Podle zjištění SZO trpí čtvrtina Evropanů klinickými projevy úzkosti a strachu, 400 miliony psychickými poruchami, urychluje se stárnutí, přibývá demence, pandemicky narůstají drogové závislosti a deprese. Psychický stres se objevuje jako častá radikální příčina zvýšeného výskytu nejen psychických poruch, ale i psychosomatických a somatických.

Z prožívání dnešního člověka mizí pozitivní emoce, optimismem je nahrazován pesimismem, slábne kvalita a zralost mezilidských vztahů, narůstají pocity osamělosti a sociální izolace. Slábne léčivá síla citové podpory a solidarity, roste citové napětí. Jaká osobnost bude schopná úspěšně čelit stresové zátěži a zároveň prožívat svůj život jako plně smysluplný, radostný a šťastný? Obecně lze říci, že předpoklady k tomu má zdravá osobnost. Koncepci zdravé osobnosti nabídli několik významných osobností – Gordona Allporta, Carla Rogerse, Ericha Fromma, Abrahama Maslowa, Carla Junga, Viktora Frankla a Fritze Perlse.

A. Maslow postuloval teorii sebaaktualizačních osobností. Zajímal ho, kolik potenciálu máme k plnému lidskému rozvoji, který studoval u extrémně zdravých jedinců. Usiloval právě u nich o získání informací o hloubce našich kapacit (schopností). Práci zahájil pozorováním dvou lidí, které znal osobně – gestalt psychologa Maxe Wertheimera a antropoložky Ruth Benedictové. Analyzoval životy významných živých a mrtvých osobností. Živé pomocí interview, volných asociací a projektivních technik, mrtvé pomocí analýzy biografického a autobiografického materiálu. Ze snímání historických postav: Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna, Barucha Spinazu, Alberta Einsteina, Elanor Roosevelt, J. W. von Goetha, Pabla Casalsa, Johna Keatsa, Adlai Stevensona, Roberta Browninga, Martina Bubera.

Přišel k závěru, že lidé se rodí s univerzálními potřebami, které nás motivují k růstu, rozvoji a aktualizaci našeho potenciálu stát se takovými, jací jsme schopní a chceme být.

Potřeba sebaaktualizace je tendence jedince aktualizovat své potence, stát se stále více tím, čím je schopný a chce se tím stát. Jejím uspokojováním jedinec v individuálním jednání dělá to, v čem se plně seberealizuje, cítí se spokojený se sebou samým. Co jedinec cítí, že „musí“ dělat, tím „musí“ být to, co je pravé (pravdivé), vycházející z jeho povahové podstaty. (Hudebník žije v hudbě, výtvarník maluje, básník píše básně.) Potřeba však nemůže být dosažena, dokud jiné, nižší potřeby nejsou uspokojeny. Nevyhnutnou podmínkou dosažení sebaaktualizace je uspokojení hierarchie potřeb, univerzálních a vrozených potřeb, které jsou řazeny v hierarchii od nejsilnějších po nejslabší. Potřeby musí být alespoň částečně uspokojeny v tomto pořadí předtím, než se objeví potřeba sebaaktualizace.

Maslowova hierarchie potřeb – nižší stupeň – vyšší stupeň (může být uspokojována poté, co je uspokojena nižší).

„Fyziologické potřeby“

(jídlo, voda, vzduch, spánek, sex) „Potřeby bezpečí“ – získat pocit bezpečí, tělesného pohodlí, ochrany, pořádku, svobody bez strachu, úzkosti a chaosu. Po dosažení určité úrovně naplnění jsme motivováni potřebou „lásky a příslušnosti“ – potřebu lásky uspokojujeme vytvořením intimního vztahu s jinou osobou nebo s lidmi obecně, přičemž je důležité dávat a přijímat lásku. Potřeba sounáležitosti je naplněna pocitem být v jedné s skupinami nebo idejemi, které odrážejí naše hodnoty a charakteristiky. Pokud nejsou uspokojovány, jedinec trpce pociťuje nedostatek přátel, partnera nebo dětí. Prožívá hlad ve vztazích s lidmi, místo ve skupině nebo v rodině, prožívá pocity samoty, odmítnutí, vykorenenosti, vyloučení ze společnosti. „Potřeba úcty“ – jsou dva typy: úcta odvozená od jiných lidí ve formě uznání a sebeúcta (hodnocení sebe), získaná pocitem důvěry a jistoty v sobě samém. Jsou budovány na poznání, kdo jsme a co jsme. Uspokojení potřeby sebeúcty vede k pocitu sebedůvěry, hodnoty, síly, schopnosti a adekvátnosti, k pocitům užitečnosti a potřebnosti ve světě. Blokování těchto potřeb produkuje pocity méněcennosti, slabosti a bezmoci. Nejstabilnější a nejzdravější sebeúcta se zakládá více na zaslouženém respektu získaném od jiných lidí než na vnější pověsti, slávě nebo lichotkách a podlizování.

Uspokojením výše uvedených potřeb však ještě není dosažena připravenost pro sebaaktualizaci. Musí být ještě uspokojeny „kognitivní potřeby“ (vědomosti a porozumění světu okolo sebe) a „estetické potřeby“ – potřeba symetrie, pořádku a krásy.

Jedinec, který dosáhne sebaaktualizace, vykazuje jasnější a efektivnější vnímání reality, nepopírá pravdu, je schopen diferencovat konkrétnost a abstraktnost. Má větší otevřenost ke zkušenosti a prožitkům, dobrou integraci, úplnost a jednotu osobnosti, spontánnost, schopnost sebevyjádření a plné fungování. Má reálné ego, pevnou identitu, autonomii, jedinečnost, objektivnost, nezávislost, udržuje si tvořivost. Vykazuje demokratickou strukturu charakteru, schopnost k lásce, zajímá se o řešení problémů, přijímá sebe i ostatní a nemá předsudky. Tvořivost a budování se realizují bez mimořádného a vyčerpávajícího úsilí. V mezilidské komunikaci se neprojevuje zvýšená zranitelnost a strach z kritiky, nebojí se revidovat, korigovat své životní plány a perspektivy. Hodnocení a názory jiných přijímá adekvátně a konfrontuje je se svými vlastními. Chybí mu ambivalentnost v citech k okolí. Pociťuje odpovědnost za vlastní život, který považuje za výsledek svobodné volby.

Prostředí

Společnosti a organizace mohou napomáhat nebo přitom bránit osobnostnímu růstu. Výchovné prostředí, které pozitivně působí na vývoj zdravých osobností, dává priority uvedeným lidským potřebám a podle nich strukturuje programy sociálních a organizačních zařízení. V rychle se měnícím světě jsou vždy vyzývány k modifikování staré instituce a je třeba vynalézt nové, které jsou schopné lépe zajišťovat optimální lidský rozvoj a být organizačně efektivnějšími.

Důraz je na individuální svobodu, která by měla být vyvažována poznáním naší vzájemné závislosti a naší odpovědnosti jednoho k druhému. Odpovědnosti ke společnosti, kultuře a budoucnosti. Je třeba odhalovat nové možnosti v hloubce lidského bytu pomocí nových výzkumných nástrojů. Ačkoli se Freud soustředil na nezdravou osobnost, která vykazuje narušené chování, humanistický přístup se zaměřuje na zdravou osobnost, i psychoanalýza však přinesla důležité zjištění o zdravé osobnosti.

Psychoanalýza upozornila na sílu, diferencovanost a flexibilitu funkcí JA. JA je výkonný orgán psyché s několika funkcemi (10), jejichž zralost vyjadřuje relativně zdravou osobnost.

  • Funkce „zkoumání reality“ – schopnost objektivního vnímání, diferencování vlastní fantazie od reality, vnímání vnějšího a vnitřního světa, vnímání a diferencování vlastních cílů a impulzů, tužeb (přání) i schopnosti jejich exprese
  • Schopnost myšlení a symbolizace, anticipace důsledků svého chování
  • Schopnost regrese ve službách JA (uvolnit kognitivní osobnost a formovat nové konfigurace: odevzdat se snění, fantaziím, vzdát se obvyklých obran – jak se to pozoruje u dítěte – při zachované schopnosti regulovat regresi)
  • Schopnost regulovat a kontrolovat afekty a impulzy
  • Schopnost tolerovat konflikty (frustrační tolerance) a řešit je, schopnost učit se ze zkušeností
  • Schopnost tvořit a regulovat mezilidské vztahy – objektové vztahy – schopnost vztahování se vůbec, navázání a udržení, i ukončení vztahu. Flexibilita při sledování a prosazování vlastních cílů, zároveň schopnost vnímání a vcítění se do druhých lidí
  • Defenzivní funkce – (primitivní, neurotické, zralé obrany)
  • Autonomní funkce – percepce, intencionalita, jazyk, produktivita, motorický vývoj
  • Synteticko-integrativní funkce – schopnost zachovávat funkci života, adaptace, tvořit gestalt, zmírňovat neslučitelnosti
  • Ovládání – kompetence – stupeň souladu mezi pocity kompetence a manifestováním kompetence

Ľudovít Juráš, Katedra psychológie SZU Bratislava

Příspěvek byl publikován v sborníku z konference ,,Psychologie zdraví - Zdraví a moudrost. Psychologie zdraví a syndrom vyhoření. Pohlavní rozdíly ve zdraví“. Konference se konala v roce 2009. Zpracovatel: PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH, Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Sborník vydaný s finančním příspěvkem Národného ústavu srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava Vydavatel: Národný ústav srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava ve Vydavatelství MAURO Slovakia s.r.o., Bratislava 2010, ISBN 978-80-968092-6-4