Úvod
Aggresivita mezi dětmi dnes není ojedinělá. Ať už jde o agresivitu v rodinném prostředí, ve škole nebo například na hřišti. Podstatné je umět odlišit jednorázové projevy agrese od opakujících se projevů. Pokud se projevy agresivního chování vyskytují opakovaně a jsou zaměřené na jedno a to stejné dítě, jedná se již o šikanu. Definice šikany není dodnes jednoznačně vymezena. Existuje několik charakteristik tohoto socio-patologického jevu. Podle Rolanda (Lines, 2007) je šikana dlouhodobé násilí, fyzické nebo psychologické, vykonávané jednotlivcem nebo skupinou proti jednotlivci, který není schopen se bránit v aktuální situaci. Mellor (Lines, 2007) zase vymezil akt šikany tak, že vzniká, když se jedna osoba nebo skupina snaží narušit integritu jiné osoby tím, že znovu a znovu říká hanlivé nebo zraňující věci. Někdy se jedná o bitky nebo kopání lidí, nebo o nucení je k odevzdání peněz. Osoba, která je šikanována, neumí zastavit, co se děje, a bojí se, že se to stane znovu. O šikaně nemluvíme v případě, kdy jsou dva lidé přibližně stejné síly. Každá definice šikany, včetně výše uvedených definic, je samozřejmě správná, protože mají společné znaky. Tento akt probíhá různými způsoby. Form šikany je několik, záleží jen na tom, z jakého hlediska se na tento negativní jev díváme. Nejčastěji rozlišujeme šikanu fyzickou, psychickou a novou, moderní formu, kterou je kyberšikana — specifická forma psychické šikany. Často bývá právě útok orientovaný na psychickou stránku dítěte mnohem bolestivější než ty fyzické a má devastující následky, protože ovlivňuje další sociální fungování jedince negativním způsobem. Na druhé straně je šikana v jakékoli formě i trestnou činností. Velmi často ji učitelé ani rodiče nepostihnou touto optikou, ale šikana z hlediska trestního zákona může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu omezení osobní svobody, trestného činu vydírání, trestného činu loupeže, trestného činu znásilnění a trestného činu sexuálního zneužívání, trestného činu ublížení na zdraví či trestného činu poškozování cizí věci. Je proto zřejmé, že šikana může mít v konečném důsledku negativní dopad nejen na oběť, ale i na agresora. Existuje mnoho studií věnovaných této problematice. Zejména v zahraničních výzkumech vědci nenezkoumají jen výskyt či nejčastější formy šikany, ale zabývají se touto tématikou komplexněji. Je proto třeba této tématice věnovat pozornost a realizovat i na domácí půdě výzkumy zaměřené na determinanty, které ji způsobují nebo ovlivňují.
Předmět a cíl výzkumu
Předmětem výzkumu bylo prostřednictvím kvalitativních výzkumných metod zkoumat sociální kontexty šikany dětí. Cílem bylo analyzovat oblíbenost jednotlivých žáků ve skupině, analyzovat socioekonomický status rodin, z nichž žáci pocházeli, a také genderové rozdíly v kontextu relační agrese.
Účastníci
Výzkumnou vzorek tvořili jednak 25 žáků osmého ročníku základní školy přibližně ve věku 13 let a jednak rodiče žáků. Pomocníky při získávání dat byli i učitelé — informátoři.
Výzkumné metody
Dlouhodobý terénní výzkum byl realizován především prostřednictvím účastnického pozorování. Dalšími použitými metodami byly dotazníková metoda a metoda polo-strukturovaného rozhovoru. V článku se však zaměřím na pozorování a dotazníky.
Výsledky výzkumu
V následující podkapitole shrnu, co bylo možné během výzkumu zjistit dotazníkovými nástroji a co prostřednictvím dlouhodobého pozorování.
Před zahájením dlouhodobého působení v třídě jsem ve spolupráci s třídní učitelkou nechala žákům vyplnit dva dotazníky. První byl zaměřen na zjištění toho, co děti považují za šikanu a v jaké formě a kde se nejčastěji vyskytuje. Rovněž jsem zjišťovala, komu by se žáci svěřili, kdyby se setkali se šikanou, kdo by měl tento negativní jev podle nich řešit. Druhý, podstatnější, byl Thornbergův dotazník, zaměřený na osobnost oběti a osobnost agresora. Po vyhodnocení prvního dotazníku jsem zjistila, že podle odpovědí žáků se šikana v kolektivu vyskytuje, nejčastěji se odehrává v třídě a má převážně verbální formu šikany a brání věcí. Podle žáků by takové situace měl řešit třídní učitel. Na druhé straně by však o šikaně nejdříve řekli rodičům a vůči třídnímu učiteli projevili nejnižší důvěru. Druhý dotazník nabídl odpovědi na otázky, proč je v konkrétní třídě oběť šikanována a proč agresor šikanuje. Z vyhodnocených výsledků lze konstatovat, že nejčastěji jsou šikanováni žáci, kteří jsou nějakým způsobem „podivní“ nebo „divní“, a naopak, že nejčastěji se agresory stávají žáci, kteří touží po moci nebo sami se cítí špatně. Tato zjištění bylo nutné ověřit prostřednictvím dlouhodobého pozorování. Kombinace kvantitativních a kvalitativních metod je metodologicky velmi přínosná, protože umožňuje shromáždit dostatek údajů (kvantitativní část), aby popis případů šikany nemohl být považován za jedinečný, a na druhé straně hlubší a důkladný etnografický terénní výzkum umožní zařadit procesy a příčiny šikany do sociálního kontextu a poskytnout mnohem podrobnější analytický pohled na tento jev. Takto bylo na Slovensku šikanování zkoumáno poprvé.
Primární metodou během mého terénního výzkumu bylo právě dlouhodobé účastnické pozorování skupiny žáků, a to zejména v prostředí školy. Za dokončenou šikanu jsem v těchto dyadických interakcích považovala takový projev, kdy pozorované dítě jednoznačně dominovalo nad jiným dítětem, přičemž tato dominance byla okamžitě projevena a jasně pozorovatelná, přičemž šlo o opakované útoky koncentrované na jednoho a to samého jednotlivce nebo skupinu. Bylo třeba pozorovat jejich chování nejen ve třídách, ale i během přestávek a mimo školu na místech, kde se žáci po škole zdržují (školní hřiště, zastávka autobusu, venkovní prostory kulturního domu), protože ve výsledcích dotazníku se potvrdilo, že šikana probíhá nejčastěji ve třídě a mimo školu. Většinu času jsem trávila v konkrétní třídě, protože žáci zde byli nejčastěji přítomni i během přestávek. Na začátku výzkumu byly zejména dívky nedůvěřivé a opatrné. Chlapci se chovali přirozeně, jako by tam já ani nebyla. V rámci výzkumu se mi prostřednictvím pozorování podařilo zachytit více informací. A to i takové, které nebyly předmětem výzkumu (socioekonomický status, obliba, genderové rozdíly při projevech relační agrese).
Například bylo možné odpozorovat emoční projevy obětí. Jak oběti reagovaly na konkrétní interakce, jejich prožívání, psychický stav. Díky pozorování bylo také možné sledovat proces začlenění nového žáka do třídy. Jeho začlenění bylo spojeno s jakýmsi třídním rituálem, jehož součástí bylo i šikanování spolužáka. Šikana jako taková byla v třídě přítomna téměř každý den. Prostřednictvím pozorování jsem zjistila, že šikana žáka už byla v pokročilejším stadiu (konala se už několik let) a oběť vnímala šikanu jako formu hry, avšak jen u dvou agresorů. Tím, že byl žák vyčleňován téměř celým kolektivem, byl rád, že se mu „věnoval“ alespoň někdo. Na třetího agresora však reagoval jinak. Měl z něj strach. Když už zmiňuji agresory, bylo také prostřednictvím pozorování možné sledovat osobnosti agresorů jako takové a definovat typy agresorů. Kolář (jak cituje Koštrnová, 2014) dělí agresory do tří typů:
- Hrubý, impulzivní, s narušeným vztahem k autoritě.
- Velmi slušný, kultivovaný, uzavřený jedinec se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu.
- Optimistický, dobrodružný, sebejistý, oblíbený a vlivný.
Prvního z agresorů bylo možné definovat jako agresora – typ 3 (optimistický, dobrodružný, sebejistý, oblíbený a vlivný; své oběti šikanuje pro pobavení sebe i ostatních). A v tomto případě také pro získání pozornosti. Jako agresora – typ 1 lze na základě pozorovaného chování označit druhého agresora (hrubý, impulzivní, s narušeným vztahem k autoritě). Agresor šikanuje tvrdě a vyžaduje absolutní poslušnost, šikanu používá cíleně k zastrašování ostatních. Velmi často pochází z rodiny, kde se vyskytuje agrese ze strany rodičů. Velmi často mu v rodině, z níž pochází, chybí morální, duchovní a citové hodnoty. Třetí agresor byl specifický případ. Šlo o agresora – manipulátora. Své útoky realizoval prostřednictvím jiného žáka, který byl lehce mentálně zaostalý, a proto byl také snadno manipulovatelný. Měl oslabenou schopnost rozlišovat dobré a špatné a také sníženou schopnost uvědomovat si následky svého jednání. Třetí agresor ho tedy alibisticky opakovaně podněcoval k útokům vůči oběti a interpretoval to jako formu hry či zábavy.
Pozorováním byly zachyceny také reakce diváků v roli přihlížejících, vztahy ve třídě nebo míra dominance účastníků.
Závěr
Mezi nejčastější výzkumné metody využívané v humanitních vědách lze považovat pozorování, dotazník a rozhovor. Dotazníková metoda nám sice umožňuje získat velké množství dat za krátkou dobu, avšak při zkoumání například šikany, stačí to? Pokud zkoumáme frekvenci šikany, děláme monitoring, a to ano. Poskytují nám odpovědi na předem stanovené otázky. Pokud však chceme tento jev zkoumat hlouběji a nacházet nová poznání, domnívám se, že to nestačí. Pozorování je časově náročné, ale dokáže nám poskytnout množství zajímavých informací, které jsou odpozorovány v přirozeném prostředí. Mnohé oblasti, které jsou pro problematiku šikany relevantní, je možné nejlépe zkoumat právě prostřednictvím účastnického pozorování. Ať už jde o šikanu jako formu rituálu při začlenění do vrstevnické skupiny nebo o zkoumání situačně-kontextových okolností, kdy žáci navzdory negativním postojům k šikaně participují na jejím procesu a podobně. Přestože i tak kombinace kvalitativních a kvantitativních metod ve výzkumech šikany chybí. Takovýmto způsobem by se dalo zaměřit i na zkoumání osobnosti agresorů. Proč šikanují spolužáky, co v nich podporuje touhu po násilí? Má na šikanu u osobnosti agresora vliv například typ výchovy? Je možné najít propojení? A množství různých dalších otázek, které je možné zodpovědět právě tím, že během výzkumu propojujeme kvantitativní a kvalitativní metody.
Autorka: Mgr. Veronika Poláková, PhD.
Použitá literatura
Koštrnová, D. 2014. Tvorba a rozvoj pozitívní klímy v třídě. Bratislava : Metodicko-pedagogické centrum
Linnes, D., 2007, The Bullies: Understanding bullies and bullying, Jessica Kingsley Publishers : London