„Než baobaby dorostou, nejdřív jsou malé.“ „Správně! Ale proč chceš, aby tvé ovečky odžíraly malé baobaby?“ Odpověděl mi: „Jen tak!“ Jako by to bylo něco samozřejmého. A musel jsem vynaložit spoustu důvtipu, abych tento problém sám pochopil.
A na planetě Malého prince, stejně jako na všech planetách, rostly užitečné i neužitečné rostliny. Tedy ze zdravých semen užitečné a ze špatných semen plevel. Jenže semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, dokud některému z nich nedojde na mysl, že se má probudit. Nuže se povystírá a nejdřív bojácně vyjede ke slunci půvabný neškodný výhonek. Pokud je to výhonek reďkvičky nebo růže, můžeme ho nechat, ať roste. Pokud jde o plevel, je třeba ho vytrhnout hned, jakmile ho umíme rozlišit. Nuže a na planetě Malého prince se vyskytovaly hrozné semena... byla to semena baobabů.
Půda planety byla jimi zamořena. Když se do baobabu pustíme příliš pozdě, nikdy se ho už nezbavíme. Zaplní celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. Jestli je planeta velmi malá a jestli je baobabů velmi hodně, roztrhne ji na kusy. „Je to otázka disciplíny!“ řekl mi později Malý princ: „Když dám ráno do pořádku sebe, musím pečlivě uklidit i planetu. Musím se přinutit pravidelně vytrhávat i baobaby, hned jak se dají rozoznat od růží, na které se velmi podobají, když jsou ještě malé. Je to velmi nudná, ale velmi lehká práce.“ ...Někdy to nemá nepříjemné následky, když si práci odložíme na později. No a pokud jde o baobaby, je to vždy katastrofa.
Když jsem kreslil baobaby, povzbudzovalo mě vědomí, že je to naléhavá záležitost.“ Antoine de Saint – Exupery; Malý princ
Milí kolegové a sympatizanti sociálních služeb, když jsem se rozhodovala, zda se pustím do iniciativy „Jen srdce nestačí“, položila jsem si několik otázek. Proč? S kým? Jak?
Věděla jsem, že první otázka je nejdůležitější a že si ji musím velmi poctivě zodpovědět. Do sociálních služeb jsem v rámci profesního směrování vstoupila právě před dvaceti lety. Už tehdy jsem se zaměřila na práci se seniory. Začala jsem studovat tuto problematiku, navštívila jsem desítky zařízení pro seniory v Spojených státech amerických, ve Skotsku, v Anglii, ve Skandinávských zemích, ale i v sousedních zemích. Nejde o to, kolik zemí jsem navštívila, ale kolik poznatků jsem si odtud přinesla. Hodně. Mnohé z nich jsem využívala při přednáškách, psaní odborné literatury a projektů, v rámci workshopů či konferencí. Poznatky = vědomosti mají sloužit k tomu, aby se z teorie dostaly do praxe. Dvacet let studia, dvacet let psaní projektů a výsledek nulový. Nic, nic ale nezrealizovalo. Dokonce ani vědomosti z ověřené praxe se nám nepodařilo prosadit do národních konceptů, strategií či projektů. Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny zamklo dveře na několik zámků tak, aby se nám nepodařilo za ně vpustit něco systémového, dlouhodobě udržitelného a především odborně správně. Proč? Pokud se na to ptáte deset let, říkáte si, že asi děláte chybu a snažíte se najít nějaké průniky, nebo zkoumá se, kde děláte chyby.
Když však několik let nedokážete odkomunikovat ani ty nejpodstatnější záležitosti, ale jiní experti, kteří se na ministerstvu práce, sociálních věcí a rodiny pohybují jako doma (protože oni dostali klíč od ministerských dveří) a dokáží do zákonů prosazovat nesystémové, bez kvalitních analýz v praxi neověřené koncepční prvky a dokonce i celé koncepce, a přitom je projektově realizovat za miliony eur, pak vám nezbývá nic jiného než kapitulovat.
Ale pokud se rozhodnete zůstat pracovat v této oblasti, pak si musíte najít své místo. A já jsem si ho našla. Místo kritických připomínek a psaní projektů, které nikdy nebyly schválené, jsem si vytvořila tým lidí kolem sebe a začali jsme tvořit. S manželem jsme vypracovali vzdělávací programy, analýzy, procesy, metodické příručky, dokumenty postupů a tisíce údajů jsme zpracovali do záznamů v řízeném dokumentačním systému.
Tato tvořivá práce však nevycházela z naší kanceláře od psacích stolů, ale přímo z praxe. Provedli jsme více než 200 hloubkových auditů a vyškolili více než 1300 absolventů našich vzdělávacích programů. A tak uplynulo dalších deset let. S vděčností a pokorou přijímáme požehnání z pracovních aktivit i z pracovních setkání s kolegy. Po těchto letech tvořivých úspěchů bychom si mohli říct, že to byla správná cesta a že je třeba v ní pokračovat. I my jsme chtěli. Ale nedá se. Proč? Kvůli baobabům.
Zatímco jsme se starali o sebe, planetu (slovenské sociální služby) zamorila plevel. Představte si, že pěstujete růže a daří se vám. Přijdou za vámi lidé, kteří si je také chtějí vysadit. Jejich první otázka je, zda si je mohou koupit? My jim řekneme, že ano. Druhá otázka nás však překvapí. A když je zasadíme, nebudeme mít problémy? Proč byste měli mít problémy, přece jsou to růže.
Možná se zarazíte nad symbolikou tohoto příběhu. Ti však, kteří umějí rozlišit růže od plevele, nám dají za pravdu, že dnešní kontrolní orgány i ti, kteří připravovali zákon, několik let žili z přednášek o významu a dopadech jejich novelizací, stejně jako z projektů jejich samotné implementace, budou i nadále stát před dilematem, zda mají vytrhávat plevel, nebo spíš růže, kdyžže plevel je užitečný například tím, že se v něm dá schovávat a lovit.
Absurdní? Máte pravdu. Tak absurdní jako to, že za dvacet let nebyli schopni tito odborníci připravit koncepci dlouhodobé péče. Tak absurdní, že politici schvalovali ideologické a neekonomické koncepce. Tak absurdní, že na několik let se zastavila humanizace sociálních služeb a zapomnělo se na přípravu personálu v sociálních službách.
To jsou důvody, proč jsem se rozhodla investovat čas i vlastní peníze do iniciativy „Jen srdce nestačí.“ Antoine de Saint – Exupery to krásně vystihl slovy: „Je to naléhavá záležitost.“
Druhá otázka je také velmi důležitá. S kým? S Vámi. Milí přátelé, pokud znáte naši práci, pokud jsem vás oslovila svými blogy v časopise Prohuman (www.prohuman.sk), nebo souhlasíte s body iniciativy, prosím, připojte se. Udělejme to, co udělal Malý princ. Když se ráno dal sám do pořádku, pečlivě uklidil i planetu. Přiznal, že to vyžaduje disciplínu. Ale zároveň řekl, že to nebude těžká práce. Někdy však otravná a nudná.
A tady je má odpověď na třetí otázku. Jak? Stačí, když si koupíte tričko, na kterém je symbolicky zobrazená současná situace v sociálních službách a situace, kterou chceme dosáhnout. Tričko můžete darovat i svým blízkým. Z prodeje triček nemáme žádný zisk. Nosením trička se přidáte do boje za profesionální a bezpečné sociální služby pro všechny. Abychom společně přesvědčili politiky, posílejte nám své připomínky, návrhy. Napište o problémech, které máte, na naši adresu. A pokud se nehanbíte a nebojíte, ukažte se nám na svém, nebo našem Facebooku (aopss). Když nás nechtějí poslouchat, tak ať nás aspoň vidí.
Děkuji všem, kteří se srdečně pracují v sociálních službách.
Děkuji všem, kteří jakýmkoli způsobem podporují sociální služby.
PhDr. Mária Kovaľová, PhD. MHA prezidentka Asociácie odborných pracovníkov v sociálnych službách
Milí přátelé, v současnosti ještě pracují v sociálních službách lidé se srdcem, kteří berou svou práci jako poslání. Stále více a více se však na nás a na rodinné příslušníky přenáší větší odpovědnost.
Iniciativa za profesionální a kvalitní služby bojuje za:
- Dostatečné financování veřejných i neveřejných sociálních služeb.
- Metodickou podporu a právní ochranu řídícím pracovníkům, kteří nesou 24hodinovou odpovědnost.
- Stabilitu personálu na všech úrovních.
- Zvýšení sociálního statusu zaměstnanců v občanském povědomí.
- Zajištění takového vzdělávání personálu, které zvýší profesionalitu v řídících, i v odborných činnostech.
- Vytváření bezpečného a kvalitního pracovního prostředí.
- Nový zákon o sociálních službách.
I my i naši blízcí se jednou můžeme stát příjemci sociálních služeb. Nenechme odejít ty, kteří u nás pracují dobře a se srdcem. Podpořte tuto iniciativu!
PhDr. Mária Kovaľová, PhD. MHA prezidentka Asociácie odborných pracovníkov v sociálnych službách