title: Prevence recidivy trestné činnosti prostřednictvím postpenitenciární péče type: Příspěvek language: Czech published: 11 Apr 2016 updated: 16 Mar 2018 category: Sociálna práca author: PhDr. Peter Papšo, PhD source: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/prevencia-recidivy-trestnej-cinnosti-prostrednictvom-postpenitenciarnej-starostlivosti

Prevence recidivy trestné činnosti prostřednictvím postpenitenciární péče Tento článek byl zpracován v rámci projektu KEGA 025UMB-4/2014 „Probace a mediace jako součást vysokoškolské přípravy studentů pomáhajících profesí“.

V každé společnosti, nechť je bez ohledu na to jak vyspělá, existují jedinci, kteří narušují její pravidla a normy přetavené do zákonů. Jinými slovy páchají trestné činy, které můžeme charakterizovat jako činy nebezpečné pro společnost, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Aby byl některý konkrétní čin trestným činem, musí být zároveň splněny dvě podmínky – nebezpečnost činu pro společnost (materiální podmínka) a naplnění znaků uvedených v trestním zákoně (formální podmínka). Z toho je možné dovodit, že čin, který je nebezpečný pro společnost, avšak nevykazuje znaky některého v zákoně uvedeného trestného činu, není trestným činem. Stejně tak čin, který jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého v zákoně uvedeného trestného činu, ale nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (například výše škody, míra ublížení a pod.), není trestným činem. Takové činy řadíme pod pojem přestupek, za který je také možné udělit sankce, nikoli však v podobě odnětí svobody. Společnost se proti trestným činům brání různými formami, z nichž nejčastěji se využívá forma, kterou na jedné straně společnost pachatele trestných činů od sebe eliminuje, a na straně druhé se jejich prostřednictvím snaží převychovávat a harmonizovat je s uznávanými společenskými hodnotami, aby mohli opět vést život řádného, samostatného a odpovědného občana. Jedná se o formu výkonu trestu odnětí svobody. Ten má podle Raszkové a Hoferkové sedm základních funkcí, a to: odplatnou, regulativní, preventivní, restaurativní, výchovnou, morální a represivní. (Raszková – Hoferková, 2013, s. 40)

Při nápravě pachatelů trestné činnosti se klade velký důraz na penitenciární zacházení s odsouzenými během výkonu trestu odnětí svobody zaměřené na jejich resocializaci. Ta znamená souhrn aktivit zaměřených na dosažení účelu trestu, kterým je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat ho k tomu, aby vedl řádný život, a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti. Aby bylo možné tento cíl dosáhnout, je nutné během výkonu trestu odnětí svobody provést množství opatření. Je zde důležité odsouzené vhodně diferencovat jak v rámci vnější diferenciace (rozdělení odsouzených podle skutkové podstaty trestného činu a jejich rizikovosti a míry nebezpečnosti činu pro společnost do jednotlivých stupňů s různou mírou střežení), tak i v rámci diferenciace vnitřní (jejich umístění v otevřených, polouzavřených a uzavřených odděleních, kde je různý rozsah práv a omezení). Kromě toho je třeba sestavit kvalitní program zacházení, který je specifikován na konkrétního odsouzeného vzhledem k perspektivě jeho nápravy. Jak uvádí Ľ. Gargalovič (2003, s. 18), vypracování programu zacházení je „základním prostředkem k realizaci individuální výchovné práce s odsouzenými.“ Zabývá se všemi oblastmi života odsouzeného, jako jsou výchovné a vzdělávací aktivity, možnosti pracovního zařazení, volnočasové aktivity, výchovné postupy, ale i kontakty s primárním sociálním prostředím, korespondence, návštěvy, vztahy a vazby v rodině a pod. Při stanovení cílů takového programu se musí přihlížet ke stupni a povaze pozitivních rezerv osobnosti odsouzeného, jeho chování, délce trestu, termínu možného podmíněného propuštění, možnostem zapojení do individuálních a skupinových aktivit, možnostem a rozsahu kontaktů s vnějším světem i bezpečnostním hlediskům. V programu zacházení se stanoví jeden hlavní cíl – perspektivní, který by měl být během výkonu trestu odnětí svobody dosažen. Jedná se vlastně o žádoucí výsledek celého působení. Ten se dosahuje postupně prostřednictvím dílčích cílů – jednotlivých kroků v nápravně-výchovném působení.

Při dodržení takového postupu a vhodné volbě metod resocializačního působení by se mělo předpokládat, že v odsouzeném a v jeho projevech by měly nastat pozitivní změny, které by mu měly umožnit vést po propuštění z výkonu trestu na svobodu řádný život občana bez opětovného páchání trestné činnosti. Mohlo by se zdát, že v předchozí větě je často užíván podmiňovací způsob „mělo by...“. Je to záměr. Realitou však je, že pachatelé trestných činů se i přes snahu odborníků během penitenciárního zacházení po propuštění k trestné činnosti vracejí. Jak uvádí jeden zaměstnanec ústavu k výkonu trestu odnětí svobody, s nímž jsme v roce 2005 realizovali rozhovor v rámci jednoho výzkumu, „ústavy se hlavně snaží, aby z nich páchatel nevyšel horší, než přišel“. Ne vždy je to však jen selháním pachatele, ale často může být recidiva, jak uvedeme, způsobena i selháním společnosti, která jen v malé míře vytváří vhodné podmínky pro návrat odsouzeného po výkonu trestu do života na svobodě.

Příčiny recidivy trestné činnosti mohou být zapříčiněny buď endogenními, nebo exogenními faktory. Je však třeba říci, že jen málokdy jsou determinovány jen jedněmi z nich, většinou jde o kombinaci obou skupin faktorů.

Mezi endogenní by bylo možné zařadit genetickou podmíněnost, mentální postižení, duševní poruchy nebo různé poruchy osobnosti. Například A. Zradulová (2002, s. 16 – 17) vymezila 5 základních typů osobnosti pachatele, a to: typ mentálně nedostatečný, kde jde o jedince se sníženými rozumovými schopnostmi na úroveň debility, výjimečně až na úroveň imbecility, kteří se dopouštějí převážně násilné trestné činnosti, psychotický typ, kdy je pachatel ve stavu nepříčetnosti, motiv je nesrozumitelný, většinou brutální, socializovaný typ, který trestný čin spáchá jen výjimečně, v tomto případě rozumíme jeho motivaci, často způsobí trestný čin z nedbalosti, neurotický typ, při kterém hraje velkou roli frustrace, nevyřešený konflikt v rodině a psychopatický typ, kde je osoba abnormálním individuem, její charakteristiky jsou více individuální než všeobecné a proto se dále dělí do podskupin jako: afektivní psychopat, jehož charakteristickou črtou je výbušnost i pro nepatrné příčiny; hypertimní psychopat, který má zvýšené emocionální naladění, vznešeně euforickou náladu, stále něco podniká, ale nedokončí; paranoidní psychopat, který je tak zaujatý nějakou myšlenkou, že nepřipustí, aby měl někdo důvody proti jeho zájmům; hysterický typ, který snadno podléhá náladám a sympatie se u něj mohou zvrhnout v nepřátelství a nenávist; schizoidní psychopat, který je charakteristický citovým chladom a lhostejností vůči druhým; anetický psychopat, který není schopen mít jiný zájem než své egoistické cíle; neudržitelný psychopat, jehož hlavním zájmem jsou jeho požitky. Zde, kromě socializovaného typu, je možné skutečně vidět přítomnost endogenních příčin páchání trestné činnosti, které mají vysokou pravděpodobnost, že budou přítomny i po realizaci penitenciárního zacházení a tedy mohou způsobit recidivní chování.

Na druhé straně stojí, jak jsme již uvedli, exogenní příčiny recidivy. Zařadit bychom mezi ně mohli například zaměstnání (resp. možnosti zaměstnat se), rodinu, společenské prostředí pachatele (včetně tzv. „morální nákazy“ během výkonu trestu od spoluodsouzených) či sociální vyloučení. Tyto je možné v značné míře ovlivnit a tím působit v oblasti prevence recidivy pozitivním směrem. Ovlivnit je můžeme v rámci postpenitenciární péče o odsouzeného. V dalších řádcích uvedeme, jak.

Uvedli jsme, že jedním z exogenních determinantů, které de facto nutí odsouzeného po výkonu trestu odnětí svobody recidivovat, je zaměstnanost, resp. minimálně možnosti odsouzeného zaměstnat se. A je to skutečně tak. Být odsouzený je stigma, které klienta provází celý život. Jak uvádí i L. Vaska (2014, s. 18), mezi negativy nezaměstnanosti lze zařadit „rostoucí sociální napětí, sociální krizi, zhoršování zdraví, nárůst chudoby, krizi rodinného a komunitního života, nárůst kriminality a dalších společensky nežádoucích jevů – sociálních rizikových fenoménů.“ A odsouzený skutečně má problém i po výkonu trestu najít si zaměstnání. I když v rámci výkonu trestu získá určité kvalifikační předpoklady (prostřednictvím vzdělávání odsouzených nebo i pracovního zařazování), často je u zaměstnavatele vyžadována trestná bezúhonnost, což našeho klienta staví do pozice neuplatnitelného na trhu práce. Bez příjmu ze zárobkové činnosti se však člověk znovu ocitá pod hranicí chudoby, což ho nutí „vydělat“ si na svoje živobytí pro něj jedinou schůdnou cestou – kriminalitou. Abychom situaci doplnili, v roce 2013 jsme realizovali výzkum, v němž jsme dělali rozhovory s odsouzenými po výkonu trestu odnětí svobody. Zjistili jsme, že právě jejich nízká kvalifikace, ale zejména skutečnost, že byli odsouzení, se podepsala pod jejich neschopnost zaměstnat se. Otázka pro odbornou veřejnost by tedy měla znít: jakým způsobem mají bývalí odsouzení zajistit své živobytí bez páchání trestné činnosti, když jsou kvůli faktu předchozího odsouzení de facto nezaměstnatelní? Řešení je možné vidět v liberalizaci požadavků ze strany zaměstnavatelů na jejich potenciální zaměstnance, přičemž by nebyl zásadní jen fakt odsouzení, ale zásadní by byl konkrétní trestný čin, za který byl pachatel odsouzen. Pokud charakter odsouzení nekoreluje s potřebami výkonu zaměstnání, neměl by tento fakt vytvářet na trhu práce pro odsouzeného po výkonu trestu bariéry. Nezaměstnanost totiž, jak jsme uvedli, často vede k chudobě a chudoba zase vytváří potenciál kriminálního chování.

V rámci exogenních determinantů recidivy trestné činnosti jsme uvedli i rodinu klienta. Zde je důležité si uvědomit, že právě podpora rodiny, která může být i výsledkem dobře realizované postpenitenciární péče, která tedy nemusí znamenat jen práci se samotným odsouzeným, ale i přípravu podmínek na jeho návrat do společnosti, může odsouzenému položit základní kámen jeho úspěšné sociální adaptace. Na význam rodiny v této souvislosti upozorňuje i L. Suchá (2012, s. 590), která uvádí, že rodina, která má člena po výkonu trestu odnětí svobody, by se měla zaměřit na své nové rodinné uspořádání, opětovné včlenění odsouzeného do každodenního rodinného života a společnosti, měla by pracovat na svých vztazích s odsouzeným a snažit se ho odpustit, měla by mu umožnit vrátit se do své role v rodině a k povinnostem z ní vyplývajícím. Právě pomoc a podpora ze strany rodiny může asi nejvýznamněji ovlivnit sociálně-adaptační proces odsouzeného po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rodinu takového občana je však často třeba na její novou roli jako poskytovatele postpenitenciární péče připravit, a proto ji musíme vnímat i jako objekt pomoci ze strany jiných poskytovatelů postpenitenciární péče, zejména v oblasti poradenské činnosti.

Poslední dva exogenní determinanty recidivního chování trestné činnosti uvedeme společně, protože jsou do jisté míry navzájem propojené: okolí a sociální vyloučení. Společnost pachatele z pochopitelných důvodů staví na svém okraji. Má strach z toho, že se mohou snadno vrátit k trestné činnosti, že je v nich jakoby „zakódovaná“ a přitom si často ani neuvědomují, že právě tímto přístupem je odsuzuje k recidivnímu jednání. Společností odmítnutý odsouzený, který si svůj trest odpykal, nemá potom jinou možnost, než integrovat se do sociálního prostředí, které ho přijme, a to je z velké míry prostředí také tvořené lidmi s narušenou schopností sociální adaptace. V takovém prostředí je pro jeho člena přirozené chování odporující všeobecně přijímaným normám majoritní společnosti, což svádí klienta k opětovnému páchání trestné činnosti jako výsledku adaptace se do jediného prostředí, které ho přijímá. Úlohou postpenitenciární péče by mělo být právě vyndávat odsouzené po výkonu trestu z rizikových prostředí a snažit se je integrovat v intaktní populaci. Znovu je však třeba uvést, že je to možné jen spojením práce s odsouzeným s prací se společenským prostředím, do kterého se má vrátit.

Podstatné místo v postpenitenciární péči má také sociální kuratela. Ta je upravena v zákoně č. 305/2005 o sociálněprávní ochraně dětí a sociální kuratele. Ten ji definuje jako „soubor opatření k odstranění, zmírnění a zamezení prohlubování nebo opakování poruch psychického vývoje, fyzického vývoje a sociálního vývoje dítěte a plnoleté fyzické osoby a poskytování pomoci v závislosti na závažnosti poruchy a situaci, v níž se nachází dítě nebo plnoletá fyzická osoba.“ (§1/3) Podobně vymezuje sociální kuratelu i L. Lešková (2012, s. 600), podle níž je úlohou kurátora působení zaměřené na řešení vzniklých problémů, a spolu s klientem hledat adekvátní řešení k neutralizaci nebo i úplnému odstranění problémů. Podle Zákona o sociálněprávní ochraně dětí a sociální kuratele se sociální kuratela poskytuje osobě:

  • po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu vazby,
  • pokud je účastníkem probace nebo mediace,
  • pokud zneužívá drogy nebo je závislý na drogách,
  • po zániku ústavní starostlivosti nebo ochranné výchovy,
  • pokud byla propuštěna ze zdravotnického zařízení na léčbu závislostí,
  • pokud byla propuštěna ze zdravotnického zařízení na resocializaci drogově závislých,
  • pokud požádá o pomoc při řešení nepříznivé životní situace. (§ 18/1)

Vzhledem k problematice našeho příspěvku se však zaměříme prioritně na osoby po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Práce sociálního kurátora s takovou osobou je vymezena do několika oblastí. První je sociální poradenství zaměřené především na poskytování informací o možnostech řešení sociální situace. V rámci sociální kurately je také třeba pomoci klientovi při návratu do rodiny, pokud ji má, na co jsme již poukázali, když jsme o rodině propuštěných odsouzených hovořili jako o objektu postpenitenciární péče. Nakoľko často odsouzení disponují nízkou kvalifikační úrovní (a to i přesto, že mají během výkonu trestu možnost vzdělávání s cílem připravit je na uplatnění na trhu práce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), měl by sociální kurátor spolu s odsouzeným hledat také možnosti pokračování přípravy na povolání. Odsouzení často po propuštění na svobodu disponují jen minimálním objemem prostředků a nacházejí se v materiální nouzi. Poněvadž několik let až desetiletí žili v sociální izolaci, často neví, jak mohou tento svůj problém řešit. Proto jim sociální kurátor i asistuje při podání žádosti o dávku v hmotné nouzi nebo například při hledání zaměstnání, případně při hledání útulku, pokud klient nemá ubytování.

Kromě toho může sociální kurátor k usnadnění resocializace osob po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo z výkonu vazby poskytnout resocializační příspěvek. Měl by být použit hlavně k účelu vybavení osobních dokladů a zajištění nezbytných věcí osobní potřeby. O něj může požádat odsouzený, jehož výkon trestu odnětí svobody nebo výkon vazby trval více než 30 po sobě jdoucích dní, přičemž musí se hlásit také o pomoc orgánu sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately při začlenění do života. Žádost musí podat do osmi pracovních dnů od dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo z výkonu vazby. Jeho výše je maximálně ve výši 40 % částky životního minima. Nemusí však být vždy poskytnut jen v peněžní formě. Pokud je to pro naplnění jeho účelu výhodnější, může být využita věcná nebo kombinovaná forma. (Zákon NR SR č. 305/2005, § 70) O jeho výši a způsobu poskytnutí rozhoduje právě sociální kurátor.

Vedle sociální kurately má své místo v postpenitenciární péči i probační a mediační služba. Jak uvádí D. Květenská (2009, s. 227), tato má dvě hlavní oblasti činnosti – probaci (dohled) a mediaci (řešení konfliktů). Její základním posláním je podle P. Juska (2009, s. 186) „zprostředkování účinného a společensky užitečného řešení konfliktů spojených s trestnou činností a efektivního výkonu alternativních trestů s důrazem na zájmy poškozených, ochranu společnosti a prevenci kriminality.“ Z hlediska postpenitenciární péče však bude podstatné zaměřit pozornost hlavně na probaci v rámci probační a mediační služby. Je vymezena v zákoně č. 550/2003 o probačních a mediačních úřednících, v němž ji chápeme jako:

  • organizování a výkon dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, - kontrolu výkonu trestu nespojeného s odnětím svobody,
  • dohled nad chováním odsouzeného v průběhu zkušební doby při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a
  • pomoc obviněnému, aby vedl řádný život a vyhověl podmínkám, které mu byly uloženy rozhodnutím prokurátora nebo soudu v trestním řízení. (Zákon NR SR č. 550/2003, § 2)

Probace je nařizována soudem, který k ní přistoupí v případě nahrazení vazby, nahrazení vazby zárukou, nahrazení vazby slibem, podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody a v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V praxi ji vykonávají probační a mediační úředníci. Podle P. Juska (2003, s. 120) můžeme mezi úkoly probačního a mediačního úředníka zařadit:

  • Zprostředkování alternativního řešení sporu.
  • Stanovení povinností odsouzeného během zkušební (probační) doby. V této souvislosti akcentujeme tzv. probační dohled, jehož cílem je snížit riziko dalšího páchání trestné činnosti a prospět k znovuzačlenění odsouzeného do společnosti (tj. resocializační efekt probačního dohledu).
  • Zajištění spolupráce s příslušnými státními a samosprávnými orgány, zejména v souvislosti s výkonem veřejně prospěšných prací, které jsou považovány za alternativní trest k trestu odnětí svobody.
  • Probační pracovník by se měl také podílet na shromažďování podkladů pro rozhodnutí soudu, jako jsou například informace o rodinném, sociálním a pracovním zázemí obviněného.

Postpenitenciární péče o odsouzené má mnoho možností, jak klientovi pomoci adaptovat se do života na svobodě jak v nucené, tak i dobrovolné formě. Její základem však je vnímat klienta v prvé řadě jako osobu, která potřebuje pomoc, a teprve potom jako člověka, který porušil normy všeobecně přijímané a uznávané společností. Bez pomoci totiž tento klient s velkou pravděpodobností po propuštění na svobodu selže a opětovně bude pachat trestnou činnost. Vytvořili jsme jednoduché schéma, které na tuto skutečnost poukazuje.

Schéma 1: Zařazení odsouzeného do života na svobodě:

Jak z něj vidíme, bez pomoci profesionálů, kteří budou schopni realizovat pomoc a podporu odsouzeným po výkonu trestu odnětí svobody, přičemž myslíme tu pomoc a podporu především a ne jen represi či kontrolu, jak ji často společnost ze strany sociálních kurátorů a probačních a mediačních pracovníků vnímá, jsou tito v konečném důsledku odkázáni ve velké míře na recidivní chování. To je však cesta, které je třeba zabránit. Z toho důvodu vnímáme právě kvalitní postpenitenciární péči jako nejdůležitější prvek terciární prevence trestné činnosti.

Autor: PhDr. Peter Papšo, PhD. Seznam bibliografických odkazů

GARGALOVIČ, Ľ. 2003. Uplatnňovanie individuálnych a skupinových foriem zaobchádzania a osobitných výchovných postupov v polootvorenom oddelení. In: Zvesti zboru väzenskej a justičnej stráže, roč. 35, 2003, č. 4

JUSKO, P. 2003. Probačná a mediačná služba ako forma sociálnej práce v trestnej justícii. In: Acta Universitatis Matthaei Belii – Pedagogická fakulta: Zborník vedeckovýskumných prác č. 7. Banská Bystrica: PF UMB, 2003. ISBN 80-8055-873-6

JUSKO, P. 2009. Sociálna práca s mládežou a sociálnopatologické javy. Banská Bystrica: PF UMB, 2009, 217 s. ISBN 978-80-8083-705-1

KVĚTENSKÁ, D. 2009. Sociálí práce a represe. In: Socialia 2009. Banská Bystrica: PF UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-895-9

LEŠKOVÁ, L. 2012. Sociální kurátor pro děti v polích sociální práce – teorie a praxe. In: Od teorie k praxi, od praxe k teorii. Hradec Králové: Gaudeamus, 2012. ISBN 978-80-7435-138-9

PAPŠO, P. 2011. Resocializácia odsúdených vo výkone trestu odňatia slobody. Banská Bystrica: PF UMB, O.z. Pedagóg, 2011. ISBN 978-80-557-0150-9

PAPŠO, P. 2012. Možnosti postpenitenciárnej starostlivosti v Slovenskej republike. In: LISNIK, A. – VYHNAL, P. – AMBROZY, M. – CITRIAKOVÁ, Ľ. (EDS.). Sociálne posolstvo Jána Pavla II. pre dnešný svet: Ekonomika verzus kultúra ako hybné sily civilizačných zmien. Ružomberok: Verbum, 2012. ISBN 978-80-8084-956-6

RASZKOVÁ, T. – HOFERKOVÁ, S. 2013. Kapitoly z penologie 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. ISBN 978-80-7435-264-5

SUCHÁ, L. 2012. Špecifiká práce s rodinou která má člena vo/po výkone trestu (a jejich teoretické deficity). In: Od teorie k praxi, od praxe k teorii. Hradec Králové: Gaudeamus, 2012. ISBN 978-80-7435-138-9

VASKA, L. 2014. Základné aspekty nezamestnanosti. In: KUCHAŘ, P. – VASKA, L. (eds.) Regionálne aspekty nezamestnanosti v Českej republike a na Slovensku. Bratislava: Iris, 2014. 978-80-89238-99-6

Zákon NR SR č. 550/2003 o probačných a mediačných úradníkoch

Zákon NR SR č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon

Zákon NR SR č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele

ZRADULOVÁ, A. 2002. Pohľady na osobnosť páchateľa trestného činu. In: Zvesti zboru väzenskej a justičnej stráže, roč. 34, 2002, č. 7-8