoretické východiská rodinnej výchovy. Brno : Tribun. 165 s. ISBN 978-80-263-0233-9. TŮMA, J. 2013. Význam potřeb v životě jedince. In Zdravý způsob života, Ukrajina : Lvov, 2013, roč. 11 (77), s. 38-40. ISSN 2307-0722. TŮMA, J., MALIŇÁKOVÁ, L. 2013. The Importance of the social services in the social family policy in Czech Republic. In Clinical Social Work. Austria : Vienna, no.2, vol.4, 2013, s. 95-99. ISSN 2222-386X. TŮMA, J., POŽÁREK, P. 2013a. Aktuální pohled na manželství a rodinu. In Zdravý způsob života, Ukrajina : Lvov, 2013, roč. 13 (79), s. 30-32. ISSN 2307-0722. VIŠŇOVSKÝ, Ľ. a kol. 2007. Základy rodinnej výchovy. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta. 198 s. ISBN 978-80-8083-443-2. VODÁČKOVÁ, D. a kol. 2007. Krizová intervence. Praha: Portál. 544 s. ISBN 978- 80-7367-342-0. Zákon č. 154/1994 Z.z. NR SR o matrikách, jeho druhá časť - paragrafy § 27-30. Zákon č. 460/1992 Zb. Ústava Slovenské republiky v znení neskorších predpisov. Zákon č. 420/2004 Z.z o mediácii a o doplnení niektorých zákonov. Zákon č. 36/2005 Z.z. o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

Internetové zdroje:

Demografický vývoj. [online] Dostupné: http://portal.statistics.sk/files/889552629fe76da17d91704c7b89c675 [cit. 17.3.2012] Gay family? [online] Dostupné na: www.sltrib.com/sltrib/news/...78/gay-family-parents-lgbt.html.csp [cit. 04.06.2013]

(1) Dostupné: http://portal.statistics.sk/files/889552629fe76da17d91704c7b89c675 [cit. 17.3.2012] (2) Metodický materiál Ústredia PSVaR – práca so systémem rodiny v rozvode.