Úvod

V předloženém článku se zabýváme problematikou etického a morálního chování ve vědeckovýzkumném prostředí, která se dnes stává velmi aktuálním tématem ve společnosti. Případy neetického nebo eticky sporného chování se v naší společnosti rozšířily i mezi politické špičky ve vládě, a proto považujeme za více než nutné poukázat na hranice, které by při vědeckovýzkumné činnosti neměly být ignorovány. Cílem je analyzovat aktuální problémy týkající se morálky a etiky v rámci vědeckovýzkumné činnosti. V úvodní části jsme definovali pojem etiky vědecké práce, její význam a historický vývoj. Následující část se věnuje publikační činnosti a také základním problémům a hraničním situacím, které se nejčastěji vyskytují při přípravě podkladů k publikování. V závěrečné části článku poukazujeme na význam a důležitost dodržování etických a morálních zásad a to nejen při vědeckovýzkumné činnosti, ale zdůrazňujeme jejich význam pro společnost jako takovou

ZÁKLADNÍ POJMY A DEFINICE

Definice etiky vědecké práce

Etika patří k tradičním filozofickým disciplínám, přičemž jejím cílem je zkoumání dobra, morálky, morálního chování a norem společnosti. Také bývá vymezována jako obor, který se zabývá korektním chováním v rámci lidského společenství. Na základě této definice proto můžeme uvést, že etika vědecké práce představuje vyjádření základních postojů k mravným problémům, se kterými se můžeme setkat při vykonávání vědecké práce. Text ve formě metodické studie obvykle informuje o nejčastějších projevech vědecky závadného případně sporného jednání se zřetelem na akademické a vědecké publikování. Záměrem je zvýšit citlivost výzkumníka k porušování publikační etiky a přispívat ke kultivaci publikačního prostředí. Vycházíme z předpokladu, že vědecká práce se zakládá především na morálních principech, jako jsou poctivost, odpovědnost, důvěryhodnost a pravdivost, které jsou obecně platné pro všechny vědní obory, ale i země. Od těchto principů jsou dále odvozeny pravidla správné vědecké praxe. Tyto jsou definovány a stanoveny hlavně v oficiálních dokumentech a etických kodexech vědeckých institucí a společností. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 556.)

Potřeba etiky vědeckého výzkumu

Propojení etiky a vědy je možné zkoumat z různých perspektiv a také i v několika oblastech. Ve své práci se však zaměřujeme na oblast morálních aspektů vědeckého výzkumu, hodnot a jejich propojení. Jedná se o formu takzvané normativní etiky, jejíž úlohou je zdůvodňovat etická pravidla vědeckovýzkumné činnosti jako takové, a to od aplikování výzkumných metod, řízení výzkumu a týmové práce, přes interpretaci výsledků výzkumu až po jejich publikování. V tomto kontextu je současně jejím cílem také poukazovat na různé projevy „nepoctivosti“ ve vědě. Jelikož i vědeckovýzkumná činnost je jednou z oblastí lidské činnosti, je jasné, že vůči podobným praktikám není imunní. Právě z uvedeného důvodu je rozvoj etiky vědeckého výzkumu velmi důležitý. Přestože společnost obecně uznává morální principy jako čestnost, pravdivost, odpovědnost a pod., přičemž jejich dodržování se považuje za samozřejmé, realita je ale jiná. Naneštěstí se stává běžným, ba někdy téměř samozřejmým jejich porušování, přičemž nevynímáme ani vědeckovýzkumnou oblast. (Plašienková, Z., 2020, s. 81 ) Právě z tohoto důvodu není překvapením, že společnost 21. století je dána do souvislosti s krizí hodnot, ale i absencí etiky a morálky. Paradoxně však při zavádění etických či morálních pravidel v různých organizacích se objevuje skepticismus a neochota. Vzhledem k tomu, že etika zasahuje do mnoha oblastí, je více než nutné jasně definovat a identifikovat hodnoty a morální zásady v rámci akademického prostředí. Neméně důležitá je také potřeba zavádění etiky do akademických institucí. Domníváme se, že tím by se přispělo ke zkvalitnění vztahů a prostředí v akademické organizaci a současně by se zvyšovala její pozitivní reputace. Etický kodex je v současnosti nejčastějším nástrojem implementace, který by neměl představovat pouze formalitu, ale měl by být prezentován jako seriózní dokument, kterým se budou členové organizace řídit a současně ho i respektovat. ( Stecíková, E., Hrašková, J., 2013, s. 60 )

Dějiny zkoumání propojení vědy a etiky

Propojení vědy a etiky bylo předmětem zkoumání už nejméně v 17. století. V Evropě se jeho rozvoj spojuje s nástupem vědy a techniky. Tyto změny jsou zároveň spojeny s chápáním a pojetím vědy jako takové, jejího významu a úlohy v rámci akademického prostředí i v společnosti a ve vztahu ke světu jako takovém. Poměrně zjednodušený pohled na vědu je důsledkem jejího paradigmatického chápání, které dominovalo v průběhu minulého století. Tento jev můžeme pozorovat zejména prostřednictvím radikálního oddělení subjektu od objektu výzkumu, vědy od jiných oblastí života, ale například i v oddělení oblasti výzkumu vědce/badatele od oblasti jeho morálních a hodnotových postojů v rámci procesu vědeckovýzkumné činnosti a pod. Tyto tendence nakonec vedly k tomu, že vznikla známá interpretace vědy a vědeckého výzkumu jako hodnotově neutrálních. Z tohoto důvodu je jasné, že potřeba opustit staré paradigmatické rámce chápání vědy a zároveň i potřeba znovu přezkoumat vztah vědy a etiky je dnes mimořádně urgentní. Změna statusu vědy v souvislosti s novou koncepcí vědeckého poznání v současnosti souvisí s propojením na společnost, přičemž jejich vztah je vzájemný, tj. věda je motorem rozvoje společnosti, ale to platí i naopak, protože společnost svými potřebami ovlivňuje nutnost zkoumání konkrétní vědecké oblasti. (Plašienková, Z.,2020, s. 8.) Vývoj této oblasti tedy pokračuje neustále a je přímo propojen s problémy, které každodenně trápí celou společnost.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST A ZÁKLADNÍ NEETICKÉ A ETICKY SPORNÉ POSTUPY PŘI PUBLIKOVÁNÍ

Problém autorství ve vědecké práci

Autorství vědeckých prací se obvykle posuzuje v renomovaných vědeckých časopisech na základě těchto skutečností:

  • Autor má zásadní podíl na vypracování koncepce, návrhu studie, na získání údajů, jejich analýze a interpretaci zjištěných výsledků
  • Autor se zásadně podílí na kontrole přípravy rukopisu nebo textu článku
  • Autor se podílí na posouzení a potvrzení verze, která je následně odeslána k publikování

Tyto tři podmínky tvoří tzv. conditio sine qua non („nezbytná podmínka, nutný předpoklad“ pozn. autora), přičemž tyto musí být splněny každým z autorů. V případě, že tomu tak není, jména spolupracovníků se uvádějí v poděkování. Některé odborné časopisy vyžadují přiložení čestného prohlášení o tom, že všechny údaje v článku jsou pravdivé a že tento ani jeho části nebyly dříve publikovány v jiném časopise nebo periodiku. Autor tedy přebírá úplnou odpovědnost za poznatky a informace uveřejněné v článku nebo publikaci. Je také pravdou, že některé vědecké instituce uznávají tzv. institucionální nebo lokální tradice při určování spoluautorství. To v praxi znamená, že vedoucí pracoviště nebo katedry se automaticky připisuje jako spoluautor článku nebo protože je garantem odborné stránky článku. Taková praxe se akceptuje s ohledem na to, že vedoucí zodpovídá za odborný rozvoj méně zkušených kolegů, přičemž zároveň odpovídá za kvalitu výsledků vědecké práce nebo výzkumu, které se předkládají k publikování. Je však třeba dodat, že na Slovensku nemáme stanovena jednoznačná a jasná pravidla pro uznávání autorství. Jak jsme již uvedli, bez ohledu na počet autorů, každý z nich přebírá odpovědnost i za případné problémy, které se k práci vztahují, jako např. plagiátorství, nedostatečnou kvalitu výzkumu a pod. (Novotný, J., 2005, s. 59).

NEETICKÉ A ETICKY SPORNÉ POSTUPY PŘI PUBLIKOVÁNÍ V SOUČASNOSTI

Vymýšlení a zkreslování/falšování výzkumných zjištění

Pokud připustíme, že vědecký pokrok je možný pouze s pomocí pravdivých a přesných vědeckých poznatků, je zřejmé, že za jeden z nejvýznamnějších přestupků v rámci etiky vědecké práce je považováno publikování dat, závěrů, poznatků, které se nezískaly prostřednictvím seriózního výzkumu. Ukazuje se, že k odhalování vymyšlených výzkumů dochází v praxi poměrně často, zejména v medicíně nebo přírodních vědách. Důvodem bývá například to, že dané pracoviště nedisponuje potřebným vybavením nebo zaměstnanci pracoviště případně respondenti potvrdí, že sběr určitých dat neproběhl. Ve srovnání s předchozím problémem může být odhalení falšování dat problematičtější a náročnější. K falšování dat řadíme jakoukoli manipulaci s daty, obrázky, nástroji, důkazy, nálezy případně i jejich záměnu, zkreslení nebo jejich účelové zatajení. Takové jednání není snadné dokázat. Pokud vědec není přistižen přímo při činu (např. zachycen na kamerovém záznamu, videu), jedná se pouze o spekulace. Je faktem, že neetické publikační způsoby mohou zdiskreditovat i potenciálně užitečné vědecké metody a přístupy. V případě, že jsou vědecká data příliš dokonalá nebo příliš neobvyklá, mohou se stát terčem zpochybňování. Tomu lze předejít náležitým zacházením s daty (transparentní sběr, uchovávání, analýza, popis a interpretace dat). (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 561).

Plagiátorství

V případě plagiátorství se jedná o nedovolené použití cizích publikovaných i nepřímých myšlenek, nápadů, formulací, poznatků, výsledků týkajících se vědecké nebo tvůrčí práce a také tabulek, ilustrací a pod. bez uvedení reference. K těm nejzávažnějším formám patří předložení kompletní práce, která je podepsána novými autory, někdy v doslovném znění nebo i v překladu v jiném jazyce. Autor je povinen uvádět všechny zdroje, které při vypracování práce použil. Pokud je záměrem autora použít větší množství cizího písemnictví případně grafické dokumentace, je nutné, aby požádal o povolení původního autora. (Novotný, J., 2005, s. 60). Za plagiátora je možné považovat i parafrázi, a to v případě, kdy byl použitý text přeformulován vlastními slovy, avšak bez uvedení původního zdroje informací. Vytvoření plagiátu nemusí být vždy záměrné, může souviset s nízkým povědomím autorů o etických normách akademického publikování. Obecně však platí, že text převzatý doslova musí být v uvozovkách a text parafrázovaný nemusí. V obou případech musí být zdroj informací uveden a dohledatelný, nejlépe i s uvedením čísla strany v původním textu. Specifickým druhem plagiátorství je také převzetí výkladové nebo argumentační linie ze zahraničního zdroje s tím, že je zasazena do domácího kontextu. V tomto případě je nesmírně náročné najít původní zdroj. Odhalení tohoto typu plagiátu je obvykle náhodné, nejčastěji v případech, kdy se daný text dostane do rukou zkušeného, orientovaného nebo pedantského recenzenta. Se problematikou plagiátorství souvisí také problém tzv. netvorivého kompilování. Výsledky takového neetického jednání je možné vidět v přehledových monografiích vydávaných ve jménu prestižních nakladatelství. Netvorivé kompiláty nejsou pro vědecké zkoumání užitečné vzhledem k tomu, že autor nahrazuje vlastní neschopnost tvořit skládáním výsledků jiných autorů. Mechanicky zpracované kompiláty pouze referují to, co k dané problematice vytvořili jiní, tvůrčí podíl autora je však minimální nebo žádný. Kvalitní, akceptovatelná kompilace je promyšleným spojením různých názorů na určitou problematiku, přičemž se musí opírat o systematické uspořádání, které není výsledkem netvorivé činnosti. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 562).

Přisuzování spoluautorů

Ve finální podobě publikace by mělo pořadí autorů odrážet jejich podíl na vedení týmu a přispění na její tvorbu. K problematice spoluautorství jsme už výše uvedli podrobnější informace, proto bychom se chtěli více zaměřit na jeho propojení s etikou vědecké práce. Přiřazené spoluautorství (angl. gift authorship) se také řadí k neetickým praktikám při publikování. Jedná se o situaci, kdy je osoba nebo i více osob z jakýchkoli důvodů, přidána/y k skutečným autorům, aniž by se na přípravě publikace, výsledků a pod. podílely. V některých případech se stává, že jde o přiřazování spoluautorství z recipročních důvodů, tj. autor uvede kolegu/ kolegy jako spoluautory pouze formálně, přičemž záměrem je očekávání podobného gesta z jeho/její strany. Rozlišujeme také tzv. přisuzování spoluautorství za zásluhy (angl. honorary authorship), kdy se toto přisuzuje vedoucímu pracoviště nebo školiteli a pod. ze zdvořilosti, slušnosti bez reálného podílu na přípravě. Zároveň ale platí, že není eticky správné, pokud doktorand neuvede jako spoluautora školitele, který se výrazněji podílel na výsledné podobě textu. Jedná se zejména o výzkum, publikace, které by bez významných obsahových, koncepčních a formulovacích zásahů školitele byly nepublikovatelné. Není však nutné jako spoluautora uvádět například osoby, které se podílely na distribuci dotazníků nebo administrativně či statisticky zpracovaly výsledná data. Stejně tak nelze považovat za spoluautory autory diplomových prací, jejichž výsledky použil vedoucí práce jako podklad k vzniku vlastního originálního rukopisu a na kterém se autor diplomové práce nijak nepodílel. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 563).

Redundantní/duplicitní publikace

Za redundantní nebo duplicitní publikaci se považuje publikování textu nebo jeho částí, závěrů, metod a pod. ve více periodikách. Redakce obvykle tyto odmítají publikovat. Cílem autora/autorů takových textů je demonstrovat kvantum publikací, přičemž se nebere v úvahu jejich kvalita. Redakce podobným praktikám předchází tím, že požadují od autorů čestné prohlášení, že práce ještě nebyla publikována v předkládaném znění a rovněž nebyla zaslána žádné jiné redakci k publikování. V případě, že jsou podstatné části textu zhodné, musí autor předložit všechny dosud publikované verze editorovi k posouzení. Ten následně rozhodne o zařazení nebo nezařazení textu k publikaci. Pokud redakci tyto podklady nejsou předloženy, text se uveřejní a po čase se zjistí, že se jedná o duplicitu; tato informace je uvedena v dalším čísle s vyjádřením nebo bez vyjádření dotčeného autora. Při zjištěních, která se týkají specifických oblastí výzkumu, jako jsou například léčiva, vakcíny nebo různé onemocnění, se informace ve veřejném zájmu musí uveřejnit co nejdříve. (Novotný, J., 2005, 62 s).

Dělení publikací do více článků

Rozdělení publikace, článku nebo odborného textu, který mohl být zveřejněn v celku na více kratších výzkumných studií, se v angličtině nazývá - salami slicing. Tyto druhy publikací mají společný cíl, výzkumnou otázku, výzkumnou vzorku a metody sběru dat, přičemž ale popisují odlišné části výsledků realizovaného výzkumu. Je jasné, že orientace na kvantitativní ukazatele výkonu tedy způsobuje publikování kratších a zároveň nedostatečně zralých vědeckých výsledků. V případě nezbytnosti publikovat předběžné výsledky je důležité na tuto skutečnost upozornit, náležitě ji odůvodnit a nakonec také odkazovat na všechny další související studie. Důsledkem tohoto neetického chování není jen znevýhodnění a zpomalení kariérního růstu autorů, ale také ochromení fungování vědecké komunity. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 564).

Recyklace vlastních textů

Reprodukce, modifikace částí vlastního textu v různých článcích a jejich opětovné publikování bez jejich řádného označení pomocí citace nebo relevantního odkazu na již publikovaný zdroj se může z hlediska publikační etiky považovat za sporné. Obecně platí, že je nutné odcitovat vše, co bylo už dříve publikováno, přičemž autor by měl odkazovat i na své vlastní texty. Určitý počet tzv. autocitací se považuje za normální, protože autoři obvykle oprávněně odkazují na své předchozí publikované práce v rámci stejného tematického zaměření. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 564).

Vzájemné citování přátelských kolegů

Kvalita publikace se obvykle hodnotí na základě jejího citování v odborných textech. Z tohoto důvodu je užitečné rozlišovat kvalitatívní hodnotu jednotlivých citací. Jako výzkumníci bychom si měli vážit zejména těch, které zpochybňují nebo rozvíjejí naše teoretická východiska či používané metody nebo interpretace výsledků. Vyšší míru citací lze dosáhnout tím, že se přidáme do nějakého „citačního bratrstva“, kde se předem dojednávají reciproční protislužby na národní nebo i mezinárodní úrovni. Přestože tato metoda představuje jednu z běžně používaných praktik neetického jednání, je téměř nemožné se v praxi setkat s tím, že by se ve vědeckých časopisech, textech a pod. na tento jev upozorňovalo. V těchto případech je nesmírně náročné dokázat účelovost reciproční citace, a proto se o této témě diskutuje pouze obecně, například na internetových fórech, sociálních sítích. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 565).

Zkreslené citování

Integritu vědecké práce může narušit také zkreslování, dezinterpretace případně záměrné vytržení citace z původního kontextu. Smysl a myšlenky původního díla je možné zachovat pouze korektním a obsahově přesným citováním doslovných nebo parafrázovaných částí textu. Pokud tomu tak není, autorovi jsou přisuzovány myšlenky a výroky, které ve skutečnosti nejsou jeho, což následně vede k závažnému zkreslení textu. V případě čerpání ze sekundárních zdrojů bez seznámení se s tím původním může dojít k ještě závažnějšímu zkreslení významu. Citování zdrojů bez toho, aby se autoři s nimi do hloubky seznámili, je možné považovat za neetické, pokud z citace nevyplývá, že byla použita jako sekundární zdroj. Někteří autoři v těchto případech hovoří také o citačním plagiátorství. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 566).

Neodhalený konflikt zájmů

Přiznání konfliktu zájmů lze zařadit mezi základní principy publikační etiky. Pro zachování transparentnosti ze strany vydavatele se od autorů mnohokrát vyžaduje prohlášení autorů o případných střetech zájmů. Objektivní stránku výzkumných zjištění nejčastěji ovlivňují finanční ale i jiné faktory. Střet zájmů je možné deklarovat i jinými způsoby, např. financováním výzkumu, zaměstnáním výzkumníků, soukromými finančními zájmy výzkumníků. Pravdou však je, že v praxi se setkáváme s mnoha problematickými situacemi: např. konflikt mezi požadavkem na nestrannost výzkumníka s jeho ekonomickými zájmy, osobní vztah k zadavateli výzkumu a pod. Při tomto jednání není možné předem říct, že se jedná o neetické jednání, ale přesto je důležité, aby redakce a čtenáři byli informováni o každém potenciálním konfliktu zájmů a to i v případě, že jsme přesvědčeni, že k němu nedošlo ani nedochází. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 567).

Porušování majetkových autorských práv

Neoddiskutovatelným faktem je, že hlavním mottem vědeckého bádání je šíření originálních myšlenek, objevů a inovací. Prostředí, v němž publikují velká vědecká vydavatelství, se však dnes postupně začíná přibližovat průmyslové produkci. V případě, že se tyto rozhodnou pro publikaci rukopisu, je to obvykle podmíněno podpisem smlouvy, v níž autor se vzdává autorských práv ve prospěch vydavatele, a to zejména v těch s mezinárodním dopadem. V případě jejich získání se s rukopisem dále obchoduje jako s jakýmkoli jiným zbožím. Přístup k jednotlivým časopisům či článkům, ale například i samotná autorská práva k překladům jsou předmětem prodeje. Vydavatelství tedy považují dosažení zisku za garanci rozvoje celého odvětví. Pro autory z toho vyplývá povinnost při publikování svých nebo cizích děl, případně jen nějaké jeho části (např. obrázku, schématu, modelu a pod.) mít kromě řádného uvedení zdroje i povolení od držitelů autorských práv. Jen výjimečně se zmiňují autorská práva poskytovaná zdarma, a to především původním autorům zdrojových rukopisů. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 567).

Vědecká publikace a její recenze

Je součástí dobré praxe, že každá publikovaná práce by měla být před zveřejněním zrecenzována a to nezaujatě a objektivně. Údaje, které autor předloží, se automaticky považují za důvěrné. Pokud se zjistí jakékoli nedostatky nebo chyby, musí být tyto bezodkladně odstraněny, přičemž opravená verze se zveřejní. V případě porušení etických pravidel je nutné, aby se vydavatel nejprve písemně spojil s autorem/autory a následně také s vedením instituce. Při klinickém výzkumu je třeba, aby v poučeních pro autory byla součástí i požadavek na získání informovaného souhlasu od všech, kteří byli zahrnuti do výzkumu, do studie. Všichni účastníci výzkumu mají právo na soukromí. Klíčovým pravidlem je, že soukromí pacienta nemůže být narušeno bez písemného informovaného souhlasu. Z tohoto důvodu není možné uvádět identifikační údaje pacientů v tabulkách, grafech, fotografiích, schématech a pod. Výjimkou jsou pouze situace, kdy má tato informace zásadní význam pro výzkum, přičemž pacient nebo jeho zákonný zástupce poskytne osobitný informovaný souhlas k publikování těchto údajů. (Novotný, J., 2005, s. 65)

Význam dodržování publikační etiky

Domníváme se, že v praxi většina etických přestupků nevzniká záměrně, ale je důsledkem náročnosti aplikace obecně platných etických zásad v některých specifických případech. Jedná se o situace, kdy si výzkumníci nejsou jisti, jaký je správný postup. Z tohoto důvodu je nutné se dané problematice neustále věnovat a vracet se k ní, diskutovat o sporných případech a tím zároveň zvyšovat citlivost odborné obce vůči etickým otázkám. K správnému rozhodování v krizových situacích může pomoci i hlubší porozumění nejen vlastním zásadám, ale také hodnotám, které mají tyto zásady chránit. Etické zásady je důležité dodržovat proto, že chrání ostatní výzkumníky, celou společnost a neposledně za to i nás samé:

  1. Jiní bádatelé při realizaci výzkumu nadále navazují na naše publikované výsledky. Pokud se při analýze zdrojů zabývají studiem zkreslených publikací, vede to k plýtvání časem a zdroji kolegů, kteří s našimi výsledky pracují, snaží se je prohlubovat a rozvíjet. V případě záměrného zkreslování kvality nebo kvantity vykázaných výsledků se jedná o přisvojení si zdrojů a prestiže na úkor těch, kteří se takového překračování etických norem nedopustili. V případě plagiátorství jde ještě o závažnější problém, protože se jedná o přímé poškození práv kolegů, jejichž výsledky byly popsané;
  2. Výsledky výzkumu v některých oblastech mohou být významné, přičemž jejich dopad pocítí celá společnost. Z tohoto důvodu nesprávné či neúplné výsledky mohou mít přímé důsledky například prostřednictvím zavedení nesprávné praxe nebo plýtvání veřejnými prostředky, které se použijí na podporu nefunkčních reforem;
  3. Posledně nejen nejméně neetickým chováním ohrožujeme i nás samotné tím, že riskujeme vyloučení z přístupu k grantům, ztrátu zaměstnání, ale také poškození dobrého jména a tím i znemožnění další akademické kariéry.

S touto témou přímo souvisí také odpovědnost vědce, který má podezření, že jeho kolega nebo spolupracovník nedodržuje etické zásady. Ten se může za určitých okolností stát spoluúčastníkem, a to i v případě, že pouze mlčí a podezření na pochybné jednání kolegy se neověří. V obdobných případech je nápomocná hierarchizace přestupků proti vědecké etice. V metodologické literatuře se uvádí jejich rozdělení na: a) Hrubé porušování vědecké etiky (angl. scientific misconduct) – jedná se zejména o vymýšlení nebo zkreslování dat (fabrikace, falzifikace), protože publikování takových dat přímo ohrožuje společnost. Stejně sem lze zahrnout i plagiátorství, protože přímo zasahuje do práv vědce / člena vědecké obce. V některých případech lze do této kategorie zařadit i falešné přisuzování spoluautorství nebo duplicitní publikování, které obdobným způsobem dezinformují vědeckou komunitu. K hrubému porušování etických zásad může dojít i při přípravě výzkumného projektu nebo i záměrně nepravdivém posuzování cizího projektu nebo výsledku výzkumu a b) Sporné vědecké postupy (angl. questionable research practices) – do této kategorie můžeme zařadit méně závažná porušení pravidel vědecké etiky. Příkladem může být publikování výsledků jednoho výzkumu ve dvou nebo více článcích s cílem mít evidovanou více publikační činnosti. V tomto případě sice články obsahují originální a zároveň pravdivé informace, došlo však ke zkreslení vědecké výkonnosti. (Knecht, P., Dvořák D., 2013, s. 558)

Je mnoho důvodů, proč je nezbytné dodržovat etické a morální zásady ve výzkumu. V prvé řadě je nutné uvést, že pravidla a normy pomáhají přispět k cílům výzkumu. Odmítání neetického a amorálního jednání podporuje publikaci pravdivých výsledků a bezchybných dat. Jelikož výzkum je týmová práce, která vyžaduje koordinaci práce více pracovníků z rozličných disciplín nebo různých organizací, morální hodnoty a zásady jsou základem vzájemné důvěry a respektu, bez kterého výzkum není možné realizovat. Etické normy také zajišťují, že výzkumní pracovníci jsou zodpovědní za kvalitu svého výzkumu, přičemž za jejich porušení mohou být náležitě potrestáni. Nezanedbatelný je i fakt, že dodržování etických zásad přispívá k vybudování veřejné podpory pro výzkum. Je pravděpodobné, že lidé budou ochotnější osobně podpořit projekt, který prokáže nejen svou kvalitu, ale i integritu. V některých případech může mít jakékoli neetické nebo eticky sporné jednání v rámci vědeckovýzkumné činnosti dalekosáhlé následky. (David B., Resnik, J. D., 2020)

Závěr

Etika, jako věda, má široké zaměření, a proto jsme se rozhodli, že cílem článku bude analýza problémů etiky a morálky ve vědeckovýzkumné práci. Jedná se o velmi aktuální téma, které má velmi široký dosah na veřejnost. V první řadě jsme si definovali pojmy etika vědecké práce a morálka. Stejně jsme objasnili, proč je užitečné a důležité neustále se věnovat studiu propojení etiky a morálky s výzkumem. Zjistili jsme, že jako jedna z lidských činností ani ona není imunní vůči nekalým praktikám. Pokračujeme popisem historického vývoje propojení vědy a etiky. To se začalo už v 17. století, přičemž neustále pokračuje. Následně jsme se věnovali publikační činnosti, ale především neetickým a amorálním praktikám, které se s ní spojují. Začali jsme problematikou uznávání autorství, a to s tím, že dále analyzujeme ty nejběžnější a nejčastěji používané eticky sporné případně neetické postupy. Na závěr se rovněž věnujeme významu dodržování etických zásad a jejich vlivu nejen na dotčeného jednotlivce, ale i na celou společnost

Autorka: Mgr. Barbora Kolářová

Seznam použité literatury

Knecht, P., Dvořák D.: Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé. Pedagogická orientace, 2013, roč. 23, č. 4, 554–578 s.

Plašienková, Z.: Etika a věda: Poznámky k některým morálním aspektům vědeckého výzkumu. 2020,79-89. s [online] [cit. 26.6.2021]. Dostupné na: http://veshod.sk/wpcontent/uploads/2016/10/etika_a_veda-plasienkova.pdf

Stecíková, E., Hrašková, J., Institucionalizace a řízení etiky v akademické instituci. 2013, 239-249 s. [online] [cit. 26.6.2021]. Dostupné na: http://www.cutn.sk/Library/proceedings/mch_2013/editovane_prispevky/27.%20Stec%C3%ADkov%C3%A1_Hra%C5%A1kov%C3%A1.pdf

Novotný, J.: Etika a autorství ve vědeckých publikacích. 2005, 59-65. s. ISSN 1212-4117. [online] [cit. 26.6.2021]. Dostupné na: https://kont.zsf.jcu.cz/pdfs/knt/2005/01/12.pdf

David B., Resnik, J. D.: What is Ethics in Research & Why is it important?, 2020, [online] [cit. 26.6.2021]. Dostupné na: https://www.niehs.nih.gov/research/resources/bioethics/whatis/index.cfm?links=false