Prevence sociálních deviací u dospělých

Úvod

Současnost klade požadavky na široké spektrum schopností jednotlivých lidí. V nebývalé míře a v masovém měřítku se do popředí dostala požadavek zvyšování schopností a kvality výkonů v rozmanitých druzích činnosti, v komunikaci, ve vztazích. Je pravděpodobné, že současný společenský „tlak“ a rostoucí požadavky prostředí, na sociální a psychickou adaptaci jednotlivců, se budou dále posilovat.

Tato skutečnost vyžaduje v zvýšené míře respektovat osobnost člověka, její postavení a prestiž v systému vztahů a činností v sociálním prostředí. Je třeba se více než obvykle zabývat o reálné možnosti jednotlivých osobností v rámci připravenosti lidí řešit stále výraznější protiklady mezi individuálními a společenskými, nebo skupinovými životními zájmy. Mít na zřeteli nejen pochopení schopnosti adaptability, ale i možností mobility a aktivace nových psychologických a sociálních kompetencí člověka. V posuzování osobnosti člověka je třeba také překonávat zjednodušené uvažování redukcí člověka na jev pouhé lidské existence nebo empirické jednotliviny.

Činitelem socializace lidského jedince je vždy společnost jako systém a celek. Společnost však působí ve socializačním prostředí a v socializačním procesu prostřednictvím různých faktorů socializace. Prostředky socializace jsou konkrétní sociální skupiny - velké, střední, malé skupiny. A stejně tak jednotliví lidé v určitých sociálních rolích a pozicích, které jim umožňují, nebo od nich vyžadují ovlivňovat druhé osoby formálním způsobem – např. učitelé, vzdělavatelé, vedoucí pracovníci, kulturní a politické osobnosti, a také neformálním způsobem – např. rodiče, sourozenci, vrstevníci, referenční skupiny typu přátelských či zájmových a jiných shluků.

Sociální prostředí

Co je sociální prostředí? Společnost jako celek a jednotlivé skupiny, které tvoří sociální okolí člověka? Pokud se ztotožníme s názorem [3, str. 382], že „společnost je organizované seskupení lidí, skládající se ze sítě navzájem spjatých skupin a organizací, které utvářejí společenskou strukturu“, pak máme definici sociálního prostředí. Překlápíme myšlenky uvedených autorů známé knihy Člověk ve společnosti [3, str. 350, 381] následovně:

• Ve sociálním prostředí se koordinace a regulace činností členů sociálních skupin dosahuje prostřednictvím systémů sociálních pozic a sociálních rolí.
• Společenská třída jako nejvýznamnější statusový systém výrazně determinuje sociální prostředí a postavení jednotlivce v tomto prostředí.
• Ve sociálním prostředí se vliv na lidi uskutečňuje tak, že společenská struktura vtlačuje pečeť osobitosti a trvalosti potřebám, poznání a meziosobním odpověďovým charakteristikám jednotlivců.

Rozvoj osobnosti jako sociálního systému, tj. rozvoj morálních, etických kvalt, uvědoměného jednání, stejně jako přijatých vzorů a hodnot, není jen obrazem kulturnosti chování osobnosti, ale významně ovlivňuje sociální rozvoj i na úrovni společnosti. O vztazích člověka k přírodní a společenské realitě uvažujeme ve třech rovinách:

• souvislosti a propojení mezi člověkem a přírodou – člověk a přírodní prostředí;
• souvislosti a propojení mezi člověkem a objekty jeho materiální činnosti – člověk a materiální předmětné prostředí;
• souvislosti a propojení mezi člověkem a objekty jeho teoretické činnosti – člověk a duševní/psychické a také duchovní prostředí;
• souvislosti a propojení mezi člověkem a společností – člověk a sociální prostředí.

Člověk se svými kvalitami realizuje ve společnosti na různých úrovních. V. S. Merlin [6] uvádí, že člověk vystupuje ve společnosti jako indivíduum charakterizované zvláštnostmi svého temperamentu a psychických procesů; jako osobnost charakterizovaná psychickými a sociálními vlastnostmi; jako sociální skupina, a také jako sociálně-historická pospolitost – národ. Řešení jakékoli praktické úlohy týkající se člověka a tedy i sociální deviace je v podstatě možné jen tehdy, když se akceptují somatické, psychologické, sociální i společenské podmínky života jednotlivců v jejich vzájemném propojení.

Představa autoreprodukce osobnosti jako systému zachycuje nezbytnou podmínku existence fungování, pohybu a vývoje systému osobnosti člověka. Součástí reprodukce je ustavičné vyrovnávání hmotnostních, energetických a informačních rozdílů mezi jednotlivcem a jeho prostředím.

Uvažujíc o osobnosti v současných podmínkách života a v situacích, které jsou výzvou pro další rozvoj a přizpůsobení se lidí, je nám nutné respektovat skutečnost, že [5]:

• Osobnost je samoorganizující se celost.
• Pro osobnost je příznačná naprogramovaná, účelová i cílevědomá organizace psychiky a chování včetně jednání.
• Osobnost je otevřeným systémem, který si s okolím vyměňuje informace, hmotu a energii.
• Osobnost je systém s cílovým chováním a jednáním - cíle jsou určovány potřebami prostředí a potřebami osobnosti.

Systém osobnosti má však nejen vnější prostředí, ale také své vnitřní prostředí, tedy prostředí svých podsystémů: svou strukturu, psychické složky a vztahy. Autoregulace osobnosti znamená ne jen udržování rovnováhy mezi osobností a jejím vnějším prostředím, ale i udržování rovnováhy osobnosti s jejím vnitřním prostředím. První se realizuje prostřednictvím druhého.

V souvislosti s otázkou podmínek sociálně-psychologické adaptace je třeba uvést subjektivní podmínky adaptace jednotlivců v sociálním prostředí. Za subjektivní podmínku sociální adaptace lidí považuje O. Mikšík [7, str. 21] hypotetickou strukturu psychické variability. Tvoří ji komplex vrozených a osvojených strategií dynamického vyrovnávání se se situačními proměnnými, které se projeví v připravenosti jednotlivce k určité formě a způsobu reakcí. V této souvislosti O. Mikšík [7, str. 22] vymezil dvě formy psychické adaptační variability:

• Vysoká adaptační variabilita se projevuje v tendenci účelně reagovat, přizpůsobit se.
• Adaptační rigidita – inertnost se projevuje v tendenci držet se vlastních schémat chování a nepřizpůsobit se.

Tento teoretický úvod do problematiky systému osobnost a prostředí jsme zvolili z praktického důvodu - vede k představě a pochopení psychologického mechanismu možné transformace pozitivních i negativních vlivů prostředí na osobnost. Obsáhlejší analýzu jsme publikovali v monografii Psychologie ve vzdělávání dospělých [5].

Sociálně-psychologická adaptace jednotlivce v prostředí

Proces sociálně-psychologické adaptace rámujeme na pozadí vzájemného působení a vztahů osobnosti v sociálním prostředí. Do vzájemného působení osobnost nevstupuje se všemi systémy sociálního prostředí, ale pouze s některými z nich. Sociální prostředí, které bylo předpokladem vzniku osobnosti, sama osobnost reprodukuje jako svůj vlastní výsledek. To by mohlo znamenat, že osobnost je momentem společnosti a společnost jsou momenty osobnosti. Tímto si vysvětlujeme specifickou sociálnost jednotlivého člověka v závislosti na prostředí, v němž žije.

Adaptaci považujeme za konstituční aspekt vývoje organismu, individua i osobnosti. Přizpůsobení se osobnosti konkrétní sociální realitě znamená soulad s vývojovou tendencí osobnosti, resp. s psychickým potenciálem a vývojovými úkoly. Vývojová dynamika dospívá k optimu, pokud jsou vytvořeny potřebné podmínky. K psychologickému obsahu pojmu sociálně-psychologická adaptace se dostaneme prostřednictvím vyjádření J. Charváta [2], který adaptaci pokládá za řídicí faktor vývojových změn: „Adaptací se vůbec nerozumíme. Obvykle se chápou ex post, historicky, jako důsledek evoluce. Někdy je však můžeme chápat i obráceně, jako jednu z příčin evoluce. Biologická účelovost adaptací vychází z kódované paměti druhu. Jenže u vyšších tvorů, zejména však u člověka, najdeme kromě toho zkušenosti uspořádané a zpracované z života individua. A ty mají také adaptivní charakter… adaptace mají při změně vnějších podmínek zaručit trvání individua… mají mu pomáhat přežít zátěž.“

Psychologickým obsahem adaptace je podle nás a dalších autorů [4], [10] přiblížení cílů a hodnotových orientací skupiny a jednotlivce jako člena skupiny, protože si osvojí normy, tradice, skupinovou kulturu, rolovou strukturu skupiny. V souvislosti se socializací lidí vymezíme sociálně-psychologickou adaptaci následovně [5, str. 148]:

• Adaptace se považuje za jeden ze základních sociálně-psychologických mechanismů socializace.
• Adaptace je pojem, kterým se vyjadřuje dynamický proces přizpůsobování se člověka v prostředí.
• Výsledkem procesu adaptace je adaptovatelnost jednotlivce.

Významným příspěvkem J. Piageta [9] do teorie adaptace je široké veřejnosti známé jeho vymezení protikladných procesů adaptace, které pouze přeložíme:

1. Proces akomodace vede k fungování organismu, osobnosti, subjektu v souladu s požadavky a vlastnostmi prostředí. Může to být i formální, vnější přizpůsobení se podmínkám, doprovázené i případným vnitřním nesouhlasem nebo protestem jednotlivce.
2. V procesu asimilace dochází k osvojení si, k interiorizaci vlastností prostředí a k přetváření těchto vlastností v souladu s potřebami organismu, osobnosti, subjektu.

Představitelé interakční koncepce adaptace (Philips,1968: In [5]) vnímají fakt adaptace jednotlivce v prostředí následovně:

• Adaptace vyjadřuje, jak se organizmus, osobnost přizpůsobuje požadavkům specifických situací - to je situační adaptace a jejím výsledkem je situační adaptovatelnost.
• Adaptace se vztahuje na stabilní řešení, vyrovnání se s typickými problémovými situacemi - to je obecná adaptace a jejím výsledkem je obecná adaptovatelnost.

Pokud shrneme názory zmíněných autorů, vychází nám, že obecná adaptace – označme ji generalizovanou adaptací, a její výsledek – označme jej všeobecná adaptovatelnost osoby, je důsledkem a obrazem zvládnutí celého řady situačních adaptací na opakujících se situacích. Potom obecnou maladaptovatelnost jednotlivce jako výsledek jeho situačních adaptací, v nichž musel mobilizovat své obranné psychické mechanismy, je možné přirovnat k zvládání, angl. copingu, zátěžových situací - stresu, frustrace, deprivace, konfliktů.

Vzhledem k problematice sociálních deviací připomínáme [1, str. 25] výskyt stresu z odlišnosti a stresu z neplnění sociálních očekávání společnosti. Výrazná negativní odlišnost jednotlivce od ostatních ve skupině nebo ve společnosti je nazývána psychickou a sociální stigmatizací. Odmítání se děje společenskou „kategorizací“ lidí a tato kategorie je společností akceptována v různé míře. Některé lidi odmítá, určité skupiny jsou označeny za jiné, nebo deviantní, osoby z takových skupin jsou málo akceptovány a zvyšuje se pravděpodobnost jejich sociálního odmítání. Společenskou kategorizaci doplníme charakteristikou normální a deviantní adaptace [8, str. 22] v našem podání.

Náčrt představy odlišnosti osob a skupin v určitém společenském celku:

• Normální adaptace je proces, který má za následek adaptovatelnost v typických situacích bez patologických změn struktury osobnosti a také bez porušení norem sociální skupiny.
• Deviantní adaptace jsou procesy adaptace, které sice vedou k uspokojení potřeb jednotlivce v určitém sociálním prostředí, ve skupině, ale způsob uspokojování není v souladu s očekáváními ostatních účastníků sociálního procesu a odchyluje se od jejich představ, norem, požadavků.

Použití termínu deviantní však v tomto kontextu neznamená patologický v subjektivní rovině jednotlivce a protispolečenský v objektivní rovině společnosti.

Ukazuje se, že bude třeba věnovat další pozornost terminologickému vymezení a výkladu pojmů deviantní a patologický, sociálně deviantní a sociálně patologický. A stejně specifikovat sociálně deviantní jevy a sociálně patologické jevy na úrovni poznání i zkoumání těchto jevů.

V sociálním prostředí může být určité chování deviantní, tedy odklánějící se od přijatých norem skupiny, ale v jiných skupinách a především z hlediska společnosti jako celku může být takové chování produktivní a žádoucí, a naopak [8]. A. A. Nalčadžjan ve svém postoji rozvíjí odlišení nekonformní adaptace a novátorské - inovativní a tvůrčí adaptace jednotlivců.

Na rozdíl od deviantní adaptace, podle výše uvedeného autora, patologická adaptace lidského jednotlivce již vylučuje tvůrčí překonávání překážek v sociálním prostředí. Je takovým psychickým procesem a sociálním chováním, které jednotlivec uskutečňuje angažováním patologických mechanismů ve formě neurotického, psychotického, psychopatického syndromu a poruchy osobnosti.

Závěr

V prevenci sociálních deviací je důležité vzít v úvahu jak povahu, stupeň a úroveň sociálně-psychologické adaptace dospělých osob, tak povahu sociálního prostředí, ve kterém žijí. Dovolujeme si na to upozornit, protože dospělé osoby nelze chápat mimo a bez pochopení vlastností a stavu konkrétního sociálního prostředí. Je pochopitelné, že sociální prostředí, sociální deviace i sociálně patologické způsoby chování lidí spolu úzce souvisejí a lze je považovat i za projev důsledků narušené sociálně-psychologické adaptace dospělých.

Autorka: Prof. Doc. PhDr. Mária Machalová, CSc.

Literatura

[1] BAČOVÁ, Viera. Stres z odlišnosti a neplnění sociálních očekávání - jaké jsou možnosti neakceptované osoby? In Zvládání psychické zátěže a stresu. Sborník. Bratislava: MO SR, s. 25 - 28. ISBN 80-88842-31-X.

[2] CHARVÁT, Josef. Život, adaptace, stres. Praha, SZN, 1969.134 s.

[3] KRECH, D.- CRUTCHFIELD, R. S.- BALACHEY, E. L. Člověk ve společnosti. Bratislava: SAV, 1968. 632 s.

[4] LAUKOVÁ, Petronela. Komunikační dovednosti v kontextu klíčových kompetencí. In Současné trendy ve vzdělávání odborné a laické veřejnosti v zdravotnických disciplínách. Trnava: Trnavská univerzita, 2008. S. 27-32. ISBN 978-8082-214-9.

[5] MACHALOVÁ, Mária. Psychologie ve vzdělávání dospělých. 2. vydání. Bratislava: Gerlach Print, 2006. 224 s. ISBN 80-89142-07-9.

[6] MERLIN,V.S. Vzaimootnošenije ijerarchičeskoj urovnej v sisteme vzaimosvjazej „čelovek-obščestvo“. In Voprosy psichologii, 1975, č.5, s. 3 - 12.

[7] MIKŠÍK, Oldřich. Interakční koncepce osobnosti. In Československá psychologie,1980, roč. 24, č.1, s. 1-30.

[8] NALČADŽJAN, A. A. Sociaľno-psichičeskaja adaptacija ličnosti. Jerevan: Izd. Armjanskoj AN. 1988. 263 s.

[9] PIAGET, Jean. Psychologie inteligence. Praha: SPN, 1970.

[10] ŠÍROVÁ, Lea. Východiska k druhům a formám sociálně-edukačního působení. In Acta Andragogica. Ed. J. Matulčík. Bratislava: Filozofická fakulta, Univerzita Komenského, 2008, s. 71-80. ISBN 978-80-89142-14-9.