Psychospirituální krize v emočním schématu rodiny a krizové intervenci.

Psychospirituální krize v emočním schématu rodiny a krizová intervence. Anotace: předložený text obsahuje nástin psychospirituální krize, vycházející z kontextu emočního schématu rodiny a následnou možnost krizové intervence. Kazuistiky demonstrují typické znaky popisovaných příznaků psychospirituální krize a nabízejí i popis průběhu krizové intervence. „Moci říct neštěstí, moci vydechnout svoje neštěstí, zhluboka vydechnout tak, aby se člověk zase mohl nadechnout a možná i říct o svém neštěstí slovy, opravdovými slovy, která spolu souvisí a dávají smysl, a která je člověk ještě sám schopen pochopit a kterým snad dokonce rozumí nebo by mohl rozumět i někdo jiný a potom moci plakat, to už by bylo skoro zase samo štěstí“

Úvod

Psychospirituální krize je nový prvek nejen v psychoterapeutické praxi a napříč pomáhajícími profesemi představuje specifický nárok na pomoc člověku, který se ocitl v životně tíživé situaci. Cílem textu je poskytnout co možná nejširší obraz zážitků, které mohou být v určitém slova smyslu „otevíračem a spouštěčem“ tohoto stavu. Přes vymezení základních diagnostických vodítek je naznačena cesta základních principů krizové intervence, což vyžaduje od poskytovatele pomoci schopnost nahlížet na daný stav krize jako na transformační proces s možností následného pozitivního přerámování a otevření možností k obnovení pozastaveného životního pohybu v rovině habituální (celkové). Vysvětlení principu psychospirituální krize jako určitého stavu, nároku, který podstatným způsobem pozměňuje možnost člověka realizovat pohyb po životní cestě a projevuje se ve změnách jeho vědomí, emocionality, kognitivních funkcí i v somatických strukturách (psychosomatické reakce). Člověk, nacházející se v této situaci, je schopen nahlížení, velmi často si pomoc vyhledává sám a jeho duševní spolupráce a vztahovost je zachována, ale výrazně omezena stavem krize. V žádném případě se však nejedná o stavy spojené s těžkými paranoidními stavy, perzekučními bludy a halucinacemi.

Velmi často se jedná o specifickou situaci separačního nároku, který je spojen s danou vývojovou situací v emočním schématu rodiny. Právě tomuto tématu se následující text věnuje s ambicí ozřejmenění možností intervenčních technik krizové intervence v psychoterapeutické praxi s orientací do rodinného poradenství a terapie.

Žijeme v době postmoderní, což v každodennosti našeho života znamená určitý nárok ve smyslu porozumění dění nejen ve společnosti, ale i v sobě samých.

Provokativní Nietzscheho výrok o ztracení Boha je spojen s obavou z oslabení člověka hodnotami, které jsme přijali, zaplnily náš život a nejsme schopni je ani zavrhnout, ani genealogicky posoudit. Hodnotami jsou předměty, přes které se existence ozřejmuje. Je stále složitější a složitější naplňovat nárok výkonu tzv. „přemosťováním“, kdy výkon dnešního dne ještě nepostačuje, zítřek nás však uvrhuje do neustálého obstarávání. Krize je vnímána v mnoha podobách, nejvýznamněji však jako ztráta významu života a nemožnost prožívat radost a spokojenost. Pravda, ve své původní antické hodnotě, nevyvstává. Pravda je vytvářena, konstruována, je však stále složitější a složitější čelit vzrůstajícímu nároku a naplňovat ho. Dnešní „časoprostor“ života, spojený s fantastickou technikou a hlavně s vírou v moc a všemoc zázračných substancí, je součástí západního mechanistického světa, který toto vše stvořil. Je to však svět, který se zřekl vážnější ambice na dosažení transcendence běžné zkušenosti a který místo otázek po metafyzické skutečnosti dosadil odpovědi v podobě hesel o lidské svobodě, individualitě a možnosti mnoha pravd. Člověk, jako jedinec, jako originální bytost však nenašel pro sebe možnost nebýt v každodenním konzumně soutěživém prostředí. Chybí mu, aniž si to třeba i uvědomí a přizná, možnost hlubšího mezilidského setkávání, což vede k existenciální krizi, mající širokou škálu projevů, jedno však společné – ztrátu přirozenosti a možnosti šíře žití tak, aby byla naplněna samotná bytostná podstata.

Zatímco se západní svět v kontextu kartesiánského myšlení soustředil na porozumění fyzickému světu ve snaze jeho ovládnutí, východní myšlení se obrátilo ve svém směru myšlení opačným směrem – do světa duchovního.

Duchovní nasycenost však zůstává u člověka východního i západního typu myšlení jako základní potřeba uspokojení. Psychospirituální zážitky představují touhu člověka po transcendenci – přesahování sebe sama, lze je vnímat i jako potřebu hledání a nalézání vnitřního zdroje tohoto přesahu (Podzimek 2014).

Vzpomeňme samotného Sókrata: „Naše největší požehnání k nám přichází stejnou cestou jako šílenství, odtud platí, že šílenství je nám dáno božským darem.“ Jak je možno pochopit téměř dva a půl tisíce let starou myšlenku? Pro člověka, který je během života konfrontován různými situacemi s nutností určité vnitřní proměny, je někdy velmi obtížné a náročné naplnit separační nárok a postoupit tak do další etapy své existence.1 V tento okamžik se otevírá pomyslná brána a propast krize, nabývající různé podoby.

Významný německý filosof, fenomenolog Martin Heidegger, vnímá existenci člověka jako pohyb po životní cestě v jednotě těla a mysli neoddělitelně, od zrození k horizontu života – ke smrti. Zrozením, jako vystoupením z pradávného předpokladu existence, je člověk vržen na životní cestu a je neustále vyzýván k pohybu směrem vpřed, k horizontu, který je nazýván telos a je vnímán jako ozřejmení smyslu bytí v kontextu fenomenologickém. Počátkem životního pohybu podle heideggerovského fenomenologického pojetí je arche, dynamis jako příčina a entelechie jako vnitřní účel, která se uskutečňuje v ergonu, ve skutcích člověka. Telos, jako vnější účel-horizont, je neustálou výzvou pohybu a právě tyto čtyři příčiny tvoří podstatu lidského bytí a existence. Slovo existence je však u Heideggera výhradně používáno pro označení bytí člověka.

Člověk je na své cestě vyvoláván něčím vpředu (telos), což dává jeho životu smysl, účel. Je nutné toto vyvolávání nechat doznat až k sobě, k čemuž je třeba ponechavosti. Je nutné mít trpělivost k přicházejícímu, protože na to, co přichází, je nutné se naladit, což není práce rozumu, ale emocí. Heidegger v této souvislosti mluví o tzv. dispositio. K dispozici je člověk tomu, co ho přesahuje, co je pro něj vis major. Dovolit si naslouchat je velmi problematické, v dnešní postmoderní době téměř nemožné. Proto emoce často překážejí, řada kurzů a nabízených technik instruuje frekventanty, jak na sebe samotné, jak dostat emoce pod kontrolu. Takový člověk má pocit, že jeho žití se odvíjí od užitečnosti, pragmatičnosti, praktičnosti.

Člověk se takto přestává naladit na celek světa, začne sloužit systémům, do nichž byl uvržen, aniž by si tuto volbu učinil předem. Situace se pro něj stává stále složitější, ztrácí možnost volby, tím i svobodu, nežije z vlastního pramene. Mít odvahu k setkání s tím, co je v člověku nejhlouběji, co generuje pocit ohroženosti a tísně, znamená schopnost odolnosti vůči vrženosti do světa. Pro každého člověka znamená tento nárok bytostný úděl. Proto k životu krize patří, se svým ohrožujícím pocitem, nutkavým nábojem po rozhodnutí, řešení, ale také s kontextem „znehybnění“ a nemožnosti pokračovat v životním pohybu v otevřenosti a původní možnosti. Patří sem i bloudění, chyby a omyly, které poslouží jako zkušenost. V existenci je možno později obnovit rovinu otevřenosti. Své hranice poznává člověk právě tím, že je překračuje, tím, že riskuje (Pelcová 2001, s. 42). Základní lidskou zkušeností, nejen v této situaci, je úzkost. V existenci člověka, chápané jako bytování v určitém čase a místě (časoprostoru žití), se jedná vždy o vstup do předem se nacházející a platné situace, kterou daný člověk nedokáže předem předvídat. Jedná se o určitou vrženost člověka bez dostatečného porozumění momentální situovanosti, o nejistotu a nepředvídatelnost. Je to úzkost o bytí na světě jako takovém. Přesněji: jde o možnost vlastního nebytí, otevírající konečnost života ve smyslu životního pohybu po životní cestě. Úzkost je radikální zkušenost, v níž člověku uniká bytí vcelku – setkává se s vlastní smrtí. Ta však nepřichází zvnějšku. Náleží k pobytu, pobyt je pouze jako bytí k smrti. Smrtelní jsou lidé, jen člověk zemře, zvíře hyne (Hogenová 2008). Smrt je schránka, v níž je NENÍ (tamtéž, s. 31). Hogenová dále pokračuje (tamtéž, s. 31): Nic je součástí bytí a právě odkrývání ničeho úzkost způsobuje. Smrt jakožto schránka tohoto nic ukrývá v sobě bytování bytí. Je to skrýše bytí. V setkání s vlastní smrtí jako s absolutní mezí pramení vlastní významnost a naléhavost pobývání. Kdybychom měli neomezeně času, nic by nebylo naléhavé, nic důležité, nic skutečné. Toto je právě volání k autentickému a vlastnímu, vždy mému, k životu ve svobodě a v odpovědnosti za sebe (Heidegger 1996, s. 86). Opakem je obstarávání, vycházející z prázdnoty, jenž má podobu Gestell (nadvlády techniky), a život se tím stává pozastaveností v jsoucnutích.

Existenciální úzkost je neurčitá a velmi těžce určitelná apeironská nejistota, která nemá meze (peras), nelze ji pojmenovat ani uchopit, a přesto k životu patří od počátku do konce. Každá situace, do níž člověk v životním pohybu přichází, na něj svým způsobem tlačí (Hogenová 2008). Jde o trpění – passio. Tomuto tlaku je třeba odolat, nejde jen o protitlak, ale spíše o schopnost vydržet tento tlak bez poškození a s možností následného pohybu po životní cestě vpřed. Může jít o tlak fyzický – fyzická zátěž, ale i psychický nátlak – stres. Ale každé passio je současně i protitlakem, pokud jde o živou bytost, je možná aktivita a tím umožnění posunu.

Krize je epizoda opakující se v lidském bytí. Lze ji chápat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem. Dle Pelcové (2004) je krize spojena s pocitem naléhavosti řešení, nejednoznačností variant, s jednáním pod tlakem. Sugeruje neodkladnost řešení, tedy určitý koncept zhuštěného času, neopakovatelnost situace, okamžik, který není možno propást. S pojmem krize se pojí vědomí o nedobré situaci a také vědomí o svobodě člověka implikující odpovědnost za daný stav (tamtéž).

Do situací je člověk uvrhován i bez osobní kontroly a volby, situace jsou vždy neukončené; ve hře je vždy možnost něčeho nepředvídatelného, což podněcuje pocit strachu a tím je sycena úzkost, která zákonitě tyto situace provází. Výsledkem je určitá pozastavenost pohybu po životní cestě, člověk v krizi má pocit ohroženosti, ale též bezperspektivnosti a mnohdy svůj stav vyhodnocuje jako bezvýchodný.

V těchto okamžicích života je možno se ocitnout na pomezí nejzazší lidské zkušenosti, kterou je možno nazvat psychospirituální krizí (Podzimek, 2014). Je to stav, který je velmi často patologizován, ale i glorifikován.2

Je velmi těžce odhadnutelné, jaké procento populace má zkušenost s psychospirituální krizí ve vlastních prožitcích, neboť jejich zkušenost nemusela dosáhnout úrovně zmíněné krize anebo jí prošli, ale neměli v té době k dispozici rámec, do kterého by správně vsadili svou zkušenost. Důvodem byl ve většině případů strach z nepochopení, odmítnutí anebo i obava z určení psychiatrické diagnózy a tím „nálepkování“ v další etapě života.

Statistický přehled lze získat ze starší studie (1991), vycházející ze zdrojů Spiritual Emergence Network – organizace, kterou založila Christina Grofová. Dle této studie je typickým klientem žena ve věku 40–45 let, procházející těžkým obdobím – rozpad vztahu a separace dětí z rodiny. Dále žena ve věku 28–33 let po porodu dítěte a muž ve věku 45–50 let řešící partnerskou krizi anebo nespokojenost v zaměstnání.

Psychospirituální krize (angl. spiritual emergency, případně i spiritual crisis) je jednou z forem krize vlastní identity. Jde o stav, kdy u člověka dochází k významným změnám v názorovém či hodnotovém systému (např. jeho jedinečné cíle, hodnoty, postoje, přesvědčení apod.), zpravidla v důsledku mimořádného duchovního zážitku. Jeho příčinou mohou být též mimořádné stavy vědomí, mystické, paranormální či jiné neobvyklé zážitky. Člověk se jimi může cítit být ohrožen, nebo má díky dané situaci potíže se zvládáním každodenního života.

V západní literatuře je stav označován jako spiritual emergence – duchovní „emergence“ (emergence) a to za předpokladu, že jedinec sám, nebo jeho okolí stav vyhodnocuje jako krizi. Zmíněný pojem zavedli Stanislav a Christina Grofovi, etymologicky vycházejí z původního latinského slova emergere – vynořování se na povrch, objevení se, jít vpřed.

Navrácením se k původnímu významu slova se odkrývá i podstata prožitků člověka, psychospirituálně krizi procházejícího – vynořování se myšlenek, jež jsou na první pohled nesrozumitelné, stav nespecifický v situovanosti daného člověka. Základní jsou dva aspekty, které krizi provázejí ve smyslu vynořování – překvapivost (ale i naléhavost) a nebezpečí (provázené úzkostí), ale současně otevírání nových možností.

Tuto situaci lze přirovnat k původní antické myšlence odkrývání a zakrývání v jednotě, v jednom okamžiku dění, k tětivě luku bohyně Artemis. Původní myšlenka skrytosti a neskrytosti, vyvstávání pravdy ve smyslu aletheia.

Obsahy mysli u člověka, který v aktuálnosti krizí prochází, lze chápat jako součást kolektivního vědomí, nebo tzv. univerzálního pole vědomí, určitý základ existence všech lidí. Jedná se tedy o časoprostory, které mají všichni lidé bez rozdílu společné – archetypální, pradávné.3 Je to prostor, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, v němž souvisí vše se vším, který je obýván živými i mrtvými bez rozdílu, a vládne v něm „čas posvátného trvání“. Je to však také dimenze, v níž nelze nevnímat absolutní osobní zodpovědnost za osud celého věku.

Základní diagnostická kritéria

Organizace SEN iniciovala v 80. letech 20. století návrh na zařazení psychospirituální krize do amerického diagnostického manuálu. Návrh vypracoval David Lukoff v r. 1985 (Lukoff 1985) a navrhl tři základní kritéria:

1. přítomnost charakteristických znaků – extatické naladění, pocit nového poznání, změna vnímání; pokud jsou přítomny bludy, mají archetypální charakter. Není přítomna porucha řeči a myšlení
2. bezproblémové žití před vypuknutím daného stavu, akutní začátek symptomů, stresující zážitek jako spouštěč, nositel příznaku má zájem o objasnění a vyřešení
3. člověk, který stav psychospirituální krize prožívá, je v minimálním riziku nebezpečného nebo suicidálního (sebevražedného) chování.

Spouštěcí mechanizmy psychospirituální krize

Jedná se o situace v životě člověka, které mají intenzivní charakter a fungují jako spouštěč k procesu, který je již u člověka připrán díky jeho existenciální naladěnosti. Velikou úlohu zde hraje tzv. temporalita daného člověka. Jak tomuto slovu porozumět? Člověk, existující svým zrozením v časoprostoru své existence, vnímá aktuálnost života – prezenci času. Zároveň si uvědomuje, co bylo (ví o retencích) a také o přítomnosti (co právě prožívá), a podle toho rozvrhuje budoucí čas. Vnímání není punktuální, člověk svým žitím existuje v temporalitě – živé časovosti, která funguje bytostně a také bytostně souzní (Hogenová 2011). Celek takto člověkem vnímán je složen z velkého množství zkušeností a vjemů, získaných v průběhu žití. Situovanost člověka v sobě nese nejen přítomnost extatického typu, ale i minulost, která protrahuje do budoucnosti. Tím se vytváří jakýsi celek – věnec, který je tvořen průnikem času minulého, přítomného a budoucího. Fenomenologicky lze říci, že minulost člověka přichází z budoucnosti, minulé ovlivňuje žití tady a teď. To, co rozhoduje v tomto základním rozvrhu (roz-vrhu)4, zakládá vše ostatní.

Jako spouštěč psychospirituální krize v časovém kontextu lze vnímat:

1. Ohrožení života – nemoc, úraz, operace
2. Spánkovou deprivaci, extrémní zátěž
3. Těžké zátěže ve smyslu porodu, potratu, interrupce
4. Sexualitu – výrazné zážitky spojené např. s krizí ve vztahu
5. Úmrtí blízké osoby jako významná psychická traumata
6. Sumaci životních neúspěchů
7. Psychotické látky
8. Náhlou ztrátu struktury života a nemožnost náhrady
9. Kombinaci – sumaci výše uvedených faktorů

Mnohdy stav připomíná psychotickou epizodu – ve smyslu akutní a přechodné psychotické poruchy (ICD-10).

Rozdílnost lze však spatřovat v následujících příznacích a jejich srovnání:

Jednotlivé formy psychospirituální krize

1. Probuzení Kundalini v literatuře zmiňované jako energie – šakti, původ má v indické duchovní tradici. Dle hinduistické a budhistické tantrické školy je Kundalini kreativní energie universa v kontextu ženského principu. Tantrické školy podrobně popisují v mapách čakr fyzikální, emocionální a duchovní projevy. Tento princip se velmi úspěšně používá v psychosomatické medicíně – restrukturace osobnosti a vývoj vědomí. Proces probuzení Kundalini je často provázen dramatickým fyzickým i psychickým příznakem (Greenwald, 2002).
2. Šamanská cesta, antropologicky nazývaná iniciační krizí. Jedná se o dramatické epizody stavu vědomí v mimořádnosti. Krize je míněna jako skutečná situace, mnohdy ohrožující život člověka (nemoc, reakce na trauma), většinou provázená i fyzickým utrpením a následným znovuzrozením. Prožitá zkušenost poskytuje člověku vstup do mimořádných stavů a následně je možné ji využít k nalezení areté5 (antická deviza, dobro, v současné filosofické literatuře jako dobrodělost) ve smyslu uzdravujících procesů samoléčivých.
3. Aktivace centrálního archetypu jako cesta k procitnutí – jedná se o stav, kdy jedinec prožívá sám sebe jako toho, kdo je centrem – např. světového dění, odpovědnosti za dobro apod. Témata se většinou týkají smrti, obětování nebo i uvěznění (Platon a podobenství jeskyně), boje mezi dobrem a zlem, volby, vykupitelství, znovuzrození. Problémem je v tomto případě míra stresu a příliš nevyzrálé zpracování u daného člověka – v tento okamžik kolabuje soudržná funkce JÁ, a pokud člověk není nastaven k internalizaci, může dojít k projekci do druhých lidí. V této souvislosti Jung hovořil o individuaci – procesu obnovy s cílem osobního rozvoje a uplatnění vlastního hlubšího potenciálu v dalším žití.
4. Psychické otevření, otevření mimo smyslové vnímání – mimo smyslové vnímání a jiné parapsychologické jevy. C. G. Jung popsal tento stav jako synchronicitu – „smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, přičemž se jedná o něco jiného, než o náhodnou pravděpodobnost“ (Jung 1997). Pastí pro daného člověka, který tento typ duchovní krize prožívá, je tzv. nafouknutí – inflace Já. Objevením nových schopností se zvýší sebevědomí, což může být důvod odklonu od duchovního vývoje.
5. Possedlost je zkušenost, kdy daný člověk v krizi prožívá svůj hlas, gesta a mimiku, jako by patřily někomu jinému. Pocity jsou většinou považovány za nepříjemné, až zlovolné, rušivé. Někdy se v řeči trpícího objeví i oslovení „vetřelce“ uvnitř. Stav vzniká v podobném principu jako depersonalizace, nebo disociativní stav, kdy se určitá část Já oddělí a potlačí do nevědomí.
6. Karmické vzorce, vzpomínky na minulé životy jsou spojeny s otázkou zrození a smrti. Je třeba však citlivě odlišit domněnky konstruované. Spontánní vynoření vzpomínek má terapeutickou hodnotu, ale rozhodně hypotéza, že za současné potíže v životě je třeba hledat řetězení v životech minulých, má mnohdy charakter zhoršení potíží a celou situaci zhoršuje. Naopak terapeutická práce se zážitkem jako s realitou může vést k náhledu na opakující se elementy, které lze pojmout jako určitou výzvu. Dobrou pomůckou v práci je tzv. koncepce – coex (kondenzovaná zkušenost – experience). Jedná se o zážitky, které se mohou vyskytovat v různých podobách – podrobně o tomto tématu transpersonální části mapy vědomí píše Stanislav Grof v díle Dobrodružství sebeobjevování (2000).
7. Zážitek jednoty s přesahem – transcendencí – jedná se o vrcholné zážitky – peak experiences, jak zkoumal a popisuje Abraham Maslow (1976). Ve filozofické literatuře je popisován tento stav jako chórismos – průzračná jednoduchost (jednota) vyššího ontického a ontologického stupně – celku. Člověk má schopnost prožívat originalitu ve svém žití – počátkování6 v každodennosti s možností areté. Jednoduchost a v ní schovaný celek, jehož je člověk bytostnou součástí, ale který je současně člověkem pojímán, je možno označit počátkováním. Tato propojenost v jednoduchosti je pocitem hlubokého štěstí, jež se velmi zřídka v životě přihodí. V takové chvíli je člověk v hluboké jednotě s celkem světa a jeho existence je účelná, bez objektivizace úspěšnosti, krásy, mládí a dalších atributů moci. Lze popsat, mimo výše popsaného, následujícími konkrétními elementy: svět je posvátný, stav je obtížně sdělitelný, ego daného člověka se rozšířilo na celý vesmír, pozitivní emoce – pocit míru, souzvuku, až podobné orgasmu. Postmoderní doba je typická touhou po zážitcích, které mají tuto schopnost přesahování (transcendence). Nelze však zaměňovat tento stav za „raus“ – adrenalinové zážitky při sportu, ale i hráčství apod. Není a nemůže být směřující k „něčemu vyššímu, sebepřesahujícímu“ a tudíž nevede k transcendenci.
8. Channeling jedna z forem intuice (mentální proces), informace do mysli přímou cestou, aniž jsou využívány přímé vstupy senzorické, ratio anebo vzpomínky. Člověk v tomto stavu je jakousi „tekoucí řekou“, skrze niž plynou informace, které nelze najít v jeho životní historii. Terapeuticky je důležité určité vymezení určitého času (kdy ano a kdy ne) a také prostoru. Pro snadnější práci je možno využívat metaforu „hosta/ů“ před dveřmi domova a je třeba se rozhodnout, koho pozvat dál a v jakém čase. Určitou modifikovanou terapeutickou formou je daseinsanalytické pojetí dialogu se svými předky (již zemřelými) a potomky (ještě nenarozenými) – transgenerační dialog (Heidegger 1996).
9. Zážitky blízkosti smrti – near death experiences většinou vázané na situace, kdy člověk prošel klinickou smrtí. V řeči a sdělování těchto lidí se vyskytují podobné prvky – pozice pozorovatele, zážitek dvojí reality s postupně vzrůstající tendencí být vtažen „do té druhé“, odpojení od fyzického těla, indukované procházení dosavadním životem, též otázky a problematizování – je již čas odejít? S následným návratem zpět. Samotný zážitek otevírá možnost ozřejmení významovosti žití, vztahovost k druhým lidem a k celku světa, odklon od materiálního lpění a příklon k duchovním hodnotám v dalším životě. Následný rozvoj psychospirituální krize je velmi často vázán na stav, kdy daný člověk má zásadně pozměněn svůj pohled na významovosti v životě, na hodnoty a celkový smysl žití, ale okolí zůstává stejné – bez zkušenosti. Integrace mezního zážitku do běžného žití je velmi často ztížena pozitivní emocí spojenou s tím, co „tam“ bylo prožito.

Následný text bude reflektovat zážitky transcendence, channelingu a zážitků blízkosti smrti v emočním schématu rodiny a možnosti krizové intervence v ordinaci rodinného terapeuta s orientací na antropologickou problematiku psychosomaticky orientované medicínské praxe.

Emoční schéma rodiny, domov a možnost domovštění

Domov, v antickém pojetí polis, neznamená jen konkrétní místo bytování člověka. V původním významu „pelein“ znamená prodlévání, což není chápáno mocensky ani politicky.

Dle Hogenové je „domov pramenem toho být poprvé, a přesto je stálým místem“ (Hogenová 2008, s.188). Zde je pro člověka možnost jakoby znovuzrození, očištění, obrození – v původním slova smyslu. Je to však i místo, které je typické nárokem různosti životních rolí, které časoprostor života přináší. V souvislosti s časoprostorovostí života a nárokem života samotného je třeba vysvětlit fenomenologický pojem temporalita.

Dle Martina Heideggera se jedná o zvláštní druh časovosti, kdy přítomnost není vytržena z existence daného člověka, ale je v ní obsažena podstatná minulost a současně i předrozvrh do budoucnosti. Svým žitím, ex-sistencí člověk „časuje“ a právě domov je tím místem, kde se temporalita nejlépe otvírá. Jana Patočka vnímá domov jako rozšířený organizmus člověka, který je s přesahem do krajiny a celku světa.

Existenci člověka, chápáno fenomenologicky, lze vnímat jako pobyt (pobyt-tu), což je výsledkem časování. Minulost člověka přichází z budoucnosti, minulé prožité ovlivňuje v každém okamžiku přítomnost a zakládá budoucnost.

Člověk se do určité skupiny rodí, stává se její součástí. Dějiny každého člověka se však datují ještě před jeho zrozením, konkrétním rodičům do konkrétního schématu rodiny. Člověk nejprve existuje jako fantazijní dítě v mysli svých předků, tím se stává nositelem historie. Jedna z teorií (Chvála, Trapková 2004) v tomto spatřuje pravděpodobnost, jak kolektivní paměť složená z implicitních, nevybavených vzpomínek chrání před svým zánikem. V této souvislosti se zmíněné ve formě duchovní krize – channeling je možno vnímat i tak, že daný stav nastává tehdy, jestliže dojde k „zřetězení“ krize daného člověka s pohnutými prožitky v dějinách svých předků. Mnohdy mají traumatické dějiny předků být i tímto způsobem uzavřeny – v rámci transgeneračních přenosů a krize je v tomto smyslu vnímána jako situace otevírající možnosti. Klinická zkušenost v práci rodinných terapeutů dokladuje, že reálné, komplikované životní příběhy oživují tyto přenesené, velmi často fantazijně obohacené retence v mysli (imanentní vzpomínky) a tím se spustí celý řetězec reakcí u člověka, aktuálně krizi prožívajícího.

Rodinu je možno vnímat jako emoční schéma, jako interakční pole, které je tvořeno všemi, co jsou v určité vztahovosti. Řídící a určující jsou emoce každého člena nebo seskupení, každý zde má své místo (významné, zavržené, nepříznivé...) a neustále probíhá společné vyjednávání o tom, jaký svět je mimo rodinu a podle toho se i odvíjí vztah ke světu v rovině dasein7 – tady a teď.

V žádném případě nejde o nahodilou atmosféru; celý rodinný systém je v provázanosti emoční, síly emočního pole jsou sice neměřitelné a nekonkretizovatelné metodologicky, ale je možno je vnímat v reakcích a emočních projevech členů.

V počátku vztahu se dvojice pomocí řeči a sexuality8 – intimity vytváří tzv. zasíťování svého prostoru, domova ve smyslu důvěrného a osobitého prostředí svého domova. Zde si vytváří svůj vlastní svět, vlastní jazyk (řeč, ale i sdělování beze slov – říkání) i kulturu, složitě vyjednává v rámci soužití hranice rodiny.

Do životních situací každý člověk padá bez osobní volby, což se v určité formě vyjevování kontextu temporality emočního schématu rodiny. Situace jsou neukončené, a právě v rodinném schématu je zkušenost zvládání nároku životních krizí velmi cenným darem.

V životě každé rodiny je řada období spojených se situací, kdy se celý systém vztahovosti dostává do více či méně nestabilního stavu. Podrobný přehled a popis nabízí práce E. H. Ericksona (1963). Jedná se o separační procesy, které se v rámci rodinného schématu prolínají včetně vzorců, navzájem se ovlivňují a v situaci, kdy dojde k nenaplnění nároku separace do dalších vývojových stadií celého systému, dojde k řetězení a k možným komplikacím.

Tím, že separační proces jednotlivce je nárokován synchronizací a v součinnosti s ostatními členy emočního schématu rodiny. Potomek se bio-psycho-sociálně-spirituálně separuje do vyšší vývojové fáze a současně i předek se separuje do role, která s touto separací souvisí a tím se celý systém posouvá po životní cestě svých členů. Jedná se o přechodná období existenciálních otřesů, v přítomnosti je znejisti, úzkost, ale současně i nabídka určité formy svobody – a ta však úzce souvisí s existenciální úzkostí, která člověka od jeho počátku až do konce existence provází.

Lidská „volnost“, která je provázen i prožitkem těsně po narození, je možno psychologicko-filozoficky označit za pohyb nitra i vnějšku mezi „zde a tam“, s nárokem rizika prohry, stále v nároku vystupování směrem ven do nejistého, nezajištěného prostoru spolubytí, směřujícího k telosu – horizontu života, smrti.

Během života člověk „naplňuje“ růstové úkoly v časoprostoru žití. Neznamená to, že když se neuskuteční anebo jen částečně uskuteční růstový úkol v určeném čase, dochází k ustrnutí – zastavení. Komplikace nastane v dalším růstovém stádiu – fázi, kdy dochází k „sumaci“ – nahromadění a tím je komplikována tzv. oscilace, což je přechod jednoho stádia do druhého.

Oscilací se rozumí základní lidský konflikt, bipolarita mezi separací a individuací na jedné straně a opětovným spojením na straně druhé, což je možné jen formou vztahovosti. Období oscilace je většinou velmi rizikové na rozvinutí psychospirituální krize, neboť je zde veliký nárok na homeostatické9 pochody těla a mysli s tím, že mysl má určující a formující charakter.

Každé nové stádium má výhody i nevýhody, což je typické v samotném nároku žití. V této souvislosti je nutné připomenout, že každá psychospirituální krize otevírá možnost ke komplikacím ve smyslu psychosomatického charakteru, ale také nabízí výraznou životní zkušenost s možností rozšíření životního pohybu daného člověka.

Pokud obtíž nastane, projeví se výše zmíněnými možnými reakcemi. Velmi účinnou cestou k ovlivnění je tzv. externalizace, což je hlavní nástroj v krizové intervenci a následné terapii v rámci krize rodinného systému. Podstatou externalizace je vyprávění – příběh, ve kterém se potíže označují a „uchopují“ pomocí slova, a tím dochází k pochopení kontextů. Tímto způsobem je významně podpořen nosič k přemožení obtíže. Základem procesu je logoterapie – léčba slovem s pomocí druhého nástroje – ruky, jako pomocného, ale také vymezujícího „nástroje“ krizové intervence.

Ruka a řeč jako nástroj krizové intervence

Krizová intervence je způsob pomoci v životní situaci, kde vlastní zdroje pro zvládání zátěže už nedostačují. V krizové intervenci se odborník s klientem zaměřuje na problém, ohnisko, spouštěč, podporu a řešení, a to v reálném čase „tady a teď“ v klientově dasein. Společné hledání způsobu, jak nalézt možnost obnovení pozastaveného a zúženého životního pohybu, se odehrává ve vzájemné interakci a vztahovosti terapeut (poskytovatel) – klient s pomocí dvou základních nástrojů péče – slova a ruky.

V sociální práci, jako v žádné pomáhající profesi, se nesmí slovo stát jen mostem od poskytovatele ke klientovi. Pokud je řečeno jen, míní se slovo nejen jako prostředek ke komunikaci, jako nástroj, ale slovo má daleko významnější roli v žití člověka.

Slovo ve smyslu LOGOS není pouze v základním významu, ale znamená především řeč člověka s možností usebrání. Logos je v blízkosti legií – což znamená: ujednotit, sebrat, být v jednoduché jednotě. Díky tomu, že člověk má přístup k usebranosti, v jeho základu je logos, má možnost sdělování, sdílení, dovede myslet a myšlené sdělovat. Tím je privilegován v řádu světa. Slovem a řečí člověk vtahuje do svého dasein, otevírá svět jiným lidem a zároveň je vpouštěn do světa druhých. Přirozený svět klienta se otevírá a vyjevuje v jeho řeči, slova jsou mosty, které člověka spojuje s ostatními, s věcmi, s bytím – tedy s nevýslovným. Tím, že se člověk učí mluvit, vrůstá do světa, do vztahů. Učit se mluvit však neznamená cíl používat řeč jako hotový nástroj v životě. Ve svém vývoji člověk prochází nárokem vrůstání na světě a do světa, do vztahů s nárokem porozumění, a čím více je řeč živým opravdovým – autentickým výkonem, tím více se danému člověku svět otevírá.

Ruka, jako druhý „nástroj“ nejen krizové intervence, ale všech pomáhajících profesí, vytváří oblouk mezi tělem a okolním světem, a tím dotváří jednotu – legein. Tělesnění, jako takové, je vytvářeno spojením ruky a řeči, řeč jako prodloužená ruka oslovuje svět a míří do transcendence10, ruka uchopuje svět a směřuje do rescendence. Duše člověka vrůstá do přírody, ale i do kosmu, příroda kolem nás je prodloužené osobní tělo. Tuto provázanost nelze spatřit, je třeba schopnosti vhledu do podstaty existence.

Psychospirituální krize v emočním schématu rodiny – kazuistiky.

Lidská existence probíhá v prostoru a čase, který nelze vnímat pouze lineárně. Je to svět, který je obýván bytostmi a věcmi ve vzájemné vztahovosti a významy nejsou jen pouhou kauzalitou. V rodinném schématu je to prostor, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, v němž souvisí vše se vším, je tvořen temporalitou a vládne v něm „čas posvátného trvání“. Dítě, které se do rodiny zrodí (při-rodí), nevládne řečí ani nástrojem abstraktního myšlení. Na samém počátku svého vývoje se ocitá v čase preverbální zkušenosti a svět se mu ukazuje v původním sepětí jako jediný celek – bytí. Tento stav je v dospělosti běžně neprožívaný, k zakoušení je však při silném emočním otřesu, při kterém však nedochází k poruše osobnostní struktury (nejedná se o psychotický stav).11

Při terapeutické práci s rodinou je možno zahlédnout výše zmíněný „posvátný čas temporální“ při krizové intervenci. Typická je situace nároku tzv. Patočkovy referenty – životního pohybu, kdy v důsledku krize došlo k otřesení.

K vysvětlení tohoto pojmu je třeba filosoficky pochopit životní pohyb, směřující od zrození k horizontu, s nárokem opravdovosti – autentičnosti, což znamená neustálé rození se v účastenství na jednotě – celku. V této souvislosti je Heideggerem, ale i Aristotelem zmiňován pojem telos (vnější účel, smysl), entelecheia (vnitřní účel), arche (počátek pohybu), dynamis (výběr možností) a ergon (skutek). Jan Patočka popisuje život jako pohyb vztahující se k něčemu, co se nepohybuje (nazývá to referentem), označuje ho jako zdroj životního pohybu. Prvním referentem, nazvaným zakotvení, domov, míní domov a rodinu, jistotu a důvěru, přijetí, dobro, lásku a spravedlnost. Rodina je ohňovým středem (herakleitovský střet světa). V dospělosti jsou to právě tyto retence, které propojují, vytvářejí přítomnost s možností rozvrhu do budoucnosti. Druhým referentem je země, práce a boj, překonávání odporu zemské přitažlivosti spatřuje Patočka v práci a boji pro zachování života. Při zatřesení referentu (v krizi) dochází ke stavu spadnutí šupin z očí, což lze i chápat jako příznivost k udržení rovnováhy, která nese nárok překonání odporu Země, ale v autenticitě žití. Třetím referentem je absolutno, frontový zážitek, je v obsahu ztráty jistot a bytostného nahlédnutí a v okamžiku prázdnoty – nic, což je privace původní naplněnosti, lze vnímat jako cestu k pravdě.

Chápeme-li krizi jako přechodné stadium mezi dvěma fázemi, je v nároku blížící se přeměny, jež směřuje k rozhodnutí. Dále je možno krizi i označit jako těžkou (přechodnou) situaci, kritický stav, vrcholné období překonávající největší těžkosti v životě, mající charakter osobní krize v podobě vývojové, existenciální, vedoucí k psychospirituální krizi. Z medicínského hlediska se jedná o náhlý obrat zdravotního stavu k horšímu, též náhlou změnu průběhu, obrat v nemoci pacienta, jenž směřuje k jeho uzdravení nebo ke smrti (toto pojetí krize sahá až k Hippokratovi).

Ve zpracovaných kazuistikách s odkazem na princip emočního schématu rodiny a jeho ontologické roviny jsou předloženy konkrétnosti psychospirituální krize s pokusem o hermeneutické12 rozkrývání podstaty vzniku.

Kazuistika č. 1

Žena ve věku 56 let přichází pro náhlé potíže v pohybovém aparátu, nemožnost pohybu trvá již týdny, bez ostatních příznaků naznačujících traumatické poškození. Stav je ženou popisován jako situace, kdy si neví, jak má pohyb provést. Denní ani noční bolesti neudává, celkově je místně, prostorově i časově orientovaná. Situace, kdy nemůže realizovat pohyb svým tělem, je pro ni děsivá. Byla hospitalizována na neurologii, zde nález bez patologických změn, také na ortopedii a psychiatrii, nikde neshledán žádný nález vyžadující terapeutický zásah. Stav se nezhoršuje, běžné medikamentózní prostředky a rehabilitace nezaznamenávají úspěch.

Na doporučení obvodního lékaře přichází do ordinace psychosomatické s indikací krizové intervence. Hned při prvním setkání (v zásadách a metodologických postupech krizové intervence) byla ozřejmena v kontextu časové osy situace, datující se před téměř padesáti lety. Žena byla přítomna smrti svého sourozence, kdy jako osmiletá holčička měla hlídat svého o dva roky mladšího bratra. Děti si hrály poblíž hasičské nádrže a chlapeček spadl do vody a utopil se. Žena těsně před náhlou potíží hlídala svou vnučku a při koupání v bazénu na zahradě u známých – holčička vyklouzla z plavacího kruhu a na malou chvíli zmizela pod hladinou. Tento zážitek s velkou pravděpodobností dislokoval v retenci uložený prožitek a následně se projevil jako obtíž v somatických strukturách ve smyslu nemožnosti jakéhokoli pohybu (ochrnutí jako výjev zastavení životního pohybu v kontextu silného emotivního zážitku v temporalitě života této ženy). Poruchu lze vnímat jako určité „setření“ či dysbalanci v rovině strukturálního a nestrukturálního tělesného schématu13, kdy na základě zážitku bylo v rovině temporální velmi výrazně osloveno téma s transcendentním přesahem. Účelně vedenou krizovou intervencí, bez použití medikace, se stav upravil. Žena však nadále asi 1,5 roku navštěvovala psychoterapeutická sezení daseinsanalytického typu v kombinaci s Body Work – prací s tělem dle dr. Schmitta.

Kazuistika č. 2

Žena ve věku 32 let, syn 2 roky, dcera 6 týdnů, manžel je vrcholový sportovec. Žena se po porodu cítila velmi dobře, obě děti se zrodily do láskyplného prostředí, plánovaně, porod vždy probíhal velmi dobře, spontánně. Asi před deseti dny začala mít potíže v emocích, nezvládala denní práci kolem dětí, byla plačtivá a měla pocit, jako by se na svět dívala „přes sklo“, nebyla vždy „přítomná tak, jako normálně“, a začala mít i obavu, že se někam „vzdaluje, jako za nějakou oponu, jako pryč s tohoto světa“. Poslední věc, která ji vyděsila a rozhodla se požádat o konzultaci, byla návštěva její zemřelé babičky v noci: stála prý nad postýlkou holčičky a něco říkala, neví však co. Nyní má strach, potíže se zhoršily, je plačtivá, uvažuje o smrti, ale neví, jestli hrozí jí, nebo dětem, nebo manželovi. Má strach o své blízké. V terapeutickém rozhovoru se ozřejmila aktuálnost v emočním schématu rodiny. Manžel, otec dětí, je vrcholový sportovec, trávící většinu svého času mimo domov. Ihned po narození holčičky odjel na soustředění do Francie, i když se to se souhlasem a podporou manželky, situace byla natolik pro ženu složitá, že se otevřela psychospirituální krize, mající příznaky v diferenciální diagnostice zážitku s přesahem transcendencí. Žena, oslabená porodem, bez podpory svého muže jako blízké osoby14, velmi těžce nesla nárok na znovuorganizaci celého rodinného systému při narození dalšího dítěte a celá situace otevřela psychospirituální krizi, projevující se ztrátou možnosti radostně prožívat aktuálnost žití. Emocionální a kognitivní změny spojené s mateřstvím vyvolaly projevy poporodní deprese – plačtivost, obavy z budoucnosti, ale i halucinace, vše však bez průvodních příznaků spadajících do psychiatrických poruch. Žena, nacházející se ve výrazném nároku svého mateřství s naléhavostí přijetí role matky dvou dětí, byla terapeuticky podpořena (ujištění o normalitě situace, ubezpečení v přijetí role matky dvou dětí, pomoc ze strany širší rodiny, ale i úvahy o smyslu pokračování otce v jeho sportovní kariéře, kdy nebude moci v každodennosti naplňovat svou otcovskou roli), její stav se rychle stabilizoval, nebylo přistoupeno k medikaci a tím se otevřela i možnost pokračovat v kojení, být „více“ se svými dětmi a následně přehodnotit celou ontologickou založenost rodiny a domova.

Kazuistika č. 3

Muž, 42 let, úspěšný podnikatel, před 2 měsíci při skoku padákem došlo k poruše a on byl v bezprostředním ohrožení smrtí. Vše dobře dopadlo, i bez větších zranění, od té doby však pociťuje „jinost“ ve svém životě. Dostává se do konfliktu se svým blízkým okolím, které na jeho změnu v životě není nastaveno a nechápe ho. Muž nevidí smysl chodit do své firmy a hromadit majetek, větší množství prostředků věnoval na charitu, což vyvolalo velkou vlnu odporu u jeho manželky a dětí. Konflikt se vyhrotil v okamžiku, kdy věnoval značnou částku útulku pro psy. Muž chce trávit úplně jiným způsobem svůj čas, má však pocit absolutního nepřijetí ze strany blízkých, což mu způsobuje smutek, cítí se osamělý a nepochopený. Nejvíce však ho ohromila a ochromila poznámka manželky, že požádá o revizi svéprávnosti a domluvila mu vyšetření u psychiatra, velmi uznávaného odborníka – soudního znalce. Do ordinace přišel hlavně proto, aby konzultoval svůj současný stav, změnu ve svém prožívání a také další možnosti obhájit svou zkušenost a otevřít si možnost jinosti ve svém dalším žití. Obává se komplikací, ale nemůže nic změnit, což je pro něj také částečně děsivé a přichází ve stavu určité rozkolísanosti, ale i zděšenosti z toho, co se bude odvíjet v rodině v budoucím čase. Celkovému dění v tomto směru nerozumí, obává se ztráty domova a odvrhnutí nejbližšími. Krizová intervence přinesla celkové zklidnění a otevřela cestu k terapeutickým setkáním. Muž navštěvuje psychoterapeutickou podpůrnou komunitu, prostředí vnímá velmi dobře, hlavně proto, že zde vládne prostředí přijetí a celkově se mu daří naladit se na situace ve svém žití bez pocitu izolace, samoty a hrozící ztráty blízkosti s druhými lidmi.

Komentář ke kazuistikám

Všechny tři kazuistiky spojuje jeden rys – do chvíle vypuknutí „zvláštních“ příznaků nebyla v anamnéze klientů žádná nevysvětlitelnost, nebyla zde v minulosti ani diagnostikována žádná psychiatrická porucha (ataka) a jejich vztahovost nevykazovala žádnou významnost. U všech tří klientů v návaznosti na krizovou intervenci a následnou psychoterapeutickou podporu došlo k úplnému odeznění příznaků a u všech tří je patrný posun v sebepoznání, sebehodnocení a celkovém prožívání v aktuálnosti žití i v projekci do budoucnosti.

Dané kazuistiky mají také společné to, že hlavní problém nebyl v zážitku samotném, ale došlo v jistém slova smyslu k určitému zřetězení – což bylo i v situaci mezního prožitku při skoku padákem (jako třetí referent Jana Patočky – ve smyslu frontového zážitku, otevření nicoty ve smyslu prázdnoty jako privace naplnění).

Je velmi nutné, aby v terapeutické intervenci byla přítomna i jistá forma edukace – vysvětlení, že proces je normální, a podpora klienta v možnosti nalézt pro sebe přijatelné vysvětlení fenoménů, které krizi provázejí, je nutností (halucinace – babička, velmi blízká osoba, již zemřela, nad postýlkou holčičky, transgenerační dialog v heideggerovském pojetí mrtvých se živými).

Dále všechny tři případy spojuje i úspěšnost nejen krizové intervence, ale krátkodobé psychoterapie daseinsanalytického typu. Důležitým aspektem je i podpora klienta ke změně pohledu nejen na průvodní fenomény. Ale také sám na sebe a otevření možnosti využít prožitek prospěšně pro příští čas ve své existenci. Zde je třeba zmínit, že terapeutův respekt k příběhu klienta a možnost naladění se na jeho aktuálně prožívaný přirozený svět napomáhá k navázání a udržení terapeutického vztahu, což umožní klientovi navrátit respekt sám sobě a terapeutovi přinese pocit dobře odvedené práce a zkušenost. Proces a prospěšnost jsou oboustranné, obohacující.

Krizová intervence u psychospirituální krize

Cílem prvních kroků je navrácení klienta z oblasti nekontrolovatelné psychospirituální krize do kontrolovatelných zážitků, které psychospirituální krize provází. Obecně platí, že čím více zábran má klient, tím bouřlivější bude celý proces. Podstatou je obava z negativních následků. Proto základem krizové intervence je bezpečné prostředí, důvěrnost, akceptace intimity. Konkrétní možnosti a způsoby krizové intervence se liší podle toho, v jaké fázi psychospirituální krize se klient na terapeuta obrátí. Prvním kontaktem většinou proběhne buď telefonicky, nebo pomocí internetové komunikace, což je pro klienta i určitou bezpečnou formou; kontakt může kdykoli ukončit. Velmi často ujištění, že sdělované prožitky neukazují a nepotvrzují psychiatrickou diagnózu a že nehrozí akutní hospitalizace na psychiatrickém oddělení, otevře možnost osobního setkání v ordinaci. V tento moment je již třeba na straně terapeuta uvažovat o diferencované diagnóze, sledovat řeč i pohyb těla, hlavně rukou. Dle závěru bude probíhat i další podpora.

1. Vyloučit další onemocnění, ideálně vyšetření somatickým lékařem. V kontextu psychospirituální krize jsou přítomny změny vnímání, emocí, kognitivních funkcí, ale může též vyvolat infekce ve smyslu sepse, nádorové onemocnění, kardiovaskulární onemocnění a degenerativní poškození mozku. Některé příznaky psychospirituální krize jsou také u onemocnění diabetem, při toxických stavech nebo u chronického selhávání srdce (Grof 1986).
2. Minimální použití medikamentů, což umožňuje sledovat vývoj celého procesu v přirozenosti a zákonitosti dějů. U těžších stavů, provázených nespavostí, je možno podávat hypnotika, čím je eliminována únava, anebo indikujeme selektivní farmaka, např. na snížení úzkosti a k eliminaci ohrožení sebevraždou.
3. Tiché a bezpečné prostředí, u psychospirituální krize je průvodním znakem vysoká emocionální senzibilita. Ideální místnost pro poskytování krizové intervence je střídmě zařízená místnost s přirozeným osvětlením. Uklidňující prostředí, s nabídkou bezpečného a chráněného prostoru, umožňuje větší důvěru pro klienta.
4. Role terapeuta je velmi významná a je zmiňována i v předešlém textu. Důležitým aspektem je erudovanost, což souvisí i se zkušeností a lidskou vyzrálostí v autentickém žití.
5. Informace o psychospirituální krizi, předávané klientovi, jsou velmi důležitým prvkem celého procesu krizové intervence. Poskytnutí rámce informací pomůže klientovi snížit úzkost a terapeuticky umožní nastavení účinné následné terapeutické podpory.

Metodologická podpora průběhu krizové intervence

1. Kontakt – začátek již při telefonické komunikaci, podobný nárok je i v internetové či jiné rovině komunikace. Při osobním setkání je třeba zachovat oční kontakt s častějšími odklony očí (není tak naléhavé) a dodržet i komfortní vzdálenost osobního kontaktu; vše určuje klient. Cílem je zasadit zkušenost do pozitivního rámce a tím možnost dalšího posunu v komunikační rovině.
2. Přítomnost dasein – „tady a teď“ s orientací řeči na viděné, slyšené a prožívané. Vše cílí k podpoře sebedůvěry, sebeúcty, ke sdílení emocí a tím je umožněna tzv. symetrická pracovní aliance (např. Jsem ráda, že s vámi mohu sdílet..., podporuji vás ve vašem názoru..., jsem ráda, že…).
3. Potvrzení hranic tím, že terapeut podporuje a respektuje klienta v jeho osobním prostoru, intimitě. Otevírá možnost pracovat s tělem, což je významná část krizové intervence – ve smyslu obnovení jednoty těla a mysli, obnovení areté a tím intervence v rovině habituální.
4. Podpora kreativního vyjádření klienta pomocí alternativních technik krizové intervence jako podpora vyjádření duchovních zážitků.
5. Aretace ve smyslu návratu „k celku světa“ ve smyslu jedinec existující ve společnosti a ve světě, obnova vztahovosti k jiným lidem, ke zvířatům a k přírodě.
6. Jídlo, teplo, bezpečí – základ bio-psycho-sociálně-spirituálně existujícího života, součást Maslowovy pyramidy potřeb. Mnohdy je třeba poskytnout klientovi i teplou deku, jako určitou formu izolantu proti okolnímu světu – jako tlaku ve smyslu passio (tlaku, stlačování, což je i v obsahu krize samotné nejen na psychické, ale i fyzické rovině prožitku).
7. Jednoduchá rytmická aktivita, která vylaďuje strukturální a nestrukturální část organismu. V praxi se osvědčuje, pokud je klient svolný, vést terapeutický rozhovor v následném procesu při procházce terapeuta i klienta v určité harmonizaci a rytmu pohybu a myšlení.
8. Doporučit literaturu, vhodnou dle uvážení terapeuta s ohledem na celkové naladění klienta, která dané téma zpracovává a nabízí i možné pohledy na pozitivní využití v dalším životě.

Samostatnou kapitolu by si jistě zasloužila konkrétnost práce s rodinou klienta. Je třeba získat blízké pro spolupráci a objevit další možné zdroje pomoci. Mnohdy samotný kořen rozvíjení psychospirituální krize je právě v emočním schématu rodiny (viz. zmíněná kazuistika) a kooperace jednotlivých členů celého systému je nutností. Musíme si ale uvědomit, že celý systém je ve propojenosti a velmi často je zde patrná i vysoká rigidita a neochota na vědomé, ale i nevědomé úrovni cokoli měnit.

Závěr

Typickým klientem krizové intervence, trpícím akutním stavem psychospirituální krize, je muž i žena působící staženě, zmateně, vše se projevuje i v jeho řeči. Jeho momentální situovanost je v tíživé situaci, kterou sice reflektuje v řeči, ale mnohdy velmi obtížně a nesrozumitelně, někdy není schopen řeči vůbec. Často se objevuje sdělování obavy, jestli nepatří do blázince, anebo také obava z odmítnutí druhými lidmi, pokud dojde k projevům, tak jak to vnitřně cítí. Klient v akutním stavu psychospirituální krize bude mít mimořádné stavy vědomí, fyzické obtíže a další širokou škálu jiných obtíží, bude však schopen terapeutického vztahu. Nejintenzivnější období příznaků může trvat 14 dní až 4 měsíce, návrat do normálního stavu je provázen obnovením funkcí, které byly diskomfortně vnímány, normalizací vztahovosti a ustanou i mimořádné fenomény. Po úplném ukončení epizody bude mít daný člověk pocit, že došlo k pozitivním změnám v jeho životě, má jiný hodnotový systém a jinak prožívá svůj časoprostor žití – jeho životní pohyb má jinou hodnotu a šíři v možnosti uskutečnění. V komplexu žití se pozměnila entelechie (vnitřní účel), dynamis (možnost k pohybu) i ergon (skutek) daného člověka. Je také vnímán v jinosti vnějšího účelu – telos. Psychospirituální krizi lze shrnout do jednoduché linie: spouštěč – pozměněný stav vědomí, problém, šok – postupný útlum – návrat k normě.

Jak jednoduché je k definování, jak těžké je vyjádřit a žít pro člověka, stav spirituální krize procházející.

Autor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D. Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technická univerzita v Liberci Literatura

GROF, S., GROF, Ch., 1999. Krize duchovního vývoje. Praha: Chvojkovo nakladatelství. ISBN 80-86183-09-2 GROF, S., GROF, Ch., 1999. Nesnadné hledání vlastního já. Praha: Chvojkovo nakladatelství. ISBN 80-86183-10-6 GROF, S., 2000. Dobrodružství sebeobjevování. Praha: Perla. ISBN 80-85206-15-3 CHVÁLA, V., TRAPKOVÁ, L., 2004. Komplexní terapie psychosociálních poruch. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-205-0309-9 HEIDEGGER, M., 1996. Básnicky bydlí člověk. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X. HOGENOVÁ, A., 2005. K problematice poznání. 1. vyd. Praha: PedF UK, ISBN 80-7290-222-9 HOGENOVÁ, A., 2005. K problematice těla. 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 80-7184-580-9 HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86861-72-4 HOGENOVÁ, A., 2002. Kvalita života a tělesnost. 1. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-580-90 HOGENOVÁ, A., 2008. Jak pečujeme o svou duši? 1. vyd. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-3 HOGENOVÁ, A., 2009. Starost o duši. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-393-1 HOGENOVÁ, A., 2011. Jsme rozhovorem. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-526-3 JUNG, C. G., 1999. Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. ISBN 80-85880-20-2 JUNG, C. G., 1997. O synchronicitě. Výbor z díla – svazek II. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. 978-80-262-0719-1 MASLOW, A. H., 1976. Religions, values and peak-experiences. New York: Penguin books. PATOČKA, J., 1996. Péče o duši I. 1. vyd. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-24-0 PATOČKA, J., 1999. Péče o duši II. Praha: Oikúmené. ISBN 80-86005-91-7 PATOČKA, J., 1988. Péče o duši III. Praha: Váhy. ISBN 80-86005-24-0 PELCOVÁ, N., 2004. Filozofická a pedagogická antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0076-5. PELCOVÁ, N., 2001. Vzorce lidství. Praha: Karolinum. ISBN 80-85866-64-1 PODZIMEK, M., 2014. Spiritualita v době sekularizace. Ružomberok, KU: Verbum. ISBN 978-80-561-0160-5 Internetové zdroje: BENDA, J., 2001. Mystika a schizofrenie. Mystické zážitky jako předmět klinického zájmu. Rigorózní práce. Praha, Katedra psychologie FF UK. Viz též http://go.to/bend LUKOFF, D., 1985. The diagnosis of mystical experiences with psychotic features. Journal of transpersonal psychology, s. 155–181.

1 Ex-sistence – míněno fenomenologicky jako vy-vstávání do určitých pohybových figur v kontextu žití s nárokem překonávání překážek na životní cestě. 2 Někteří schizofrenici byli považováni za mystiky, někteří mystici byli diagnostikováni jako psychotici. 3 Prazáklady, řecky archai, jsou čtyři a zjevují je čtyři různá zjevení slunečního boha ve starověkém Egyptě, odpovídají čtyřem oddílům nejdůležitějšího příběhu Tóry, knihy Exodus, ale stejně tak i čtyřem mýtickým prostorům antického Tartaru a čtveřici velkých olympijských bohů. Tytéž archai odhalují také čtyři zastavení vězně, který vychází v Platonově podobenství z jeskyně, a stejně tak odpovídají prologům křesťanských evangelií. Archetypální časoprostory je možné pozorovat nejen v průběhu individuace a nezjevují je jen velké příběhy a mýty. Lze je pozorovat i na úrovni systémů: generační komunity, rodiny, pracovní komunity až na rovinu celospolečenskou. 4 Vrženost ve smyslu situovanosti člověka na životní cestě v nejistotě, v nároku existenciální úzkosti. 5 Výraz areté se poprvé vyskytuje v řecké písemné tradici v 6. stol. př. n. l., většinou zmiňovaný v souvislosti 6 Počátkování souvisí s otevřeností člověka k možnosti autentického – opravdového žití, což je originalita v každém okamžiku života, s možností chórismu jako bytostné zkušenosti svobody a jednoty s celkem světa. Opakem je začátkování, což je opakování prožitku bez originality, vedoucí k nenaplněnosti podstaty žití a následnému omezení možnosti životního pohybu celkově – habituálně. 7 Dasein – tady a teď, dle M. Heideggera pobyt, bytí-tu, vztahuje se pouze k lidské existenci, souvisí s logos – mnohovýznamový výraz: slovo, usebrání, což je pro člověka i „nosičem“ a možností domovštět. 8 Sexualita je zdrojem značné energie, usnadňující adaptaci na nově vznikající emoční nárok – partnerství a rodičovství. Důležité však je, aby sexualita rodičů zůstala intimně párově oddělena, jen takto bude vytvořeno sytící pole sociálních a emočních reakcí, což zajistí naplněnost bio-psycho-sociálně-spirituální. 9 Homeostáza jako schopnost udržet stálost – rovnováhu, areté. Opakem je dysaretace – nerovnováha a výsledkem je porucha, vždy však myšleno ve smyslu těla a mysli neoddělitelně. 10 Řeč míří za horizont, ruka osahává svět – uchopuje věci, míří do rescendence – jsoucna (res-věc). 11 Řada omamných látek navozuje extatickou podobu prožitku-stavu, což s sebou nese riziko otevření psychotické ataky. 12 Hermeneutické porozumění – umění interpretace, hermeneutika jako nauka o cílech, způsobech a uplatnění výkladu. Klíčovým slovem je verstehen – porozumění, s cílem rozumět smyslu toho, co patří do lidského života. Existuje však ještě pojem verklaren – objasnění. Příroda a procesy v ní jsou vysvětlovány, lidskou existenci ve smyslu duchovního života je třeba rozumět. V případě medicíny, ale i ostatních pomáhajících profesí, je toto rozlišení velmi důležité. Jedná se o dva odlišné způsoby poznání, o dva rozlišné přístupy k objasnění nemoci. Je třeba existenci pacienta, klienta porozumět. 13 Tělesnění ve smyslu strukturálního tělesného schématu (tvar těla a obsah somatických struktur – fenomenologicky soma a sarx) a nestrukturálního tělesného schématu (tělo oduševnělé, ve fenomenologickém pojetí pexis), ve vyladěnosti vůle, citu, mysli a motoriky v jeden okamžik. 14 Muž i žena mají v emočním schématu rodiny svou nezastupitelnost a obecně platí – žena je tak dobrá ve svém vnitřním prostoru domova (forum internum), jak ji muž podporuje. A muž je tak dobrý, jak mu umožňuje a otevírá vnější prostor (forum externum) jeho žena. Dobrý – myšleno ve smyslu areté (cnost, dobro, dobrost).