Poruchy chování u dětí
„Vždyť všechno je život a jeho nejnegativnější jevy jako nemoc, trpění a ponížení jsou v něm obsaženy.“ (P. Strauss).
ÚVOD
Průvodním znakem každé vyspělé společnosti je přirozený výskyt různých sociálně-patologických jevů. Stupňující se výchovné a sociální problémy naší mládeže narušují účinnost pedagogického působení učitelů i vychovatelů. Při práci s dětmi s poruchami chování je třeba brát v úvahu, že všechny činnosti zaměřené na řešení sociálně-kolizních situací musí být předem vhodně organizačně naplánovány, aby se dosáhlo pozitivního účinku působení.
Samotné řešení poruch chování především u mladé generace je náročným úkolem, protože vyžaduje mnoho trpělivého úsilí a ochoty pomoci ze strany odborných pracovníků, psychologů i speciálních pedagogů podílejících se na jejich výchově. V konečném důsledku je nutné inhibovat negativní důsledky a stimulovat vysoce pozitivní vlivy ze socio-kulturního prostředí. V rámci eliminace poruch chování dokáží odborníci efektivní spoluprací zajistit prevenci recidiv mládeže a různými formami tréninku dokáží směřovat mládež k plnohodnotnějším činnostem.
DEFINICE A KATEGORIZACE PORUCH CHOVÁNÍ
Každý jedinec v naší společnosti vystupuje a jedná určitým způsobem. Chování člověka lze charakterizovat jako způsob vyjadřování vůči jiným lidem. Projev každého z nás se liší postoji, gestikulací, způsobem komunikace, řečí těla a to nejen k ostatním členům sociálního systému, ale také k sobě samému. Chování lze jednoduše definovat jako reakci organismu na bezprostřední změny v jeho okolí, kdy se každý jedinec přizpůsobuje přítomným nebo budoucím podmínkám.
Podle konstatování Kafku (2015) vznikají rozdíly v chování dětí, když vystupují v bezpečném prostředí a při komunikaci uvědoměle uplatňují svůj rozum i inteligenci; a v situaci, kdy se cítí ohrožené, kdy jednají nedobrovolně.
Gajdošová a kol. (2011) uvádějí, že každý člověk žijící na naší planetě, včetně dětí, má svou lidskou důstojnost, lidskou vážnost a jim náležející práva. Každé dítě potřebuje vzhledem ke své zranitelnosti emočně stabilní zázemí a porozumění ze strany dospělých. Pro zdravý vývoj dětí je nezbytné zajistit jejich komplexní rozvoj a eliminovat rizikové příčiny sociálně-patologických jevů. (Gajdošová a kol., 2011).
Z psychologického hlediska jsou poruchy chování dětí definovány jako kategorizace poruch vůle, instinktů, pudů i samotného způsobu jednání vůči ostatním členům společnosti. U dětí je třeba respektovat individualitu i přes jejich nevhodné vystupování a chránit je před jakoukoli formou diskriminace.
Z vyjádření Labátha (2001) vyplývá, že poruchy chování dětí a mládeže jsou v odborné literatuře popsány jako sociálně vybočující až nepřiměřeně agresivní jednání, které narušuje sociální očekávání společnosti. Vzdorovitost chování nepřiměřená věku dítěte a okolnostem nemá trvalý charakter. Rebelie mládeže a klasifikované poruchy chování jako diagnostická kategorie se od běžného narušování disciplíny liší tím, že musí být trvalejšího charakteru a v trvání po dobu minimálně šesti měsíců narušují variabilitu chování dětí vůči stanoveným pravidlům a normám společnosti. (Kolibáš, 1996).
Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy děti porušují stanovené sociální vzorce chování a ohrožují ostatní členy naší společnosti ve svém okolí, pak hledají východisko z těžké životní situace, kterou způsobila citová vyprahlost dětí, stejně jako jejich emoční labilita.
Poruchy chování u dětí a mládeže lze kategorizovat jako ty, které jsou podmíněny psychickým stavem a rodinným prostředím dítěte. V těžko zvládnutelných situacích děti často bezbranně volají o pomoc a hledají jakékoli uspokojení potřeb. Poruchy chování způsobené disharmonií dětského vývoje mohou mít za následek schizofrenii a různé typy depresivních úzkostí. (Krejčírová, 1997). „Pro porozumění chování dítěte musíme brát v úvahu celý kontext, v němž se chování vyskytuje.“ V edukaci a výchově naší mládeže je důležité dávat význam a smysl činnosti dítěte a motivovat ho k úspěšnosti. (Dreikurs, Grey, 2004).
Podle Kafku se poruchy chování členění následuje následovně:
- Primární – počáteční poruchy, jako jsou věkové poruchy chování dětí a mládeže (poruchy řeči, školních schopností a citové poruchy), poruchy psychické úrovně jednání a integrativní poruchy.
- Sekundární – odvozené od prvotních primárních poruch.
- Interpersonální – osobnostní poruchy jedince.
- Extrapersonální – způsobené vlivem okolního prostředí. (Kafka, 2015).
Autorka Gajdošová ve své publikaci uvádí podrobnější členění poruch chování dětí podle MKCH-10 jako:
- Socializované – podle názoru autorky má dítě stabilní a přiměřené citové vazby s ostatními členy rodiny i mimo ni.
- Nesocializované – v tomto případě má dítě povrchní vztahové vazby se všemi jedinci našeho sociálního systému. Podle konstatování autorky u dětí absentují jakékoli hlubší vztahy.
- Agresivní formy – sem patří šikanující a násilné chování vůči ostatním.
- Neagresivní formy – autorka mezi ně řadí např. záškoláctví, lži, ale i drobné krádeže. (Gajdošová, 2007).
Z uvedených odborných informací lze konstatovat, že na většině našich škol rezonují situace, které vznikají následkem nevhodného chování dětí. Je nevyhnuté je na základě intenzivního úsilí výchovných poradců, léčebných a klinických pedagogů, stejně jako psychologů eliminovat a tlumit jejich dopad na ostatní. Především u dětí s poruchami chování a pozornosti je odborná spolupráce na školách přímou nezbytností.
PORUCHY CHOVÁNÍ DĚTÍ
V posledním období na našich školách narůstají problémy související s antisociálním chováním dětí. V naší společnosti se začínají uznávat zejména materiální hodnoty a v důsledku vytížení rodičů, nezájmu dospělých se negativní a sociálně-patologické jevy dětí stávají jakousi přirozenou součástí našeho života.
V naší konzumní společnosti se mění hodnotová orientace a klesá zájem mládeže o zvyky i tradice. Naše postmoderní společnost nabízí naší mládeži dostatečný prostor k užívání alkoholu, omamných látek a ve zvýšené míře i k agresivním útokům. V rodinném prostředí se cítí napětí a vyhasínání emocionální stability. V posledním období stoupá rozvodovost, která způsobuje tlak na potomstvo. (Bradová, 2011).
Etiologické vymezení poruch chování je mnohostranné a vzniká následkem kombinace několika faktorů. Intenzivní rozvíjení poruch chování je způsobeno:
- osobnostními příčinami
– dispozičními faktory, například temperament, impulzivnost, úzkostné prožívání napětí, obavy, strach, podrážděnost na podněty,- psychologickými příčinami – nevhodným sociálním prostředím, ve kterém se dítě momentálně nachází,- sociálními příčinami – negativní vliv vrstevnických skupin, imitace násilného až agresivního chování, asociální chování dětí a mládeže vyplývající z nedostatku jejich soukromí zejména na velkých sídlištích ve městě,- příčinami z rodinného prostředí – děti nemají v rodičích morální vzor; v neúplných a nefunkčních rodinách jsou obětním beránkem. (Gajdošová a kol., 2011).
Mezi činitele způsobující problémové chování dětí patří:
- vnitřní činitele
– náležitosti nervové soustavy, vrozené predispozice, choroby, úrazy, narušení poznávacích funkcí, disproporce intelektových schopností,- vnější činitele – nevhodná rodinná výchova, špatné sociální návyky, rozvod, kriminalita, úmrtí rodičů, alkohol v rodině, šikanování, narušené sociální vztahy mezi vrstevníky a pod. (Slovíková, 2015).
Z odborných poznatků vyplývá, že příčiny poruch chování jsou různorodé a mají negativní dopad na adaptaci jednotlivce do sociálního systému. Poruchy chování z pedagogického hlediska lze charakterizovat jako maladaptivní chování žáka v školním prostředí, které má etiologicky široké spektrum poměrně trvalejšího charakteru. Sociální narušenost u žáků nelze zvládat běžnými výchovně-vzdělávacími přístupy; právě naopak vyžadují individuální pedagogickou péči. Žáci svým neadekvátním chováním dokáží negativně determinovat vztahy ve školní třídě, kde se mohou stupňovat problémy s disciplínou a vědomým porušováním pravidel.
FORMY PREVENCE SOCIÁLNĚ-PATOLOGICKÝCH JAVŮ
Na základě odborné spolupráce se v školách realizují různé preventivní programy určené pro eliminaci patologického a deviantního chování žáků. Jako nejčastější formy se využívají odborné přednášky, besedy, zážitková výuka, aktuální nástěnky k vybranému tématu a masmediální propagace v terénním prostředí.
Jako nejpoužívanější formy prevence nepřiměřeného sociálně-patologického chování žáků se školám doporučují speciální vyučovací přístupy, realizace preventivních činností v rámci mimoškolních aktivit, například spolupráce s policistickou sborem, soudy a pod., specifické programy k výchově k zdravému životnímu stylu, programy určené na prohlubování a podporu vzájemných důvěrných vztahů, budování pozitivního tvořivého prostředí, spolupráce se středisky psychologické prevence, názorné využívání didaktických pomůcek a výpočetní techniky, demonstrační agitace IKT, aktivní spolupráce s koordinátorem prevence, samosprávná a aktivní činnost všech žáků, vytváření psychicky pozitivního školního klimatu, kooperace školy s rodinou. (Hroncová, Emmerová, 2010).
Mezi nejrizikovější oblasti podpory žáků Bradová (2011) uvádí:
- vytváření tvořivého a bezpečného školského prostředí, které rozvíjí u žáků pocit spolupatřičnosti ke společenské skupině,
- rozvíjení sociálních kompetencí, kterými žáci dokáží pracovat se svými city a překonávat problémové úkoly,
- pozitivní motivace k vhodnému chování, které zajistí dodržování předepsaných vzorců a norem chování ve škole,
- podpora aktivního vzdělávání, které zabraňuje selhávání žáka v školních výkonech. I méně úspěšní žáci dokáží na základě individuálního přístupu překonávat své hranice a osvojovat si efektivní strategie samostatného tvořivého učení.
Lze konstatovat, že na většině kvalitních školských institucí v současnosti aktivně probíhají intervenční programy na podporu zdravého životního stylu naší budoucí generace. Mezi nejpoužívanější preventivní programy patří například Nenič vedome svoje telo, Cesta k emocionálnej vyspelosti, Škola podporujúca zdravý životný štýl a další. Z důvodu úspěšnosti uvedených programů je nevyhnutné, aby se na školách realizovaly i preventivní programy v oblasti primární prevence před sociálně-patologickými jevy společnosti. Na školách musí být stanoveny jasné pravidla vzájemné spolupráce s rodiči, učiteli, výchovnými poradci a odbornými zaměstnanci školy.
POSTOJ ŠKOLY V PREVENCI SOCIÁLNĚ-PATOLOGICKÉHO CHOVÁNÍ
Škola je společenskou institucí zajišťující všestranný rozvoj osobnosti každého žáka v rámci plnění své výchovno-vzdělávací a socializační úlohy. Školská instituce je pro žáka prostředím, kde se formuje nejen jeho osobnost, ale i místo, kde navazuje důvěrné vztahy a přátelství se svými vrstevníky.
Matoušek a Kroftová (1998) tvrdí, že moderní a kvalitní škola je prostředím, kde se učitelé zajímají o rozvoj každého žáka, i toho problematického. Obdržálek (2002) konstatuje, že školy by měly komplexně rozvíjet všechny žáky a formovat jejich osobnosti komplementárně.
I přes snahu školských institucí se během vzdělávání žáků vyskytují nežádoucí jevy, které ve vysoké míře negativně vplývají na socializační proces žáků. Hroncová (2000) v této souvislosti konstatuje, že ve škole paradoxně pastmi sociálních skupin vznikají deviace v chování žáků. Při práci se žáky, kteří mají poruchy chování, doporučuje Kariková (2007) individuální posouzení přestupku a v případě, že intervenčně zlyhá učitel, musí podle jejího vyjádření situaci postoupit psychologickému pracovníkovi.
Bakošová tvrdí, že při nevhodném chování žáků ve škole je nutné mít zavedené striktní pravidla; strategické postupy je třeba orientovat na prevenci a metodou diskuse řešit neadekvátní chování žáků. (Bakošová, 2011). Podle Višňovského, Kačániho (2007) zaujímá významnou roli při práci se žáky s problematickým chováním právě třídní učitel, který dokáže denně řešit výchovné problémy svých žáků související s jejich nedisciplinovaností, absencí, krádežemi, šikanováním i záškoláctvím.
Každá škola by měla mít připravené podnětné kroky, jak přistupovat k žákům v případě záškoláctví a pravidelně sledovat i jejich docházku do školy. V rámci pozitivního přístupu by učitelé měli podporovat žáky s problémovým chováním při učení, stejně jako při jejich emoční deprimovanosti ze školních neúspěchů. V rámci tvořivé aktivity je nutné poskytovat žákům pomoc při zvyšování jejich zdravého sebahodnocení.
ZÁVĚR
Poruchy chování dětí a mládeže je nutné vnímat komplexně v úzké souvislosti s jejich věkovou vyspělostí, aktuální životní situací, rodinným zázemím a aktuálním zdravotním stavem, v němž se aktuálně nacházejí. V běžném životě se setkáváme s různými podobami patologického chování v podobě agresivity, šikanování i krádeží. Jakékoli neadekvátní reakce dětí a mládeže se mohou projevovat v situacích vyvolaných různými příčinami a naopak jsou napjaté situace v mnoha případech odrazem odlišných projevů jejich narušeného chování. Problémově se chovající jedinci nedokáží respektovat základní lidské principy a normy společnosti.
Poruchy chování dětí ve školním prostředí jsou etiologicky různorodé a na jejich vzniku se podílí celý řetězec vnitřních i vnějších činitelů z rodinného prostředí, vrstevnických skupin přátel a širšího okolního prostředí. Nepodnětné rodinné prostředí způsobuje velký tlak na dítě, které v důsledku citové deprivace nedokáže v jednotlivých životních fázích socializovat se do společnosti.
Děti s poruchami chování pocházejí často z rozvrácených a neúplných rodin, neboť problémoví jedinci trpí nedostatkem pozitivních vzorů. V naší společnosti je viditelný nárůst dětí s problematickým chováním i u materiálně zabezpečených rodin, v nichž chybí porozumění a výchova se zaměřuje čistě na materiální zabezpečení rodiny. I těmto dětem chybí pozitivní vzor rodičovské autority a láska ze strany dospělých. Děti trpící emoční deprivací se uchylují k problémovým skupinám přátel, kde si uplatňují negativně své neuspokojené potřeby.
Autorky: PhDr. Tímea Csikósová, DiS doc. PhDr. Nataša Bujdová, PhD. Použitá literatura
BAKOŠOVÁ, Z. 2011. Sociálna pedagogika ako životná pomoc. Bratislava : UK, 251 s. ISBN 978-80-96994-40-3. BRADOVÁ, K. 2011. Záškoláctvo – výskyt, prevencia a riešenie. Banská Bystrica : UMB, 127 s. ISBN 978-80-557-0244-5. DREIKURS, R. – GREY, A. 2004. Discipline Without Tears. Publisher : Wiley Revised edition, 160 s. ISBN 978-04-70835-08-1. GAJDOŠOVÁ, E., HUBINSKÁ, L., JAKUBKOVÁ, V. 2011. Intervencie pracovníkov pomáhajúcich profesií pri riešení problémov a porúch detí v správaní s dôrazom na rozvíjanie ich sociálno-emocionálnej a morálnej zrelosti. Bratislava : Stimul, 239 s. ISBN 978-80-8127-014-7. GAJDOŠOVÁ, E. 2007. Riešenie porúch žiakov v správaní v škole. Možnosti zvládania agresie a násilia. Bratislava : Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 146 s. ISBN 80-89236-17-6. HRONCOVÁ, J. 2000. Sociálna pedagogika a sociálna práca. Banská Bystrica : PF UMB, 293 s. ISBN 80-80554-27-7. HRONCOVÁ, J. – EMMEROVÁ, I. 2010. Sociológia výchovy a vzdelávania. Banská Bystrica : PF UMB, 350 s. ISBN 978-80-557-0035-9. KAFKA, J. 2015. Správanie (chcenie) človeka a poruchy správania. Košice : EQUILIBRIA, s. r. o., 150 s. ISBN 978-80-8152-232-1. KARIKOVÁ, S. 2007. Základy patopsychológie detí a mládeže. Žilina : IPV/EDIS, 146 s. ISBN 978-80-8070-757-6. KREJČÍROVÁ, D. a kol. 1997. Dětská klinická psychologie. Praha : GRADA, 456 s. ISBN 80-7169512-2. KOLIBÁŠ, E. 1996. Špeciálna psychiatria. Bratislava : UK, 164 s. ISBN 978-80-89322-05-3. LABÁTH, V. 2001. Riziková mládež. Praha : SLON, 157 s. ISBN 80-85850-66-4. MATOUŠEK, O. – KROFTOVÁ, A. 1998. Mládež a delikvence. Praha : Portál, 332 s. ISBN 80-71782-26-2. OBDRŽÁLEK, Z. 2002. Škola a jej manažment. Bratislava : UK, 223 s. ISBN 80-223 1690-3. SLOVÍKOVÁ, M. 2015. Problémové správanie u žiakov základných a stredných škôl. Bratislava : CVTI SR, 40 s. ISBN 978-80-89354-58-0. VIŠŇOVSKÝ, Ľ. – KAČÁNI, V. 2007. Psychológia a pedagogika pomáhaj škole. Bratislava : IRIS, 198 s. ISBN 80-89018-85-8.