Úvod

Hledání filozofických a historických pramenů v dějinách politického a ekonomického myšlení není lehkou úlohou. Počátky liberálních idejí, které se později proměnily v plnohodnotnou ideologii, nelze přičítat jen na vrub jmen, jako je Adam Smith (především ekonomický rozměr) či John Locke (politický a občanský rozměr). Liberalismus vznikal jako emancipační myšlenka obsahující vůli po individuální svobodě, která se chce vymanit z prostoru vyšší svazující autority. Byla to právě hodnota individuální svobody, která liberalismus téměř bezprostředně po jeho vzniku a ustavování rozdělila na dva směry. Historicky je liberalismus uváděn jako ucelená hodnotová koncepce až ve druhé polovině 18. století. V různých variacích je, samozřejmě, toto označení staršího data a pochází z latinského slova „liberalis“. Fragmenty liberalismu však byly přítomny v politickém i společenském diskurzu zejména západní Evropy mnohem dříve. Na prahu novověku registrujeme v Evropě několik výrazných signálů mluvících o vůli lidu, tehdy však především šlechty a měšťanstva, k získání vyšší míry autonomie ve vztahu k panovníkovi a církvi. Za projev těchto tendencí můžeme označit například smlouvu Bill of Rights, prostřednictvím níž si šlechta a měšťanstvo vydobyly jisté garance v oblasti občanských a obchodních práv. Tento dokument hodnotově vycházel od „ideového otce Anglické revoluce“ Johna Locka, který je rovněž nazýván také jako „ideový otec liberalismu“, a dokonce v jistém smyslu i Ústavy Spojených států amerických. Bill of Rights poskytoval záruky a pravidla pro získání nebo dědění moci, které musí být schváleny parlamentem. Obsahuje také určitá omezení svévole panovníka, která byla typická právě pro dynastii Stuartovců a posledního anglického krále této dynastie Jakuba II.

Kdybychom v historické sondě pokračovali, za předchůdce Bill of Rights (1689 n. l.) můžeme považovat dokument Magna Carta Libertatum (1215 n. l.), který výrazným způsobem ovlivnil diskusi o občanských i politických svobodách v Anglii a právě během absolutistické vlády Stuartovců byl trnem v oku pro Jakuba I. a jeho syna Karla I. Za ústavně stejně silný dokument jako Magna Carta Libertatum považujeme Petition of Right (1628 n. l.). Šlo o dokument stanovující specifickou individuální ochranu proti státu a koruně, resp. svévoli panovníka, zejména při stanovení daní. Dalším důležitým dokumentem byl Habeas Corpus Act (1679 n. l.), který obsahoval možnost přezkoumání důvodů zadržování vězně, a tak poskytoval určitou míru ochrany před nezákonným, resp. svévolným uvězněním. To jsou jen některé občanskoprávní dokumenty, které pojednávají o politických, občanských, individuálních a obchodních právech. Není náhodou, že hovoříme zejména o smlouvách stanovených v Anglii, která je kolébkou liberalismu a stala se exilem mnoha filozofů a intelektuálů, kteří byli pro své politické názory nepohodlní ve svých zemích. 1

Cílem předkládaného textu je objasnit historické a filozofické (a filozoficko-právní) pozadí vzniku, úspěšné expanze a vlivu liberalismu v ideologickém prostoru (nejen, ale především) v Evropě. Ve studii budou vymezeny historické, filozofické a filozoficko-právní kontexty dvou etap dotyčné ideologie. Studie chce prokázat, že liberalismus není jednotvárnou, neměnnou a vnitřně koherentní ideologií, a nebylo tomu tak ani během jeho historického vývoje. Jeho původní verze je v ostrém rozporu s optikou, jakou na liberalismus hledíme dnes.

V době informačního přesušení, kdy je stále náročnější oddělit věrohodné informace od dezinformací a hoaxů, je správná interpretace nejen liberalismu, ale i dalších ideologií obecně nezbytnou součástí znalostní výbavy občanské společnosti, ale i politické reprezentace. Nelze klást na občanskou společnost vysoké nároky v oblasti odlišování relevantních informací v prostoru krize pojmů, pokud i v politickém a odborném diskurzu dochází k různým dezinterpretacím, relativizaci a ztrátě ideologického kompasu. Jinými slovy – nacházíme se v postideologické době, v níž je obtížné od sebe odlišit a identifikovat ideologické fragmenty a esence jednotlivých ideologií v občanském a politickém diskurzu. Minimálně rámcové poznání kontextu vývoje nejúspěšnější ideologie je k tomuto cíli dobrým základem.

K historickému vývoji dvou etap liberalismu v Evropě

Už od svého vzniku byla ideologie liberalismu poznamenána vnitřním rozkolem. Dominantní tématem liberalismu byla individuální svoboda jednotlivce a její ochrana vůči vyšší autoritě, v dobovém kontextu zpravidla vůči autoritě absolutistického monarchu a církve. Rozbor historického kontextu vývoje liberalismu je důležitý z hlediska porozumění historicko-sociálním realitám, v nichž se ideologie formovala. V této části předkládaného textu se snažíme upozornit na společná filozofická východiska, která byla pro představitele raného liberalismu identická, avšak nerozvíjeli je stejným způsobem a v konečném důsledku se dostali do nevyhnutelného sporu. Tento nesoulad se týká v dominantní míře svobody jednotlivce v občanské společnosti, z níž následně vyplývají další přidružené problematiky. Ty představují zejména témata: (A) soukromé vlastnictví (B) redistribuce statků (C) možnosti zásahu vyšší autority do osobní integrity jednotlivce (D) odpovědnost jednotlivce za stav společnosti (E) vhodný systém vlády.

Liberalismus ve formě celistvé a plnohodnotné ideologie se objevil až na přelomu 18. a 19. století. Podle Františka Novosáda je však možné za liberalismus označit i mnohem starší sociálně-politické proudy, které vycházely zejména z myšlenek Johna Locka, Adama Smitha a Johna Stuarta Milla v Anglii, či F. M. Voltaira2 (Novosád, 1993, s. 7). V počáteční první fázi se liberalismus vyformoval na troskách evropského feudalismu jako filozofie aristokracie a později nejbohatší vrstvy třetího stavu. Tato sociální skupina prostřednictvím liberalismu sledovala především svá obchodní a vlastnická práva, která odmítala nadále podřizovat svévoli panovníka. Zároveň se hlásila také k ochraně a rozvoji politických a občanských práv, avšak jen pro úzkou skupinu nejmajetnějších. Společenský vývoj druhé poloviny 19. století ve Francii, Anglii a v Americe přinesl novou formu uspořádání společnosti ve společensko-politické oblasti. Sociální nepokoje a revoluce umožňovaly adaptaci emancipatorických a obrodzujících myšlenek, které přinášely zásadní rekonstrukci společenských vztahů na všech úrovních. Formující se ideologie liberalismu nabízela rámec pro dosud neuskutečnitelný politický boj, který byl zasazen do procesu transformace společnosti z předpolitického stavu do stavu politického (Schwarzmantel, 1998, s. 63). Liberalismus jako ideologie modernity nabízal cílevědomou a konstruktivní možnost společenské změny, kterou bylo možné uskutečnit racionálními metodami politické organizace. Jak tvrdí Schwarzmantel: „Využíváním státu jako mechanismu pro zlepšování kvality života jednotlivců a usměrňováním státní moci prostřednictvím politických organizací bylo umožněno formulování programů sociální změny“ (Schwarzmantel, 1998, s. 63).

Liberalismus jako ideologie především v západní Evropě vedl ideologický boj v procesu transformace předmoderní společnosti na společnost moderní – občanskopolitickou. Nejvhodnější podmínky pro jeho rozvoj nabízela už zmiňovaná Anglie díky kombinaci své průmyslové, ekonomické a politické vyspělosti, také však Francie a Spojené státy americké.

Vymezení exaktních historických milníků vzniku liberalismu není jednoduché a z filozofického hlediska ani možné. Inspiracemi pro tuto ideologii byly práce novověkých myslitelů, kteří však nebyli vždy sdíleli výhradně hodnoty, s nimiž si liberalismus spojujeme dnes. I tato skutečnost – tj. poukázání na různé pohledy a interpretace liberalismu a jejich následnou komparaci – je současným chápáním jednou z motivací napsání této studie. Filozoficko-historicko-právní prameny ideologie liberalismu vznikaly v přímé konfrontaci se třemi negativními zkušenostmi. První byla despotie, proti níž chtěl především vyhraniť John Locke; druhou byla anarchie, jejíž chtěl prostřednictvím svých děl předcházet Thomas Hobbes, a třetí byla odcizenost, které se více obával Jean-Jacques Rousseau (Novosád, 2013, s. 219-236).

Jednou z možností, jak zhodnotit konzistentnost, příčinu vnitřního rozdělení, ale i následné dominance liberalismu z historického hlediska, je analýza a komparace vztahu vrcholných představitelů k fikci „Přirozeného stavu“, tj. k „State of Nature“3. V něm se prostřednictvím hlavních štěpných témat prokazují disparity mezi nahlížením na klíčové pojmy, spojené především se svobodou, autonomií, soukromým vlastnictvím a ideálním státním zřízením.

Možností, jak zhodnotit vnitřní koherenci a příčinu dominance liberalismu v současnosti, je analýza a komparace dvou hlavních proudů této ideologie (klasického a sociálního liberalismu), které se vyvinuly právě prostřednictvím historicky vykreslených štěpných linií zejména na ose jednotlivec vs. stát. V současnosti liberalismus zahrnuje dva základní směry – sociální, dnes nazývaný také sociálně-progresivní, a klasický, v současnosti nazývaný neoliberální či libertariánský. K tomuto rozdělení došlo kvůli rozdílnému nahlížení na klíčové hodnoty této ideologie, především však na hodnotu individuální svobody. Uvedená analýza, komparace a syntéza bude obsahem druhé části této práce.

První nedemokratická etapa vývoje liberalismu

„Liberalismus v jeho nejširším významu představoval filozofii, resp. soubor idejí, které přisuzovaly primární úlohu individuální svobody jednotlivce jako nejvyššímu sociálnímu celku, který se rozhoduje a jedná bez nátlaku státu, ostatních jedinců, společnosti a tyranie většiny“ (Švec, 2020, s. 17). Z historického hlediska registrujeme filozofický, ekonomický a politický rozměr ideologie liberalismu. Filozofický směr reprezentovali autoři, kteří kladou důraz především na neomezenou osobní svobodu a vymezení se vůči tyranii a absolutistickým formám vlády. V raných obdobích liberalismu tyto pozice reprezentoval především John Locke. Ekonomická koncepce se zaměřovala na volnou ruku trhu a neomezenou ekonomickou činnost jednotlivců, jejímž představitelem byl zejména Adam Smith. Je dominantně spjata s kapitalistickým uspořádáním společensko-ekonomického systému. Představitelé politického liberalismu chápou úlohu a práva jednotlivce v širších kontextech, přesahujících zájmy ochrany majetku a svobodného podnikání. Takovou formu chápání zastával například Jean-Jacques Rousseau. Liberalismus se stal podkladem pro vznik mnoha politických stran a proudů, které v názvu nemusí automaticky obsahovat pojem „liberální“. Vhodným příkladem je stranický systém v USA či ve Velké Británii, kde konzervativní strany souhlasí s ekonomickým rozměrem liberalismu ve vztahu k tržnímu uspořádání, zjevně se však neztotožňují s liberálními hodnotami v kulturně-náboženské rovině. Ve filosofii se píše: „Nestřetáváme se s čistou liberální doktrínou“ (Sobolewska; Sobolewski, 1978, s. 7). Ne proto, že bychom se jí vyhýbali, ale proto, že neexistuje.

První vlna liberalismu může být charakterizována jako aristokratická, elitářská a nedemokratická. Byla reprezentována bohatou šlechtou, jejímž cílem bylo dosáhnout autonomie v nakládání s vlastním majetkem, především půdou a v podnikání. Tuto sociální skupinu stimuloval zájem rozšiřovat svůj majetek bez omezení, v čem jim bránil feudální systém, resp. jeho pozůstatky, a absolutismus jako běžná forma vlády v období konce 17. a počátku 18. století. Jako překážku chápala šlechta také vzestupující třetí stav. V počátcích vzniku ideologie liberalismus nereprezentoval zájmy širokých mas ani celého měšťanstva, ale jen nejbohatší vrstvy společnosti, které byly ve mnoha případech lépe zabezpečené než vládnoucí rody. Postoje aristokracie a šlechty byly v silném kontrastu se současným chápáním liberalismu. Liberalismus a sice představoval emancipatorický prostředek k osvobození se od okovů feudalismu, avšak jen pro nejvyšší sociální třídu. Ta však po vzoru svých největších odpůrců – feudálů, absolutistických monarchů a vysokých představitelů církve – neshodila demokratický a pluralitní sentiment liberalismu tak, jak jej vnímáme dnes. Liberalismus měl být spíše prostředkem uzurpování moci pod ochranou vznešených myšlenek. Jak dále tvrdí Sobolewski a Sobolewska: „Liberalismus byl touto skupinou chápán jako zdroj rozumu a ctnosti a demokracie byla identifikována jako nástroj vlády nízkých pudů a nový despotismus davu – horší než despotismus monarchie“ (Sobolewska; Sobolewski, 1978, s. 18).

Pád absolutismu v Evropě na jedné straně osvobodil lid z okovů feudalismu, na druhé straně se dominantní část obyvatelstva ocitla v prostoru ekonomické a sociální dominance elit, které hodnotu svobody nepokládaly za univerzální v dnešním slova smyslu a demokracii platnou pro široké vrstvy lidu představovala pro tuto elitu spíše ohrožení. Dokonce i vrcholní představitelé liberalismu, jako John Stuart Mill s elitářským formátem liberalismu, souhlasili, resp. proti němu nevystupovali. John Locke jako ideový otec liberalismu a kapitalismu předpokládal sociální a ekonomické nerovnosti v kapitalistické společnosti, ale nepokládal je za problém, nýbrž jako přirozený symptom. A sice v rovině formálních občanských (negativních) práv zastával pozice široké svobody, stál především na straně dříve zmíněného vzestupujícího třetího stavu, tj. měšťanstva – budoucího reprezentanta „vlastníků výrobních prostředků“. Na druhé straně neobhajoval zájmy dosud privilegované šlechty, ale ani nejnižších tříd společnosti. John Stuart Mill jako vrcholný představitel liberalismu viktoriánské doby ve svých raných pracích dokonce obhajoval volební cenzus na základě vzdělání a příspěvků do státního rozpočtu. Stejně tak nepokládá obyvatele kolonií za lidi s totožnou důstojností, jakou mají obyvatelé Anglie. Takovými postoji se vyznačoval tzv. „manchesterský kapitalismus“. Je třeba dodat, že v pozdějších dílech John Stuart Mill revidoval své postoje a z pozice klasického elitářského liberála se přesunul do sféry sociálního liberalismu, kde si pohrávala s některými socialistickými myšlenkami (Švec, 2022, str. 95-100). První vlna liberalismu nebyla demokratická. V liberalismu viděly různé sociální skupiny prostředek, jímž mohou dosáhnout svých cílů proti cílům vyšší autority, tj. proti pozůstatkům feudálních systémů a rodů a stále vlivné církve.

Druhá demokratická etapa vývoje liberalismu a její první fáze

K transformaci k demokratickým formám liberalismu docházelo v průběhu první poloviny 19. století. V prostoru politické a ekonomické dominance zástupců obchodu, vlastníků továren, společností a podniků představovala demokratizace liberalismu opět proces obnovy. Tentokrát však hovoříme o emancipaci dělnické třídy, tj. nejtěžších sociálních skupin obyvatelstva. Předmětem tohoto procesu bylo hlavně rozšiřování politických práv dělnické třídy. Druhou etapu liberalismu, tj. transformaci ideologie do širších demokratických mantinelů k extenzivnějším občanskopolitickým právům, dělíme do dvou podkategorií, resp. do dvou dalších vývojových fází. První fázi označujeme jako období tzv. „Manchesterského kapitalismu“, tj. období prohlubujících se sociálních nerovností a špatného sociálního postavení dělníků. Tím se rozumí především prostředí Velké průmyslové revoluce a industrializace, kdy se dosud neprivilegovaná sociální třída tzv. třetího stavu (konkrétně bohaté měšťanstvo a obchodníci), tj. opak šlechty a církve, stala po aristokracii vedoucí společenskou silou.4 Toto období je datováno přibližně do období 18. a první poloviny 19. století. Uvedené období je charakteristické nízkou mírou sociální ochrany dělníků a vysokými statistikami v počtu pracovních úrazů a úmrtí. Při ztrátě schopnosti otce – živitele pracovat v manufaktuře se rodiny propadaly do nejhlubší bídy. I hlavní představitel liberalismu této doby John Stuart Mill, tehdy ještě zastánce elitářství a modifikovaného utilitarismu, byl vysokým představitelem Východoindické společnosti.

Jedním z hlavních milníků transformace liberalismu do druhé demokratické fáze (v rámci druhé etapy vývoje liberalismu) představovalo zavádění všeobecného volebního práva, měnily se zásady chápání suverenity národních států či ustanovení parlamentů. K změně docházelo i ve filozofii ideologie. Jako příklad uvádíme revizi postojů již zmíněného Johna Stuarta Milla. Ve svém posmrtně vydaném díle Kapitoly o socialismu (1879) psaném v prostředí druhé etapy druhé vlny vývoje liberalismu přehodnocuje své původně důrazně individualistické koncepce, vztah k redistribuci, volebnímu cenzu či zásahům státu do ekonomiky se zřetelem ke zmírňování sociálních nerovností. V tomto bodě dochází v rámci liberalismu k výrazné vnitřní reflexi – etablování tzv. „sociálního liberalismu“ do politické a občanské praxe.

K sociálním vizím liberalismu se hlásil už Jean-Jacques Rousseau, ale až ve druhé fázi druhé etapy liberalismu se tyto myšlenky začaly projevovat i v občanskopolitické rovině vzestupem politických sil, které pod ochranou liberalismu hájily sociální práva nejslabších sociálních skupin. Předmětem liberalismu už nebyla výhradně jen svoboda od vyšší autority, ale i svoboda sociální, tj. svoboda „k“ něčemu – účinná, nikoli jen formálně deklarovaná svoboda. Předmětem zájmu nových liberálních politických sil byla práva žen, práva být volený a právo volit, sociální práva či právo na bezplatné vzdělání pro všechny. V tomto směru je tento posun liberalismu vnímán i jako určitá odpověď na sílící socialistická hnutí v západní Evropě, která chtěla také řešit uvedené problémy, ale v zásadě radikálnější formou. Rozhodujícím argumentem pro posun markantní části liberálních filozofů na politickém kompasu z pravicově-liberálního spektra do levicově-liberálního spektra byla akceptace „přirozené loterie“, kterou John Stuart Mill nazýval také jako „přirozená náhoda“5. Argumentace o omezené míře odpovědnosti za individuální úspěch byla doménou především socialistů, ale i podle Milla představoval argument „přirozené náhody“ rozhodující moment v transformaci liberalismu do moderních a demokratických rámců. V prostoru dosud elitářského a částečně utilitaristického liberalismu 19. století představitelé jako John Stuart Mill, Thomas Hill Green a později John Dewey, Ronald Dworkin nebo John Rawls dospěli k přesvědčení, že svobodu jednotlivce nelze prosazovat jen jeho ochranou před vyšší autoritou, ale i zajištěním jednotlivce účinnými prostředky k seberozvoji. Podle sociálních liberálů bylo nutné jednotlivci poskytnout i aktivní prostředky a reálné možnosti k naplňování individuální vůle. Tento posun samozřejmě reflektoval socialistická hnutí, která se zasazovala o silná aktivní/účinná sociální práva pro občany. Akceptace argumentu o „přirozené loterii“ je také spojena s další rozsáhlou tématikou spojenou se svobodou a jejím dělením na svobodu pozitivní a negativní. Slovy Adama Swifta: „To, že nám někdo nebrání něco dělat, ještě nutně neznamená, že to skutečně dělat můžeme. Jsme svobodní, protože nám nikdo nebrání? Nebo nejsme svobodní, protože nám chybí potřebné schopnosti?“ (Swift, 2008, s. 61).

Dvojí nahlížení, jehož autorem je Isaiah Berlin, v jednoduchosti říká o tom, že jedinec může být negativně svobodný v smyslu autonomie „od“ něčeho, a na druhé straně pozitivně svobodný ve smyslu získání reálných možností konat určitým zamýšleným způsobem a tedy disponovat svobodou „na“ něco nebo „k“ něčemu. Obecně Isaiah Berlin uvažuje o svobodě následovně: „Jaká je oblast, v rámci níž je, nebo by mělo být subjektu – člověku nebo skupině lidí – dovoleno dělat to, co je schopný dělat, nebo být tím, čím je schopný být, a to bez zásahu ze strany jiných lidí?“ (Berlin, 1993, s. 23). Negativní koncept svobody přitom vymezuje definicí, která říká, že: „Jiní nezasahují do mé činnosti. Čím širší je oblast nezasahování, tím větší je má svoboda“ (Berlin, 1993, s. 24). Tento formát svobody byl dominantním cílem pro liberalismus až do období jeho transformace během druhé fáze druhé etapy. „... Toto měli na mysli klasickými anglickými politickými filozofy, když používali slovo svoboda“ (Berlin, 1993, s. 24). Zároveň Berlin doplňuje ve svém nejslavnějším díle Two Concepts of Libery i definici pozitivní svobody: „Čím je svoboda pro ty, kteří ji nemohou využít? Jaká je hodnota svobody bez adekvátních podmínek pro její využití?“ (Berlin, 1993, s. 25). Následně doplňuje: „Jsou situace, jak prohlásil ruský radikální spisovatel devatenáctého století, v nichž boty jsou důležitější než díla Shakespeara; individuální svoboda není pro každého prvořadou potřebou. Protože svoboda není jen absence frustrace jakéhokoli druhu; to by mohlo způsobit inflaci významu tohoto slova (...); egyptský rolník potřebuje oblečení respektive medicínu více než osobní svobodu“ (Berlin, 1993, s. 122).

Tvrdíme, že právě transformace liberalismu do jeho sociální verze mu umožnila nejen další rozvíjení a etablování v západní Evropě, ale samotné přežití. Toto přesvědčení vyplývá z dobových realit, kdy se ideje socialismu postupně přetvářely do silné ideologie, která emancipačními myšlenkami silně konkurovala liberalismu. Právě akceptací strategického argumentu o „přirozené loterii“, který pramenil z myšlenek socialistů, se liberalismus dokázal udržet na „trhu ideologií“. Rozšířením a kombinací všeobecných a paušálních demokratických prvků pro občanskou a politickou společnost a zároveň pochopením nutnosti zabývat se sociálními otázkami poskytoval liberalismus nejvhodnější kombinaci zisků a ztrát ve srovnání s konkurenčními idejemi a vyvíjejícími se ideologiemi.

Druhá demokratická etapa vývoje liberalismu, její druhá fáze a současné výzvy

Druhou fázi v rámci druhé demokratické etapy vývoje liberalismu historicky registrujeme až po II. světové válce. Ideologie liberalismu si na základě hodnotového přenosu, popsáného v předchozí kapitole, osvojila část sociálních (levicových) postojů, především v otázkách úlohy státu v ekonomice a v otázkách vyrovnávání sociálních nerovností ve společnosti. K tomuto posunu výrazně přispěly díla sociální větve liberalismu. V druhé polovině 19. a na počátku 20. století je zosobňovaly práce již zmiňovaných autorů, jako John Stuart Mill a Thomas Hill Green; na začátku 20. století tento směr reprezentoval především John Dewey a ve druhé polovině 20. století filozofové John Rawls a Ronald Dworkin. Zatímco v první polovině 20. století je sociální rozměr liberalismu předmětem filosofických polemik, v poválečném vývoji nabývá idea sociálního liberalismu reálných kontur v podobě politik welfare state.6 Liberalismus tak prokázal potenciál široké adaptibility a otevřenosti k změnám nezávisle na společenském vývoji. V rámci této části práce chceme přejít k analýze současného stavu dominance liberalismu v politickém diskurzu.

Při zvažování o důvodech dominance liberalismu v rámci občanské a politické sféry je v prvé řadě nutné vymezit a definovat tři základní pojmy, které nejsou obsahově totožné, avšak politická i občanská společnost je spojuje do jednoho. Těmito pojmy máme na mysli: (A) Liberalismus jako ideologie (B) Liberální (terminologicky správně pluralitní a volební) demokracie jako politický systém (C) Politický liberalismus

Správná interpretace uvedených pojmů je v současné době občanského napětí a šíření různých pro- nebo proti-liberálních narativů kategoričtě důležitá, ale politická komunikace v tomto směru selhává. Liberalismus jsme definovali v předchozích kapitolách; na jejich základě je možné chronologicky popsat jeho postupný vývoj z nedemokratických k demokratickým formám. Liberální demokracie je forma politického zřízení, jejímž základními ctnostmi jsou svoboda a pluralita, ale neváže se přímo na ideologii liberalismu. Tento fakt je také zdůrazněn v Ústavě Slovenské republiky. Je proto legitimní otázkou ptát se, zda by nebyl vhodnější název, který existuje a je obsažen i v ústavách demokratických států, totiž „pluralitní a volební demokracie“. Politický liberalismus je zase přístup, resp. metoda, jejímž autorem je John Rawls, a která je nástrojem sloužícím pro udržení liberální demokracie a rovnováhy hodnotového diskurzu v ní. Politický liberalismus v prostoru liberální demokracie zajišťuje rovnocenný, ústavou korigovaný souboj rovnocenných ideologií (v zásadě mluvíme o liberalismu, konzervatismu a socialismu). Jinými slovy, politický liberalismus má zajišťovat stav, kdy v rámci ústavních mantinelů mezi sebou soutěží tři základní ideologie7, přičemž žádná z nich nesmí tento souboj vést z privilegovaného postavení. Přístup společnosti a státu k politickému liberalismu je mimořádně důležitý pro zachování demokratické a pluralitní společnosti, ale už samotný název této metody je nešťastný (stejně jako už zmíněný ustálený název politického zřízení – „liberální demokracie“), protože může evokovat jistou predikci přízně právě vůči ideologii liberalismu. Jistá míra preferenčnosti politického liberalismu vůči ideologii liberalismu je přítomna z jednoduchého důvodu. Uvedená ideologie i přístup pramení, resp. jsou založeny na hodnotově shodných nebo příbuzných koncepcích dobrého života, resp. na liberálních hodnotách, kterými jsou především pluralita, individuální svoboda a absolutní paušální rovnost. Kdybychom přesto chtěli do praxe zavést přístup, který se hodnotově nepřibližuje k žádné ze tří ideologií, bylo by již z hlediska názvu vhodnější pojmenování „politický pluralismus“ místo „politického liberalismu“. Z hlediska sémantiky by bylo tímto novým názvem možné předejít jisté míře kritiky ze strany konzervativního a socialistického spektra.

Závěr

Předkládaná studie se zaměřila na analýzu vývoje historických, filozofických a filozoficko-právních kontextů rozvoje a následné dominance liberalismu ve společensko-politické praxi. Cílem bylo upozornit na to, že liberalismus nepředstavuje homogenní, neměnnou a vnitřně jednotnou ideologii, ale naopak – je to dynamický ideový rámec, který se v průběhu dějin opakovaně transformoval v reakci na se měnící společenské, politické a ekonomické podmínky. Analýza historického vývoje liberalismu ukázala, že jeho rané formy měly převážně elitářský, aristokratický a nedemokratický charakter. Liberalismus v této fázi sloužil především jako emancipatorický nástroj úzkých sociálních skupin, jejichž cílem bylo omezení moci absolutistické autority a ochrana soukromého vlastnictví a ekonomické autonomie. Až během 19. století, pod tlakem sociálních konfliktů, industrializace a rostoucího politického významu dělnické třídy, dochází k postupné demokratizaci liberalismu a k jeho hodnotové revizi. Klíčovým momentem této transformace bylo přijetí argumentů, které zpochybnily absolutní míru individuální odpovědnosti za sociální postavení jednotlivce, zejména prostřednictvím konceptu tzv. „přirozené loterie“. Tento posun umožnil vznik sociálního liberalismu, který rozšířil chápání svobody z čistě negativního rozměru (svobody „od“) i o rozměr pozitivní (svobodu „k“), tedy o potřebu vytváření reálných sociálních a materiálních podmínek pro uplatnění individuální autonomie. Právě tato schopnost vnitřní sebereflexe a adaptace představuje jeden z hlavních důvodů historické životaschopnosti a dlouhodobé dominance liberalismu v politickém diskurzu západních společností.

V závěrečné části studie jsme věnovali pozornost i terminologickému a koncepčnímu rozlišení mezi liberalismem jako ideologií, liberální demokracií jako politickým systémem a politickým liberalismem jako normativní metodou regulace ideologického pluralismu. Ukazuje se, že jejich časté stotožňování v politické a veřejné komunikaci přispívá k dezinterpretacím, ideologickému zmatku a polarizaci společenského diskurzu. Správné pochopení těchto pojmů je přitom nepostradatelným předpokladem pro zachování pluralitní a demokratické společnosti. Na základě uvedeného lze konstatovat, že dominanci liberalismu v současném politickém a společenském prostoru není výsledkem jeho hodnotové neměnnosti, ale naopak důsledkem jeho schopnosti reagovat na výzvy modernity, konkurenční ideologie a měnící se požadavky občanské společnosti. Porozumění historickým a filozofickým kořenům liberalismu tak představuje nepostradatelný předpoklad pro jeho korektní interpretaci v současných politických debatách, stejně jako pro racionální hodnocení jeho limitů a potenciálu do budoucnosti.

Autor: Mgr. Jakub Švec, PhD. Filozofický ústav Slovenskej akadémie vied, v. v. i., Oddelenie výskumu normativity a ľudských práv

Dedikace projektu: Článek vznikl v rámci projektu VEGA2/0118/24 – Sociální povaha normativity jako východisko vysvětlení vztahu individuální a kolektivní autonomie.

Seznam bibliografických odkazů:

BERLIN, I. Dva pojmy svobody. In: GÁL, E.; NOVOSÁD, F. (eds.). O svobodě a spravedlnosti. Bratislava: Archa, 1993. 249 s.

NOVOSÁD, F. 1993. Současný liberalismus: Dohodnout se o spravedlnosti. In: GÁL, E; NOVOSÁD, F. O svobodě a spravedlnosti (ed.). Bratislava: Archa, 1993. 249 s. ISBN 80-7115-047-9.

NOVOSÁD, F. 2013. Thomas Hobbes: obrana Leviatana. In: NOVOSÁD, F.; SMREKOVÁ, D. (eds.). Dějiny sociálního a politického myšlení. Bratislava: Kalligram, 2013. str. 219-236. ISBN 978-80-8101-679-0.

SCHWARZMANTEL, J. 1998. The Age of Ideology. Tavistock and Rochdale: NYU Press, 1998. 304 s. ISBN 978-0-8147-8096-1.

SOBOLEWSKA, B; SOBOLEWSKI, M. Myšlenka politická XIX. i XX. století. Varšava: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1978. 600 s.

ŠVEC, J. 2020. K otázce svobody ve filosofii Johna Stuarta Milla: Analýza a komparace. Banská Bystrica: FF UMB, dizertační práce, 2020. 82 s.

ŠVEC, J. 2022. Svoboda jako společenská odpovědnost (také) v kontextu sociálního liberalismu Johna Stuarta Milla. S. 90-103. In: ŠVIHURA, L. (ed.) Filozofické cesty z nejistoty – podoby odpovědnosti. Bratislava: Slovenské filozofické združenie pri SAV, 2022, 239 s. ISBN 978-80-974367-0-4.

ŠVEC, J. 2018. Proč sociální stát? Obhajoba vertikální redistribuce prostřednictvím myšlenek Johna Rawlsa. In: EŠTOK, G.; SZABARIOVÁ, G.; BÉREŠ, M. (eds.). Výzvy a rizika společnosti v 21. století. Košice: Katedra politológie, FF UPJŠ, 2018. 336 s. ISBN 978-80-8152-616-9.

SWIFT, A. 2008. Politická filozofie. Praha: Portál, 190 s. ISBN 80-7178-859-7.

1 Jean-Jacques Rousseau, Karl Marx, měrou svobody byl inspirován i Charles Louis Montesquieu 2 Vlastním jménem François Marie Arouet 3 „State of Nature“ využíval ve svých dílech především Thomas Hobbes, John Locke a Jean-Jacques Rousseau. 4 Třetí stav - označení pro neprivilegované sociální třídy (v opozici k šlechtě a církvi). Zahrnoval všechny skupiny poddaných – měšťanstvo i sedláky. Vycházel z feudálního rozdělení lidu na tři skupiny. 5 Nikdo z nás si nevybírá sociální prostředí, do kterého se narodí, své pohlaví, talenty, nadání, barvu pleti. Tyto determinanty výrazně ovlivňují podle socialistů, ale i sociálních liberálů budoucí úspěch jednotlivce ve společnosti. 6 Viz také: ŠVEC, J. 2018. Proč sociální stát? Obhajoba vertikální redistribuce prostřednictvím myšlenek Johna Rawlsa. In: EŠTOK, G.; SZABARIOVÁ, G.; BÉREŠ, M. (eds.). Výzvy a rizika společnosti v 21. století. Košice: Katedra politológie, FF UPJŠ, 2018. s. 48. 7 Alasdair MacIntyre nazývá jejich tři rovnocenné koncepce dobrého života, resp. tři rovnocenné racionality.