Úvod
Občanské vzdělávání dospělých – v odborné literatuře, zejména té psané německy, se jako rovnocenné označení používá „politické vzdělávání dospělých“ – patří z historického i současného pohledu k hlavním druhům dalšího vzdělávání (např. Beneš, 2014; Veteška, 2016; Zákon č. 568/2009 Z. z. o celoživotním vzdělávání). Lze říci, že jeho historie se překrývá s celkovou historií vzdělávání dospělých, které mělo už od svých (kvaziinstitucionálních) začátků na konci 19. století – v tzv. měšťanských vzdělávacích kroužcích, případně ještě výrazněji v souvislosti s dělnickým hnutím – samo o sobě politickou funkci. Motto „poznání je moc“ bylo leitmotivem organizovaných vzdělávacích aktivit, při nichž šlo, samozřejmě, o společenskou, resp. politickou moc (Nuissl, 2007).
Občanské vzdělávání dospělých „je obecným souhrnným označením pro záměrně organizované podujatí v mimoškolní oblasti za účelem racionální analýzy politické reality a s cílem vytvářet kompetence, které mají člověku umožnit (lépe) se orientovat v politické oblasti. Jako ‚politické‘ se přitom – podle řeckého původního významu slova – chápe ‚veřejné záležitosti‘, (...)“ (Behrens, 1994, s. 208)
Jeho žádoucí výsledky se popisují různě, např. schopnost kritiky, schopnost orientovat se a konat, účast nebo angažovanost. Länge (In: Nuissl, 2007) považuje za kompetence politicky vzdělaného člověka přijímání a zpracování informací, komunikaci s druhými, vytvoření si vlastního názoru, angažovaný přístup ke skutečnosti. Podle Nuissla jde o nejvšeobecnější definici politických kompetencí, na které se tento druh vzdělávání dospělých zaměřuje.
Pravdaže, představy o jeho cílech jsou různé. Například podle autorů Scheuericha, Pohla a Hufra (2004) má jít o regulativní ideje (zodpovědnost, autonomnost, emancipaci, osvětu, humanitu), klíčové kompetence (schopnost utopie a připomínání, globální myšlení, reflexi, souvislé myšlení a další) a politické kompetence (přijetí odpovědnosti, občanská angažovanost, schopnost přijímat rozhodnutí atd.). * Poznámka ke schopnosti utopie:* představy o demokracii se soustřeďují nejen na současnost, ale také na budoucnost. Týkají se jak individuálních přání a společenských možností, tak jejich prospektivního zvažování – tuto schopnost označuje Negt (1998) jako „schopnost utopie“. Ta na jedné straně zahrnuje prospektivnost (zaměření na budoucnost), protože bez utopického referenčního bodu možné lepší společnosti se dá rozvíjet sociální filosofie právě tak málo, jako pedagogika bez pedagogické utopie, tj. bez představy možné emancipující formy seberealizace člověka. Pedagogika by bez této praktické opce na budoucnost byla nemyslitelná (Bernhard 2012, S. 22). Na druhé straně se schopnost utopie týká připomínání utrpěných zranění a ztrát, o rozporů a hledání, které jsou lidskému životu vždy vlastní.
Pro Šeráka a Dvořákovou (2009, s. 33) je „ideálním cílem politického a občanského vzdělávání (...) potřeba vybavit jednotlivce informacemi a dovednostmi, které mu pomohou zvládnout plně jeho společenskou roli občana. Konkrétně to znamená dospět do stavu, kdy je občan schopen zodpovědně rozhodnout se, srozumitelně formulovat svůj názor, orientovat se v okolním společenském uspořádání a zároveň se aktivně podílet na veřejném životě.“ Veteška (2016) naproti tomu jako hlavní cíl a výsledek uvádí plnou sociální integraci a aktivní občanství.
Ve vyjmenování různých cílových kategorií občanského vzdělávání dospělých bychom mohli pokračovat dál. Podstatné však je, že toto vzdělávání vytváří širší základy pro kultivaci člověka jako občana, pro jeho adaptaci na měnící se společenské a politické podmínky, slouží k urychlení a dotváření socializace a občanské hodnotové orientace. Zároveň zahrnuje etickou, estetickou, právní, ekologickou, všeobecně-vzdělávací, zdravotní, tělovýchovnou, filozofickou, náboženskou, politickou, občanskou a sociální problematiku (Palán, 2002; Palán, Langer, 2008). Zároveň je jedním z účinných prostředků pro řešení problémů nedostatečné funkčnosti současných demokracií a aktuálních společenských problémů (např. Smékal a kol., 2010; Kopecký, 2013; Strouhal, 2013; Veteška, 2016).
Aktuální problémy občanského vzdělávání dospělých
S ohledem na naznačený význam občanského vzdělávání dospělých je překvapivé, že andragogický výzkum, nejméně ten slovenský, mu až na několik výjimek, např. Krystoň, Sládkayová (2018), Sládkayová, Krystoň (2019), Sládkayová (2019a; 2019b; 2017), Drobná (2010), nevěnuje náležitou pozornost. Tento stav je z našeho pohledu překvapivý i proto, že digitální transformace společnosti je již v plném proudu a zasahuje všechny společenské systémy, včetně těch politických: volební kampaně jsou plné „botů“ a analýz „big data“, žurnalistika zase „leaků“ a „fake news“ a nové digitální participační modely zásadně mění politickou komunikaci a způsob rozhodování. Tyto nové fenomény a mechanismy současně s sebou přinášejí vysoký stupeň nejistoty. Její zvládnutí předpokládá mimo jiné mediální gramotnost a schopnost kriticky uvažovat. Na tomto pozadí se vzájemně prolínají cíle občanského vzdělávání dospělých s mediálním vzděláváním.
V rámci tohoto článku proto chceme zaměřit pozornost andragogické obce na potřebu systematického zkoumání občanského vzdělávání dospělých. Tato potřeba je o to naléhavější, že naše společnosti jsou nedostatečně připraveny čelit novým problémům, mezi které za nejzávažnější v současnosti považujeme fenomén tzv. fake news. Důvodem je, že fake news, tzn. „informace, které úmyslně napodobují formát zpravodajství nebo jiného produktu žurnalistiky, přičemž jejich tvůrci své publikum úmyslně uvádějí v omyl zkreslováním reality“ (Krátky slovník hybridných hrozieb, 2021), zasahují celosvětový informační prostor, narušují otevřenou, svobodnou a férovou veřejnou diskusi, která je podstatou všech demokratických společností. Navíc společenské krize a stresové události, jako např. současná pandemie COVID-19, pouze usnadňují šíření fake news a nejrůznějších konspiračních teorií, protože těmto zprávám mohou lidem pomoci vyrovnat se s pocity úzkosti a nedostatku kontroly (srov. např. Šrol, Ballová Mikušová, Čavojová, 2021).
Zvlášť nebezpečnou podskupinou fake news jsou tzv. dezinformace, tj. nepravdivé informace šířené se záměrem škodit (podrobně k dezinformacím, mechanismům a k důsledkům jejich šíření, stejně jako k možným strategiím jejich řešení viz např. Európska komisia, 2018a; 2018b; 2020; Hajdu et al., 2020a; 2020b; Reuters Institute, 2017; Wardle, Derakhshan, 2017; World Health Organization, 2020). Hlavními důvody jejich nebezpečnosti jsou nebývalý rozmach sociálních médií a nízká úroveň mediální gramotnosti jejich uživatelů.
Rozvoj mediální gramotnosti je proto jedním z nutných předpokladů toho, aby dospělí lidé dokázali alespoň identifikovat hrozby vyplývající nejen z nepravdivých zpráv, ale také z tzv. cybermobbingu, radikalizace či internetové kriminality a stali se vůči nim imunní. Měli by být také schopni těmto problémům čelit a řešit je.
Mediální gramotnost se totiž týká více než vzdělávání o médiích samotných. Výuka pomocí médií není mediální gramotností. Není jí ani tvorba médií, přestože mediální gramotnost by ji měla zahrnovat také. Mediální gramotnost je zároveň i kritikou médií a znamená myslet kriticky (Bisovsky, 2018).
Kritické myšlení, tzn. využívání logiky a argumentace k identifikaci silných a slabých stránek alternativních řešení, závěrů nebo přístupů k řešení problémů, je dovedností klíčového významu nejen v rámci mediální gramotnosti, ale i na trhu práce (např. World Economic Forum, 2020).
S ohledem na tyto skutečnosti je jen těžko pochopitelné, že problematika rozvoje mediální gramotnosti a kritického myšlení ještě dnes není běžnou součástí andragogického diskurzu (o občanském vzdělávání dospělých). Pozornost v tomto směru se soustřeďuje především na děti a mládež. Potvrzuje to i zpráva Európskeho audiovizuálneho observatória s názvem Analýza praktík a opatrení na podporu mediálnej kompetencie (2016), podle níž pouze velmi málo zemí nabízí dospělým lidem vzdělávací aktivity na rozvoj jejich mediálních kompetencí.
Navíc na Slovensku doposud neexistují vzdělávací programy typu „train-the-trainer“ zaměřené na zprostředkování praktických dovedností a metod lektorům k rozvoji mediální gramotnosti a kritického myšlení dospělých. Je třeba zvýšit citlivost samotných lektorů vůči různým druhům fake news a naučit je identifikovat tyto informace. Lektoři by také měli znát způsoby šíření a dopady fake news na život lidí a demokratické společnosti. Nejinak nezbytné je, aby sami v procesu vzdělávání a poradenství dokázali média využívat a/nebo vytvářet a byli přitom schopni kritické reflexe.
Další neméně závažnou výzvou, které nyní naše společnosti musejí čelit a která by si nepochybně zasloužila pozornost andragogického výzkumu, je už zmíněná pandemie COVID-19. Opatření přijímaná k jejímu zvládání totiž působí další tvrdou ránu demokracii, která je v Evropě už tolikrát v krizi. Vládne se především prostřednictvím nařízení a vyhlášek, které od občanů požadují, aby byli zodpovědní a zůstali doma. Obvykle se však mlčí o strukturálních rámcových podmínkách – Michel Foucault by to nazval biopolitickým režimem. Kromě ochrany obyvatelstva přináší „covidpolitika“ i masivní omezování jeho základních práv (srov. Luksik, Vater, 2021).
Navíc není úplně jasné, na čem tato politika spočívá, protože hranice mezi „legitimními“ fakty expertů, názory a náboženskými systémy je zjevně stírána. Zároveň mediálně nafouknutá polarizace mezi „popírači COVIDU-19“, „odpůrci očkování“, „konspirátory“ a „osvícenci“, „zodpovědnými“ a „rozumnými“ zastírá zásadní deformace, rozdíly a protiklady, které pandemie jen umocnila. Zdá se, že demokracie západoevropských států přicházejí o prostor pro diskusi a hledání konsenzu. Čím dál více lidem připadá, že na otázkách „covidového lockdownu“ (tamtéž) jsou založených na faktech, hodnotné a přijatelné jen jejich vlastní názory.
Mimochodem, lockdown a s ním související uzavírání vzdělávacích institucí i přes digitální technologie a možnosti, které nabízejí, velmi zkomplikoval kritickou diskusi o krizi a krizové politice. Občanské vzdělávání dospělých, jehož charakter je výrazně společenský a komunitní, přišlo kvůli lockdownu o důležitý prostor a v současnosti prochází krizí.
Aktuální úkoly a otázky občanského vzdělávání dospělých
Z dosud uvedeného vyplývá pro teorii a praxi občanského vzdělávání dospělých množství úkolů, jejichž plnění předpokládá také systematický andragogický výzkum. Ten by se v souvislosti s fenoménem fake news podle našeho názoru měl zaměřit především na:
- Identifikaci a analyzování aktuálního stavu, resp. úrovně teoretického rozpracování a praktické realizace občanského vzdělávání dospělých na Slovensku a možnosti jeho rozvoje reflektující současné společenské problémy a vývojové trendy.- Analyzování fake news jako společenského fenoménu z perspektiv různých disciplín, tj. rozbor jeho různých aspektů jako předpokladu interdisciplinárního přístupu a následná integrace výsledků analýz do andragogické teorie.
- Identifikaci a analyzování teoretických a praktických přístupů k rozvoji mediální gramotnosti a kritického myšlení dospělých uplatňovaných doma i v zahraničí při eliminaci vlivu fake news.
- Vytvoření modelu rozvoje mediální gramotnosti a kritického myšlení dospělých. Takový model by zároveň sloužil jako základ pro navržení konkrétních intervenčních (tj. vzdělávacích, poradenských a osvěta) přístupů k rozvoji mediální gramotnosti a kritického myšlení pro vybrané cílové skupiny dospělých a pro vybrané vzdělávací instituce. Jednou ze skupin, která by si v kontextu šíření fake news a rozvoje mediální gramotnosti a kritického myšlení zasloužila pozornost andragogů, jsou učitelé. Až 31 % učitelů II. stupně základních škol si myslí, že očkování proti koronaviru je přípravou na čipování lidí. Pravidelné nošení roušek má negativní zdravotní důsledky věří až 39 % učitelů. Vyplývá to z nejnovějšího reprezentativního průzkumu agentury Focus, který byl realizován pro stranu Spolu a EPP (Strana SPOLU, 2020). Z dalších výzkumných zjištění vyplývá, že až 53 % učitelů by svým žákům jako důvěryhodný zdroj doporučilo časopis Zem a vek (Piško, 2020; Goda, 2019). Další, z našeho pohledu důležitou cílovou skupinou jsou mladí dospělí ve věku 18 až 24 let, kteří podle Reuters Institute (2017) jako hlavní zdroj zpráv využívají sociální média. Lze předpokládat, že sociální izolace vyvolaná pandemií COVID-19 tento trend výrazně umocňuje. Jsou to právě sociální média, která společně s novými technologiemi umožňují šíření fake news (především však dezinformací) a to dosud bezprecedentní rychlostí a s mimořádnou přesností cílení (např. Európska komisia, 2018).
V kontextu pandemie COVID-19 by zase, jak se domníváme, bylo potřeba zohlednit alespoň následující tematické oblasti a otázky (podobně Luksik, Vater, 2021).
Občanské vzdělávání dospělých v době pandemie COVID-19
- Jaké úkoly vyplývají pro vzdělávání dospělých z konfrontace s „pandemickou politikou“? Jak lze skloubit vládnutí v nouzovém stavu s demokracií a se základními legislativními a ústavními právy?
- Lze v době COVID-19 hovořit o radikalizaci přenášení odpovědnosti na jednotlivce (i za vlastní zdraví)? Jakou roli při tom hraje vzdělávání dospělých? Nejsou taková řešení redukována jen na jakousi sebaoptimalizaci? Jaké námitky to může vzbudit?
- Co znamená ztráta demokratické možnosti shromažďovat se? Jakým způsobem lze pomocí vzdělávání dospělých vytvořit povědomí o základních demokratických právech?
Občanské vzdělávání dospělých a otázky „kritiky“
- Je úkolem vzdělávání dospělých podporovat solidaritu a konformitu, nebo naopak odpor/protest a kritiku vůči formám vlády a nařízení souvisejících s pandemií?
- Jak by mohla vypadat solidární a demokratická forma kritiky a jak tomu může pomoci vzdělávání dospělých?
- Jak lze pomoci občanům stát se kritickými a emancipovanými v podmínkách „post truth“ (postpravdy), fake news, alternativních faktů, COVID-19 a zákazu vycházení? Jaké jsou v této souvislosti úkoly vzdělávání dospělých?
Transformace občanského vzdělávání dospělých a nové příležitosti
- Které nové formy shromažďování a organizace – a tím zároveň potenciální místa vzdělávání dospělých – vznikly během krize?
- Které nové sítě vzdělávání dospělých vznikly během a prostřednictvím krize a které naopak zanikly? Jakou roli při tom hrají technika a digitalizace? Přinášejí nové možnosti účasti, nebo přispívají k vyloučení?
- Lze COVID-19 chápat jako příležitost pro politizaci ve smyslu probuzení zájmu o otázky vládnutí? Kdo by měl být odpovědný za kritické vzdělávání dospělých?
Závěr
Cílem tohoto článku je zaměřit pozornost slovenské andragogické obce na význam občanského vzdělávání dospělých a na potřebu jeho systematického zkoumání. Tato potřeba je o to naléhavější, že naše společnost je nedostatečně připravena na to, aby čelila novým problémům, mezi které považujeme aktuálně za nejzásadnější fenomén „fake news“ a pandemii COVID-19. Jejich společenské a politické důsledky jsou natolik závažné, že občanské vzdělávání dospělých, jakožto jedna z oblastí zkoumání (kulturně-osvětové) andragogiky, je nejen musí začlenit do svých témat, ale také musí navrhnout konkrétní koncepce, strategie a intervence s cílem rozvíjet alternativy k existujícímu systému a společenským strukturám, stejně jako rozvíjet a upevňovat demokracii a demokratické myšlení dospělých lidí.
Samozřejmě, společenské a politické dopady „fake news“ a pandemie COVID-19, stejně jako související úkoly a otázky, nelze zvládnout jen v rámci jedné disciplíny. Mají totiž mnoho psychologických, sociálních, ekonomických, politických, právních a dalších aspektů, které řeší jiné disciplíny a které musí andragogika zahrnout do svých úvah. Tyto skutečnosti odůvodňují potřebu tvorby účinných interdisciplinárních řešení. Andragogika zde může poskytnout pomoc v tom smyslu, že se „snaží převést životní problémy jednotlivce a společnosti na problémy řešitelné učením.“ (Beneš 2014, s. 18) Je zřejmé, že ani samotné učení ani občanské vzdělávání dospělých vlivy těchto problémů na společnost úplně neodstraní, avšak rozvoj mediální gramotnosti, kritického myšlení, různých forem aktivního občanství a demokratického soužití a další by nebyl možný bez učení a vzdělávání a jejich systematické podpory.
Autor: Mgr. Martin Schubert, PhD. Katedra andragogiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici
Seznam bibliografických odkazů
Behrens, G. (1994). Weiterbildung und Politik. In: Tippelt, R. (Hrsg.) Handbuch Erwachsenenbildung/Weiterbildung. Opladen: Leske + Budrich. Beneš, M. (2014). Andragogika. 2. aktualiz. a rozšír. vyd. Praha: Grada. Bernhard, A. (2012). Allgemeine Pädagogik auf praxisphilosophischer Grundlage. Baltmannsweiler: Schneider-Verl. Hohengehren. Bisovsky, G. (2018). Media Literacy – Literacy for the 21st Century. Dostupné na internete: https://epale.ec.europa.eu/en/blog/media-literacy-literacy-21st-century Drobná, D. (2010). Mutidimenzionalita aktívneho občianstva – výzva pre občianske vzdelávanie dospelých v európskom kontexte. In: Vzdelávanie dospelých v poznatkovom orientovanej spoločnosti. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove (s. 100–106). Európska komisia. (2018a). Akčný plán proti dezinformáciám. Brusel. Dostupné na internete: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/?uri=CELEX:52018JC0036 Európska komisia. (2018b). Boj proti dezinformáciám na internete: európsky přístup. Dostupné na internete: