Úvod

Násilí páchané na ženách je velmi rozšířenou a zároveň nejméně kontrolovanou formou násilí. Násilí páchané na ženách by nemělo být soukromou záležitostí, která se týká jen obětí a pachatelů, ale mělo by být problémem celé společnosti. Prevence v oblasti násilí vůči ženám představuje významnou a nenahraditelnou složku. Otázkou však zůstává: „Jak předcházet násilí páchanému na ženách?“ V souvislosti s touto otázkou se nabízí konstatování: jak předcházet neviditelnému, málo zřetelnému jevu či hrozbě? Proto považujeme za důležitý výzkum v uvedené oblasti a jeho jasnou a srozumitelnou interpretaci výsledků. Zvýšenou citlivost naší společnosti k tomuto jevu můžeme dosáhnout obeznámením široké veřejnosti se specifickou problematikou uvedeného násilí. (například seznamováním s varovnými signály, charakteristickými znaky rizikového partnera, spirálou násilí, možnostmi ochrany, pomoci atd.). Můžeme ji rozdělit na tři druhy: primární, sekundární a terciární prevenci. Všechny uvedené druhy prevence zároveň úzce souvisejí.

Primární prevence

Primární prevence by měla být zaměřena na eliminaci rizik pravděpodobného vzniku násilí páchaného na ženách. Jejím cílem je dosažení „nulové tolerance“. (Mátel, 2011) Primární prevence je jakákoli činnost zaměřená na opatření, která zabraňují vzniku násilí. Je orientovaná na celou společnost a hraje klíčovou roli při předcházení výskytu tohoto fenoménu. Týká se nejen domácího násilí, ale i samotného postavení žen ve společnosti, podpory rovných příležitostí mezi muži a ženami, změn v sociální politice a podobně. Do důležitých opatření v primární prevenci patří také zvyšování informovanosti a citlivosti k uvedené problematice, opatření vedoucí k odstraňování a eliminaci genderových stereotypů a také vyvracení mýtů, jimiž je násilí na ženách oplétáno. Vzdělávání veřejnosti je základní preventivní strategií. Vzdělávací kampaně pro veřejnost mohou působit v prevenci násilí přímým i nepřímým způsobem. Mohou se věnovat specificky domácímu násilí nebo se zaměřit na s ním související problémy rovnosti a lidských práv. Vzdělávací kampaně pro veřejnost často začínají popisem problému, mohou například definovat typy chování spadajícího pod definici domácího násilí, poskytovat informace o jeho rozsahu a výskytu, o jeho krátkodobých i dlouhodobých následcích. Kampaně mohou zároveň podporovat jednotlivce a skupiny k získání dalších informací o problému, k poznávání dostupných služeb či zapojování se do komunitních snah o konfrontaci a řešení problému. Zároveň poskytují informace o tom, jak žít bez násilí, zaměřují se na alternativní formy chování, včetně nenásilného řešení problémů a strategií řešení konfliktů. Mohou se zaměřit přímo na oběť, děti, pachatele, zbytek rodiny nebo na celou společnost. Na zprostředkování sdělení mohou kampaně využívat celou škálu metod, které by se však měly lišit podle cílové skupiny kampaně a dostupných zdrojů.

Otázky násilí páchaného na ženách se na Slovensku dostaly do veřejné diskuse právě díky neziskovým organizacím, které rozhodujícím způsobem přispěly nejen k destigmatizaci této tématiky, ale i k přímé pomoci ženám trpícím násilím, k výchovným a osvětlovým aktivitám a k prosazení legislativních změn. Neziskové organizace se vyznačují zvýšenou aktivitou při navrhování a prosazování legislativy a strategií souvisejících s problémem násilí páchaného na ženách, ale i se širší problematikou rovnosti příležitostí ve společnosti.

Na počátku se činnost neziskových organizací soustřeďovala převážně na domácí násilí páchané na ženách (tj. na sféru rodinných a intimních vztahů), až později se začaly otevírat i otázky veřejného násilí (např. obchodování se ženami, prostituce, násilí páchané na ženách z etnických nebo jiných menšin nebo násilí vůči imigrantkám – v této oblasti působí např. Aliancia žien Slovenska, Únia centier prevencie a pomoci – Dafné, Avelana nebo občianske združenie Pomoc obetiam násilia a pod.).

Genderově citlivá výchova a pedagogika

Výchozím rámcem genderově citlivé výchovy a genderově citlivé pedagogiky jsou lidská práva a jejich garance. S ohledem na odstraňování základní příčiny genderově podmíněného násilí – genderové nerovnosti – je klíčovou úlohou eliminace genderových stereotypů z výchovy a vzdělávání a prosazování genderově citlivého přístupu v práci s dětmi a mladými lidmi (Bosá, 2005). Genderově citlivá výchova a pedagogika je pedagogický přístup, který je založen na principu rovných příležitostí pro chlapce a dívky. Snaží se dětem vytvořit stejné východiskové podmínky ve výchově a vzdělávání a nabídnout jim vzdělávací prostor, který není omezen tradičními genderovými stereotypy (tradičními dívčími a chlapčenskými rolemi, vzory a modely chování). Při genderově citlivé výchově se „vyžaduje od učitelů individuální přístup k dětem a mladým lidem, který není ovlivněn předsudky vůči chlapcům a dívkám. Takový přístup však dokážou uplatnit jen ti učitelé a učitelky, kteří dokáží genderové stereotypy a jejich důsledky identifikovat a reflektovat. Genderově citlivá výchova je na slovenských školách stále spíše ojedinělým jevem než běžnou praxí. Pro důslednou genderově citlivou pedagogickou práci však nestačí jen dále nerozšiřovat a nefixovat genderové stereotypy. Je nutné pomáhat dětem, aby si je uvědomily, a nabízet alternativní vzory konstrukce mužnosti a ženskosti. Ukázat dětem, že muži a ženy mají podstatně více podobných než rozdílných charakteristik“ (Bútorová, Filadelfiová, 2005, s. 86-87).

Domníváme se, že genderově citlivá výchova a vzdělávání by proto měly podporovat děti v jejich individuálním nadání a rozvíjet jejich schopnosti i v oblastech, které se nepovažují za doménu jejich pohlaví. Tento přístup umožňuje úplný rozvoj osobnosti dívek a chlapců a důsledně odmítá genderové stereotypy a předsudky založené na pohlaví. To však vyžaduje především od učitelů, ale i od dalších zaměstnanců (např. školních poradců) další vzdělávání a samovzdělávání v genderové problematice. Při vyučování je pak třeba citlivě vnímat genderové rozdíly a specifika chlapců a dívek i s vědomím vlastního genderově stereotypního jednání a uvažování. Genderově citlivé a korektní učebnice by měly umožňovat rovnocenné formování obou pohlaví. Neměly by se v nich vyskytovat žádné nadřazenosti jednoho z pohlaví. Významnou roli hraje tematizování genderově podmíněného násilí a jeho příčin v rámci práce s dětmi a mladými lidmi. „Tento způsob prevence genderově podmíněného násilí je důležitý ve vztahu k násilí páchanému na ženách. Při takové práci je třeba připomínat skutečné příčiny násilí a odmítnout je stejně jako násilí samotné. Pokud není násilí potlačeno nebo odsouváno, může se tato zkušenost stát pro děti a mladé lidi určitým signálem, že násilí páchané na ženách nebo dívkách je „normální“ součástí společenského života a vztahů mezi ženami a muži“ (2005b). Uvedené situace mohou vést k vnímání násilí jako běžného postupu používání moci.

Sekundární prevence

Sekundární prevence znamená vytváření podmínek pro poskytování efektivní pomoci ženám, které násilí zažily nebo zažívají. Zároveň může přispět k včasnému rozpoznání a ukončení násilí v partnerském vztahu. Jak uvádí Mátel, A. (2011), potřeby informovanosti obětí obvykle spadají do tří kategorií:

  • obecné informace o justičním systému a právech žen,
  • informace o tom, co se děje v jejich vlastním případě oběti,
  • informace o podobných a jiných službách (krizové ubytování, sociální pomoc, poradenství atd.).

Považujeme za potřebné, aby informace byly dostupné na různých veřejných místech, protože mnoho žen nemá možnost kontaktovat krizová centra nebo jiné pomáhající organizace. Úloha pracovníků v pomáhajících profesích spočívá na úrovni sekundární prevence ve včasné diagnostice tohoto jevu a v účinné intervenci. Mohou působit v mnoha různých programech a institucích:

  • „v rámci krizových opatření, kde je v popředí neodkladnost řešení,
  • Poradensky tam, kde se osoby potřebují zorientovat v probíhající situaci a zvolit si vhodnou alternativu řešení,
  • Nácvikově tam, kde si dané osoby (ohrožené nebo násilné) potřebují osvojit nové způsoby chování a zvládání dané situace,
  • Terapeuticky tam, kde je potřeba a požadavek cílené změny,
  • Doprovázením, pokud daná situace nemá v současné době přijatelnou cestu řešení“ (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 153).

Sekundární prevence může mít podobu krizové intervence, poradenství či přímo terapie poskytované aktérům násilí, ale i dalším osobám zasaženým násilím.

Párová terapie

V současné době převažuje ve světě v oblasti terapie partnerského násilí genderově specifický přístup, který pracuje s obětí a pachatelem individuálně. Vedle toho existuje párová terapie, která pracuje současně s oběma aktéry násilného vztahu. Základní rozdíl mezi těmito přístupy spočívá v tom, komu je přisuzována odpovědnost za násilí ve vztahu. Podle genderově specifického přístupu nese odpovědnost za násilí pachatel. Proto jsou hlavními cíli tohoto přístupu převzetí zodpovědnosti pachatelem za jeho násilné chování a práce s pocity viny u oběti. Párová terapie se zabývá interakčními aspekty konfliktu ve vztahu a cílem je zlepšit vzájemnou komunikaci. Otázka vhodnosti a efektivity párové nebo rodinné terapie v případech domácího násilí vyvolává mezi odborníky velkou diskusi. Důvodů, proč oběti i pachatelé počátečně otevřeně nepřiznávají přítomnost násilí ve vztahu, je mnoho. Jedná se například „o strach a ostych oběti, která se cítí za násilí zodpovědná, nebo o to, že některé páry nevnímají násilí jako hlavní problém, protože není přítomné stále; k těmto důvodům patří také strach oběti z reakce pachatele na otevřené přiznání problému na veřejnosti či dynamiky násilného vztahu, kdy pachatel a často i oběť minimalizují a bagatelizují násilné incidenty a jejich důsledky“ (Marvanová–Vargová, 2008, s. 66).

Aby bylo možné rozhodnout, zda je párová terapie vhodnou metodou, je potřeba cíleně zjistit přítomnost násilí ve vztahu. Párová terapie by neměla být soudně předepsána ani doporučena v případech, kdy neproběhla možná identifikace násilí ve vztahu nebo kdy by párová terapie měla ohrozit oběť z hlediska její bezpečnosti nebo vzhledem k riziku sekundární viktimizace. „Párová, či rodinná terapie není vhodná zejména v případech, kdy:

  • pachatel odmítá ukončit násilné chování,
  • pachatel odmítá převzít odpovědnost za násilí, kterého se dopouští,
  • pachatel minimalizuje důsledky svého násilného chování,
  • existuje riziko opakování násilí,
  • oběť se násilného partnera bojí,
  • násilný partner pokračuje ve vyhrožování,
  • dochází k pronásledování obětí s cílem udržet si kontrolu a moc,
  • jedna ze stran projeví nezájem nebo nespokojenost s párovou terapií“ (2008b).

Je zřejmé, že párová terapie může být realizována jen v těch případech, kdy násilí netrvá příliš dlouho a jeho závažnost není příliš vysoká. Je vhodná tehdy, když muž chce, ale není schopen bez cizí pomoci své chování kontrolovat a kdy postavení oběti je dostatečně silné. Pachatel se při terapii musí naučit přijmout nejen odpovědnost za své násilné chování, ale také to, že jeho chování je neospravedlnitelné. Oba partneři se potom společně učí, jak rozpoznat příznaky násilného chování a včas situaci řídit. Klienti během terapie mění i vzájemná očekávání partnerů, vztahy a způsoby komunikace.

Partnerské násilí a mediace

Alternativní mechanismy řešení konfliktů jsou zdrojem flexibilních řešení akutních problémů, ale v případech násilí páchaného na ženách, kde je častá nerovnováha moci mezi pachatelem a obětí, mohou být pokusy o mediaci problematické. „Kritici přístupu založeného na mediaci jej nepovažují za vhodný pro případy domácího násilí z následujících důvodů:

  • využívání mediace namísto trestněprávního řízení vyvolává dojem, že domácí násilí není trestným činem nebo je méně závažné než jiné násilné trestné činy,
  • proces mediace nezajišťuje převzetí odpovědnosti pachatelů násilí, kterého se dopustili (a oběť riskuje opakované vystavení násilí),
  • mediace si může vyžadovat změnu chování obětí, což může vyvolat dojem, že nesou odpovědnost za násilí a tedy i odpovědnost za zastavení násilného chování muže,
  • implikovaná rovnost mezi obětí a pachatelem je neadekvátní, jádrem skutku násilí je zacházení s obětí jako s nerovnoprávnou. Obětem může být v tomto případě znemožněno se obhajovat,
  • mediace nemůže zajistit zjištění faktů o případu,
  • mediace není vždy diskrétní a informace, které při ní vzejdou najevo, mohou být použity v soudním řízení,
  • policie nemůže sledovat dodržování dohod zprostředkovaných mediací (Čírtková, 2007).

Mediace může být podle našeho názoru nejužitečnější jen v těch případech, kdy nedochází k dalšímu násilí nebo když jsou zranění oběti jen minimální a pokud obviněný bere na sebe odpovědnost za násilné chování. V takových situacích může mediace vést k uzdravení partnerského vztahu. Na Slovensku není využívání mediace v oblasti násilí páchaného na ženách rozšířené. Přikláníme se k názoru, že mediace je vhodná při řešení méně náročných konfliktů mezi partnery. Neměla by řešit tak náročnou problematiku, jakou je násilí páchané na ženách, protože ve velké většině případů se jedná o skutkové podstaty více trestných činů např. týrání osoby blízké a důvěrně spojované osoby, nebezpečné vyhrožování, ublížení na zdraví, nebezpečné pronásledování, znásilnění, které mediace nedokáže pokrýt.

Terciární prevence

Snaží se zmírnit negativní dopady násilí páchaného na ženách. V případě terciární prevence jde o pokus zabránit opakování násilí nebo zmírnit následky násilí, které bylo spácháno. (Ševčík, Špatenková, 2011) Terciární prevence směřuje i k změně násilného chování a k ochraně oběti před dalším ponižováním. Zahrnuje reintegraci, sociální rehabilitaci, reedukaci, resocializační činnost a sociální opatření: komplexní péči o osoby zasažené domácím násilím včetně ubytování, sociálních služeb, sociálních dávek a podobně.

Skupinová psychoterapie pro ženy – oběti partnerského násilí

Představuje vhodnou metodu, která oběti poskytuje možnost získat náhled na svou situaci, sdílet své pocity s jinými ženami, které mají podobné problémy, a naučit se vhodnějším způsobům reagování. „Je třeba respektovat, že ženy, které žily dlouhou dobu v závislosti na agresivním partnerovi, se těžko adaptují na novou situaci a obtížně se učí nezávislosti. Terapeutické vedení je proto zaměřeno i na podporu sebedůvěry“ (Vágnerová, 2004, s. 647). Hlavním cílem těchto dlouhodobých psychoterapeutických sezení je „vrácení oběti do plnohodnotného života, osvojování si vhodných způsobů komunikace, chování a reagování, zvládání a projevování emocí, řešení konfliktů v rodině“ (2004b). Když oběť pochopí mechanismy násilného vztahu, v němž žila, dokáže si vyvinout i obranné strategie proti dalšímu násilí. Musí být také posilována její schopnost žít samostatným a plnohodnotným způsobem. Oběť musí být přesvědčena o tom, že násilí, které se v jejich vztahu s partnerem vyskytlo, není její chybou.

Terapeutické programy pro pachatele domácího násilí

Při řešení domácího násilí nestačí jen trest pro pachatele, ale je nutná prevence opakovaného násilného jednání. Každý typ násilníka reaguje na různá opatření proti domácímu násilí odlišně. Pro určité skupiny postačí krátkodobé vykázání ze společné domácnosti a zákaz přiblížit se k ohrožené osobě. Jiné typy pachatelů dobře reagují na soudem nařízené antiagresivní přeučovací programy, jiné zase na oficiální soudní vedení. Terapeutické programy pro pachatele násilí páchaného na ženách se soustřeďují na sebepojetí a sebeřízení. Pachatelé se učí rozlišovat myšlenky a pocity, které prožívají v momentech předcházejících násilí, což jim umožní odejít ze scény dříve, než začnou jednat násilně. Jiná programy učí pachatele dovednostem v oblastech jako: řešení konfliktů, násilné řešení problémů, trénink asertivního chování, coping-strategie a relaxace, management hněvu (Čírtková, 2007). Ti pachatelé násilí, kteří mají motivaci ke změně svých postojů a chování, jsou spíše úspěšnější v terapeutickém procesu než ti, kteří se účastní terapeutických programů jen proto, aby se vyhnuli trestnímu stíhání nebo věznění. Důležitou roli zde hrají i sebekritické skupiny násilných mužů, které podporují pachatele v převzetí odpovědnosti za své násilné činy. Tyto skupiny mohou poskytovat i dlouhodobou podporu pachatelům a jejich rodinám po ukončení jejich formálních terapeutických programů. Lze konstatovat, že ve prospěch ochrany obětí a případných budoucích rodin pachatelů je možnost terapie pachatelů násilí páchaného na ženách velmi důležitá.

Závěr

Domníváme se, že cílem prevence a intervence není primárně stíhat a potrestat násilnou osobu, ale vhodným vnějším zásahem eliminovat násilí. Prevence jako intervence by měla reflektovat tři základní body: informovanost, ochranu oběti, konfrontaci pachatele s oficiální reakcí, která je založena především na netolerování domácího násilí. Můžeme konstatovat, že uvedené body lze plnohodnotně aplikovat i pro prevenci garantovanou státem na Slovensku.

Autorka: PhDr. Ľudmila Húsková, PhD.

Použitá literatura

BOSÁ, M., MINAROVIČOVÁ, K. 2005. Rodovo citlivá výchova. Prešov : EsFem, 2005. 84 s.

BÚTOROVÁ, Z., FILADELFIOVÁ, J. 2005. Násilie páchané na ženách ako problém verejnej politiky. [online]. Bratislava : Inštitút pre verejné otázky. [cit.2014-02.11]. Dostupné na internete: www.ivo.sk

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. a kol. 2007. Pomoc obětem ( a svědkúm) trestních činú. Praha : Grada, 2007. 191 s. ISBN 80-2472-014-2.

MÁTEL, A., SCHAVEL, M. a kol. 2011. Aplikovaná sociálna patológia v sociálnej práci. Bratislava : VŠ ZaSP sv. Alžbety, 2011. 442 s. ISBN 978-80-8132-009-5.

MARVANOVÁ-VARGOVÁ, B. a kol. 2008. Partnerské násilí. Praha : Linde, 2008. 159 s. ISBN 80-8613-176-4.

ŠEVČÍK, D., ŠPATENKOVÁ, N. a kol. 2011. Domácí násilí. Kontext, dynamika a intervence. Praha : Portál, 2011. 192 s. ISBN 978-80-7367-690-2.

VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhajíci profese. Praha : Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3.