Koncem minulého století vyrobil Uzbekistán zhruba 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 procent světové produkce bavlny. Pěstování bavlny zásobovalo nejen textilní průmysl v Sovětském svazu, ale i centrální vládu v Kremlu tvrdou měnou díky exportu na světové trhy. Jaké to však mělo ekonomické a hlavně environmentální dopady na uzbecké obyvatelstvo? Je bavlna prokletím pro Uzbekistán, nebo startérem rozvoje státu?
Během sovětského období bavlněné plantáže zabíraly až 98 % celkové plochy určené pro pěstování technických plodin v Uzbekistánu. Celková rozloha plantáží v osmdesátých letech činila více než 2 miliony hektarů (což představovalo 4,47 % rozlohy republiky) a podíl republiky na dodávkách bavlny podnikům SSSR přesahoval.
Korupční skandál – „případ bavlny“
Distribuce zisků z prodeje a nákladů na pěstování bavlny mezi centrální vládou a Uzbeckou SSR však nebyla vyvážená. Z Uzbekistánu se vyvážela nezpracovaná bavlna, ze které se mimo jiné vyrábělo vlákno, textil a oblečení v jiných částech Sovětského svazu. Na počátku devadesátých let Islam Karimov rozhořčeně označil bavlnu téměř za hlavní nástroj koloniálního vykořisťování Uzbekistánu sovětským centrem: „Nám se dostává 84 % nákladů na pracovní sílu při pěstování bavlny a pouze 16 % příjmů z primárního zpracování. Ostatní republiky, které ji obdrží, mají ten poměr obrácený: výsledná košile, utkaná a ušitá, například v Rusku, přináší kolosální zisk. Náročná práce – nám, peníze – ostatním státům. To je to, co znamená stát se bavlnovou zásobárnou pro celou zemi.“
Nízké příjmy z prodeje bavlny byly v důsledku rozsáhlých korupčních schémat snižovány ještě více. V tehdejším Uzbekistánu vznikla v reakci na rychlý nárůst produkce bavlny tzv. bavlněná nomenklatura neboli politická elita, která měla v gesci rozhodovací procesy, distribuci, zpracování a prodej bavlny. Na počátku osmdesátých let byl v Sovětském svazu odhalený skandál tzv. „případ bavlna“. Díky tomu se na světlo světa dostala rozsáhlá korupce v nejvyšších patrech vedení Uzbecké republiky, což vedlo k řadě zatčení politiků a funkcionářů. „Případ bavlna“ potvrzuje, že státem kontrolované pěstování „bílého zlata“ bylo atraktivní pro úzké zájmové skupiny, které za černý prodej suroviny získávaly reálné zlato.
Po pádu Sovětského svazu Uzbekistán se vyhnul přechodu na tržní hospodářství a s ním spojené šokové terapii. Naprostá většina klíčových sektorů (energetika, těžba, zemědělství aj.) je stále pod kontrolou státního monopolu. V Uzbekistánu se dnes vyrábí zhruba dvě třetiny veškeré bavlny vyprodukované v oblasti Střední Asie. Bavlna hraje stále důležitou roli v ekonomice, i přes zřejmý pokles produkce po pádu Sovětského svazu je jedním ze zdrojů příjmů v tvrdé měně. Důležitá je ale změna, kterou prochází uzbecká ekonomika v snaze diverzifikovat zdroje exportních příjmů. Nezpracovaná bavlna tak poklesla z 60 % na 5 % v letech 1991–2015.
Dalšími důležitými položkami se tak staly například zpracovaná vlákna a textilie, jejichž export přinesl výnosy ve výši 1,32 miliardy USD. Tím pádem se Uzbekistán snaží distancovat od sovětského modelu, kdy zpracování vláken a textilní výroba probíhaly mimo území tehdejší socialistické republiky, a přejít tak od čistého exportu nezpracovaných vláken k diverzifikované produkci, která bude vynášet významnější zisk.
Ekologická katastrofa: Mizení Aralského moře
Jakékoliv vyprávění o pěstování bavlny v Uzbekistánu se neobejde bez zmínky o jedné z největších ekologických katastrof dvacátého století: mizení Aralského moře. Pěstování bavlny v polopouštních oblastech Uzbekistánu v kontinentálních klimatických podmínkách vyžádalo obrovské množství vody. Voda pro zavlažování polí byla dopravená ze dvou hlavních řek Střední Asie, Amudarji a Syrdarji, pomocí rozsáhlé sítě zavlažovacích kanálů, jejichž délka dnes činí 28 000 km. Následkem intenzivního zavlažování stalo se zmenšení Aralského moře na 15 % původní plochy a díky tomu se bývalé mořské dno o rozloze 40 000 kilometrů čtverečních změnilo v pevninu, které se nyní říká Aralkum.
Klíčovými důsledky vysychání Aralského moře jsou například písečné bouře, které obsahují velké množství solí, pesticidů a hnojiv, což má bezprostřední vliv na ekonomickou činnost, veřejné zdraví a ekosystémy v přilehlých oblastech. Z ekosystému, který byl kdysi domovem pro 12 endemických druhů ryb a byl nejvýznamnějším zdrojem příjmů v oblasti, se stala zóna ekologické katastrofy. Notoricky známé jsou fotografie lodí ležících na dně bývalého moře. Jsou to pozůstatky rybářské flotily, která dodávala každý rok 40 000 tun ryb do největší zpracovatelské továrny v Sovětském svazu.
Následky pro ekosystémy i zdraví komunity
Vznik Aralkumu přispěl nejen k drastické proměně ekosystémů, vymizení původních druhů, salinizaci půd, ale také i k lokální klimatické změně. Ještě v šedesátých letech Aralské moře sloužilo jako jediný regulátor klimatu na místní úrovni. Obyvatelé přilehlých oblastí nyní zažívají mnohem intenzivnější teplotní výkyvy a kontinentálnější klima, které bylo dříve zmírňováno existencí moře.
Nejhorším možným následkem drastické proměny Aralského moře jsou zdravotní následky pro komunity obývající oblast Karakalpaku. Místní obyvatelé mají 3,5krát vyšší prevalenci poškození DNA, protože jsou vystaveni depozici solí a pesticidů z otevřeného dna Aralského jezera. Téměř všichni obyvatelé Karakalpaku trpí anémií: 87 % mladistvých, 91 % netěhotných žen a 99 % těhotných žen.
Zákaz pěstování bavlny není řešení
Pěstování bavlny v Uzbekistánu je názorným příkladem rozvojového problému, pro který neexistuje univerzální řešení. Současný systém je charakterizován rozsáhlým porušováním lidských práv, ekologickou devastací oblasti Aralského jezera, nedemokratickým způsobem vládnutí, genderovou nerovností, odlivem pracovní síly, přetrvávajícími rozdíly mezi venkovem a městem a ekonomickým systémem, který je zděděný po Sovětském svazu.
Není jednoznačná odpověď na otázku, jak k řešení tohoto problému přistoupit. Zákaz pěstování bavlny se nabízí jako nejjednodušší řešení, které však není v praxi proveditelné. Bavlna je stále zdrojem příjmů z tvrdé zahraniční měny, která je nutná pro financování dalších odvětví průmyslu, industrializaci a politiky substituce importu. Následkem takového využití financí je ekonomický růst, který táhne ekonomiku Uzbekistánu k jedněm z nejlepších výsledků v regionu. Diskusabilní otázkou však zůstává, zda takový růst je sociálně spravedlivý, inkluzivní a udržitelný v dlouhodobém horizontu.
Z autorova hlediska ekonomický růst tato kritéria nesplňuje, jelikož do něj nejsou započítány environmentální externality a využívání nucené práce. Tento růst je navíc závislý na současném statu quo ve světové spotřebě bavlny a je ovlivňován cenovou volatilitou.
Bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj
Odmítnutí přechodu k tržnímu hospodářství a liberalizaci pomohlo Uzbekistánu zachovat statu quo v produkci bavlny a nepřijít o tuto formu průmyslu. V tom se liší od některých afrických států, které se vydaly touto cestou a dnes se potýkají s problémy na úrovni národní ekonomiky v důsledku chaotických zahraničních investic zaměřených na rychlé vytěžení zisku. Uzbekistán disponuje vhodnými klimatickými podmínkami k pěstování bavlny, dostatkem vodních zdrojů za předpokladu jejich udržitelného managementu a také rozsáhlým množstvím know-how a místního vědění. Tyto dva předpoklady umožňují říct, že bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj, nicméně aby k němu reálně došlo, musí dojít k skutečným změnám v ekonomice a společenském uspořádání.
Nelze ale spoléhat pouze na bavlnu a stabilní výnosy, které přináší. Současný politický systém neprošel demokratizací od pádu Sovětského svazu. Celá řada společenských problémů pochází ze setrvačnosti, kterou konzervovala autoritářská politika Islama Karimova. Jsou to kvóty pro pěstování bavlny, rozsáhlá korupce nebo nucení lidí k práci pod hesly ideologické propagandy.
Nutná řešení na politické úrovni
Pro dosažení reálných změn v odvětví se jako první řešení nabízí politická úroveň. Uzbekistán by měl v prvním kroku povolit demokratizační prvky ve společnosti, hlasitě mluvit o problémech a zbavovat se státní ideologie. Boj s korupcí by měl být dalším krokem, který by přinesl viditelnou úlevu pro ekonomiku a společnost. Okamžitá pozornost by měla být věnována navýšení mezd v zemědělském sektoru, což by mohlo pomoci zvrátit migrační trendy v regionu.
Samotný způsob pěstování bavlny musí projít modernizací a rekonstrukcí zavlažovacích systémů, kvůli nimž uzbecká pole vyžadují násobně více vody než v jiných státech exportujících bavlnu. Uzbekistán by měl začít přecházet k pěstování bio bavlny bez použití pesticidů a enormního množství hnojiv. Tento předpoklad se ale nenaplní bez změn na globální úrovni, kde je bio bavlna v současné době spíše cenově znevýhodněna.
Bavlna samotná není prokletím pro Uzbekistán, prokletím je spíše rigidní politický systém, který umožnil vznik všech výše popsaných rozvojových deficitů. Postupné ekonomické a politické reformy mohou nastartovat ekonomiku charakterizovanou udržitelným a inkluzivním ekonomickým růstem, který respektuje životní prostředí a lidská práva. Současná politická situace svědčí o oživení dění a pomalých reformách s příchodem Šavkata Mirzijojeva do prezidentského úřadu. Otevřenou otázkou však zůstává, zda má uzbecká společnost a životní prostředí čas na pomalé reformy.
Text: Štěpán Vaškevič, Photo: Anti-Slavery International Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je redaktorem portálu Zajímej.se, prvního českého média o cirkulární ekonomice. Pochází z Běloruska a mimo jeho profesní a akademické zájmy patří i rozvojové trajektorie států bývalého Sovětského bloku. Poznámka: článek byl vytvořen v rámci předmětu Rozvojové příležitosti Střední Asie na Katedře rozvojových a environmentálních studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (pod dohledem Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)