Úvod

Vlivem modernizace a industrializace se začaly dít ekonomické, politické, ale i sociální změny, které dopadly nejen na lidi jako takové, ale i na samotné rodiny. Rodiny, jejich forma a struktura se vyvíjely po celá staletí. A stejně jako se vyvíjely rodiny, vyvíjely se nebo měnily se také problémy rodiny a rodičovství. Problémy, které řeší rodiče dnes, jsou úplně odlišné od problémů, které řešili rodiče kdysi. Vliv na tyto změny, jak už jsme zmiňovali, měl hlavně nástup industrializace a později i modernizace. Nástupem industrializace se z problémů rodičovství vytratila například otázka pomoci dětí při práci na poli, při hospodářských zvířatech či u jiných domácích prací. Nástupem industrializace začalo čím dál více lidí a rodičů pracovat v továrnách, takže na práci na poli už neměli čas. Když bylo cestování do měst pro lidi únavné a náročné, začali se i s tímto přesouváním stěhovat do těchto měst a tak začal pomalu venkovský život upadat a měnit se. Po přestěhování lidí do měst se začaly měnit i jejich osobní i rodičovské problémy – a ty s čím dál modernější dobou byly diametrálně odlišné od těch, které zažívali rodiče před touto modernizací. Tyto postmoderní problémy rodičovství se týkají všech a je třeba je řešit téměř v každé rodině.

Význam rodiny ve společnosti

Každý člověk patří do určitého sociálního společenství a tímto společenstvím je tradičně rodina. „Rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky až po hrob. Je to jistý druh instituce, která má pro rozvoj a život člověka nenahraditelný význam. Kromě uspokojování fyzických, psychických a sociálních potřeb poskytuje zázemí, nutné k společenské seberealizaci, je zdrojem zkušeností a vzorů chování do dalšího života člověka“ (Fischer, Škoda, 2009 in Laca, 2011). Pasternáková (2015) dodává, že „rodina je primární skupinou, která po narození dítěte se stává jeho prvním socializačním činitelem, a tím se stává členem jeho první sociální skupiny. Rodina, která je základní sociální skupinou společnosti, se skládá nejméně z dvou členů. Rodinu tvoří rodiče a děti. Mezi rodinu také zaraďujeme další rodinné příslušníky, jako například babičku, dědečka, bratry a sestry, strýce, tety a mnoho dalších. Členové rodiny se řídí vzory chování. Každý člen rodiny plní určitou sociální úlohu.“ „Rodina založená manželstvím je základní buňkou společnosti. Společnost všechny formy rodiny všestranně chrání“ Zákon č. 36/2005 Z. z., Zákon o rodině a o změně a doplnění některých zákonů. Rodina spolu se školou plní i významné výchovné úlohy, které se vzájemně doplňují (Průcha - Walterová - Mareš, 2009). Nikdo z nás by neměl existovat bez rodiny. I když se najdou lidé, kteří rodinu nemají či ji neznají, po narození člověk patří do nějaké sociální skupiny, ať už to bude s biologickými/náhradními rodiči nebo institucemi, které se o dítě postarají. Rodina je pro člověka základním pilířem, kde se mu dostávají první poznatky, láska, respekt, kde získává první zkušenosti, kde se naplňují jeho základní potřeby a kde se může rozvíjet fyzicky i psychicky.

Lidská reprodukce

Abychom jako lidé mohli založit rodinu, potřebujeme lidskou reprodukci, jejímž základem „jsou biosociální cykly. Jejich první fází je rození nové generace. Už v těchto biologických procesech je lidská biologie složitě regulovaná sociálními podmínkami života, které ovlivňují početnost a kvalitativní vlastnosti nové generace, především její schopnosti pro úspěšný tělesný, duševní a sociální vývoj. Druhou fází je výchova, která tyto schopnosti rozvíjí. Způsob, intenzita a míra tohoto rozvíjení je dána primárně socioekonomickým rámcem společnosti a jejím politickým směrem. Na výchovu navazuje fáze profesionální přípravy a začleňování generace do společenské dělby práce, které jsou rovněž vymezeny sociálně-ekonomickým charakterem a perspektivními potřebami společnosti. Další fází je opět biologická reprodukce – nástup nové generace – a začátek nového cyklu. Každý cyklus je ovlivněn předchozím a ovlivňuje následný. Je neopakovatelností historie nejen jedné generace, ale i jejího odcházejícího a cílového základu – rodiny“ (Volná, 2003).

Podle Poppera (2013) velmi ovlivňuje reprodukci lidí i samotné partnerské vztahy ekonomická situace v zemi. Neustále opakující se hospodářské krize, zvyšující se inflace, zátěž hypotékou nebo úvěrem, neschopnost najít si práci po skončení školy nebo dokonce klesající počet produktivních lidí je špatnou perspektivou na to, aby si mladí lidé chtěli zakládat rodiny či si chtěli vzít děti a dokonce chtěli mít více než jedno dítě.

Pokud mladí lidé, kteří jsou schopni reprodukce, ale ve své zemi nevidí podporu státu mladých rodin, nejsou velmi motivováni k tomu, aby si zakládali rodiny. V našem státě chybí podpora rodinné politiky, což je velká škoda. Stát partnerům, kteří na svět přivedou dítě, sice poskytuje určité výhody v podobě různých příspěvků, například příspěvky poskytované při narození dítěte, rodičovské příspěvky a přídavky na děti, ale vzhledem k již zmíněným ekonomickým faktorům je výše těchto příspěvků velmi nízká a za žádných okolností nemotivuje mladé páry. Ve slabostech rodinné politiky můžeme například vidět žádný příspěvek mladým rodinám na bydlení, respektive příspěvek na vlastní bydlení či výhodné hypotéky. Další slabou stránkou je nízká výše mateřské dovolené, podmínky pro splnění nároku na materské atd.

Dalším východiskem (Popper, 2013), proč mladí lidé odkládají rodičovství, je již zmiňovaný problém s hledáním práce po ukončení střední nebo vysoké školy – tedy problém s uplatněním na trhu práce. Pokud mladí lidé zažívají tento problém, prožívají sami v sobě negativní pocity jako zklamání, hněv, frustraci či beznaděj a myslí jen na to, jak přežít v této společnosti a umět se sám uživit. Pokud mladý člověk tento problém zažívá, řeší primárně jen své živobytí a to, aby si udržel svou práci a bydlení. Většina mladých lidí si chce zajistit základní potřeby, jako je už zmiňovaná strava, bydlení a finanční příjem, a teprve pak přemýšlí o svých potomcích. Další problém, resp. v tomto případě příležitost, kterou zde Popper vidí pro mladé lidi, je, že ve svém věkovém období mají mnoho výhodných šancí vyzkoušet si různé životní dráhy. Ať už jsou to partnerské vztahy, poznávání různých zemí, pracovní příležitosti či zkoušení různých koníčků, dokud ještě nemají děti.

Nemůžeme proto nikoho soudit ani odsuzovat za to, zda už má nebo ještě nemá děti. Je to každá osobní a intimní věc, kterou může ovlivnit jen on sám a nikdo jiný. Nikdy nevíme, jak daná osoba žije, jaký má životní styl, jaké má životní plány či cíle, v jaké ekonomické situaci se nachází, jaký je její zdravotní stav nebo jestli touží, nebo netouží po potomcích.

Podle dlouhodobé studie (Kokkoová et al, 2008 in Popper, 2013), která začala v roce 1968, má volba počít dítě odlišné důsledky na ženy a muže. Tato studie byla realizována na vzorku 173 žen a 196 mužů ve věku od 18 do 42 let a zjistilo se, že relativně rané rodičovství (do 25 let) se u žen spojuje i s mnoha dalšími významnými změnami, jako například: „mateřství je asociované s odchodem z rodičovského domu, založením intimního vztahu, vzděláním, prací. Pritom rané rodičovství se spojuje zejména s nižší úrovní vzdělání, nižším pracovním statusem a nestabilní pracovní kariérou. Na rozdíl od žen, u mužů rané otcovství koreluje jen s raným startem intimního vztahu“ (Popper, 2013).

„Jedním z hlavních rysů v reprodukčním chování většiny mladých generací je posouvání rodičovského debutu do vyššího věku. Potvrzuje to například i vývoj průměrného věku při prvním porodu, který se zvýšil z původních necelých 23 let (druhá polovina 80. let) na současných 27,6 roku. O rostoucí časové variabilitě materských a rodičovských drah nepřímo svědčí například rozšiřování interdecilového rozpětí. Zatímco v první polovině 90. let 80 % celkové plodnosti se realizovalo v poměrně úzkém intervalu 9–10 let, v současnosti je tento podíl rozprostřen až do intervalu 15 let. Proces odkládání se však netýká jen bezdětných a svobodných žen, ale identifikujeme ho i u osob, které už vstoupily do manželství. Čím dál více párů se rozhoduje být rodiči po uplynutí delší doby od svatby. Když na konci 80. let první děti narozené po dvou letech manželství představovaly jen přibližně 12% z celkového počtu prvních dětí narozených vydatým ženám, v současnosti už tvoří více než třetinu“ (Chorvát – Džambazovič, 2015).

Dnes si už naštěstí muži, ale hlavně i ženy, mohou vybrat a určit, kdy a zda vůbec chtějí založit partnerský vztah, ale také to, zda a kdy budou mít děti. Bohužel, ještě i v dnešní době stále zažíváme tlak společnosti, a to hlavně na ženy, kdy se ženy velmi často setkávají s výčitkami okolí – kdy budou mít děti, kdy budou mít svatbu, proč nechcete mít děti, nebo proč upřednostňujete kariéru před rodinou atd.

Rodina je základ

Jako společnost známe různé druhy rodin. „Ve vztahu k rodině v současnosti už manželství také není zárukou ani podmínkou vzniku rodiny. Předmětem mnoha diskusí je právě diverzifikace a pluralizace forem rodinného spolužití. Realita současnosti – to jsou také adoptivní rodiny, rodiny s jedním rodičem, rodiny, kde rodiče nejsou zosobášení, páry bez dětí, rodiny s homosexuálními rodiči atd.“ (Marková, 2012).

Biologické rodiny, pokud je vše v pořádku, mají zpravidla své biologické potomky. Pokud však není možné mít biologického potomka přirozenou cestou, může jít o řadu příčin, které počatí dítěte přirozenou cestou znemožňují. „Porucha v biologicko-reprodukční funkci nastává, když rodiče nemohou mít dítě (porucha plodnosti) nebo z genetických důvodů nechcou mít děti. Odmítání rodičovství z nebiologických příčin obvykle souvisí s osobnostním profilem rodičů nebo s narušením jejich vztahu. Za poruchu reprodukční funkce lze v určité míře pokládat také nezodpovědné přinášení mnoha dětí na svět v sociálně-nepřizpůsobivých rodinách a v rodinách těžce nemocných rodičů, kde není zajištěna řádná péče o dítě“ (Volná, 2003).

Pro dítě je velmi důležité, aby vyrostlo v rodině, pokud je to možné, v biologické rodině, kde jsou rodiče s dítětem v pokrevním vztahu. Pokud to možné není z určitých příčin, je pro dítě dobrou variantou, aby vyrostlo v sociální, ale harmonické rodině. Mohou to být například už zmiňované adoptivní rodiny, rodiny s jedním rodičem, rodiny s homosexuálními rodiči nebo i rodiny s profesionálními rodiči. Co se týče homosexuálních rodin, mnoho lidí i ve 21. století tyto páry či rodiny dokáže odsuzovat a to na základě svých představ. Nic však nenaznačuje, že by tyto páry nevěděly nebo nemohly vychovávat děti stejně správně a s láskou jako heterosexuálně založené rodiny. Dokonce výzkum o homosexuálních a lesbických rodinách nám přinesl zjištění, že tyto páry jsou stejně schopné vychovávat děti jako heterosexuální rodiče při adopci (Kay - Klykylo, 2012). Role profesionálního rodiče (Úrad práce, sociálny vecí a rodiny, 2017) je složitá. Jde o spojení role rodiče a role profesionála – vychovatele. Jde o velmi zodpovědnou a náročnou práci, která spočívá v neustálé péči o dítě, které má specifické potřeby, vzhledem k tomu, že nemůže vyrůstat ve své vlastní biologické rodině, protože jeho rodiče mu nemohou, nechtějí, nebo neví, jak zajistit péči. „Hlavním posláním profesionálního rodiče je naplnit jednu ze základních potřeb dítěte, a to potřebu blízké osoby, s níž si dítě vytvoří vztah. Tento vztah má být vzájemný, ne jednostranný“ (Úrad práce, sociálny vecí a rodiny, 2017). Adopce dětí je běžná i na Slovensku. Je to osvojení dítěte z dětského domova nebo jiné instituce. Co se týká výzkumů, „v meta-analýze o adoptovaných dětech (IJzendoorn a Juffer, 2006) se ukázalo jen malé zvýšení problémů adoptovaných dětí oproti běžným dětem, avšak výrazně více adoptovaných dětí bylo zastoupeno mezi klienty odborníků na duševní zdraví. Meta-analýzy porovnávající adoptované a neadoptované děti odhalily, že děti v adoptivních rodinách mají vyšší IQ a lepší výsledky ve škole než děti, které zůstaly buď v nefunkční rodině nebo instituci. Ve srovnání s běžnou populací dosáhly v IQ testech podobných výsledků, avšak trochu zaostávaly v školních výkoních a jazykových schopnostech a více adoptovaných dětí mělo problémy v učení“ (Van IJzendoorn - Juffer - Poelhuis, 2005 in Bohovicová, 2010). Adopce jako možnost pro děti bez rodičů nebo vyrůstající v nevhodných podmínkách má pozitivnější než negativnější vliv na vývoj dětí. Vždy je pro samotné dítě lepší, když vyrostne v biologické nebo i sociální rodině v harmonii, s láskou, pohlazením, důvěrou a v bezpečí než samo v dětském domově nebo v biologické či sociální rodině, ale bez bezpečí, lásky a harmonie.

Postmoderní společnost

„Postmoderní společnost bývá charakterizována jako pluralistická. Pojem postmoderní společnost označuje duchovní a společenskou klímu současné lidské společnosti. Je zde určitá snaha o reflexi. Tato společnost je proti uniformitě. Často i proti všem fungujícím nástrojům společenské kontroly. Odmítá absolutno v jakékoli oblasti – v umění, politice, mezilidských a sociálních vztazích. Klademe důraz na imaginativní pocity, v nichž se prolínají heterogenní světy a které směřují k rozdělení moci a k podpoře mnohosti současných životních kulturních i vědeckých koncepcí i sociálních vztahů“ (Laca, 2011).

„Osobitým rysem, která zásadním způsobem determinuje podstatu postmoderního bytí, je absence sociálních struktur. Rámy, s nimiž životní chování musí a může počítat, nezanikly úplně, ale již nejsou konstantní jako dříve“ (Bauman, 2006, in Polačková, 2012). „Pokud se přesouváme do fáze postmodernity, znamená to, že trajektorie sociálního vývoje nás odvádí od institucí modernity směrem k novému a odlišnému typu sociálního pořádku“ (Giddens, 1998, in Polačková, 2012).

Rodina v postmoderní společnosti

Význam rodiny v postmoderním světě (Kováčiková, 2022) „roste přímo úměrně s tím, jak si lidstvo neumí poradit se světovými problémy. Zatímco v minulosti byla rodina hospodářsky soběstačnou buňkou, rodiče pracovali doma a děti je bezprostředně pozorovaly, tedy výchova se realizovala spontánně. Tím získávaly potřebné vědomosti pro život, které byly doplňovány objasňováním a vysvětlováním mravných zásad a norem. V průběhu historického vývoje společnosti se spontánní rodinná výchova změnila na záměrnou, která byla doplňována především školní výchovou a vlivy prostředí. Mnohé tradiční hodnoty se změnily, zpochybnily, ale hodnota rodiny se zpochybňuje jen zřídka. Lidská společnost je ale zasahována různými civilizačními problémy, které neobchází ani rodinu. Proto jednou z naléhavých úloh, které odborníci usilují řešit, je posílení role rodiny. Od ní totiž očekávají následnou změnu mnoha problémů, když ne pro přítomnost, tak alespoň v blízké budoucnosti. Člověk, aby dokázal čelit nárokům života a sám sobě, potřebuje žít v základních jistotách, mít zakotvené základní hodnoty, které poskytuje jen rodina. Mnozí současní autoři zdůrazňují nezastupitelnou roli výchovy v ranném dětství v rodině.“

Podle de Singlyho (1999 in Mendelová, 2014) je „současná postmoderní rodina charakteristická tím, že je to rodina s intimními vztahy, která představuje jakýsi fungující „soukromý prostor“ pro spolužití osob, které spojuje. Vyčlenila se v ní vztahová zóna (vztah mezi mužem a ženou – vztah afinity, vztah mezi rodiči a dětmi – vztah filiace), prolnutá citovou blízkostí manželů (často ještě v období předmanželské známosti, rozhodnutí o jeho potvrzení manželstvím a počatí dítěte).“

Problémy rodičovství v postmoderní společnosti

Už od dávné historie, od té doby, co lidé začali zakládat rodiny, můžeme pozorovat, že vždy v každé době měli lidé, kteří byli součástí rodin, určité problémy či úskalí. Každou dobou, každým stoletím se tyto problémy měnily – některé více a některé méně. Některé úplně odeznívaly a některé nové se naopak přidávaly. Tyto problémy, jimiž rodiny procházejí a které rodiče během výchovy svých dětí prožívají, se mění, dá se říci i v průběhu několika desetiletí či někdy i několika let. Problémy, resp. krize, které se vyskytují v postmoderní společnosti, je několik, ale my jsme vybrali pro nás ty nejpodstatnější, nejzávažnější, o kterých si myslíme, že je důležité a urgentní najít co nejdříve řešení.

L. Rovňanová (2011, s. 266, in Kováčiková, 2022) mezi krize současné rodiny řadí:

1. „Malá angažovanost rodičů při výchově dětí, nárůst agrese“

Agrese se u dětí může projevovat z různých důvodů. Je zde šance, že děti mohou agresi zdědit po rodičích nebo jiných rodinných příslušnících. Dokonce je zde až 60% šance, že děti zdědí genetické predispozice k agresivitě po svých předcích. Dalším a to mnohem důležitějším faktorem je, že děti na téměř 90 % přejímají chování svých rodičů – tedy doslova kopírují to, co vidí doma. Stačí, že dítě doma vidí agresivní, negativní nebo násilné chování a může toto chování vysvětlit jako správné, a proto bude i ve svém okolí „aplikovat“ podobný způsob jednání. Kromě toho, že dítě takové chování vidí doma nebo ve svém blízkém okolí, může se stát, že dítě agresivitou chce na sebe upoutat, pokud se cítí nevšímáno rodinou či přáteli. Agrese či hrubé, nemorální a neadekvátní chování má za následek hlavně příliš malou angažovanost rodičů výchově dítěte. Bohužel ve většině případů tito rodiče nemají buď čas na své děti a jejich výchovu, nebo je jejich výchova natolik lhostejná, že nechají své děti, aby se „vychovávaly“ samy. Zde nastává další problém, protože většinou tito rodiče nechtějí vidět nebo nevidí, že jejich dítě se nechová v souladu se zásadami slušného chování, a proto je pak docela těžké řešit chování jejich dítěte, když oni žádný problém v tomto chování nevidí.

Mohli bychom k tomuto problému, kterému čelí mnoho rodin, přidat i problém, který si myslíme, že je spjatý s problémem agrese a výchovy a to je nevyužívání výchovných stylů, respektive využívání liberálního výchovného stylu rodiči. Ve výchově dětí známe několik výchovných stylů. Mezi tyto styly patří i liberální styl výchovy, který se zaměřuje na akceptování a upřednostňování potřeb a požadavků dítěte před požadavky a potřebami rodiče. „Rodič uplatňuje volný styl působení bez výrazného kladení požadavků na aktivitu a jednání dítěte a bez vhodného zatěžování a zapojování dítěte do života rodiny“ (Tamášová, 2006). Je otázkou, zda rodiče dělají větší chybu, když vůči dítěti neuplatňují žádnou výchovnou metodu, nebo když uplatňují liberální, ale podle nás nevhodný výběr stylu výchovy dítěte. Dítě potřebuje v rodičích vidět určitou autoritu, potřebuje znát hranice, co si může a co nemůže dovolit, potřebuje vidět, jak rodina funguje a kdo v ní má jaké postavení, úlohy a funkce.

2. „Nedostatečně efektivní způsoby vyučování ve škole“

O tom, že ve škole se žáci nejen učí, ale i vychovávají, víme všichni. Podle pedagogického slovníku je výchova „cílené a plánovité formování člověka a zajištění společensko-pedagogických podmínek, která umožňuje všestranný rozvoj osobnosti a rozvíjení svých schopností v plné míře“ (Prucha, 1999). Proces výchovy by měl být součástí každého jedného předmětu bez rozdílu. Avšak nejvíce prioritním předmětem, který by mohl a měl pomoci výchově žáků ve školách, je předmět etická výchova, která je „od dob, kdy byla zavedena jako experimentální předmět, charakterizována především jako výchova k prosociálnosti. Jejím základem byla psychologie výchovy k prosociálnosti vytvořená počátkem 90. let ve Španělsku profesorem R. R. Olivarem. Tento systém v sobě integruje 10 atributů tvořících správné chování“ (Fridrichová, 2012). Pokud však tento systém výchovy ve škole zklamává z jakéhokoli důvodu, můžeme mluvit o nedostatečně efektivním způsobu výchovy a vzdělávání ve škole.

3. „Příležitosti a ohrožení IKT a vliv médií“

Novodobé technologie mají své klady i zápory. Měly by nám život ulehčovat, pomáhat nám, šetřit čas, informovat nás atd. Avšak bohužel kromě těchto skvělých vymožeností nám přinášejí i negativní stránky. Nejenže nás připravují o náš čas v negativním smyslu, dokonce se může stát, že budeme na nich závislí. Kromě závislosti na technologiích mají na děti, ale i na dospělé, vliv samotná média, ať už prostřednictvím rádia, televize, internetu atd. Často se stane, že na internetu najdeme nesprávné nebo mylné informace, ale mohou je nám podávat i média například prostřednictvím televize. Když jsou média a technologie už neoddělitelnou součástí každodenního života, nemůžeme se ubránit tomu, aby se z nich nestali nástroje závislosti. Nejde jen o závislost na mobilech či tabletech, ale také o závislost na názoroch druhých, protože média nás dokážou tak mást či oklamat, že se velmi snadno stane, že člověk ztratí zdravý pohled na věc, svůj názor i postoje. Je proto velmi potřebné, aby jako lidé uměli správně a s triezvou myslí posoudit informace, které slyšíme nebo čteme, a abychom k nim dokázali zaujat vlastní názor a postoj.

4. „Příležitosti a způsoby trávení volného času dětí“

To, jak tráví volný čas dnešní děti, víme všichni – velmi neefektivně. Trávení volného času už není to, co bývalo – když děti celý volný čas trávily venku, hrály se různé hry, stavěly bunkry, hrály si s hračkami, jely na kole a vymýšlely si aktivity samy… nebo dokonce navštěvovaly množství kroužků, takže poprvé po škole a kroužku neměly čas nudit se. Dnes děti musí aktivitu vymyslet buď rodič, starší sourozenec, nebo pokud žádnou aktivitu nemají, využijí dostupnou novodobou techniku – počítač, tablet či mobil. Zde bychom mohli navázat na předchozí problém. V době pandemie bylo vše mnohem složitější a i dítě zabavit nebo zaujmout je velmi těžké, když uzavřením škol a kroužků trpí nejvíce jeho psychika. Nejen v době pandemie, ale i v běžném životě je těžké dítě přimět chodit na nějaký kroužek nebo dělat něco smysluplného. Podle psycholožky Nory Laukovej (2020) je „část, který tráví děti mimo školu, navázána na to, jaké mají rodiče priority. Je potřeba, aby s dětmi trávili čas a aktivity, které společně vykonávají, byly pro děti nejen poučné, ale i zábavné.“ Podle ní mnoho rodičů má zájem, aby se jejich dítě rozvíjelo i mimo školu, ale je však alarmující, že téměř polovina dětí nenavštěvuje žádný kroužek. „Je to dáno tím, že tyto děti nemají zájem a tráví čas jinak, nebo rodiče preferují jiné formy aktivit než zájmové kroužky. Zdraví prospívá, že děti navštěvující kroužky preferují hlavně ty sportovní a pohybové“ (Lauková,2020).

5. „Tlak na výkon a úspěšnost dětí a negativní důsledky současného životního stylu na zdraví dětí“

Neraz si můžeme všimnout, že hlavně dnešní rodiče vyvíjejí na své děti přehnaný tlak. Přihlašují je do velmi mnoha kroužků, musí mít ve škole dobré známky, musí být oblíbení mezi kamarády, musí pomáhat s domácími pracemi atd. Dnešní děti, jako by ani neměly čas užívat si své dětství. Nejenže jim ho kradějí zmíněné moderní technologie, ale ještě přehnané nároky, tlak na úspěšnost či výkon od samotných rodičů. Děti kromě školy musí navštěvovat ještě více kroužků, učit se do školy na druhý den, pomáhat doma a na odpočinek jakoby nezbývá čas… a na dětství už vůbec ne. Žijeme ve spěchající době, kde si i rodiče asi zapomínají uvědomovat, že doma vychovávají děti, které mají nárok na svoje dětství a nejsou to roboti, kteří budou vykonávat vše, co se jim přikáže. Není to dobré ani pro jejich fyzické, ani pro duševní zdraví. Jak vyjádřila pražská dětská psycholožka K. Porazilová: „stále se zvyšuje tlak na výkon, na individuální úspěšnost a dokonalost, být dobrý je málo, musím být něčím výjimečný. Jako by už nestačilo být spokojený a šťastný, jako by skromnost ztratila na své hodnotě“ (Dušková, 2019). Dítě samo často nedokáže uvědomit, že je příliš přetíženo, a právě proto by na to měli dohlížet dospělí, tedy rodiče. Musí vnímat své děti, musí vědět, kdy je čas na práci a kdy na odpočinek pro své dítě, ale také je velmi důležité vnímat i varovné signály, které dítě dává neverbálně, že je opravdu přetížené a potřebuje si odpočinout.

Podle nás mezi další problémy či krízy, které se vyskytují v dnešních rodinách, patří:

6. Život v neúplné rodině

I život v neúplné rodině může mít na dítě velmi velký vliv. Ať už se jedná o osamělé matky či otce nebo o děti z rozvedených rodin, pokud jsme to sami neprožili, ani neumíme si představit, jaké je to žít v neúplné rodině.

Rozvodem se rozumí právní ukončení manželství. Když lidé uzavírali manželský svazek, byli přesvědčeni, že to bude trvat navždy. I když se v manželství objevily nějaké problémy, snažili se je převážně společně řešit, ne hned ukončovat vztah. Stejně jako se měnila a vyvíjela rodina, tak se vyvíjeli i lidé a mezilidské vztahy. Dnešním vztahovým fenoménem v postmoderní společnosti je, že když se ve vztahu něco pokazí, jen velmi málo párů to chce řešit nebo vyhledat odbornou pomoc jako párového terapeuta či manželskou poradnu. Dnes páry své neshody, konflikty, odlišné názory řeší hned rozchodem nebo rozvodem. A největší dopad to má na samotné děti, pokud jich mají. Rozvody byly v naší společnosti od nepaměti, ale během posledních dvou let pandemie se počet návrhů na rozvod na Slovensku snížil. Jak uvádí MSSR (2021), „počet návrhů na rozvod se v roce 2020 v porovnání s rokem 2019 snížil o 10,6 procenta z 11,6 tisíc na téměř 10,4 tisíc. Mezi lety 2018 a 2019 klesl počet návrhů na rozvod jen o 197 podání, což představuje 1,67 procenta. Mírně klesající trend návrhů na rozvod Slovenská republika zaznamenává pravidelně od roku 2010. Nemusí to nutně znamenat stabilizaci instituce manželství, může to znamenat změnu společenských vztahů a rodinných stereotypů, tedy různé způsoby spolužití partnerů.“

Podle odborníků můžeme u dětí, jejichž rodiče se rozvádějí nebo se rozvedli, pozorovat určité problémy jako například (Érseková, 2018): - problémy se zvládáním hněvu – hněv na sebe, hněv na rodiče, - neposlušnost, vzdorovitost, - porušování pravidel doma, v mateřské škole, ve škole, - smutek, depresivní prožívání, - úzkost, nejistota, bezmocnost, - nedůvěra a pochybnosti, - pocit zoufalství a pocity viny, - pocit bolesti.“

Na dětech může odloučení rodičů zanechat nejhlubší a největší stopy, větší než u samotných rodičů, kteří se rozvádějí. Tyto stopy mohou být viditelné, ale i skryté, a mohou se projevit i po několika letech, například v podobě problémů v jejich partnerských vztazích. Proto je velmi důležité, aby si vždy manželé, kteří mají děti, velmi dobře promysleli takovýto závažný krok ve svém partnerském životě, protože to neovlivní jen je, ale nejvíce jejich děti.

7. Problém vytvořit si a osvojit si hodnoty

Mít hodnotový systém je velmi důležité pro každého člověka. Hodnoty by každému z nás měli být vštěpeny od mala naší rodinou a později bychom si každý z nás měli utvářet své vlastní hodnoty. Někteří lidé ale mají problém přijmout a zejména nevytvořit si nějaké vlastní hodnoty, které budou pro ně hodnotné. Když se lidí zeptáme, jaké mají hodnoty, velmi málo z nich nám jich jmenuje alespoň pět, protože není nejčastějším problémem, že by žádné neměli (nebo je mají málo), ale to, že mnoho lidí ani netuší, co slovo hodnota skutečně znamená. Mnoho dospělých lidí nemá jasno v tom, co je pro ně hodnotné, jaké mají hodnoty, resp. se podle svých hodnot nechovají nebo je často porušují. A protože jsme už zmiňovali, že dospělí a hlavně rodiče jsou pro děti jako zrcadlo, je velmi pravděpodobné, že pokud u dospělých takovéto chování vidí, budou ho opakovat i ony. Je proto velmi důležité, aby i dospělí jedinci měli své hodnoty, drželi se jich a především aby své děti vedli k nastavování si hodnot.

Závěr

Na závěr můžeme konstatovat, že lidská reprodukce v dnešní postmoderní společnosti začíná klesat nebo je odkládána do vyššího věku – ale nemusela by, kdyby se podařilo zlepšit rodinnou politiku. A nejen ta, bude třeba pracovat i na lepší ekonomické situaci mladých lidí, kteří jsou v reprodukčním věku, aby byli více motivováni mít děti a nebáli se, že nebudou moci ekonomicky zajistit svou rodinu. Bylo by vhodné pracovat na tom, aby se průměrný věk prvorozených matky snižoval, a ne zvyšoval. Bylo by vhodné zavést programy, které by ženám – budoucím matkám – nabízely možnost mít v mladém věku i děti a současně si mohly plnit své sny – ať už jde o vzdělávání, cestování, kariéru atd. Problémy postmoderní rodiny se týkají všech rodin bez rozdílu. Rodina si za poslední století prošla poměrně velkou viditelnou změnou, což skutečně vedlo i ke změnám v problémech, které se v dnešních postmoderních rodinách vyskytují. Z vyznačených problémů rodičovství bychom si vybrali na závěr dva za nás nejpodstatnější – a to zanedbávání výchovy dětí a vliv médií a IKT – protože nic není pro nás horší než když budeme mít společnost s nemorálně jednajícími lidmi, bez vlastního názoru či úsudku a závislé na nejmodernějších technologiích. Problémů je samozřejmě mnohem více než jen těch, které jsme zmínili a které jsme vybrali jako nejzávažnější, ale my tyto problémy rodičovství pokládáme za nejdůležitější, které by se měly v krátkém čase řešit a hledat na ně nejvhodnější řešení. Vždyť děti jsou přece naše budoucnost a jednou budou ony tvořit naši společnost – proto bychom neměli zanedbávat jejich výchovu a vzdělávání, ale měli bychom se jim věnovat s láskou, úctou a pokorou.

Autorka: Mgr. Zuzana Uličná Příspěvek vznikl díky podpoře grantu UGA 5/11/2022 - Postoje k materstvu a jejich etické kontexty.

Seznam bibliografických odkazů

BOHOVICOVÁ, Petra. Náhradná rodina ako systém: jej vznik, adaptácia a fungovanie. Brno, 2010. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Řiháček, PhD.

DICTIONARY.ORG, 2020. [online] [cit. 2022.01.15]. Dostupné z: https://dictionary.apa.org/biological-family

FRIDRICHOVÁ, P. 2012. Komplexná prosociálnosť v etickej výchove. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela. 2012. 59 s. ISBN 978-80-557-0353-4.

CHORVÁT, I. – ĎŽAMBAZOVIČ, R. 2015. Rodina na Slovensku v teórii a vo výskume. Bratislava: STIMUL. 2015. 181 s. ISBN 978-80-8127-152-6.

IDNES.CZ, 2019. [online] [cit. 2022.01.08]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/deti-krouzky-volny-cas-stres-pretizene.A190601_202402_deti_abr

INFOSTAT.SK, 2003. [online] [cit. 2022.01.13]. Dostupné z: http://www.infostat.sk/vdc/pdf/tajov/volna.pdf

KAY, J. – KLYKYLO, W. 2012. Clinical Child Psychiatry. John Wiley & Sons. 2012. 552 s. ISBN 9781119962229.

KOVÁČIKOVÁ, D. 2021. Rodina ako sociálny činiteľ. [online] [cit. 2022.01.09]. Dostupné z: https://www.pdf.umb.sk/dkovacikova/oznamy-pre-studentov/studijny-text-rodina-ako-socializacny-cinitel.html LACA, S. 2011. Identita postmoderného človeka a výchovy. In: Prohuman [online] [cit. 2022.01.07]. Dostupné z: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/identita-postmoderneho-cloveka-a-vychovy

LACA, S. 2011. Rodina ako primárne prostredie v spoločnosti. In: Prohuman [online] [cit. 2022.01.08]. Dostupné z: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/rodina-ako-primarne-prostredie-v-spolocnosti

LAUKOVÁ, N. 2020. cit 10.01.2022. https://www.skolske.sk/clanok/53942/odbornicka-deti-by-nemali-volny-cas-travit-pasivne-potrebuju-zaujimave-aktivity

Slovník spoločenských vied. 1997. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1997. 303 s. ISBN 8008010401.

MARKOVÁ, D. 2020. O sexualite, sexuálnej morálke a súčasných partnerských vzťahoch. Nitra: Garmond. 2020. 264 s. ISBN 978-80-89148-76-9.

MENDELOVÁ, E. 2014. Súčasná postmoderná rodina a vnútrorodinná deľba práce. In: Sociální pedagogika / Social Education. ročník 2, číslo 1, str. 11-21. ISSN 1805-8825.

Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky, 2021. Dostupné z: https://www.justice.gov.sk/Stranky/aktualitadetail.aspx?announcementID=3350

MOŽNÝ, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: Slon. 2006. 311 s. ISBN 808642958X. PASTERNÁKOVÁ, L. 2015. Rodina a súčasná spoločnosť. In: Vychovávateľ, roč. 63, č. 9-10, s. 2-6. ISSN 0139-6919.

POLAČKOVÁ, A. 2012. Krátka reflexia k ponímaniu k ponímaniu moderny a postmoderny. In: Annales Scientia Politica, roč. 1, č. 1.

POPPER, M. a kol. 2013. Kontexty ľudskej reprodukcie na Slovensku. Bratislava: Ústav výskumu sociálnej komunikácie SAV. 2013. 105 s. ISBN 978-80-970234-5-4. PRŮCHA, J. 1999. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1999. 400 s. ISBN: 978-80-262-0403-9.

PRŮCHA, J.–WALTEROVÁ, E.–MAREŠ, J. 2009. Pedagogický slovník. 6. aktualiz. rozšířené vyd. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6.

SLOVENSKYPACIENT.SK, 2018. [online] [cit. 2022.01.08]. Dostupné z: https://slovenskypacient.sk/rozvod-a-deti-problemy-deti-po-rozvode-vplyv-rozvodu-na-dieta/

TAMÁŠOVÁ V. 2006. Teória a prax rodinnej edukácie. Bratislava: SAPIENTIA. 2006. 210s. ISBN 8089229018.

UPSVR.SK, 2017. [online] [cit. 2022.01.15]. Dostupné z: https://www.upsvr.gov.sk/socialne-veci-a-rodina-1/rodina/nahradna-starostlivost/chcem-sa-stat-profirodicom.html?page_id=262371&urad=240879

VAN IJZENDOORN, M. H. – JUFFER, F. 2006. The Emanuel Miller memorial lecture 2006: Adoption as intervention. Meta-analytic evidence for massive catch-up and plasticity in psysical, socio-emotional, and cognitive development. The Journal of Child Psychology and Psychiatry, vol. 47, 1228 – 1245 s.

Zákon č. 36/2005 Z. z. zo dňa 11.02.2005, Zákon o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov