K firmě Hewer jsem se dostala díky kamarádce, která mi pomáhala najít práci. Její slova byla: „Maryam, ty by ses na tuhle práci hodila.“ A tak jsem poslala e-mail a životopis. Nečekala jsem, že se mi ozvou z firmy. Ale stalo se, ozvali se poměrně rychle, což mě velmi příjemně překvapilo. Dohodly jsme si termín pohovoru, na kterém mě obeznámily s celkovou prací ošetřovatelky. Na základě toho, co jsem se dozvěděla, se bála jsem, jestli mě vůbec vezmou. Ale pohovor dopadl nad moje očekávání. Pamatuji si slova paní vedoucí: „Opravdu si rozmyslete, do čeho vstoupíte…“ Druhý den jsem se ozvala, že tu práci beru. Neměla jsem však ani ponětí, co práce ošetřovatelky, konkrétně osobní asistentky, obnáší. A tak jsem se postupně, časem, začala učit, až jsem se to naučila. Samozřejmě, stále se ještě některé věci učím. Ale snažím se, aby byli moji klienti se mnou spokojení.

Ve firmě jsem skoro rok a zatím jsem nelitovala, že tuto práci mám, že jsem se na ni dala. Občas jsou asistence náročné, těžké, ale občas i lehké. Své klienty mám ráda. A velmi se těším, když dostanu děti do péče.

Zhruba po měsíci v práci se mě zeptala má vedoucí, jestli bych zvládla postiženého autistického chlapce, který je ještě k tomu hyperaktivní. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila. Když mám říct upřímně, měla jsem obavy, jestli mě jeho rodiče přijmou. Paní vedoucí jim zavolala a oni souhlasili. Tak jsem se šla představit a porozprávět se, jak si to celé představují, co ode mne očekávají. Pamatuji si, že první setkání bylo příjemné, ale já jsem i tak měla strach. Zároveň jsem se však těšila, že budu mít na starost malého chlapce. Jeho maminka mě hezky přivítala a začaly jsme se rozmlouvat o jejím synovi Markovi. Když jsem ho uviděla, potěšila jsem se. Ale nevěděla jsem, že nekomunikuje, že je těžce postižený ‒ autista, který má svůj svět. O autismu jsem jednoduše nevěděla nic. Marka jsem si oblíbila. Těšila jsem se k nim a na chvíle, které budeme trávit spolu. První den mě Markova mamka představila ve speciální škole, do které Mareček chodí. Podruhé jsme byli sami ‒ já a Marek. Marek má svůj svět. Sice vnímá i ten reálný, ale dělá si všechno po svém. Je hyperaktivní a dává zabrat. Jako bych měla na starosti snad i deset dětí. Časem jsem si zvykla na všechno, hlavně na Marka a on na mne. A i jeho rodiče a já si rozumíme a pomáháme si. Marek má občas střídavé nálady. Naštve se a začne mě škrábat, bouchat, kde se dá, třeba na stůl. Když jsme v autobuse, tak do okna. Ale na druhé straně může být zlatý a občas mi svou dětskou lásku vyjádří pusou. Marek mě poslouchá, ví, co může a co už ne. Velmi rád píská a je mu jedno, kde jsme, ať doma, nebo venku. Po čase jsem si zvykla být jeho osobní asistentkou. S jeho rodiči vycházím dobře. Já jsem spokojená a oni také, vycházíme si vstříc... Asistence u postižených dětí, a zvlášť když jsou hyperaktivní, dá zabrat. Ale zvládnout se dá, chce to čas a hodně, hodně trpělivosti.

Moji práci mám ráda, ráda do ní chodím, a nejraději jsem, když vidím klienty spokojené a šťastné.

Pokud někdo čte můj příběh a váháte, jestli budete, nebo nebudete osobními asistentkami, tuto práci prostě vyzkoušejte. Buďte velmi trpěliví, protože asistence jsou hlavně na začátku hodně těžké. Ale dá se na tuhle práci zvyknout a postupem času se vám bude zdát lehká. A v neposlední řadě, máte za ni i zaplacené. No ten dobrý pocit, který z ní budete mít, za to rozhodně stojí.

Držím palce, ať se rozhodnete akokoľvek; a nezapomínejte, že pomáháme druhým...

Hodně štěstí!

Asistentka Maryam

S Maryam jsme velmi spokojeni. Je na ní vidět, že jí její práce baví a dělá jí s láskou. Myslím si, že asistence s Maříkem pro ní nění jen zdroj příjmu, ale že má Maříka opravdu ráda. Snaží se pro něj vymýšlet aktivity, které by ho bavily a dále rozvíjely. Péče o Maříka není jednoduchá a Maryam jí zvládá výborně a vždy s úsměvem. Jsme moc rádi, že jí máme. Maminka Maříka