Na začátku srpna 2017 si Kenianci volili kromě prezidenta také nové členy parlamentu, guvernéry a další zástupce lidu. Největší pozornost však upoutávala (stejně jako v roce 2013) volba prezidenta. Neobešla se bez konfliktů mezi obyvateli, resp. mezi příslušníky konkrétních kmenů. Koordinátoři projektů rozvojové spolupráce SR v Keni situaci bedlivě sledovali.
Úřadující hlava státu Uhuru Kenyatta se 8. srpna 2017 znovu ucházel o nové funkční období. Tento 55letý syn bývalého prezidenta Keni (prvního po vyhlášení nezávislosti od britské koloniální vlády) jim v kampani slíbil hodně. Například velké projekty v oblasti infrastruktury, které by měla podpořit Čína.
Nejen obyčejní místní lidé a diplomaté v Keni, ale i my – humanitární a rozvojoví pracovníci ze SR – jsme očekávali opakované vítězství Kenyattu. Stejně jako u předchozích dvou voleb ani nyní se zároveň neočekávalo, že proběhnou zcela demokraticky a pokojně, a že by opravdu zvítězil kandidát lidu.
Povolební násilí v slumech a na venkově
Během volebního dne v srpnu opět proběhly drobné manipulace s hlasy, selhal systém a některá sčítání hlasů vyhodnocovali lidé, ne stroje. Vyhrál Uhuru Kenyatta a jeho dlouholetý rivální Raila Odinga se odvolal. Jelikož nezávislý soud v Keni opravdu funguje nezávisle, soud na překvapení celé domácí i zahraniční veřejnosti (a zejména na překvapení prezidenta Kenyattu) začátkem září 2017 zrušil volby a stanovil termín nových voleb na říjen 2017.
Lidé reagovali na výsledky oslavami, ale i násilnými protesty. Podle opozice si tyto vyžádaly až sto mrtvých, i když kenská policie mluví jen o deseti obětech na životech. Pro Railu Odingu to byl už čtvrtý pokus o prezidentské křeslo, přičemž jeho otec Jaramogi Oginga Odinga se neúspěšně pokoušel o totéž v roce 1992 a byl tváří kenské opozice téměř 40 let.
Po celé Keni narůstalo napětí mezi lidmi. Nenápadná opatření v oblasti soudnictví, se kterými přišel úřadující prezident, neměla nic společného s demokratickým vedením země. Vykazovala známky diktatury, které nakonec vyústily v okamžik, kdy opoziční kandidát Raila Odinga stáhl svou kandidaturu a vyzval voliče k bojkotu. A tak prezident Kenyatta kandidoval v podstatě sám a volby nakonec také vyhrál. A to i přesto, že některé kraje měly nulovou volební účast.
V slumech hlavního města Nairobi (kde se realizují také naše rozvojové projekty) a v některých venkovských oblastech docházelo k nepřiměřeným násilným střetům mezi dvěma hlavními kmeny – Kenyattovým kmenem Kikuyu proti Odingovu kmeni Luo. Policie často používala k uklidnění situace slzný plyn a vodní děla. V ulicích hořely pneumatiky a vládl strach.
Nerozhoduje národ, ale kmeny
Lidé si připomněli atmosféru z povolebných nepokojů z let 2007–2008 a báli se. Tehdy Raila Odinga téměř vyhrál prezidentské volby. Jeho stoupenci (většinou z komunit Luo) jsou dodnes přesvědčeni, že Odinga byl v souboji úspěšnější než jeho soupeř z komunity Kikuyu. Právě proto se i po vyhlášení výsledků vedly několik týdnů trvající nepokoje, které vedly k tisícům úmrtí a k masovému vnitřnímu přesídlení lidí (IDP).
Teď byly obchody v některých oblastech otevřené pouze na dvě hodiny, protože se prodejci báli rabování a útoků. Lidé byli zavřeni doma. Poté, co se situace uklidnila, však zůstalo obyvatelstvo stále rozhořčené a nespokojené. Nicméně výsledek říjnových voleb se nezměnil, a proto byl koncem listopadu 2017 Kenyatta opět inaugurován.
Mezitím Raila Odinga vyhlásil sám sebe za „prezidenta lidu“. V den „inaugurace“ úřadující prezident vypnul všechny televizní stanice kromě jediné státní televize, která inauguraci „prezidenta lidu“ nevysílala. Svoboda slova, svoboda projevu a právo na informace bylo (ve 21. století) v demokratické Keni tímto úplně potlačeno.
Smutným trendem zůstává, že i přes to, že lidé si uvědomují, jaké obrovské slabiny Kenyatta má a jak velmi vzrostla korupce i kriminalita v zemi od jeho nástupu do úřadu, stále nejsou schopni volit celonárodního kenského prezidenta, ale jen svého kmenového prezidenta. Přestože se o tomto trendu, resp. problému s domácími bavíme, situace zůstává neměnná. Země je čím dál více rozdělená, což by mohlo ovlivnit i chod našich rozvojových projektů. Bylo by tragické, kdyby na konflikty mezi dospělými z daných kmenů doplatily nevinné děti, které jsou primárními příjemci naší pomoci a podpory.
Před několika týdny jsem z Nairobi cestovala i s kolegyní na kontrolu našeho rozvojového projektu do Muhoroni, což je venkovská oblast asi 60 km od města Kisumu. Právě při průjezdu místy v okolí Kisumu jsme narazily na demonstraci proti deportaci opozičního zástupce Migunu do Kanady. To, co jsme z auta viděly, byla Keňa, kterou jsem za sedm let (což tu žiji a pracuji) neviděla. Byla to krvavá země, kde se mladí lidé oháněli holemi a mačetami.
Rozzuřená mládež házela kameny do míjejících aut, zastavovala je a řidiče se ptala, zda jsou z kmene Kikuyu nebo Luo. Naše auto muselo mít na zpětných zrcátkách uvázanou červenou stuhu jako znamení podpory Raila Odingu, jinak bychom se nevyhnuly konfliktům. Všechna auta zůstala zablokovaná na mostě kvůli vrženým kamenům, které měly zastavit dopravu. Po příchodu policie se situace změnila v nekontrolovatelný chaos. Kromě slzného plynu stříleli i na výstrahu do vzduchu, stav se jim vymykal z rukou. My samy jsme z této situace sotva vyšly – bez újmy na zdraví a bez vážného poškození auta, které potřebujeme pro logistiku projektu… To byl přesně ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že můj nový domov – Keňa – balancuje na velmi tenkém ledu. Lidem stačí teď málo a násilí se může kdykoli opakovat. Obyvatelé se už teď bojí voleb v roce 2022 a otevřeně mluví o násilí. Rozdělení na základě kmenové příslušnosti se čím dál více prohlubuje. Domácí už neleží bok po boku za jednu jednotnou lepší Kényu, ale naopak...
Text: Dária Kimuli OZ Juahttps://www.juapredeti.com**