Pokud se více než dvacet let snažíte pracovat v sociálních službách na Slovensku nejen odpovědně a odborně, ale i srdcem a obětujete jim nejen své roky života, ale i své zdraví, pak máte právo se ptát. Proč nesedí moudří lidé tam, kde se připravuje naše budoucnost?
Odmítám věřit, že na Slovensku nemáme moudré lidi. Oni tu jsou, jen se stáhli. Kde jsou schováni? Kdo je zahnal do mlčení? Proč je tak intenzivně nesledujeme? Nechybí nám? Před týdnem jsem něco hledala ve svých pracovních spisech. Narazila jsem na odložené staré noviny z 18.08.2001. Na stránce víkend Osudy jsou dvě fotografie. Jedna menší patří mně. Asi třikrát větší patří Mikulášovi Černákovi. Můj článek byl uveřejněn jako Duchovní slovo pod názvem Augustové slzy. Nevím, co chtěla redakce vyjádřit tímto obrazem a slovy, když nás postavila na jednu stranu. Ale dnes jsem si uvědomila silnou symboliku. Symboliku strachu ze zla a touhy žít v dobrém světě. Vražda dvou mladých lidí kvůli svobodě slova a boji proti zlu.
Co se mi může stát špatně, když se budu ptát? Pokud ještě nevyrůstla únava, dovolila jsem si Vám přepsat část ze svého textu z roku 2001, abyste mohli posoudit sami, co se za těchto 17 let změnilo. „Bylo malé město a v něm žilo jen málo lidí. Přitáhl k němu mocný král, obkroužil ho a proti němu postavil velkou pevnost. Ale našel se v něm chudý moudrý muž, který by zachránil město svou moudrostí. Jenže nikdo si nevzpomenul na onoho chudého muže.“ Kazatel 9,14–15 Tento příběh je krátký, ale plný lidské tragédie. Jedno město bylo zničeno, protože lidé si nevzpomenuli na moudrého, chudého člověka. Ptáme se, co to bylo za město, které bylo obsazené a zničené? Kdo byl ničitelem, a kdo byl oním chudým moudrým mužem, na kterého nikdo nevzpomněl? V čem spočívala jeho moudrost zachraňující město?
Otázky zůstávají otevřené a my jsme upozorněni na skutečnost, že stejné události se pod jiným názvem a v jiném čase mohou opakovat.
Podobný příběh se stal v Jeruzalémě, v „malém“ provinčním městě římské říše. „Jeho“ mocným králem byl Titus, syn římského císaře Vespasiána. Obklíčil ho, dobyl a nechal v troskách 10. srpna roku 70. Ale předtím v něm býval jeden chudý moudrý muž – Ježíš. „Když se přiblížil a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: Ó, kdybys ten den poznalo i ty, co se ti dnes neklidně dotýká, ale je to nyní skryto před tvýma očima: neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklopí valem a obkličujícím prstencem ze všech stran a srovnají tě se zemí.“ (Evanjelium podle Lukáše, 19, 41–44) Lidi ho však umlčeli smrtí.
K datu 10. srpna nacházíme v některých kalendářích jméno Laurentius. Muž tohoto jména – diakon – byl chycen v době pronásledování křesťanů v Římě. Lidé ho prý znali jako strážce pokladu skrytého v katakombách. Císař Valerián požadoval od něj vydání pokladu. Laurentius si vyžádal tři dny, aby mu uložil k nohám celé bohatství církve. Během nich shromáždil v Římě lidi, o které se jako diakon staral. A poté tyto chudé, nemocné, slepé, chromé, staré i pronásledované ukázal císaři demonstrativně. Postaviv se před něj, ukázal na dav a vyhlásil: „Podívej, toto je poklad církve.“ Císař se urazil, že ho považoval za hlupáka, a nechal chudého muže upálit.
Moudrost je jedním z pokladů církve, s ní přichází milosrdenství a služba lásky. Události se opakují. A Slovensko? Je malý stát. Jeho města jsou malé. Zaplakal by Ježíš nad naší zemí, městy? Možná by zaplakal nad tím, že dobré slovo, slovo moudrosti a milosrdenství ztrácí svou hodnotu, a možná by také zaplakal nad tím, že dobrou službu si musíme „důkladně“ zaplatit. A peníze si musíme shánět, protože být nemocným, starým a chudým znamená v dnešní době postupně upadat do zapomnění. Nejlépe by se takoví lidé, kteří celý život pracovali v tomto státě, v okamžiku, kdy nejsou potřeba, vytráceli.
Co je pokladem našeho křesťanského státu? Jaké hodnoty ctí a podle kterých křesťanských hodnot žijí naši státní věřící politici, stejně jako křesťanští politici samospráv, měst a obcí, pro které jsou zařízení pro seniory jen volební základnou, ale jinak v běžném období jen finanční zátěží.
Před měsícem jsem při služební cestě do Dánska požádala manžela, aby mě tam nechal. On už dávno tvrdí, že Slovensko nepotřebuje žádné vnější nepřátele, protože v tomto jsme zcela soběstační. Chtěla jsem, abychom zůstali pracovat i žít v zemi, v níž si váží odborníků, podporují odborníky a kde odborníci (experti) zodpovědně tvoří zákony, připravují koncepce sociální politiky a vyhodnocují jejich dopady. Proto bývají považováni za nejšťastnější lidi.
Když jsme se vrátili, nestačila jsem se divit. Zapomenuté sociální služby se probraly z zimního spánku, ale ne ze zlého snu. Zlý sen pokračuje. Nejenže nám chybějí odborní pracovníci u lůžek klientů a odborníci ve státní správě, ale po volbách v samosprávách se začíná hon na ředitelů zařízení sociálních služeb v působnosti krajů a na podzim i samospráv. Je to oblíbený sport. Zajímavé, že zabíjení zvířat je zakázáno, ale na lidi – to nevadí. Přesto se cítím povinna při tom apelovat. Dříve než je odvoláte, pokud jste to ještě neudělali, ujistěte se, kdo jsou vlastně ti lidé. Dejte jim čas, aby vám představili výsledky své práce, kterou museli často vykonávat bez podpory Ministerstva, ale i bez podpory svého zřizovatele. Než je odvoláte, představte jim svou vlastní vizi a zeptejte se jich, jak k ní dokážou přispět svojí prací. Pokuste se společně nejprve najít tu nejmoudřejší vizi a strategii, která pomůže občanům odkázaným na naši odbornou pomoc. V Dánsku mají krásné přísloví: „doktor a sedlák v vědě vědí více než doktor sám“. To je velmi moudré přísloví. U nás je však slovo sedlák něco jako nadávka.
Co mi může udělat špatně, když se budu ptát? Pokusí se „někdo“ mi vštípit strach? Pokusí se mě diskreditovat? Pošle na mě nějaké odvetné kontroly? Pokusí se mi zničit odbornou nebo občanskou pověst? Pokusí se mi zničit obživu? Firmu? Začne o mně vyprávět něco, co sice není pravda, ale koho už jen bude nudit pravda, když lež je tak pikantní?
Vím, strach jako základní nástroj komunikace nemoudré moci funguje na mnoho lidí, kteří mají děti, hypotéky, jsou před odchodem do důchodu nebo se jen nemají o koho oprát. Přesně tak to funguje, přesně s tímto se dá počítat. Symbolika strachu a touhy po dobru mě dnes utvrdila v tom, že ne vždy je mlčet zlatem. Je nutné se ptát. A nejen to. Zlo se nepodporuje jen konáním zlých věcí, ale i neděláním a zanedbáváním dobrých věcí. Jako prezidentka Asociace odborných pracovníků sociálních služeb budu hájit ty, kteří jsou účelově odvoláváni, a budu pečlivě studovat výstupy z miliónových projektů, stejně jako koncepcí.
Je to malé Slovensko; paradoxně ho obkličují jeho vlastní obyvatelé a kolem něj si staví vlastní opevnění, zákopy a dobíjecí stroje vzájemného nepřátelství, závisti, zastrašování, pomlouvání a lží. Na zničení dobrého života na Slovensku si vystačíme sami. A to jen díky strachu postavit se zlu.
Augustovy slzy padajících hvězd jsou i dnešními májovými slzami, které nás mohou zachránit, ne zničit. Slzy prý očišťují duši. Mějme víru v dobro a hledejme společně moudré lidi, kteří upadli do zapomnění, a nechejme je zachránit naši zemi a pomáhat budovat důstojné a kvalitní sociální služby. „Experti“ kteří se zrodili z večera do rána nám skutečně nepomohou. Ti skuteční experti by to dokázali. Kdyby si je někdo vůbec vzpomněl, bude je poslouchat a nebude se při tom urážet.
Autorka: PhDr. Mária Kovaľová, PhD. MHA
Autorka je teoložka se zaměřením na diakonickou sociální práci a magistryně veřejného zdravotnictví se zaměřením na řízenou dokumentaci a řízení rizik. Od roku 1991 se věnuje pečovatelské péči se zaměřením na seniory. Je poradkyní a auditorkou kvality v sociálních službách. Od roku 2014 je prezidentkou Asociace odborných pracovníků v sociálních službách a spoluzakladatelkou OZ Planéta malého prínca. www.aopss.sk