Davy v arabských zemích bývají často nebezpečné. Vášnivé, neovladatelné. A proto v nich také často umírají lidé, většinou ušlapáním. Tentokrát to však nebylo takové.
Stál jsem v kontrole dvě hodiny. Celkem to byly tři řady, které končily osobní prohlídkou. U mě to proběhlo se zvláštní pozorností – kontrolovali pas, ptali se, proč jedu na Tahrír právě tehdy, když se tam děje revoluce. Nakonec mě pustili. Osobní prohlídku podstoupili i ostatní. Děti, staří lidé, ženy v burkách, ale i „po evropsku“ odhalené, lidé v oblecích nebo ti nejchudší. Všichni doufali, že se jim podaří svrhnout prezidenta Husního Mubaraka. Ten z našeho pohledu vypadal jako diktátor, kterého je možné tolerovat. Zaručoval bezpečnost Izraele, nabízel Evropanům levné dovolenky, držel islamisty na uzdě. Uvnitř země, která má 80 milionů obyvatelů, z toho více než polovina má méně než 30 let, to však bylo jinak. Ekonomická moc měla armáda i klika kolem prezidenta. Mladí lidé neměli kde pracovat. Když chtěli podnikat, nedostali úvěr. Ten byl vyhrazený pro elitu. Když se někdo ozval, tajná policie ho mučila, nebo věznila. Proto přišla revoluce.
Od Mubaraka k armádě
Lidem na Tahríru nešlo až tak o politiku, té nerozuměli, protože s nimi o ní nikdo nemluvil. Chtěli jen důstojný život a věřili, že na Tahríru ho dosáhnou. Nebyla to rozzlobená masa. I při chantování o Mubarakovi byla v nich spíš naděje. Tušili, že změna je na dosah. Ta opravdu přišla a moc převzala armáda. Je to však jen malá změna – z armády totiž vzešel Mubarak i jeho předchůdci. Armáda ekonomicky vládla i předtím, má obrovské majetky i továrny, v nichž branci pracují zadarmo. Generálové usoudili, že kdyby nadále stáli za Mubarackem, mohli by přijít o moc, a to nechtěli. Začali proto vládnout a nikdo se neodvažoval mluvit o demokracii. Ta měla přijít „najednou“, což lidem z Tahríru nestačilo, chtěli přesný termín. Dostali ho – parlamentní volby na přelomu let, prezidentské v květnu 2012.
„Najednou máme přesný harmonogram, věděli jsme, kdy armáda předá moc. Už to není jako ve starém režimu, kde nám slibovali, že se na reformách pracuje, ale ve skutečnosti se nic nedělo,“ řekl pro deník SME egyptský publicista Tarík Osman. Několik měsíců před revolucí napsal knihu, v níž změny předpovídal. Z Egypta však začaly přicházet děsivé zprávy. Desetitisíce lidí se vrátily na Tahrír, tentokrát požadovaly odchod armády, která moc jen pomalu předávala. Demonstranti znovu mluvili o zatýkání za vyjádření názoru, o cenzuře. Je to stejné jako za Mubaraka, tvrdili. Když na fotbalovém zápase v Port Saidu v lednu tohoto roku zemřelo téměř 80 lidí, viníky okamžitě označili generály. Oběťmi útoku se totiž stali ultras káhirského klubu, kteří vládu generálů nejvíc kritizují. Co je pro stabilitu Egypta horší, armádu neobviňovali zcela bezdůvodně – je v jejím zájmu dát najevo, že bez ní Egypt nevydrží. Vyhovují jí nepokoje, které musí potlačovat. Alternativou je totiž jen policie, která se během revoluce diskreditovala, když krvavě zasahovala proti protestům. Ulice tehdy dostala pod kontrolu armáda, díky čemuž si vybudovala image ochránkyně revoluce.
Důležité bude, kdo si udrží moc
Ve skutečnosti však armádě jde o to, aby si ochránila vlastní výhody. I proto vyjednává se stranami o tom, co jí zůstane. Chce si udržet daňové úlevy a hlavně získat záruku, že žádný z generálů se v budoucnu nebude muset přiznávat za zločiny z dob Mubaraka ani z probíhajícího přechodného období. Mnoho Evropanů drží armádě palce, protože se velmi bojí islamistů z Moslimského bratrstva, kteří ovládli parlament. V něm by chtěli vidět více liberálů, kteří dominovali na Tahríru. Tím se však nepodařilo sestavit dostatečně silné politické strany, zatímco islamisté fungují už desítky let, byť dosud jen v ilegalitě. Několik současných poslanců bylo dokonce před revolucí ve vězení. Osman tvrdí, že nelze mluvit o jednotné skupině islamistů. I mezi nimi jsou různé názory, které se brzy začnou projevovat. „I uvnitř strany jsou konzervativní i liberální lidé. Důležité není, koho lidé zvolí teď, ale kdo si moc udrží,“ tvrdí. Mladí Egypťané podle něj touží po otevřenosti, do budoucna tak dávají větší šanci sekulárním stranám. „Největším příběhem, který se teď v Egyptě odehrává, je předání moci od starých struktur střední třídy mladým lidem. Vzniká nový Egypt,“ dodal Osman. Zatím se však nedá říci, jaký Egypt to bude. Je to experiment, jehož výsledky poznáme až za několik let, možná za desetiletí.
Matúš Krčmárik Autor je redaktor deníku SME
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jar 2012. Vydává ho Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je sdružením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí. http://www.mvro.sk