Vysokoškolské vzdělávání v oboru sociální práce nemá na Slovensku dlouhodobou tradici. Začátky vytváření samostatného oboru datujeme od roku 1992, kdy vznikla samostatná katedra sociální práce na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Slovensko v průběhu dalšího vývoje ve vzdělávání šlo svou specifickou cestou zejména tím, že na rozdíl od jiných zemí ignorovalo studium sociální práce v systému vyššího odborného školství.
Postupně se utvářel studijní obor na vysokých školách a univerzitách při různých fakultách, např. filozofické, pedagogické, fakulte zdravotnictví a sociální práce. Zájem o studium převyšoval možnosti, které poskytovaly veřejné vysoké školy, a tak se postupně zajistilo vzdělávání v oboru sociální práce i na soukromých vysokých školách. Tento předpoklad umožnil přístup k studiu uchazečům, kteří pracovali v sociálním sektoru, ale i těm, kteří byli zaměstnanci například resortů školství, vnitra, spravedlnosti, ale i zdravotnictví. Všude tam bylo možné hledat uplatnění a využít zaměření v tomto studijním oboru. Zvýšenému zájmu o studium, zejména v sektoru státní správy, přispěl také zákon o státní službě, který vyžadoval na pozice ve státně-zaměstnaneckém poměru a v pracovním poměru ve veřejném zájmu vysokoškolské vzdělání zejména druhého stupně, přičemž šlo o požadavek stupně vzdělání, a ne o zaměření odbornosti (tato podmínka byla bohužel takto vymezena i v katalogech pracovních činností). I tento fakt přispěl k vysokému počtu absolventů sociální práce na Slovensku.

Průvodním jevem akcelerace ve vysokoškolském vzdělávání bylo také zvyšování kvality obsahu vzdělávání, vytváření minimálních obsahových standardů, vymezování studijního oboru vůči ostatním společenskovědním disciplínám, precizování teorie sociální práce, metod sociální práce a jejich aplikování do konkrétních činností v práci sociálního pracovníka. Tento proces vedl k výraznému posílení sociální práce jako samostatné společenskovědní disciplíny a samostatné profesní odborné činnosti.

Vysoké počty absolventů a postupné utváření oboru sociální práce vyžadovalo potřebu legislativních předpokladů pro výkon jednotlivých činností v oblasti sociální práce, což se částečně podařilo v zákoně o sociálněprávní ochraně v roce 2005, v němž je stanovena požadavek ukončeného vysokoškolského vzdělání druhého stupně v oboru sociální práce na výkon činností v oblasti sociálněprávní ochrany a sociální kurately. Tento ojedinělý posun v uplatňování absolventů sociální práce však neřešil další pracovní pozice sociálních pracovníků, navíc neexistoval tlak samotných profesionálů, protože na Slovensku dosud absentuje činnost profesní organizace sociálních pracovníků. Rovněž rezort práce neměl vytvořený ucelený systém celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků v rámci zajišťování postupné gradace odbornosti a vytváření možností pro specializace v tomto oboru.

Na základě těchto skutečností se postupně vytvořila platforma pro diskusi mezi Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny SR (dále jen MPSVR SR) a pedagogy v sociální práci, kteří vnímali potřebu zajištění kompetence pro výkon činností sociální práce odborníky – profesionály, kteří jsou absolventy sociální práce. První diskuse se uskutečnily pod gescí MPSVR SR v roce 2011, významným aktem bylo přijetí formulace „Zajistit vytvoření podmínek pro profesionalizaci sociální práce“ v Programovém prohlášení vlády SR v roce 2012. Tímto byla prezentována i politická vůle uskutečnit zásadní změny v uplatňování sociálních pracovníků na trhu práce, zajistit posílení statusu sociálního pracovníka, vytvořit podmínky pro celoživotní vzdělávání a odbornou gradaci a zároveň vytvořit profesní organizaci na principu profesní komory.

Tyto snahy byly završeny přijetím zákona NR SR dne 9.7.2014 pod názvem: „Zákon o sociální práci a o podmínkách výkonu některých odborných činností v oblasti sociálních věcí a rodiny“ (dále jen zákon o SP).

V čem konkrétně můžeme vidět pozitivní změny a co přináší přijetí tohoto zákona? Především jde o vymezení podmínek pro výkon sociální práce v rámci odborné způsobilosti, což znamená, že sociální práci může vykonávat absolvent oboru sociální práce s ukončeným vysokoškolským vzděláním druhého stupně (přitom se ale respektuje princip zákazu retroaktivity, což v praxi znamená, že absolventi, kteří vykonávají činnosti sociální práce a mají ukončené vysokoškolské vzdělání druhého stupně v jiném studijním oboru, mohou tuto činnost vykonávat i nadále, ale nemohou používat profesní titul „sociální pracovník“). Absolventi prvního stupně vysokoškolského studia v oboru sociální práce se stávají asistenty sociální práce. Zákon o SP rovněž umožňuje vykonávat činnosti sociální práce prostřednictvím výkonu samostatné praxe sociálního pracovníka, přičemž povolení k výkonu této činnosti po splnění zákonných podmínek vydává komora sociálních pracovníků.

Zákon o SP také vytváří prostor pro celoživotní vzdělávání prostřednictvím absolvování akreditovaného specializačního vzdělávacího programu, který bude stanoven pro příslušný specializovaný obor sociální práce. Soustavu těchto specializovaných oborů sociální práce stanoví Vláda Slovenské republiky svým nariadením. Součástí celoživotního vzdělávání je také vzdělávání pro výkon některých „nadstavbových odborných činností“ v oblasti sociálních věcí a rodiny, schopnost pro výkon těchto nadstavbových odborných činností bude podmíněna absolvováním příslušného akreditovaného vzdělávacího programu. Dohled nad kvalitou vzdělávacích programů ve smyslu obsahu, lektorského týmu, odborného garanta, stejně jako technických podmínek pro vzdělávání bude vykonávat akreditační komise MPSVR SR, kterou bude jmenovat ministr.

Ve své druhé části zákon o SP pojednává o zřizování komory sociálních pracovníků jako profesní organizace. Komora je právnickou osobou, která sdružuje na principu dobrovolnosti sociální pracovníky a asistenty sociální práce. Členství v komoře je dobrovolné, podmínkou je odborná způsobilost pro výkon sociální práce, samotné vykonávání sociální práce a žádost o zápis do komory. Komora umožňuje přiznat fyzické osobě postavení hostujícího člena komory nebo čestného člena komory. Orgány komory jsou sněm komory jako nejvyšší orgán, představenstvo komory, dozorčí rada komory, profesní rada a disciplinární rada komory. Členem profesní rady komory může být i hostující člen komory, ale nemůže být zvolen za předsedu nebo místopředsedu profesní rady. Profesijní rada mimo jiné vydává etický kodex, doporučuje a napomáhá podpoře zkvalitňování soustavného vzdělávání v oblasti sociální práce, podává návrh na disciplinární řízení vůči členu komory, navrhuje zástupce komory do akreditační komisie MPSVR SR pro oblast vzdělávání. Komora mimo jiné chrání zájmy a práva svých členů, vede seznam svých členů, vydává povolení k výkonu samostatné praxe sociálního pracovníka, vydává stanoviska k etickým otázkám výkonu sociální práce, jedná ve věcech návrhů, podnětů a stížností svých členů. Zákon o SP v této části také přechodnými a závěrečnými ustanoveními vymezuje postup pro zahájení činnosti komory a vytváření přípravného výboru a členské základny. Komora sociálních pracovníků je tedy realitou, naplnily se dlouholeté touhy a očekávání mnoha sociálních pracovníků, kteří měli přirozenou potřebu identifikovat se se svou profesí prostřednictvím stavovské organizace.

Přijetí zákona o SP je důležitým mezníkem při zajišťování profesionality sociálních pracovníků, je obrovským posunem v potvrzování sociální práce jako samostatné profese a společenskovědní disciplíny. Je třeba si uvědomit, že pro iniciátory zákona, odborníky z praxe a pedagogy v sociální práci se vytváří prostor pro nezbytnou spolupráci. Máme šanci dát studijnímu oboru a profesi sociální práce zároveň legitimní postavení v rámci společenskovědních disciplín v oblasti teorie a zejména odborné praxe. Bylo by velmi špatné, kdyby se ve vzájemné kooperaci zainteresovaných tato šance nevyužila.

Autor: prof. PaedDr. Milan Schavel, PhD.
Autor pracuje jako vysokoškolský pedagog na Vysokej škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave