Každý národ nebo stát má svou vlastní kulturu. Samotný koncept kultury lze chápat z více hledisek. Jedna z definic říká, že pojem kultura se obecně může vztahovat na soubor projevů vlastností komunity, které lidé obecně považují za projev „vyššího“ rozvoje (např. lidská kultura), analogické projevy/vlastnosti jednotlivců, ve svých projevech, chování nebo činnostech, zdvořilosti, sofistikovanosti, ale i umění a vzdělávání. V tomto smyslu můžeme na základě Claytona a Tomlinsona (2000), ale i Tushneta (1996) tvrdit, že kultura je neoddělitelnou součástí lidských práv. V sociálních vědách je to soubor zvyků, vztahů, institucí, umění a dalších vlastností, které charakterizují společnost nebo sociální skupinu. V roce 2002 UNESCO definovalo kulturu jako „komplex specifických duchovních, materiálních, intelektuálních a emocionálních znaků společnosti nebo sociální skupiny, který obsahuje kromě umění a literatury i běžný způsob života, životní styl, hodnotový systém, tradice a víru.“ (http://www.unesco.org/education/imld_2002/unversal_decla.shtml)

Z etymologického hlediska definoval pojem kultura Zimmermann (2017). V tomto smyslu chápeme kulturu jako různé skupiny lidí v společnosti, které jsou definovány jazykem, náboženstvím, jídlem, společenskými zvyky, hudbou a uměním. Uvádíme, že tyto charakteristiky se nejčastěji mění v rámci různých územních celků, jako jsou světové, národní, regionální atd. Kultury také podléhají změnám v průběhu času, které vyplývají z postupného vývoje globální společnosti. Tyto faktory ovlivňují široké chápání zvyků, kterými se přenášejí různé vzorce chování a interakce z generace na generaci, stejně jako kognitivní koncepty a ideologie. Dalším autorem, který definoval pojem kultura, je Ondrejkovič (2000). Kulturu chápe jako jednotný celek, který má svůj specifický způsob organizace, realizace a rozvoje aktivit, který se objektivizuje ve výsledcích chování, zejména ve výsledcích práce. Podle Juszczyka a Kima (2017) je kultura „zmysluplný systém sdílený většinou lidí, kteří žijí nebo interagují v určitém prostoru, který pomáhá určovat, jak lidé navzájem pracují, jak komunikují, jak si vládnou, jak interagují s krajinou a jak se vzdělávají.“ Tato definice je celkem dobrá, ale ne úplně přesná. Obsahuje totiž prvek majority a je proto vhodnější pro definování dominantní kultury, kterou uvedeme níže. Poslední z definic kultury, kterou uvádíme, je definice Strieženca (1996), který ji definuje jako „souhrn výsledků lidské výchovy, materiálních a duchovních hodnot, sociálních hodnot a procesů, sociálních vztahů formovaných během lidské společnosti, způsob jejich vytváření, získávání, uchovávání a zejména transformace do vnitřní osobní kultury člověka.“ Právě tato definice je velmi dobrá, zejména proto, že poukazuje na osobní, subjektivní aspekt kultury. Význam této definice vidíme i v tom, že pojem kultura zahrnuje kromě výsledků samotné lidské činnosti i způsob jejich získávání a skutečného přenosu kultury na další generace. V tomto smyslu pojem kultura neodpovídá jen na otázku „Co?“, ale také na otázku „Jak?“, to znamená, že v sobě zahrnuje i aspekt udržitelnosti. Když tedy chápeme kulturu jako jistou množinu, resp. systém, vyplývá, že se skládá z různých subsystémů.

Můžeme se setkat s různými názory na rozdělení kulturního systému na jednotlivé subsystémy. Například Mistrík (1999) uvádí subsystémy dominantní kultury, která je založena na dominantním životním stylu převážně středních společenských vrstev, a alternativní kultury, které tímto jménem nazýváme díky jeho neutralitě, avšak naznačují, že jde o alternativu k dominantní kultuře, ale otevírají příležitosti pro další, hlubší alternativy. Přidává sem ještě konzervativní kulturu zaměřenou na zachování tradičních hodnot, které jsou pro její nositele nesporné, a marginální kultury, které se obracejí proti dominantní kultuře, a členové těchto kultur často žijí na okraji společnosti, stejně jako na okraji zákona. I když je toto rozdělení relativně výstižné, stále není zcela přesné, protože například neupřesňuje alternativní kultury. Proto jsme vytvořili podobné, také jednoduché, ale o něco přesnější rozdělení. V rámci něho můžeme primárně rozdělit kulturní systém na dva základní subsystémy.

Prvním je dominantní kultura, která znamená většinovou kulturu dané společnosti, tj. kulturu, která je v společnosti nejrozšířenější, standardní kulturu zaměřenou na snadno „konzumovatelné“ kulturní produkty, jako je například střední proud populární hudby, bestsellery a populární literatura. Její základní orientace je konzumní povahy, což znamená, že nekladе přílišný důraz na tvořivost jednotlivce, ale na druhé straně nezpochybňuje obecně uznávané hodnoty. Důležitou roli v této kultuře hrají masmédia, prostřednictvím nichž se „standardní“ (dominantní) kultura šíří ve společnosti.

Druhý subsystém sestává z alternativních kultur, které, jak už název naznačuje, nabízejí různé alternativy k dominantní kultuře. Tyto však můžeme dále rozdělit na tři další subsystémy (nebo, kdybychom chtěli, subsubsystémy). První jsou subkultury, které doplňují hlavní kulturu, nezavrhují ji a nesnaží se postavit proti ní jako celku do opozice. Druhé jsou kontrakultury, které už jsou v přímém protikladu s většinovou kulturou (např. anarchisté). Tímto pojmem se poprvé označil protest proti té době současné dominantní kultuře, vyjádřený mládeží 60. a 70. let 20. století, který se projevil v otevřeném odmítání společenských hodnot, morálních norem, morálních ideálů konzumní společnosti, standardu a stereotypů masové kultury, způsobu života založeném na společenské prestiži a materiálním blahobytu (šlo hlavně o USA). (http://ii.fmph.uniba.sk/~filit/fvk/kontrakultura.html) V současnosti je chápeme také jako protest, otevřený boj proti dominantní kultuře konkrétní společnosti. Působí rušivě na většinovou kulturu, projevují prvky různých sociálně-patologických jevů.

Kromě subkultur a kontrakultur existují v každé společnosti (nebo dané societě, k čemuž se ještě dostaneme) i kultury, které jsou dominantní v jiných societách, a tedy nejsou v přímém protikladu k dominantní kultuře naší společnosti, nesnaží se ji úplně nahradit, ale vhodně ji doplňují. Říkáme jim menšinové kultury (kultury jiné národnosti a etnické příslušnosti v zemi). V této souvislosti si pravděpodobně představíme, že při určování toho, co je dominantní a co alternativní kultura, nám dominantní kulturu určují hranice státu. Není to přesné a tím pádem ani správné vnímání. Vhodnější je to vnímat přes konkrétní hodnotěnou společnost. Uvedeme to na příkladu globalizace Evropy a naší země - Slovenska. Slovenská republika sousedí se zeměmi Polsko, Rakousko, Maďarsko, Českou republikou a Ukrajina. V rámci svých hranic je tedy na území Slovenska dominantní slovenská kultura a kultura Maďarů, Čechů, Rakušanů a Poláků žijících na Slovensku je menšinová. Kdybychom však jako hodnotěnou společnost považovali hranice České republiky, tam by už byla dominantní česká kultura a kultura Slováků žijících v České republice by byla vnímána jako menšinová.

To stejné platí i v dalších případech. Kdybychom se však na to podívali globálně a jako hodnotěnou societu bychom považovali například Evropskou unii, pak je v rámci ní dominantní evropská kultura, která sice obsahuje v sobě prvky kultur jednotlivých členských států, ale samostatné kultury všech členských zemí jsou v ní i tak vnímány jako menšinové kultury. Velmi důležité je také zmínit, že kulturní systém není statický, ale je velmi dynamický. Jednotlivé pozice kultur se v něm mohou snadno měnit. Časté je, že si navzájem vymění například dominantní kultura s kontrakulturou (například při změně společensko-politického zřízení, změně politických systémů, monarchií na republiky a pod.). Snadno se mohou vyměnit i pozice dominantní kultury a menšinových kultur (např. při rozdělení společných republik, nebo osamostatnění jednotlivých zemí a národů, které předtím nemohly fungovat samostatně, jako například v Evropě země bývalého Rakousko-Uherska). Dokázali bychom najít případy, kdy se během života jednoho člověka radikálně změnil kulturní systém, ve kterém žil, i více než desetkrát.

I když se na první pohled zdá, že vymezit kulturu je relativně jednoduché, jak můžeme v tomto článku vidět, není to zcela pravda. Kulturní systém je poměrně složitý, protože se skládá z více komponentů, které jsou navíc v pohybu. Poznání kulturního systému je však důležité z hlediska jeho dalšího studia a odhalování jeho aspektů, které by mohly být časem rizikové jak pro společnost jako celek, ale i pro jednotlivé její členy.

Závěr

V příspěvku jsme si dali za cíl vymezit kulturu z různých hledisek a představit ji jako systém, který je vysoce dynamický. Také jsme se snažili popsat jednotlivé subsystémy tohoto složitého celku. Z hlediska dalšího studia jednotlivých těchto elementů to považujeme za potřebné. Právě kvůli tomu, aby jsme si nemýlili subkultury například s kontrakulturami a podobně. Ke každé z nich totiž musíme přistupovat jiným způsobem, protože i jejich případný negativní dopad na mládež a společnost může být diametrálně odlišný. Věříme, že se nám podařilo tento systém do jisté míry uspořádat.

Autor: PhDr. Peter Papšo, PhD.
Katedra sociálnej práce PF UMB v Banskej Bystrici

Seznam bibliografických odkazů

CLAYTON, R. – TOMLINSON, H. 2000. The Law of Human Rights Vol. 1. New York: Oxford University Press, 2000. ISBN 0-19-924360-3

UNESCO Universal Declaration on Cultural Diversity. 2002. [citováno: 2020-07-12]. Dostupné na: http://unesdoc.unesco.org/images/0012/001271/127162e.pdf

FILIT Otevřená filozofická encyklopedie. [citováno: 2020-07-12]. Dostupné na: http://dai.fmph.uniba.sk/~filit/fvk/kontrakultura.html

JUSZCZYK, S. – KIM, Y. 2017. Impact of Culture on Education in Poland and South Korea. A Comparative Analysis. In: The New Educational Review, Vol. 48, No. 2, ISSN 1732-6729

MISTRÍK, E. 1999. Kultúra a multikultúrna výchova / Culture and Multicultural Education. 1. edition. Bratislava: Iris, 1999. ISBN 80-88778-81-6

ONDREJKOVIČ, P. ET AL. 2000. Sociálna patológia. Bratislava: VEDA, 2000. ISBN 978-80-224-1074-8

STRIEŽENEC, Š. 1996. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD, 1996. ISBN 80-967589-0-X

TUSHNET, M. 1996. Living with Bill of Rights. In: GEARTY, C. – TOMKINS, A. (eds.). Understanding Human Rights. London: Mansell Publishing Limited, 1996. ISBN 1-85567-609-5

ZIMMERMANN, K. A. 2017. What is Culture? Definition of Culture. In: http://www.livescience.com/21478-what-is-culture-definition-ofculture.html