Sociálního pedagoga jistě můžeme zařadit do komplexu pomocných profesí. Díky svým základním znalostem, dovednostem a kompetencím je schopný pracovat se skupinami běžné populace i se skupinami sociálně marginálními, znevýhodněnými a ohroženými. Považujeme za nutné profesi sociálního pedagoga sem začlenit a zároveň ji emancipovat od ostatních profesí. Pro rozvoj oboru a zkvalitňování činností sociálních pedagogů je nezbytné tuto profesi ve vztahu k ostatním vyprofilovat a ukázat jasný směr jejího dalšího vývoje.

Sociální pedagog vychází z pojmu „sociální“ a „pedagog“. Sociální má více významů. V slovníku cizích slov pro školu a praxi se definuje jako: „1. společenský, odpovídající potřebám, zájmům, požadavkům společnosti; 2. vztahující se na materiální zabezpečení členů společnosti; uspořádání společenských vztahů atd.“ (Šalingová-Ivanová, 1988, s. 458). Když shrneme definici, můžeme pojem „sociální“ chápat jako zaměřený na práci s lidmi. Slovo „pedagog“ má řecký původ a znamená vychovatele, učitele.

Charakteristika profese sociálního pedagoga u nás stále není jednoznačně vymezena, setkáváme se jen s jejím modelem. „Navzdory všem snahám není obor sociální pedagogiky dosud zařazen do katalogu pracovních míst nebo zaměstnání. Nejčastěji se v praxi setkáváme s tradičním označením vychovatel, které však v některých případech není nejpřesnější“ (Kraus, 2008, s. 57). Sociální pedagog historicky v minulosti i v současnosti směřoval především k dětem, mládeži a dospělým. Tato skutečnost se promítá i v působení sociálního pedagoga, kde je jeho činnost pomocná a jde o prevenci, výchovu, vzdělávání, převýchovu, intervenci, poradenství (Dirgová, 2010).

Pozitivně lze hodnotit přijetí zákona o pedagogických zaměstnancích a odborných zaměstnancích ze dne 24. června 2009, kde se v § 24 k dalším složkám systému výchovného poradenství a prevence zařadil i sociální pedagog, který je chápán jako pedagogický zaměstnanec, jenž vykonává pedagogickou činnost, tedy soubor pracovních činností vykonávaných přímou výchovno-vzdělávací činností a dalšími činnostmi s ní souvisejícími, které zaměstnavatel určí v pracovním řádu. Přímou výchovno-vzdělávací činností podle zákona č. 319/2009 se rozumí přímá vyučovací činnost, prostřednictvím níž se uskutečňuje školský vzdělávací program nebo program průběžného vzdělávání, a přímá výchovná činnost, prostřednictvím níž se uskutečňuje výchovný program, vykonávaný pedagogickým zaměstnancem.

Sociální pedagog podle již zmíněného zákona vykonává odborné činnosti v rámci prevence, intervence a poskytování poradenství zejména pro děti a žáky ohrožené sociálně-patologickými jevy, ze sociálně znevýhodněného prostředí, drogově závislé nebo jinak znevýhodněné děti a žáky, jejich zákonné zástupce a pedagogické zaměstnance škol a školských zařízení. Práce s dětmi, zvláště s těmi, které mají neurologické poruchy, vyžaduje specifické znalosti, odborné poznatky a kvalifikovaný pohled na danou problematiku (Hudáková, 2011, s. 149). Sociální pedagog plní úlohy sociální výchovy, podpory prosociálního a etického chování, sociálně-pedagogické diagnostiky prostředí a vztahů, sociálně-pedagogického poradenství, prevence sociálně-patologických jevů a reedukace chování. Vykonává expertizní a osvětovou činnost.

Model profese „sociální pedagog“ je složitý a různorodý. Jeho práce souvisí s profesí učitele, psychologa, psychoterapeuta. Hlavní funkci sociálního pedagoga lze charakterizovat ve dvou oblastech činnosti: integrační funkci a rozvojovou funkci. V rámci integrační funkce se činnost sociálního pedagoga zaměřuje na klienty, kteří se nacházejí v krizových situacích, v psychickém, sociálním či psycho-sociálním ohrožení a potřebují odbornou pomoc a podporu. Co se týče funkce rozvoje, v takovém případě jde „o zajištění žádoucího rozvoje osobnosti směrem ke správnému nebo žádoucímu životnímu stylu, hodnotnému a užitečnému naplňování volného času. Tento preventivní cíl se týká celé lidské populace, zejména dětí a mládeže“ (Kraus, Poláčková, 2001, s. 48). Profesionální rozvoj sociálního pedagoga je procesem prohlubování, zdokonalování a rozšiřování kvalifikace a profesních kompetencí v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky, společenskými potřebami a požadavky na výkon pedagogické činnosti a odborné činnosti.

Autoři odborných publikací upozorňují na funkci sociálního pedagoga v praktické sociálně-výchovné, vzdělávací, poradenské a preventivní činnosti. Autoři, kteří se zabývají sociální pedagogikou, vycházejí z různých hledisek a spojují „působení sociálního pedagoga s rozličnými činnostmi a problematikami, např. s prevencí kriminality, s romskými rodinami, syndromem CAN, s prevencí drogových závislostí, s pomocí dětem z dětských domovů při startu do života, ve škole s agresivními dětmi, s koordinátorem prevence na základních školách, s prevencí sociálně-patologických jevů ve škole, s integrací osob se zdravotním postižením atd.“ (Bakošová, 2008, s. 76). Pokusíme se tedy o vymezení profese sociálního pedagoga, jejíž charakterizuje P. Klíma (2004, s. 51) jako „specializovaného odborníka vybaveného teoreticky, prakticky a koncepčně k účelovému působení na osoby a sociální skupiny především tam, kde životní styl, životní praxe těchto jednotlivců či sociálních skupin se vyznačuje destruktivním či nekreativním způsobem uspokojování potřeb a utváření vlastní identity.“

Obecně řečeno jde o profesionálního pracovníka, který řídí a organizuje na profesionální úrovni výchovný proces a působí na jiné děti, mládež i dospělé ve směru žádoucích optimálních osobnostních cílů jejich rozvoje. Bakošová (2008) předkládá tuto charakteristiku sociálně orientovaného pedagoga: „Sociální pedagog je odborník, který je teoreticky i prakticky připraven formou vysokoškolského studia – magisterského studia v oboru pedagogika, filozofického, pedagogického či sociálně orientovaného zaměření (dříve specializace, zaměření sociální pedagogika) na sociálně-výchovnou činnost. Je odborníkem, jehož obecné kompetence spočívají v pomoci dětem, mládeži, dospělým, rodičům (sociální andragogika, geragogika) a v jejich podpoře v situacích vyrovnávání deficitu socializace a hledání možností zlepšení kvality života prostřednictvím výchovy, vzdělávání, prevence, poradenství.“

Povolání sociálního pedagoga je bezpochyby pro fungující společnost velmi potřebné a významné. Přispívá k tomu i často zmiňovaný problém změny rodinné klímy, kdy se rodiče nedostatečně věnují výchově svých dětí. Bohužel ale význam a poslání dané profese neodpovídá jejímu ocenění. Pozice a prestiž profese sociálního pedagoga není v dnešní společnosti vysoká.

Pojem profese chápeme jako jádro profesionální aktivity, jejímž základem je postavená předchozí dlouhodobá teoretická příprava. Profesní povolání je založeno na kvalifikaci, znalostech a dovednostech profesionální autority. Zahrnuje v sobě také etický kodex. Sociální role vyžaduje komplex znalostí, schopností a dovedností z kulturní oblasti – normy, hodnoty, symboly. To vše patří k pedagogické profesi. Při charakteristice profese sociálního pedagoga vycházíme z následujících kritérií:

  • „ekonomické – sleduje nabídku a poptávku na trhu práce a profesní složení ve společnosti,
  • právní – naplňuje aplikaci zákonů, předpisů, nařízení pro realizaci povolání,
  • psychologické – zahrnuje osobnostní charakteristiky, předpoklady pro úspěšný výkon profese,
  • sociologické – problémy zahrnující společensko-ekonomické kulturní a politické podmínky působení v dané profesi“ (Kraus, 2001, s. 33).

Profese sociálního pedagoga se s těmito kritérii ztotožňuje, i když při definování vycházíme z obecného modelu přizpůsobeného cílům a funkcím sociální pedagogiky, protože postavení sociálního pedagoga v žebříčku profesí stále není legislativně upraveno. Přisuzuje se mu role učitele nebo vychovatele, ale takové označení, samozřejmě, není výstižné. Pole působení sociálního pedagoga je širší, nevztahuje se jen na školu. Práce je sice blízká učiteli, psychologovi či sociologovi, ale nenahrazuje je ani není přesně určena či vymezena.

Při charakteristice činnosti sociálního pedagoga vycházíme z velké palety činností, které vyžadují neustálou aktivitu a tvořivost, i proto, že vycházejí z neopakovatelnosti situací, ze střídání činností a z potřeby přítomnosti sociálního pedagoga v „ději“. Pracovní činnost sociálního pedagoga má souhrnný charakter výchovno-vzdělávacího působení volného času, vytváření nabídek na hodnotné využívání volného času, poradenské činnosti, diagnostiky, analýzy situace, reedukace, resocializace a terénní práce. Věkové vymezení téměř neexistuje, jde tedy o věkové kategorie dětí až seniorů. Přestože dominantním zájmem sociální pedagogiky je práce s dětmi a mládeží, neznamená to, že sociální pedagogika nemá podíl na službách pro ostatní věkové kategorie. Specifikem sociální pedagogiky, na rozdíl od jiných pomocných profesí, je, že se věnuje práci s lidmi nejrůznějšího věku, ať už jde o děti, mládež, dospělé osoby středního či vyššího věku. Podle Klímy (1993) se sociální pedagogika dominantně zaměřuje na práci s dětmi a mladistvými, na práci s rodinou a s marginálními skupinami. Částečně – tedy dílčím způsobem – se potom sociální pedagogika věnuje práci s dospělými a seniory. Vzhledem k demografickým změnám v naší společnosti však můžeme předpokládat, že v rámci sociální pedagogiky, stejně tak jako v rámci jiných disciplín, bude práce s dospělou populací stále častější.

Při komplikovaných a závažných problémech, které řeší sociální pedagog v různých sférách, je vyžadována i vysoká kvalita a odbornost sociálního pedagoga. Společnost proto pro tuto profesi vyžaduje stupně vzdělávání, které se musí na sebe navazovat: vyšší odborné, bakalářské, magisterské, doktorandské vzdělání. Nabídky vzdělávání prostřednictvím specializačních kurzů a atestací jsou nezbytné pro jeho další profesionalitu. Autor D. Woźniak diferencuje základní vlastnosti pomáhající profese do dvou hlavních kategorií:

1) funkční vlastnosti

, do nichž řadí:

  • citlivost na lidské problémy,
  • nestrannost a poctivost,
  • starostlivost a dobroprajnost,
  • nestrannost a úcta k důstojnosti každého člověka,
  • ochotu pomoci,
  • schopnost sebekontroly svého jednání a vztahů k osobám, o které se stará,
  • prosociální připravenost, sympatie k lidem,
  • zájem o člověka, stejně jako o jeho problémy,
  • empatický postoj,
  • orientace na aktivizaci klienta a jeho spolupodílení při řešení vlastních problémů,
  • komunikativnost projevující se v lehkosti navazovat kontakty, schopnosti vést rozhovor, vytrvalosti a trpělivosti při poslouchání, schopnosti přesvědčovat jiné.

2) instrumentální vlastnosti

, do skupiny, do které patří:

  • organizační schopnosti – spočívající v rozpoznávání, diagnostikování a řešení sociálních problémů,
  • svědomitost, systematičnost a vnitřní disciplína,
  • rozhodování, důslednost a vnitřní disciplína,
  • věcnost, pravost (autentičnost) a pravdomluvnost,
  • osobní odpovědnost za slova a skutky,
  • svědomitost a důkladnost v práci,
  • nápaditost, aktivnost a tvořivost,
  • vnímavost a sociální představivost,
  • osobní kultura, duševní pohoda a smysl pro humor,
  • obratnost a diskrétnost, identifikace s vykonávanou profesí. (Határ C. et al., In: Woźniak., 2007, s. 139).

Přes všechny klady a zásadní přínos profese sociálního pedagoga, dosud toto povolání či spíše poslání nebylo definováno jako samostatná profesionální disciplína a sociální pedagog je často zaměňován s dalšími příbuznými profesemi. Sociálního pedagoga bychom mohli přirovnat k hejnu delfínů. „Pokud členové skupiny vidí, že jejich druh je slabý a nestíhá vyplout na povrch, podplavou ho a vytlačí nad hladinu, aby se mohl nadechnout. Sociální pedagog je jako delfín, i vám dokáže pomoci dostat se z hlubin nad hladinu.“ Koncepce jeho profilu, přesné vymezení a umístění do struktury pomocných profesí se proto stává výzvou pro současnost s vizí do budoucnosti. Z uvedeného vyplývá, že pokud profese sociálního pedagoga není právně a institucionálně zakotvena, pozice a prestiž této profese nebudou odpovídat výkonu tohoto povolání.

Závěr

Téma pedagoga orientovaného na sociální problémy, jehož kompetence vyplývají z vědecké disciplíny sociální pedagogika, se věnovali mnozí pedagogové v naší i zahraniční odborné literatuře. Každý vidí funkci sociálního pedagoga v praktické sociálně-výchovné, vzdělávací, poradenské či preventivní činnosti. Sociální pedagog např. podle Krause (2001) je odborník vybavený teoreticky – znalostmi, prakticky – dovednostmi a koncepčně k výchovnému působení všude tam, kde může přispět k utváření zdravého způsobu života, především tam, kde prostředí jednotlivce či skupin působí destruktivním způsobem při uspokojování potřeb. Sociální pedagog má kompetence sebavýchovy, sebavzdělávání, poradenství, prevence, ekonomické kompetence a kompetence převýchovy.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca, PhD.

SEZNAM BIBLIOGRAFIE

BAKOŠOVÁ, Z.: Sociálna pedagogika ako životná pomoc. Bratislava: FF UK, 1994. ISBN 80-223-0851-X. BAKOŠOVÁ, Z.: Sociálna pedagogika ako životná pomoc. Bratislava: FF UK, 2008. ISBN 978-80-969944-0-3. BAKOŠOVÁ, Z. a kol.: Sociálna pedagogika. Bratislava: Mladé letá, 2005. ISBN 80-10-00485-5. DIRGOVÁ,E.: Vzdelávanie ako primárny faktor zvyšovania zamestnanosti. In: Zborník z Týždňa vedy a techniky. – Ružomberok: PF KU, 2010. ISBN 978-80-8084-555-1 HUDÁKOVÁ, Z.: Dieťa s poruchou správania. In Zborník z II. vedeckej konferencie Tradície a inovácie vo výchove a vzdelávaní modernej generácie učiteľov VII. Vydavateľstvo: Verbum, Katolícka univerzita v Ružomberku. Ružomberok, 2011. ISBN 978-80-8084-676-3. KRAUS, B.: Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-383-3. KRAUS B. – POLÁČKOVÁ, V. a kol.: Člověk - prostředí – výchova. K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-004-2. HATÁR, C. et al.: Základy sociálnej pedagogiky pre pomáhajúce profesie. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre 2007. ISBN 978-80-8094-174-1. KLÍMA, P.: K epistemologickým a metodologickým zdrojům sociální pedagogiky. Praha: Éthum, 1993. ISSN 0012-0332. LACA, S., LACA P.: Sociálny pedagóg a jeho kompetencie v postmodernej spoločnosti, In Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie – Tradície a inovácie vo výchove a vzdelávaní modernej generácie učiteľov VII, Ružomberok: Verbum, 2011. ISBN – 978 .80-8084-676-3. KLÍMA, P.: K epistemologickým a metodologickým zdrojům sociální pedagogiky. Praha: Éthum, 1993. SCHAVEL, M.: Sociálne poradenstvo a supervízia v sociálnej práci. Bratislava: Gerthoffer. 2004. ISBN : 1335-05378. ŠALINGOVÁ M. – IVANOVÁ M.: Slovník cudzích slov pre školu a prax. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1988.

Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD

Základy sociální pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale i s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pro sociálno-zdravotnické profese - V současnosti můžeme konstatovat, že je výrazný nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako rozumném individuu na úrovni lidské populace, až k rozmanité problematice. Do popředí vystupují stále nápadněji mnohostranné a komplikované etické otázky týkající se lidského života.