Publikace chce přiblížit život židovských náboženských obcí se zvláštním zřetelem na židovské školství na jižním Slovensku. Jedná se o rozšířené vydání stávající knihy, která byla vydána v roce 2001 v maďarštině pod názvem „A csallóközi és mátyusföldi zsidó iskolák története 1845-1945“. Původní publikace je doplněna množstvím nových pramenů, informací a fotodokumentací. Podává stručný přehled o výchovno-vzdělávacím systému, školských zákonech a rozmachu židovských komunit v obcích Dunajská Streda, Galanta, Jelka, Sereď, Sládkovičovo, Šamorín, Trnava, Veľký Meder a Zlaté Klasy.

Přehled židovských škol 1777-1945

PŘEDMLUVA

Bez poznání pedagogické minulosti, bez poznání vývoje školství, jak se časem měnilo, by nebylo možné si představit pedagogickou přítomnost, která má v ní své kořeny. Zvolená problematika tvoří komplexní obraz dějin židovského školství a pedagogiky, které bylo neadekvátně zastoupeno v dějinách slovenské pedagogiky. Tato publikace má tyto mezery částečně odstranit.

Židovský národ můžeme přirovnat ke stromu. Na jejich příkladu vzniklo křesťanství a z pohanů se stali věřící křesťané. Ve významu přeneseném slova vyjádřeno křesťanství a víra nemohou existovat bez základu, tedy bez stromu. Židům můžeme děkovat, že jsme se obraceli, začali přehodnocovat výchovu dětí a mládeže. Přitom Mojžíšovo Desatero přikázání jsme vzali jako základ, tedy alfa a omega naší víry. V podstatě vyjadřuje veškerou morálku, která při maximálním dodržování má odstranit všechna nařízení, zákazy a příkazy.

Touto publikací chci přiblížit život židovských náboženských obcí se zvláštním zřetelem na židovské školství na jižním Slovensku, které bylo neadekvátně zastoupeno v dějinách pedagogiky. Jedná se o rozšířené vydání stávající knihy, která byla vydána v roce 2001 v maďarském jazyce pod názvem „A csallóközi és mátyusföldi zsidó iskolák története 1845-1945“. Původní publikace je doplněna množstvím nových pramenů, informací a fotodokumentací. Podává stručný přehled o výchovno-vzdělávacím systému, školských zákonech a rozmachu židovských komunit v obcích Dunajská Streda, Galanta, Jelka, Sereď, Sládkovičovo, Šamorín, Trnava, Veľký Meder a Zlaté Klasy.

Téma nemůže být zkoumána jen izolovaně, ale v globálním rámci, v opačném případě by šlo jen o vytržený kontext. Do samotného textu jsem zařadila fotografie škol a dalších dokumentů, které demonstrují existenci židovského školství. V jednotlivých kapitolách, přímo v textu se objevují autentická hebrejská slova, která jsou vysvětlena ve závorkách.

Zachované prameny mohou sloužit jako konfrontace pedagogické minulosti a přítomnosti. Historii a vývoj židovského školství přibližuji v chronologickém sledu od konce 18. století po konec druhé světové války.

Materiál pro zpracování tématu práce jsem získala ze studia pramenů, z archivů a studia literatury. Měla jsem k dispozici kroniky, které nevycházely tiskem, avšak uchovávají významné informace. Bylo třeba prostudovat encyklopedie, slovníky, monografie zabývající se zvolenou problematikou a prolistovat bibliografické přehledy. Při vypracování jsem použila několik metod: studium odborné literatury, rozhovor, řízený rozhovor a bádání historických pramenů. Použila jsem statistickou a komparativní metodu, čímž jsem chtěla číselně vyjádřit poměr židovského obyvatelstva k celkovému počtu obyvatel, což fakticky potvrzovalo opodstatněnost a potřebu vzniku židovského školství.

Publikace je vytvořena přímou metodou vypracování faktů na základě heuristické metody. Prostudovaný materiál jsem rozanalyzovala a utřídila do souvislého celku.

Dvě nejvýznamnější podněty ovlivnily zakládání židovských škol. Jedním z nich byl procentuální podíl Židů v jednotlivých regionech, který ovlivňoval zřizování a zakládání židovských škol. Druhým podnětem bylo nařízení Josefa II. z roku 1788 o Instrukci pro vizitátory národních škol v Uhrách, které způsobilo rozvoj a zakládání židovských škol. Úmyslem židovských náboženských obcí bylo zachránit židovské lidové školy před zánikem, sjednotit učební osnovy pro židovské školy na základě osnov vydaných státem, avšak ponechat intenzivní náboženskou výchovu ve školách. Obsah výuky byl orientován tak, aby se v lidových školách osvojily a prohloubily poznatky o slavné minulosti židovské etiky a historie.

Kniha je určena pro Židy, nežidovské obyvatele, pedagogy a studenty, pro všechny, kteří si uvědomují, že největším kapitálem je a vždy bude vzdělání.

OBSAH

  1. Historický přehled židovského národa
  2. Přehled dějin židovského vzdělávacího systému
  3. Biblické období (1010-926 p. n. l.)
  4. Období v Mišne (925 p. n. l. – 640 n. l.)
  5. Období ve středověku (640-1492)
  6. Období před novověkem (1492-1780)
  7. Novověk (1780-1912)
  8. Vývoj a přehled školských zákonů 1868-1945
  9. Vývoj školství a pedagogiky po roce 1918
  10. Židovské zákony a pedagogika
  11. Učební plán dvouletého studia pro židovské pedagogy
  12. Prameny pro organizaci a vedení židovského školství
  13. Židovská škola v Dunajské Strede (1848 – 1945)
  14. Židovská škola v Galante (1845-1944)
  15. Židovská škola v Jelce (1781-1944)
  16. Židovská lidová škola v Seredi (1781-1944)
  17. Židovská škola v Sládkovičově (1903-1944)
  18. Židovská škola v Šamorínu (1872 – 1940)
  19. Židovská škola v Trnavě (1850 – 1945)
  20. Židovská škola ve Veľkém Mederu (1848 – 1912)
  21. Židovská škola ve Zlatých Klasách (1860 – 1945)

Město leží v Podunajské nížině na pravobřežním údolí Vagu. Od roku 1642 se rozvíjelo jako panský městeček s tržním a jarmarečním právem, rozšířeným v roce 1714. Ve znaku mělo opevnění s věží a branou, na boku dvě malé věžičky se dvěma hvězdičkami.

Pro úplnost uvedu statistický přehled poměru Židů k obyvatelstvu v Seredi od roku 1728 do 1948 podle Vlastivedného slovníka obcí na Slovensku 1 a Encyklopedie židovských náboženských obcí.

Z údajů z roku 1865 vyplývá vysoký poměr Židů k celkovému počtu obyvatel a oprávněnost zřídit v Seredi židovskou lidovou školu.

Vysídlení Židů ze západních zemí na východ, konkrétně z Čech a Moravy, dosáhlo vrcholu ve 18. století. Když obce ležící v údolích Malých Karpat byly už přeplněny Židy, dostali se další přistěhovalci do údolí Vagu a tam se i usadili. Tak dochází k zakládání velkých židovských komunit v jižním povodí Vagu. Mezi takové obce patřila i Sereď.

Nevíme přesně, kdy byla v Seredi založena náboženská obec. Z toho, že mezi náhrobnými pomníky, přenesenými ze starého na nový hřbitov, najdeme několik z let 1700 až 1750, lze usuzovat, že už ve 17. století v této obci žili Židé. Ví se také, že jistý Salamon Beer, dodavatel soli, se okolo roku 1720 usilovně věnoval problematice lodní dopravy po Vagu. Podle kronikáře Korabinského byly v Seredi koncem 18. století „beruhmte Jahrmärkte“ – proslulé jarmarky, které bez Židů si v té době jen těžko lze představit.

Okolo roku 1781 v obci u synagogy zřídili soukromou židovskou lidovou školu, v níž se vyučovaly i světské předměty.

V letech 1840–1874 byl hlavním rabínem Benjamin Wolf Fuchs, žák Chátama Sofera. Po jeho smrti se hlavním rabínem stal jeho syn Mojžíš Hermann Fuchs, zakladatel známé sereďské ješivy. Během jeho působení byla financována lidová kuchyň, domov důchodců a útulek pro chudé.

Roku 1865 bylo v Seredi a okolních obcích spolu 2443 Židů – po Bratislavě a Dunajské Strede největší komunita na území dnešního Slovenska. Je přirozené, že taková obec měla synagogu, bet hamidraš, mikve, školu a domov důchodců. Kromě toho tu byl košer jatka a pekárna macesů. Skutečné archivní záznamy v plném rozsahu potvrzují existenci těchto institucí. Sereď byla sídlem rabinátu už z nejstarších dob. Jedním z jejích prvních rabínů byl David Levy, pocházející z Holešova. Známe také jména dalších rabínů, mimo jiné významných osobností a významných talmudistů. Po kongresu roku 1868 se náboženská obec v Seredi připojila k ortodoxnímu směru. Židé sehrávali v Seredi významnou roli v hospodářství a patřilo jim mnoho důležitých podniků, mezi nimi cukrovar a továrna na kafoviny.

V roce 1877 byli Židé členy sereďského čtenářského kruhu, jehož čelem byl Emil Epstein. V témže roce vznikla komise pro zřízení učňovské školy při obecním zastupitelstvu, jejíž členy byli také Móric Rieger a Dr. Armin Rosenbaum. V uvedeném školním roce na učňovské škole studovali i židovští studenti – přesně sedm žáků.

Jsou známa jména rodáků ze Seredi, kteří ukončili dvouleté studium pro židovské pedagogy v Budapešti, kde získali odbornou způsobilost pro výkon profese učitele. Adolf Fried absolvoval a získal odbornou způsobilost v roce 1892, Lipót Varsányi v roce 1895 a Henrik Frommer v roce 1897. Ze zachovaných pramenů nevíme, kde po ukončení studia působili.

Za první světové války bylo mnoho Židů vojáky a mnoho z nich i padlo na frontách. Na hřbitově je postaven sloup s jejich jmény.

V první republice se blahobyt sereďských Židů zvýšil, ale jejich počet klesal, protože mnozí se přestěhovali do větších měst. Tato skutečnost dokládá také zachovaný materiál nacházející se ve Státním okresním archivu v Galante se sídlem v Šáli, konkrétně Nařízení ministerstva vnitra o soupisu Židů, přípis Ministerstva vnitra o vyloučení Židů z veřejných služeb, přípis nařízení Ministerstva vnitra o rozpuštění židovských spolků a organizací, Povolení pobytu Židům, zdržujícím se na území SR a další zde nevypočtená data.

Z roční zprávy dívčí a chlapčí měšťanské školy ve školním roce 1917/18, kterou vypracovala ředitelka školy paní Šarolta Selényi, je zřejmé, že v tomto období ve židovské lidové škole židovské náboženství vyučoval Mór Löwy, týdně 2 hodiny.

V meziválečném období obec přestavěla neoklasicistickou synagogu a kolem ní postavila několik zařízení. Obec měla 6 zaměstnanců a mimo jiné provozovala také pětitřídní lidovou školu s vyučovacím jazykem slovenštinou, školu Talmud Tóra (skoro 50 studentů) a velkou ješivu. Ješiva měla asi 100 posluchačů z ČSR i ze zahraničí. Vznikla také dívčí náboženská škola Bet Jakov. Z sčítání lidu v roce 1921 vyplývá, že populaci Serede tvořilo 16,8 % židovské národnosti. V roce 1930 se tento podíl snížil na 15,3 %.

Ve školním roce 1930/1931 stál v čele židovské lidové školy Leopold Fischer. Zachoval se přehled o chudých žácích, v němž správce školy žádal obecní představenstvo v Seredi o zakoupení učebních pomůcek jménem chudých žáků. V samotném přehledu je uveden jmenný seznam žáků 1.–5. ročníku, jména a povolání rodičů s přesnou adresou a potřebné učební pomůcky s finančním vyčíslením.

O vysoké úrovni školy svědčí i skutečnost, že pan Leopold Fischer byl na zakládajícím valném shromáždění Spolku židovských učitelů v ČSR, konaném dne 26. prosince 1935 v židovské lidové škole v Žilině, zvolen do výboru tohoto spolku. Z dochované kroniky Spolku židovských učitelů v ČSR vyplývaly 4 úlohy: 1. zachránit židovské lidové školy před zánikem 2. sestavit učební osnovy pro židovské školy, na základě osnov vydaných státem, aby výchova školy byla intenzivně náboženská, židovská 3. postarat se o to, aby se židovské dítě už v lidové škole dozvědělo o slavné minulosti židovské etiky zveřejněné ve slovenských židovských čítankách 4. spolek chtěl pracovat na výchově dorostu židovských učitelů a na rozšíření židovských škol na 8 tříd.

Zmíněnou třetí úlohu spolek naplnil v roce 1937 při vydávání časopisu Čítanie židovské mládeže. Autorem i redaktorem časopisu byl předseda spolku Izidor Schwartz. Časopis měl 16 stran.

V témže roce spolek vydal i vlastní učebnici s názvem Cvičebnice dějin izraelských pro židovské lidové školy, jejímž autory byli Šimon Fehér a Heinrich Brenner, nitrianské učitelky.

Cvičebnice je napsána v židovském duchu. V jednotlivých článcích se věnovala pozornost mravnosti a poslušnosti. Velký důraz přitom kladli na výchovu k hygieně. Zajímavé jsou i rebusy, které nutili žáky k tvořivosti a logickému myšlení. I přes několik dekád odstupu cvičebnice nestratila na své aktuálnosti.

Ze středních škol v letech 1940–1941 vyloučili židovské studenty. Náboženská obec se rozhodla rozšířit lidovou školu na 8 tříd. V tomto období ji navštěvovalo více než 100 žáků. Přibližně 40 mladých studentů bylo přiděleno Hlinkovou gardou do pracovních skupin.

Ústředí Židů organizovalo první židovské pracovní středisko v počtu 781 Židů na jaře roku 1941. S městem je spjata historie sereďského židovského pracovního tábora, která není nezajímavá. Důkazem je i zachovaný archivní materiál, který svědčí o existenci židovské lidové školy v pracovním táboře.

V pracovním táboře v roce 1942 zřídili školu pro děti, učila ji Jolana Schwartzová. Nižší ročníky navštěvovaly školku. Roku 1942 byly skoro všichni Židé deportováni, mezi nimi i poslední rabín Mozes Eisenstein, který vedl rabínskou školu. V knize Encyklopedia of Reg. Zi. Vol. l, vydané v Jeruzalémě roku 1958, je na straně 181 zveřejněn jeho životopis s fotografií. Zahynul v Lublinu v roce 1942. V říjnu, po přerušení deportací, zůstalo v Seredi asi 70 Židů, kteří byli dočasně chráněni výjimkami. Výjimku dostal také kantor, učitel Waller Bernát. Navzdory decimaci židovské pospolitosti byla činnost náboženské obce zásluhou Árona Schwarza nepřerušená. Pro nízký počet dětí byla židovská škola uzavřena. Z hlášení Školně-zdórnému úřadu v Trnavě 3.11.1944 se dozvídáme, že ve školním roce 1944/1945 se už ve škole nevyučovalo, protože „učitelé se v táboře nenacházejí“.

Židovská lidová škola fungovala naposledy ve školním roce 1943/44, neboť ve školním roce 1944/45 se v uvedené škole nacházelo velitelství Hlinkovy gardy.

ZÁVĚR

Zpracováním dějin židovských škol na jižním Slovensku jsem částečně chtěla přispět k vyplnění bílých míst v dějinách pedagogiky.

Z prostudovaných materiálů jsem dospěla k závěru, že Bible tvoří základ celého židovského výchovno-vzdělávacího systému. Zároveň z prostudovaného vyplývá, že Židé záměrně vyučovali své děti od velmi raného věku. Hned jak dítě umělo mluvit, učili ho několik pasáží ze Zákona. To naznačuje, že základní vyučovací metodou bylo memorování. Vzdělávání neomezovali jen na čtení a psaní, ale důležitým předmětem, který vyučovali, byly dějiny. Historické skutečnosti se vyučovaly z generace na generaci. Výbornou příležitost k vyučování dětí poskytovalo především slavnostní oslavy výročních svátků v kruhu rodiny.

Na závěr mi zbývá rekapitulovat izraelský vzdělávací systém a poukázat na rozdíl, v čem se liší od vzdělávacího systému ostatních národů. Diametrálně se liší především v principu. Ve výchově sledovali jediný cíl, a to vzdělanost. Rabíni to vyjadřovali moudrým příslovím: „TEN, KDO NEVZDĚLÁ SVÉHO SINA JAKÉKOLEI UŽITEČNÉ ŘEMEŠLO, VYCHOVÁVÁ Z NEHO ZLODĚJU.“

V našem předimenzovaném světě nám mohou sloužit jako příklad, neboť nárůstem delikvence současná rodina obecně neplní svou společenskou funkci. Musíme si skutečně uvědomit a vhodnými metodami, prostředky vštěpit našim dětem, že nejlépe investovaný kapitál je a bude vzdělání. Je to cesta k hledání a nabytí znalostí, poznání a porozumění logickému fungování světa a smyslu života.

Název: Historie židovských škol na jižním Slovensku Autor: PhDr. Lívia Katona PhD. Počet stran: 71 Rok vydání: 2017 Jazyk: český Vydavatelství: OZ Ponvagli ISBN 9788097212933