Osobní přesvědčení jako determinanty účinnosti v pomáhajících profesích Rozum nebo srdce, jak řídit vlastní emoce? - věčná otázka každého člověka, který se snaží zvládnout obtížnou, lze říci stresující situaci. Lze říci, že jde o plnění určité společenské role. Lidé pracující v sociálních profesích s pomocným charakterem často vnímají svou profesi spíše jako poslání než jako povolání. Během vyvolávající silnou emoční reakci konfrontace se sociální realitou, v situacích obtížných, kterým je třeba čelit samostatně, může síla přesvědčení o vykonávané profesní roli sílit a zároveň tuhnout. Podle Heleny Sęk mohou osoby pracující v sociálních profesích „moci – mimo jiné v důsledku pevných a zhierarchizovaných přesvědčení, opatřených navíc vysokým kvantifikátorem – být málo racionální a reflexivní. Každý člověk má individuální systém přesvědčení, který ovlivňuje jeho život a jednání. Prostřednictvím něj přijímá rozhodnutí, má určité nastavení k světu a sebeúctu. Přesvědčení jsou soudy o řádu světa, o jiných lidech, o sobě, o tom, co je v životě důležité, o tom, jak jsou vysvětlovány příčiny a důsledky jevů ve světě a v životě člověka, jaký je jejich smysl, tedy zkráceně řečeno - vlastní filozofie života. Obecně lze říci, že přesvědčení tvořící základ lidské osobnosti řídí jeho jednání, emoce a percepci, určují kvalitu a úroveň života. Jsou obecnou perspektivou k světu i k nám samým (J.C.Raudner, s.31). Z výzkumů o přesvědčeních a jejich roli vyplývá závěr, že: „jsou jakousi čočkou, skrze kterou se díváme na svět, snažíme se ho pochopit a zhodnotit, plánovat budoucnost, vytyčovat důležité cíle, (...) přesvědčení jsou jedním z nejdůležitějších faktorů formujících život jednotlivců“ (A.Cisłak, s.13). Vědění, pocity a zkušenost jsou tři složky tvořící vnitřní strukturu přesvědčení. Všechny tyto prvky se navzájem prostupují. Přesvědčení souvisí se znalostí, bez níž je nemožné hodnotit jevy, které jsou jejich předmětem. Přesvědčeními i procesem jejich vzniku doprovázejí také pocity.
Z vztahu přesvědčení k sociální realitě vyvozujeme závěr o jejich pravdivosti nebo nepravdivosti, a proto dělíme přesvědčení na racionální, která představují nejlepší základ pro harmonický rozvoj osobnosti, a iracionální (T.Szaciło, s.72). Pravdu nebo nepravdu v přesvědčeních můžeme odhalit jen jejich vztáhnutím k realitě. Subjektivně však člověk svá přesvědčení považuje za pravdivá a správná. Zvláště u lidí s nízkou sebecesností se mohou objevit iracionální, extrémní přesvědčení, například: „je potřeba být milován a vážený všemi“, „je třeba být maximálně kompetentní ve všech oblastech působení“, „je lepší vyhýbat se obtížím než se s nimi vyrovnat“ atd. (Sęk H., s.91), která snižují jejich šanci na úspěch. Tato iracionální profesní přesvědčení mohou vést k pracovnímu vyhoření.
Reprezentanty pomáhajících profesí může charakterizovat relativně vysoký perfekcionismus, nízká autonomie, nízká tolerance k odlišnosti, neakceptování dvojznačnosti a zásad pravděpodobnosti“ (Sęk, 2000, s. 90). Každá epocha se vyznačovala odlišným porozuměním práci člověka, která se stala předmětem historické a antropologické reflexe. Dnes je práce chápána jako zvláštní druh životní aktivity člověka, který ovlivňuje jeho osobnost. Hraje stále větší roli v životě člověka současnosti, protože z ní čerpá pocit smyslu své existence. Pokud je práce vykonávána ve vhodných podmínkách, je dobře organizovaná, hodnocená a odměňovaná, v souladu se zájmy a možnostmi člověka, působí pozitivně na jeho psychickou pohodu a psychofyzickou kondici. Je zdrojem spokojenosti a seberealizace. Práce vyčerpávající, nudná, špatně organizovaná, nehodnocená, nejenže nesplňuje potřeby a ambice, ale časem se může stát příčinou stresů a napětí snižujících pocit kvality života. Výsledkem toho mohou být poruchy psychického a fyzického zdraví. Patologické účinky práce mohou nabývat různé intenzity, počínaje psychickou zátěží až po pracovní vyhoření. Lze položit otázku – mají přesvědčení vliv na účinnost v určité profesi nebo oblasti působnosti?
V kontextu problematiky účinnosti v pomáhajících profesích, vzhledem k tématu tohoto článku, budu uvažovat osobní přesvědčení jednotlivce o vlastních kompetencích nebo jejich absenci ve vztahu k vykonávané práci. Lidé přesvědčení o proměnlivosti lidské povahy preferují standardy orientované na rozvoj kompetencí, což podporuje typická pro ně vysoká sebedůvěra v pravděpodobnost úspěchu a nevýrazné prožívání selhání. Lidé přesvědčení o stálosti lidské povahy si naopak kladou cíle spojené s vyhýbáním se neúspěchům, což podporuje typicky pro ně nízké hodnocení pravděpodobnosti úspěchu a sklony k silnému prožívání neúspěchů (A.Cisłak, s.81). Dosažené profesní úspěchy zvyšují očekávání ohledně vlastních kompetencí. Ojedinělé obtíže překonané důrazným jednáním posilují vytrvalost – člověk si vytváří přesvědčení, že díky úsilí je možné je překonat. Víra v sebe sama a ve vlastní možnosti je přesvědčení o sebecitelnosti a dosažení určeného cíle. Podmínkou posílení přesvědčení o vlastní účinnosti jednání je umožnit zaměstnanci svobodu výběru vlastního postupu v práci a poskytování informací o postupném přibližování se k výsledku. Při nízkém pocitu kompetence člověk vlivem neúspěchu ztrácí pocit výzvy, cítí se ohrožen a v něm vzniká přesvědčení o nemožnosti efektivně se vypořádat s obtížemi profesního života (Sęk H. s.86). Pokles motivace k jednání je způsoben přesvědčením, že uskutečňované kroky jsou neefektivní. Tato přesvědčení o nedostatku dostatečných zdrojů k překonání obtíží v pracovním prostředí souvisí přímo se sebezkušeností. Právě nízká sebedůvěra často leží u podkladu náchylnosti ke stresu, a tudíž strachu z neúspěchu. Tento zkreslený styl myšlení má podobu negativních přesvědčení, která nepříznivě ovlivňují emoce a chování člověka. Lidé se považují za nekompetentní, protože v budoucnosti několikrát utrpěli neúspěch. Přesvědčení tedy často stojí na chybném výkladu minulých událostí a s nimi spojených zkušeností.
Lidé pracující v sociálních profesích s pomocným charakterem by se měli stále podrobovat sebehodnocení a vést vnitřní monolog, jehož výsledkem je připravenost ke změně. Souvisí to se hledáním způsobu jednání v měnící se sociální realitě. Změna je nevyhnutelnou důsledkem existence každého člověka, avšak úsilí o jejich zavádění znamená existenci dvou protichůdných tendencí - akceptace a odporu. Reakce odporu vůči změně je normálním a nezbytným prvkem fungování, mnohdy dokonce velmi vhodným. Lze říci, že tvořivý sociální pracovník se ocitá v situaci, jež po něm vyžaduje určitý způsob jednání, reakci, což je možné jen při vnitřním dovolení ke změně. Pozitivní nastavení důležitých osob v pracovním kolektivu, vytvořené tvořivé klima vede k podnikání inovativních kroků. Jde o to, aby nikdo na této cestě nebyl sám a mohl cítit vnitřní akceptaci. Lze předpokládat, že právě lidé s kreativním stylem profesního jednání mají významný vliv na atmosféru a klima v kolektivu. Na obou stranách však musí existovat vztah závislosti založený na partnerství.
Sebeúcta je regulátorem všech jednání, zejména činů s tvůrčím charakterem. Jednání, která by v důsledku měly vést ke změně. Změna je připravenost, je to tvořivý postoj k profesní práci, je to rezignace na nudný stav „zastavení“ v bezmocnosti vůči úspěchu. Připravenost ke změně lze s plným přesvědčením nazvat „odvahou být kreativním v sociální realitě“. Jak najít v sobě odvahu? Kde hledat slova moudrého v osamělé pouti po „knihách vědění“? Odpovědi je nutné hledat ve vzdělávání a zdokonalování pracovníků v sociálních profesích s pomocným charakterem pro praxi. Dnes už nestačí „být“, je potřeba ještě hodně „dělat“. Nejlépe začít u sebe, u budování základu vlastní hodnoty. Nejsou to předpisy, deklarace či programy, které dokáží nést pravdu. Jsou vzorem, ale pravda je člověk – umět poznat sám sebe skrze snahu o nové cíle, umět najít v sobě odvahu, která nezůstane pouhou tvořivou supervizí, nýbrž se přetaví do jeho jednání.
Americký psycholog Martin Seligman spolu se svým žákem Stevenem Maierem (Sędek G., s.51) zahájil v šedesátých letech výzkumy nad jevem naučené bezmoci. Nedostatek očekávání vlastní účinnosti se rovná pocitu bezmoci, a bezmoc vede k nečinnosti (R.Dilts, s.25). Pocity bezmoci jsou druhem vnitřního soudu o své situaci ve světě; mohou se objevit nejen pro nedostatek možností jednat a kontrolovat průběh událostí, ale i v souvislosti s naší subjektivní subjektivní evaluací těchto možností. Interpretace situace závisí na sebezkušenosti prožívané nálady a celkovém nastavení ke světu. Pocit bezmoci vede k poruchám při rozhodování, negativně ovlivňuje motivaci a zhoršuje jednání (R. Cibor, s.91). Příčinou pracovního vyhoření je také bezmocnost vůči vlastní profesní situaci, pasivita vůči narážejícím obtížím a absence dovednosti převzít odpovědnost za vlastní jednání. Největší skupinu ohroženou sklouznutím k naučené bezmoci v pracovní oblasti tvoří pracovníkové. Naučená bezmocnost je pojem neoddělitelně spojený s teorií Juliana B. Rottera a jeho koncepcí lokalizace pocitu kontroly v oblasti posílení. Přijatý termín „pocit kontroly“ není příliš přesný, protože se nejedná o „pocit“, ale o vědomé přesvědčení, a ne o „kontrolu“, ale o řízení (Kozielecki J., s.293). Pocit kontroly je přesvědčení, že existuje souvislost mezi jednáním a výskytem určitých událostí, například úspěchu nebo neúspěchu. Lokalizací kontroly (locus of control) nazýváme systém přesvědčení týkajících se toho, od čeho závisí výsledky jednání jednotlivce (Maciuszek J., s.2). J. Rotter si všiml, že lidé mají odlišné způsoby interpretace událostí.
Lidé s vnitřním pocitem lokalizace kontroly jsou přesvědčeni, že jejich úspěchy a neúspěchy v práci závisí především na nich samých, na jejich kompetencích, inteligenci a svědomitém plnění úkolů. Charakterizuje je vyšší sebeúcta a sebekontrola. Mají vysoké ambice a silnou motivaci k dosahování úspěchů, proto lépe pracují a dosahují větších úspěchů v kariéře. Jsou obratnější při vyhledávání informací potřebných k řešení těžkých a problemových situací a výrazně lépe si poradí s negativními účinky stresu (Kozielecki J., s.293). Lidé s vnitřní lokalizací kontroly se stávají odolnějšími vůči sociálnímu vlivu, opírají své jednání o vlastní schopnosti, neúspěchy nezasvěcují osudu. Prostřednictvím optimistického stylu vysvětlování neúspěchů jako podmínky úspěchu v profesním životě a v osobním životě se snaží o řešení problémů. Zcela odlišný přístup k profesní práci mají lidé s vnější lokalizací kontroly. Snadněji podléhají tlaku a jsou citlivější na kritiku, dříve se podrobují rezignaci. Jsou přesvědčeni, že události každodenního života jsou výsledkem náhody, souhry okolností, činnosti jiných lidí a nepodléhají jejich kontrole.
Věnujme pozornost i významu vlastních přesvědčení o jiných lidech pro realizaci činností odborné pomoci. K tomu se odkážeme k experimentu o vztahu učitele k žákům (Aronson E. a in.1997; Skarżyńska K.1981). Zde popsaný mechanismus samosplňujícího se proroctví může vést k hlavním symptomům pracovního vyhoření. Pokud v systému přesvědčení učitele o ostatních lidech převládají zgeneralizovaná negativní soudy o žácích, s nimiž pracuje, typu: „mám mimořádně obtížnou mládež“, „všichni jsou neschopní“, pak – podle vysvětleného mechanismu – bude nalézat potvrzení těchto přesvědčení. V důsledku toho zažije symptomy vyhoření, jako je: pokles motivace a angažovanosti v práci a související nedostatek spokojenosti z výkonu svého povolání. O to jde mechanismu samosplňujícího se proroctví – to, co člověk očekává od ostatních lidí, ovlivňuje (často nevědomě) to, jak se vůči nim chová, a jeho chování následně ovlivňuje odpovídajícím způsobem reakce lidí, čímž potvrzuje jeho přesvědčení o těchto lidech.
Velmi důležitou roli v procesu „stávání“ hrají také faktory vnější; pracovní prostředí, organizace atd. Jak často mohou tyto faktory člověka připravit o veškeré tvořivé možnosti. Ostrach, nedůvěra ve vlastní síly, strach z hodnocení ničí iniciativu a spíše vede k pouhému naslouchání. Překonání tohoto stavu, jinak řečeno posílení pracovníků sociální práce, je v důsledku úsilí o mistrovství v mezilidské komunikaci. Mistrovství, které umožňuje svobodně směřovat k seberealizaci a formulování ideálu vlastní osoby. Lze tedy přijmout, že budování přesvědčení o vlastní účinnosti jednání lze rozvíjet účastí v trénincích mezilidské komunikace a formách zdokonalování. Nejsou to jen faktory, které podporují samorealizaci, ale také setkání s druhým člověkem. V dialogu s ním se učíme navzájem umění přijímat stále ambicióznější úkoly. Kontakty s ostatními lidmi hrají v autokreaci zvláštní roli. Předmětem úvah tohoto článku však není vypočítávání nástrojů výzkumu, postupů, metod či technik, nýbrž zaměření pozornosti čtenáře na tento typ vzdělávání/zdokonalování, který umožňuje v sobě probudit odvahu tvořit, odvahu být kreativním, což není snadný úkol zejména pro pracovníky sociální práce, kteří… vykonávají své profesní úkoly v souladu s funkcemi sociální práce, tj. v rámci specifických aktivit sociální pomoci klientům - jednotlivcům, skupinám, komunitám - při řešení jejich problémů (Machalova M., s.10). Maria Machalova ve své práci nazvané Droga do komunikacji interpersonalnej w zawodach pomagających otevírá problematiku mezilidské komunikace jako součásti profesních kompetencí v profesích pomáhajících. Jedná se zejména o posilování činností směřujících k budování kompetencí k navazování dialogu s druhými, stejně jako o význam vzdělávání/edukace v náročné současné realitě moderního státu. Komunikační charakter práce je činností podléhající imperativům komunikační racionality odkazující se na etiku a logiku dialogu (Kwaśnica R., s.11). V komunikačním jednání je cílem vzájemné porozumění. Proto je tak důležité vnitřní přesvědčení, že „podání aktivního úsilí je velmi jasně svázáno s kritickým uvědoměním si úrovně rozvoje vlastních různých kompetencí i osobních potřeb v této oblasti, stejně jako vlastní potřeby přesahovat konvenční „návod“ přijaté role“ (Żechowska B., s.56). A.Sajkiewicz předpokládá, že kompetence zahrnují vědění využívané v práci, zkušenosti, schopnosti a dispozice k spolupráci při dosahování cílů organizace, profesionální dovednosti, etické kulturní hodnoty (Sajkiewicz A., s. 46). Takové pojetí kompetence se zejména vztahuje na získávání kompetencí studentů během studia, zejména pedagogických oborů a sociální práce. Absolvent musí být připraven na objektivní hodnocení zdroje změny a vlastních povinností vůči ní. Lze říci, že je postaven do situace, která od něj vyžaduje určitý způsob chování, reakce, což je možné jen při vnitřním povolení ke změně. Proto také nejdůležitějším a nejvyšším úkolem vzdělávání je poskytnout jeho účastníkům kompetence, tedy složené dovednosti vyšší úrovně. Obzvlášť prioritní a hodnotné kompetence jsou: samostatnost, aktivita, připravenost na život v demokratické společnosti, zaměření na vlastní budoucnost v rozvoji. Vědění plní regulační funkce, stává se nástrojem jednání. Podporuje procesy porozumění a stimuluje člověka k činům tvůrčího charakteru. Jednou z podmínek pro takové jednání je vědění o sobě samém. Toto vědění se odráží v určité úrovni sebecitelnosti formované člověkem „obrazem samého sebe“. Tvoří se na základě neustálého hledání, uvědomování si nedostatků a úspěchů, vlastních možností a limitů. Je to utváření interpretační kompetence založené na znalosti o okolním světě a o sobě samém. Rozvoj dovedností porozumění, interpretace a sebereflexe, jež vede k zamyšlení nad vlastní osobou, buduje přesvědčení o vnitřním pocitu lokalizace kontroly.
Jak již bylo uvedeno, přesvědčením i procesu jejich vzniku doprovázejí i emoce a city. Jsou důležitou složkou schopnosti harmonického soužití ve společnosti. Proto je důležitým prvkem vzdělávání budoucích pedagogů a pracovně sociálních pracovníků rozvoj emočně-sociálních kompetencí, stejně jako dovedností řídit emoce. Lze předpokládat, že profesní úspěch závisí na emoční uvědomělosti a regulaci emocí. Prožívání pozitivních emocí posiluje prospěšný sociální postoj, což je úzce spjato s optimistickým vzorcem přesvědčení. Empatie také zvyšuje morální kompetenci, jejímž základem je autoreflexe nad morální oprávněností vlastního jednání. Zde je třeba zdůraznit inovativní model lidské emocionality Richarda Davidsona (R. Davidson 2014, s.18). Rozlišil šest emočních stylů: odolnost, postoj, sociální intuici, citlivost na kontext, sebeuvědomění a odvahu, a navrhl, že prefrontální kortex je odpovědný za emoce. Zdá se na místě zavést do studijního programu předmět založený na teorii R. Davidsona, zejména pokud jde o formování přesvědčení v duchu jevu samosplňujícího se proroctví, naučené bezmoci i vzorců přesvědčení o vlastní účinnosti jednání.
Stejně jako individuální rysy člověka, jako jsou vysoké ambice a očekávání od sebe, perfekcionismus, vysoká sebedůvěra a jistota sebe sama, i jeho systém přesvědčení, zejména prvky jako optimistický styl vysvětlování neúspěchů, vnitřní lokalizace kontroly, pozitivní obraz samonaplňujícího se proroctví mají obrovský vliv na účinnost pedagogů a pracovníků sociální péče v pomáhajících profesích. Tento proces může být spuštěn i posílen prostřednictvím zvažování obrazu vlastního já, vlivu na druhé, racionálních přesvědčení a pracovních očekávání. Rozvažování v tomto článku si dovolím uzavřít známou krátkou sentencí: „Jednou strach zazvonil na dveře. Otevřela odvaha a ukázalo se, že za dveřmi nebyl nikdo.“
Autor: dr Lucyna Skorecka Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Janusza Korczaka w Warszawie Wydział Nauk Społeczno-Pedagogicznych w Katowicach Literatura 1. Aronson E., Wilson T., Akert R., Psychologia społeczna. Serce i rozum, Wydawnictwo Zysk i S-ka, Poznań 1997 2. Cisłak A., Henne K., Skarżyńska K., Przekonania w życiu jednostek, grup, społeczności, Warszawa 2009 3. Dilts R., Smith S., Hallbom T., Przekonania, Ścieżki do zdrowia i dobrobycia, Wydawnictwo METAmorfoza, Wrocław 2005 4. Gajdzica Z., Rembierz M.(red.), Bezradność. Interdyscyplinarne studium zjawiska w kontekście zmiany społecznej i edukacyjnej. Wydawnictwo UŚ, Katowice 2005 5. Kozielecki J., Psychologiczna teoria samowiedzy, PWN, Warszawa 1986 6. Kwaśnica R., ; Wprowadzenie do myślenia o wspomaganiu nauczycieli w rozwoju, Oficyna Nauczycielska, Wrocław 1994 7. Machalova M.: Droga do komunikacji interpersonalnej w zawodach pomagających, Gorlice 2013, 8. Moczydłowska J., Poziom poczucia kontroli jako psychologiczna determinanta funkcjonowania w środowisku pracy [w:] Zarządzanie i Edukacja nr 4-5, Kraków1998 9. Raudner J. C., Myśli. Emocje. Przekonania, International Institute for NLP & MORE, Kraków 1998 10. Sajkiewicz A., Kompetencje menedżerów w organizacji uczącej się, Difin, Warszawa 2008 11. Sędek G., Kofta M., W poszukiwaniu uniwersalnych wyznaczników zjawiska wyuczonej bezradności: przegląd klasycznych wyników eksperymentalnych i test empiryczny koncepcji egotystycznej [w:] Psychologia aktywności: zaangażowanie, sprawstwo, bezradność, red. Kofta M., Poznań 1993 12. Sęk H.(red.) Uwarunkowania i mechanizmy wypalenia zawodowego w modelu społecznej psychologii poznawczej. W: Sęk, H. (red.) Wypalenie zawodowe. Przyczyny i zapobieganie, Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 2004 13. Skarżyńska K.; Spostrzeganie ludzi, Wydawnictwo Instytutu Psychologii PAN, Warszawa 1981 14. Szaciło T.; O istocie o podstawach przekonań, , Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 1966 15. Żechowska B.; O twórczym rozwoju nauczycieli. Refleksji kilka. [W] S. Juszczyk (red): Twórczy rozwój nauczyciela. Impuls, Kraków 1996