Problémy a změny v současné rodině Sociálně-ekonomické, politické, přírodní a člověkem způsobené změny zasáhly do života společnosti a tím i do života rodiny. Rodina prochází proměnou od tradiční rodiny, přes moderní až po postmoderní rodinu.

Globalizace (Hrechová, 2005) posiluje spojování národů, kultur, náboženství, ale v globalizaci moderní člověk zůstává osamělý a osamělost má vliv na jeho osobní rozhodnutí ve věcech morálky. Typickým projevem této společnosti je zvyšování pracovních výkonů, jejichž důsledkem je honba za ziskem a daňí z toho jsou ekologické krize, stejně jako přeměna kultury na konzumní kulturu.

V souvislosti s modernizací a industrializací uvádí Sopóci (2001), že se změnily funkce rodiny, mnohé z nich částečně převzal stát. I Matoušek (1997) je toho názoru, že moderní doba osvobodila lidi od vazeb k širší rodině, ke komunitě, od podřízenosti církvi, ale cenou za osvobození je rozčlenění lidského života do sfér řízených byrokratickými aparáty novodobého státu, které nejsou dostatečně sladěné a propojené. Tímto se oslabují kompetence současné rodiny. Proto současné rodině můžeme přiřadit tyto znaky (De Singly, 1999, s. 10): 1. větší závislost na státě, 2. větší nezávislost na okruhu příbuzných, 3. větší nezávislost manželů na rodině.

Od tradiční rodiny k moderní rodině (Možný, 2008)

50. léta

retročasem, tj. snahou o obnovení centrálního postavení rodiny ve společnosti (šťastné rodiny, funkčně oddělené a vzájemně se doplňující role muže a ženy, alespoň s třemi dětmi). Od konce 50. let ženy opouštějí domácnost a věnují se profesionální kariéře. Mění se obsah a povaha rolí v rodině, tj. mužské a ženské role.

60. léta

jsou typickým začátkem snižování počtu dětí a zvyšování počtu rozvodů.

70. léta

se zvyšuje počet dětí narozených mimo manželství. Rodina jako monopol na legitimní sex padla, láska je založena na sexuální přitažlivosti. Rodina ztratila monopol i na početí dětí v důsledku nové technologie (např. vliv hormonální antikoncepce).

Guráň, Filadelfiová, Ritomský (1997) popisují strukturální změny rodiny: 1. demokratizace rodinných vztahů, která se charakterizuje postupnou proměnou tradičních, patriarchálních rodinných vztahů (dominantní autorita muže, podřízenost dětí vůči rodičům) na moderní vztahy založené na partnerství a rovnosti. 2. individualizace rodinných vztahů, tedy přechodem od vztahů prioritně určovaných původem člověka k vztahům voleným, svobodnou volbou založenými na vzájemné diskusi. 3. dynamizace rodiny se projevuje tím, že rodina se stává otevřenější, přístupnější a pružněji reaguje na změny, které přináší vývoj společnosti a vývoj členů rodiny. 4. pluralizace rodinných struktur znamená, že k tradiční formě rodiny přibývají další formy se specifickou strukturou vztahů v rodině.

V současné rodině, na rozdíl od tradiční rodiny, dosahují členové větší individuality. V minulosti příbuzenské vazby byly založeny také na převodu ekonomického dědictví, v současnosti „ducha rodiny“ tvoří vztahy mezi mužem, ženou a mezi rodiči a dětmi.

Genderová rovnost patří mezi základní priority Evropské unie. Přestává platit tradiční dělení rolí v rodině podle pohlaví. Ženy se dokážou uplatnit na trhu práce, stávají se finančně nezávislé na mužích, získávají stejné vzdělání jako muži.

S rozvojem moderní společnosti se mění uspořádání rolí v rodinách. Jankovský (2003) říká, že manželství je nejzranitelnějším článkem rodiny, protože jde o proces, který se vyvíjí v průběhu našeho života. Kvalita manželství souvisí s kvalitou osobnosti muže a ženy, kteří manželství uzavírají.

Smyslem manželství je vzájemnost, sdílení osobního a intimního vztahu. Mění se postavení matky, otce a dětí v rodině. V minulosti dítě představovalo pro rodinu ekonomický přínos, tj. pomocnou pracovní sílu. Dnes se o dítěti hovoří i jako o ekonomické zátěži (Šrajer, Musil, 2008), což má za následek i klesající porodnost; roste počet rodin, které mají jen jedno dítě, čímž se nepokrývá přirozená reprodukce.

Rodiče nedokážou dostatečně reagovat na potřeby svých dětí, protože to neví, nenaučili se reagovat na děti vnímavě a s porozuměním. Škoviera (2010) v této souvislosti mluví o „výchovné bezmocnosti“, popřípadě o snížených rodičovských kompetencích.

Giddens (1992, In Hašková, 2009) tvrdí, že v současném moderním prostředí se mění principy zakládání intimních vztahů. Prokreativní role intimního vztahu se mění směrem k reflexivitu ztělesněnému sexuální přitažlivostí, sdílenou intimitou a emoční komunikací. Ve vztahu nejde o nalezení prvního, jediného partnera na celý život, ale o emocionální vazbu. Ta trvá po dobu, kdy partneři ve vztahu nacházejí uspokojení.

Manželství se v současnosti posunují do vyššího věku. Přispělo k tomu rozšíření antikoncepce, plánování rodičovství, upřednostňování kariéry, pro mnohé mladé lidi i nedostupnost vlastního bydlení. Na jedné straně je to pozitivní, protože děti se rodí do zralejšího rodinného prostředí a zralejších vztahů mezi partnery, rodina je materiálně připravenější na dítě. Na druhé straně se však manželé rozhodují většinou jen pro jedno dítě.

Rodiny s jedním rodičem vznikají nejčastěji rozvodem, dalším důvodem je ovdovělost nebo narození dítěte mimo manželství. Část občanů žije v neformálních svazcích, bez zájmu o uzavření manželství. Důsledkem je zvýšený počet dětí narozených mimo manželství.

Péče o dítě/děti, rodinná výchova

Rodina i v současnosti je v mnoha směrech nenahraditelná, v existenci odkázaná na společnost a proto je mnohem zranitelnější. V rodině se dítě socializuje (začleňuje se do sítě sociálních vztahů), kde rodiče jsou důležitými identifikačními vzory. Funkční rodina vytváří dítěti pocit bezpečí, jistoty, důvěry, pocit domova, kde hlavním smyslem rodiny je výchova dětí. Význam rodiny spočívá také v ovlivňování kvality života jejích jednotlivých členů. Rodina plní své poslání prostřednictvím funkcí reprodukční, ekonomické, emoční, socializačně-výchovné, rekreační a regenerační.

Rodinná výchova má být utvářena jako osvobozující funkce směřující k autonomii a odpovědnosti. Problém rodiny (Di Fellice, 1999) se ukazuje, pokud jeden z rodičů zůstane v hlubokém infantilismu, neumí se dostat do správného vztahu se svým dítětem/dětmi (např. členové rodiny jsou zaujeti vlastní seberealizací, tehdy se nedaří soustředit na společné problémy). Dobrá a odpovědná rodina rozvíjí důvěru prostřednictvím kooperace, podporuje a posiluje, což je dobré v každém dítěti a rozvíjí jeho asociativní a solidarizační rozměr. Odpovědná rodina staví do středu smysl společenství, v němž má hodnotu každý jednotlivý subjekt. Vzájemný respekt, rozhovor a spolupráce se jeví jako správná cesta pro znovuvýstavbu etické citlivosti.

V současné rodině není výchova dětí samozřejmostí, stejně tak není dostatečně oceňována výchovná funkce rodiny. Existují jedinci, kteří byli v určité fázi svého života vychováváni nedostatečně, případně nebyli vychováni vůbec. Běžným trendem se stává, že rodiče přesouvají svou roli na výchovné instituce, jako jsou moderní jesličky, mateřské a základní školy. De Singly (2000) upozorňuje i na druhou stránku pojmu „zájem dítěte“. V některých případech slouží tento pojem jako dobrý důvod k zasahování státu do rodiny prostřednictvím zvýšené kontroly soukromého života rodiny státem, který zaručuje určité podmínky jejího dobrého fungování formou sociálních pracovníků, sociálních asistentů, manželských poradců, rodinných mediátorů a seznam se neustále zvětšuje.

Skupina sociologů (Di Fellice, 1999) pak poukazuje na skutečnost, že ve společnosti fungují i rodiče, kteří se nedokážou pružně přizpůsobit novým povinnostem, které přinášejí sociální a technologické změny.

Nepříznivé výchovné prostředí děti frustruje a je půdou pro patologický rozvoj osobnosti dítěte. Také nejednotnost výchovného přístupu rodičů může vytvářet v dítěti vnitřní konflikt. Proto není nic lepšího než klidná výchovná atmosféra plná láskyplného vztahu mezi rodičem a dítětem.

V současné společnosti a v rodinách vyrůstají děti a mládež, které mají problémy v chování. Delikventní chování se objevuje čím dál více u dětí v mladším věku. Masmédia ovlivňují představy, názory, postoje a potřeby konzumentů. Důsledkem nepříznivého vlivu médií je oslabení komunikace a vztahů v rodině. Výzkumy dokazují, že mládež tráví před televizí a u počítačů více času, než by bylo přijatelně. Společné aktivity a rituály rodiny se oslabily, v mnoha rodinách jednotliví členové nežijí “spolu”, ale “vedle sebe”. Z výzkumu Sejčové a Mišinskej (2005) vyplývá, že až 40 % dětí tráví volný čas sledováním televize a hraním na počítačích. Vliv médií a počítačových her má dopad na chování dětí, které napodobují, „bojují“ s nepřáteli a stávají se hrdiny.

Rozvodovost jako vlastnost modernity

V roce 1563 Tridentský koncil prohlásil manželství za svátost a monogamii za povinnost. Šedesátá léta označujeme jako druhou rozvodovou revoluci. V minulosti se manželé brali v přesvědčení, že v manželství vydrží až do smrti. I společnost měla prostředky, které rozvod znemožňovaly, například veřejné mínění. Manželství bylo udržováno za každou cenu, ale v některých případech traumatizovalo děti nebo jednoho z partnerů, což vedlo společnost k prosazení rozvodu jako humánního prostředku (v případě neřešitelného problému, týrání a zneužívání). V současnosti vliv veřejného mínění se oslabil natolik, že rozvod se stal legitimním ukončením manželství (Levická, 2004).

Vycházeje ze statistik Štatistického úradu Slovenskej republiky, bylo v roce 2007 ukončeno 13 048 manželství rozvodovým řízením (In Zborník príspevkov z vedeckej konferencie, 2009). Mezi hlavní příčiny rozvodu řadíme: Muži - 1. odlišnost povah, názorů, zájmů, 2. nevěra a 3. alkoholismus. Ženy – 1. odlišnost povah, názorů a zájmů, 2. soud neshledal zavinění, 3. další příčiny.

Roste počet dospělých a dětí, u nichž rozvod zanechává důsledky. Děti zůstávají většinou v péči matky, stávají se součástí neúplné rodiny. Neúplná rodina může být v současných sociálně-ekonomických podmínkách zdrojem frustrací pro všechny členy (nedostatečné finanční prostředky na obživu). Opakovaná manželství jsou náchylnější k rozvodu. De Singly (2000) upozorňuje na skutečnost, že existují děti, které se pohybují v „rodičovské síti“, kterou tvoří původní rodič, nový partner každého z rodičů, případně bývalý partner jejich nevlastních rodičů.

Problém odpovědnosti a tvorby hodnotového systému

Odpovědnost náleží ke svobodě konkrétního, jedinečného člověka, který odpovídá za vlastní chování. Lidská podstata nás neopravňuje přenášet ji na kolektiv, společenství. Podíl vlastní svobody a odpovědnosti může předat jen člověk, ale i to jen sám za sebe. Pokud společenství převzatou odpovědnost zneužije, v konečném důsledku následky nese jednotlivec, protože nese individuální díl odpovědnosti za toto selhání (Diatka, 2001).

Rozvoj hodnotového systému člověka je spojen se sociálním prostředím a s jeho pohledem na sebe samého. Vychází z pocitů identity a sebeobrazu, které se utvářejí ve výchovném prostředí a jsou determinované osobnostními vlastnostmi podílejícími se na výchově (Turček, 2003). Nedostatečný hodnotový systém jednotlivce je důsledkem výchovy v málo podnětném prostředí, ale i nedostatečné stimulace k vývojově vyšším hodnotám. V případě neakceptace jedince společností dochází k odmítání hodnotové hierarchie uznávané makrosociální společností a rozvoji nežádoucích projevů chování.

Závěr

Na závěr nám zůstává zamyslet se nad rodinou a položit si otázku, co způsobuje její úpadek. Vella (1999) mluví o třech příčinách, které tento fakt způsobují. První je individualismus, který nahradil rodinu. Společnost je agregací individualistů, kteří uplatňují své právo na autonomii, osobní naplnění, sexuální satisfakci a to vše stojí nad rodinou. Autonomie a práva nahradily etiku a morálku. Druhým hlavním důsledkem je vztah mezi „vzájemnou závislostí“ a „nezávislostí“. Třetí příčinu autorka vidí v tom, že se stáváme nehodnotícími a morální posuzování chování se stává tabuem. Právo posuzovat dostaly jen média a první stránky v novinách. Proto nám zůstává pamatovat si větu: „Co lidé dělají a co je správné jsou dvě odlišné věci“.

Autorka: PaedDr. Martina Kravárová Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce Trnavskej univerzity v Trnave

Seznam bibliografických odkazů

[1] DE SINGLY, Francois. 1999. Sociológie současné rodiny. Bratislava : Univerzita Komenského, 1999. 196 s. ISBN 80-223-1375-0. [2] DIATKA, Cyril. 2001. Etika a súčasnosť. Nitra : UKF, 2001. 154 s. ISBN 80-8050-493-8. [3] DI FELICE, Francesco. 1999. Rodina a etika. In: ĎURKOVIČ, Vladimír. Rodina na prelome tisícročí – subjekt kultúry, kresťanských a všeľudských hodnôt, 1999. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda. s. 15 – 21. ISBN 80-968191-3-5. [4] HAŠKOVÁ, Hana. Fenomén bezdetnosti. 2009. Praha : SLON, 2009. 264 s. ISBN 978-80-7419-020-9. [5] HRECHOVÁ, Helena. Etika – sociálne vzťahy – spoločnosť. Bratislava : Veda, 2005. 337 s. ISBN 80-224-0849-2. [6] GURÁŇ, Peter, - FILADELFIOVÁ, Jarmila, - RITOMSKÝ, Alojz. 1997. Tradičné verzus moderné: zmeny a život súčasných rodín. In: Sociológia. ISSN 0049-1225, 1997, roč. 29, č. 1, s. 5-20. [7] LEVICKÁ, Jana. Sociálna práca s rodinou I. 2004. Trnava : Mosty, 2004. 177 s. ISBN 80- 89074-93-6. [8] MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1997. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 144 s. ISBN 80-85850-24-9. [9] MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. Praha: SLON, 2008. 323 s. ISBN 80-86429-58-X [10] SEJČOVÁ, Ľuboslava - MIŠINSKÁ, Eva. 2005. Náčrt charakteristiky dieťaťa s výchovne problémovým správaním. In: Vychovávateľ. ISSN 0139-6919, 2005, roč. LI, č. 6, s. 7-12. [11] SOPÓCI, Ján. 2000. Sociálne inštitúcie a sociálna zmena. Bratislava : Univerzita Komenského, 2000. 210 s. ISBN 80-223-1473-0. [12] ŠKOVIERA, Albín. 2010. Posilňovanie rodičovských kompetencií a zodpovednosti v procese (pre)výchovy dieťaťa. In: HUDEČKOVÁ, Viera, BRYNDZÁK, Pavel. Križovatky, Bratislava : Maclix, 2010. s. 87 – 92. ISBN 978-80-969253-1-5. [13] ŠRAJER, Jindřich - MUSIL, Libor (eds.) 2008. Etické kontexty sociální práce s rodinou. Brno : Albert, 2008. 150 s. ISBN 978-80-7326-145-0. [14] TURČEK, Karol. 2003. Psychopatologické a sociálno-patologické prejavy detí a mládeže. Bratislava : IRIS, 2003. 168 s. ISBN 80-88778-99-9. [15] VELLA, G. Charles. 1999. A family strategy for the new millenium. In: ĎURKOVIČ, Vladimír. Rodina na prelome tisícročí – subjekt kultúry, kresťanských a všeľudských hodnôt, 1999. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda. s. 22 – 29. ISBN 80-968191-3-5. [16] Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou: Dni sociálnej práce. Sociálna sféra Slovenskej republiky a sociálna práca (Európa, právo a prax). 12.-13. november 2008. Nitra: UKF, 2009. 270 s. ISBN 978-80-8094-454-4.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanoch a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.