Alexandr Peškov, mladší generaci již neznámý, ale v encyklopediích však stále dohledatelný jako Maxim Gorkij, pravil, že za všechno, co je v něm dobré, vděčí knize. A netušil, jak dobrá kniha, kterou jsem napsal, se chystá. Bude se jmenovat Psychosomatická prvouka a když to všechno dobře vyjde, vyjde ještě letos. Do té doby je možné podívat se do knih, z nichž jsem ještě stačil něco opsat, nebo do těch, které jsem nestihl, ale kdybych to měl čas, byl bych z nich také opisoval.

Abraham H. Maslow: Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky. Holar, Brno, 2017 Originál tohoto (dobře přeloženého) textu vyšel v roce 1964, zčásti jako reakce na beznaděj a vnitřní pustotu, kterou v té době nabízel vrcholící existencialismus, kdy „i většina učenců a umělců se aktivně podílela na úpadku humanistických hodnot“, zčásti jako syntéza poznatků o duchovních potřebách člověka a výsledek setkání s transpersonální psychologií a logoterapií. Maslow sám byl přesvědčený ateista a dalo mu určitou námahu vtěsnat nadpřirozené zážitky do pozitivistického psychologického rámce, označuje je však za něco nezbytného, co všem současným formám „netheismu“ chybí.

Pro něj to jsou „vrcholné zážitky“, prožitky celistvosti, lásky, ale také seberealizace a odevzdání se, pravdě, spravedlnosti a dalším pozitivním hodnotám. Považuje je za fyziologické naplňování duchovních potřeb, které v sobě skrývají jak přesah běžné existence, tak pocit jednoty s vyššími systémy, s vesmírem, a zážitky, které byly v minulosti charakterizovány jako vrcholné náboženské, extatické atd.

Jednou ze stěžejních kapitol je ta, která analyzuje hlavní důvody nepochopení celé problematiky duchovního rozměru: chybí slovník. Pro celou spirituální oblast se nám nabízí pouze terminologie různých náboženství a to většinu lidí odrazuje, protože prakticky s jakýmkoliv náboženstvím chápaným ve smyslu středověkého universalismu s následnou akcentací buď mysticismu nebo ortodoxního legalismu, se neztotožňují a společný jazyk s obecnými potřebami zde neslouží, ale překáží a odrazuje. „Já sám jsem poněkud nesvůj a mohu říci nervózní ze sémantického zmatku,“ popisuje autor tuto skutečnost. (Na margo této nejistoty bych rád upozornil na to, že Jiřina Šiklová ve svých živých vystoupeních a v knihách pojednávajících o konci života mluví o duchovních potřebách krásným, zcela přirozeným jazykem.) Jestliže zklamalo (už dříve) náboženství, zklamala na konci 20. století i věda. „Ortodoxní vědec 19. století (a takových je stále většina, dodávám já) připadá sofistikovaným lidem jako žvanící dítě jednoduše proto, že je tak domýšlivý, že si neuvědomuje, jak málo toho ví a jak omezené je vědecké poznání v porovnání s nesmírným neznámým.“ O potřebě hodnot ve vzdělávání je samostatná kapitola upozorňující na to, že teprve dodání hodnot k znalostem a technologiím umožňuje cestu k plnému lidství.

Prožívání mimořádných zážitků vidí Maslow jako průvodní jevy tvůrčího procesu seberealizace, který je protisměrný procesu regrese naplněné strachem a stagnací. Existují také „nevrcholoví lidé“, jejichž zážitky nedosahují extrémní intenzity, přesto duchovní potřeby mají a naplňují je méně viditelným způsobem, ale i takoví, kteří je křečovitě popírají. Několik dodatků k hlavnímu textu pomáhá zmapovat přehledným způsobem celou tuto oblast.

Humanistické poselství a jádro textu vidím zachyceno v této části autorovy předmluvy k vydání z roku 1970: „Ano, člověk je v jistém smyslu svým vlastním projektem a utváří sám sebe. Avšak současně existují limity, pokud jde o samoutváření. Projekt je všem lidem technologicky předurčen – totiž stát se člověkem. Muž si nemůže vzít za svůj projekt stát se šimpanzem. Nebo dokonce ženou. Nebo dítětem.“

Přidáme-li k tomuto odkazu ještě slavnou větu o kladivu z dalšího Maslowova díla, Psychologie vědy, která zní: „Kdo má v ruce kladivo, má tendenci ve všem okolo sebe vidět hřebík,“ máme teoretický návod, jak jít kupředu a nebýt jednostranní.

Jiří Jilík: Žítkovské čarování. Pravdivý příběh žítkovských bohyní. CPress, Brno, 2013 Zatímco pojem „doktor“ je odvozen z latinského doctus, tedy učený a učící, vychází prý pojem „lékař“ z keltského liah, což bylo označení pro šamana. Také prý řecký „iatros“ odtud vzal název. Medicína je stále něčím mezi vědou a uměním, jak nás poučují práce věnované placebo efektu a její důležitá magická složka biomedicíně zcela uniká.

Měl jsem nedávno to štěstí, že jsem vyslechl vyprávění pamětníka, jednoho z bývalých sportovců a pacientů paní Mojžíšové, o rozkvětu její práce. Slavná Ludmila Mojžíšová, kterou vědecká medicína vzala na vědomí až v roce 1990, začínala jako fyzioterapeutka vrcholových sportovců a neplodných žen, se za ní tajně plížily do podkroví Tyršova domu mezi všechny poraněné a natažené atlety, od nichž odděleny jen závěsem z prostěradla vyslechly velmi nahlas to, co prý ani jinak neříkala, následující radu se závěrem: „To všecko tam utlačovalo vejcovody. Už je to uvolněné. A takových sraček do tebe nacpali… Teď to udělejte, cestou kupit sedmičku vína a doma to zkusit, a za šest dní mi přijďte říct, že jsi těhotná.“

Copak by asi provozovatelé IVF řekli, kdyby slyšeli návod žítkovské bohyně? Kupte si máslo, lehněte si na břicho a nechte se mužem celou namazat. Potom si lehněte na záda a nechte vás zas celou namazat. Potom vezměte pagáček, večer si ho upečte z kousku čerstvé máselné masti a ráno toho pagáčka seberte a dejte si ho do suchého hrnce. Do pagáčku potom napíchněte hromadu svíček a hlavičky měly být nahoře. Když vás muž masíruje, má mít ruce seknuté za hlavu, ležet rovně nataženou a klidnou. Muž musí být šikovný, protože musí zapálit sirky v hrnku a hrnec přiložit na břicho, aby hlavičky hřály, ale neshořely. Hrnek má být na břiše dvě hodiny a dvě hodiny není dovoleno se pohnout, ani se obrátit, ani na ten bok, ani na druhý. Za ty dvě hodiny, hrnek zvednouce, pod ten hrnek dejte prst a pomalu to odpadne. Kdyby to chtěli odtrhnout, dva dny by tam seděl na břiše. To ho ale pět hodin zvedne. Můžete si koupit muškátovou hulku, postříkat ji, opražit na másle, přidat k tomu trochu rumu a uvařit. Toto vylijte do hrnce s vodou a cukrem, znovu vařte a potom ochlaďte a vypijte po těch dvou hodinách. A celý den ležte. Čtrnáct dní nejíst od masa ani od mouky, to je třeba vydržet. Vepřové maso nejíst rok a hus, kachny, morčata nejíst nikdy a bude-li to zdravé. Poznal jsem nemálo žen hledajících pomoc při neplodnosti a nakolik znám Jungovy myšlenky, věřím, že tohle může být účinný prostředek. Že byl, vypráví i příběhy v zajímavé, objektivní, nepřehánějící, nekritizující, kronikářsky pečlivě zaznamenávané publikaci mapující jeden z ostrůvků lidového léčitelství. Včetně odporu „tmářské“ církve i „osvícené“ vědy.

Eric Berne: Sex v lidském milování. Portál, Praha, 2017 Téměř půlstoletí stará publikace vydaná v jiné době, v úplně jiných podmínkách, v éře vyhlášené posvátnosti manželství a odsuzované nemravnosti mimomanželských vztahů v roce 1970 navíc v puritánské Americe, působí dnes u nás, kdy v sexuální výchově dvanáctiletých najdeme pro zpestření i četné vulgarismy, poněkud anachronicky. Jako kdybych poučoval šestnáctiletého jinocha, jak to dělají motýli, nebo kdyby moje žena poučovala vnučky, že „ženy mají zástěru, aby zastíraly, co se odehrálo doma“.

Stává se tak průvodcem pro lidi, kteří se drží hodnot poloviny minulého století, kdy manželský slib sice mohl mít jepičí životnost, leč to bylo něco nepatřičného a nesprávného, tudíž vesměs tajeného. Pro dnešní dobu postfaktickou, kdy konzum, hedonismus a lež se stávají logikou epochy, se tyto návody podobají mapě Středních Čech z dob, kdy Klub českých turistů dosáhl první stovky svých členů. Protože jak dnes zní podmínka „non-deviantního“ styku: nepoužít pro vyvrcholení umělou pomůcku, například vibrátor?

Berne sám píše: „Otázka, kterou jsem měl v hlavě, zněla: Je možné udělat pět přednášek o sexu, aniž bych opakoval všechny ty triviální, zbytečně seriózní a akrobatické fráze, případně statistiky, které omílá každý druhý? Doufám, že se mi to alespoň částečně povedlo.“ Má poznámka k tomu zní: povedlo. Než se to dostalo k nám, doba poskočila. Otázkou zůstává, zda dopředu. Zda není na čase začít volat: Gimi det old time religion?

Hezký a užitečný je postřeh využívající majuskuli k znázornění vzniku a vývoje manželství: AHIOSXYV.

A

– manželství začalo kvůli nečekanému těhotenství nebo dohodě rodičů, brzy se ale objevuje společné pouto a partneři spějí k jednotě.

H

– manželství začíná stejně, chybí ale sbližování a jediné pouto, které je drží pohromadě, je dítě nebo peníze, nebo jiný zájem.

I

– manželé jsou od počátku do konce „jedno tělo a jedna duše“.

O

– v manželství se nic neděje, točí se stále v kruhu, dokud neskončí rozvodem nebo smrtí.

S

– společná cesta manželů se klikatí a končí jinde, než chtěli. Protože se nechtějí rozejít, jsou vhodnými kandidáty psychoterapie.

X

– začíná jako A, dostává se do okamžiků štěstí, v tom však nevydrží a cesty se rozcházejí.

V

– nejprve jedna tělo a jedna duše a pak nic.

Y

– nějakou dobu společné zájmy a pak se jeden nebo oba vydávají vlastní cestou.

Co se týká mezilidských vztahů (k nimž sex přichází jako jedna z rekvizit, sice nejpodstatnější, ale nakonec „jen“ rekvizita do některé z partnerských her), je zde přehledně podána teorie i praktické postupy transakční analýzy v ryzí podobě, bez všech přívlastků a doplňků (např. chybí ještě i Kahlerův dramatický trojúhelník) pokračovatelů a rozšiřovatelů původních axiomů.

Shrnutí: co se týká vztahů, je text stále vynikající, co se týká sexu, přece jen trochu anachronická příručka.

Patricie S. Churchlandová: Mozek a vědomí aneb Role mozku při utváření lidské identity. Dybbuk, Praha, 2016 Narozdíl od většiny současných neurovědců i filosofů je autorka toho názoru, že vědomí je to, co vzniká výhradně v našem mozku, a dostává se tak na redukcionistickou biologickou pozici při výkladu toho, jak spolu mozek a vědomí souvisí. Sama píše (s. 190): „Tento přístup se zaměřuje pouze na základní motivace a dispozice, které umožňují společenské chování, nikoli na specifickou povahu norem přijatých nějakou skupinou.“

Mysl, jak se dnes říká duši, je podle autorky odvozena z elektrické a elektrochemické aktivity mozku, člověk je tak zkoumán a vědecky vysvětlován jako solitér. „Geny najednou dokázaly postavit mozek, který cítil bolest, když mláďata pískala strach, když spadla z hnízda nebo byla hladová, osamocená či podchlazená a vydávala úzkostlivé zvuky.“ Mně to nápadně připomíná Descartesův rozumný stroj. Nicméně nechme tu myšlenku dojít až k odpovědi na otázky, které z ní vyplývají: „Tento savčí mozek cítil potěšení, když byl se svými dětmi a děti naopak cítily radost, když se tulily k matce. Být spolu s nimi bylo příjemné, být jeden bez druhého v nich naopak vyvolávalo strast.

Dobrá, ale proč se právě u savců vyvinula tato forma reprodukce? Co bylo tak výhodné na způsobu, jak žili první savci podobní plazi třídy sauropsida? Proč to vedlo k této úplně nové strategii reprodukce? Odpověď má pravděpodobně souvislost se zdroji energie a s potravou. První sauropsidé, kteří byli dílem náhody teplokrevní, získali obrovskou výhodu: mohli lovit v noci, kdy se jejich studenokrevní konkurenti nedokázali dost rychle pohybovat.“ A tak se autorka doprovázená šťastnými náhodami dostává až k nedefinovaným a tak zcela nejasným evolučním tlakům, které vedou k tomu, zda se jedinec stará jen o sebe nebo také o své příbuzné. K rozumnému stroji se občas přátelsky přiblíží deus ex machina a je vystaráno. Otázku, proč studenokrevní společníci stále přežívají, když je to evolučně tak nevýhodné, si neklade.

A tak se v závěru kapitoly o mozku morálky dozvíme, že „společenský život může být velmi sofistikovaný a často vyžaduje víc moudrý úsudek než slepé následování pravidel, jak si uvědomoval již Aristoteles a čínský filosof Mencius.“ Tedy nic nového (jen kanárek uhořel, jak říká stará lordská anekdota).

Shrnutí: dobrá učebnice v oblasti neurověd, filosoficky (přestože autorka je také filosofka) vypodloženo neověřitelnými hypotézami typu šťastných náhod, evolučních tlaků a vývojových mechanismů, ale svižně napsaná a rozhodně přínosná. Jen drobet redukující.

MUDr. Tomáš Lebenhart: Bez pláště. Grafia, Plzeň, 2013 Autor, který se nechá vypsat z ČLK a současně si ostentativně na obálku své knihy uvede lékařský titul, je mi – nevím proč – nějak podezřelý. Nepochybně dělá s přesvědčením svou práci jako poradce ve věcech zdraví, to se ale pohybuje na alternativních polích, kde se nevyznám, a nebudu proto druhou část jeho knihy komentovat.

Zato ta první je skvělou ukázkou a popisem maléru zvaného závislost na zolpidemu, tedy na látce, o níž se předpokládá, že tolik závislostí, jako jiné molekuly působící na GABA receptor, nevyvolává. Těch šestatřicet stránek bych nechal vyvěsit do každé čekárny, aby lidé, kteří lomcují lékaři všech specializací s požadavkem na předpis „něčeho na spaní“, při čemž mají na mysli to jediné, co je na trhu, věděli, do jakého chomoutu strkají hlavu.

K současným barnumským kouskům zaměřeným na spánek a na kšeft, to hlavně, odkazuji na tento svůj text z doby zcela nedávné: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=29092

Sociální nevědomí u osob, skupin a společností. Eds: E. Hopper a H. Weinberg, Irene Press, Praha, 2015 (1. a 2. díl) Sborník prací autorů z celého světa (včetně Jižní Ameriky) především analyticky zaměřených, snažících se postihnout skrytou problematiku malých i velkých sociálních skupin. Čtení to není lehké a jednoduché, zejména ve filosofických příspěvcích, kde se autoři odkazují na klasiky, na něž běžný český terapeut většinou nedosáhl.

Kdo z nás má nastudovaného – věčně zmiňovaného – Sigmunda Henrýho Foulkese, jehož skupinová dynamika nás ve výcviku štvala jak máloco jiného? Dodnes na to pamatuju! A přitom mi to neulehčilo skutečnost, že Foulkes upustil od pojmu „sociální mysl“ a nahradil ji pojmem „matrix“.

Jak píše Helena Klímová – hybatelka českého vydání – v úvodu: „Pátrání po nevědomých silách a motivacích jedince i společenství bývá výsledným krokem při hledání pravdy; touha po pravdivém slově a životě v pravdě motivuje jedince i společenská hnutí – je to hluboká touha povahy spirituální. Současně se poznání a vyslovení pravdy může jevit jako ohrožující a zápas mezi oběma motivacemi naplňuje a utváří životní běhy jedinců i generací.“

Od úvodních příspěvků se dostáváme k pojmu MYSL v zcela jiném, mnohem širším významu, než jak ji viděla shora citovaná Churchlandová, dokonce v širším pojetí, než jak se můžeme dočíst u neurovědců typu Dana Siegela nebo Andyho Clarka. Líbí se mi celkem srozumitelně zjednodušující vysvětlení, že lidé a společnost jsou jen dvěma stranami jedné mince. Lidé společenství vytvářejí a zároveň je reprezentují.

Pro mne jako pro čtenáře a zvědavého člověka bylo celkem zajímavé omlouvání Foulkese, že nezradil psychoanalýzu, když považoval sociální pud za základní, protože tím nesnižoval význam ani sexuálního pudu, ani agrese. Podstatné se mi jevilo, že sociální nevědomí pro něj bylo cosi jako „intuice“. Zajímavější pro mne byla kapitola o spolunevědomí v Morenově psychodramatu, protože jeho prvky stále používám a kouzelné aha-momenty při vylíčení inscenací klasických pohádek nám všem dává nahlédnout pod automatismy některých našich činů. Kapitola o latinskoamerické tradici pro mne byla spíš kulturní informací o jedné kapitole tamní historie a historie tanga.

Naplno jsem se začal chytat až u neurobiologicky orientovaných textů, v nichž „my“ = nás je podloženo existencí zrcadlových buněk zajišťujících empatii. Kontrast k již zmíněné Churchlandové představuje tahle Pinesova věta (s.84): „Existuje názor, že žít ve velké skupině vyžaduje velký mozek a vyvinutí velkého mozku pochází z členství ve velké skupině; vědomí je ve skutečnosti výsledkem „nous“, které společně tvoříme i rozvíjíme... anglické slovo consciousness (vědomí) pochází z latinského „con-scio“, společně vědět.“

Další myšlenka nalezená v další kapitole o skupinové mysli a psychoterapii navíc nasvícené poznatky neurověd nás posouvají o krok dál: „Mysl, definovaná jako s tělem spjatý vztahový proces, který reguluje tok energie a informací (Siegel), je charakteristikou každého živého lidského systému. Tento proces, vycházející z izomorfie, bude fungovat ve všech systémových rovinách v hierarchii. Skupinovou mysl tedy chápeme jako vzájemně závislé procesy uvnitř osoby, člena, podskupiny a skupiny jako celku a mezi nimi, které regulují energie a informace v systému psychoterapeutické skupiny.“

Vztahové a interpersonální hledisko do toho vnáší další proměnné, a to pohled na jedince jako na „osobu ve vztahu“. Tato skutečnost je dokládaná a reprezentovaná slavným výrokem: Kojenec neexistuje! týkající se faktu, že bez matky je neschopný života. Jedinec tak vystupuje ve dvojí roli: jednak je závislý na společnosti, na druhé straně má moc nad druhými.

Další kapitola je sice ryze psychoanalytického zaměření, nabídnuté metafory však může použít kdokoliv: freudovské nevědomí bydlí v pomyslném domě hluboko ve sklepě, aktuální vědomí v pokojích a k nim aktuální nevědomí v suterénu a předreflektivní nevědomí v plánu budovy, a z něj vyplývá „cihly a dříví, které zůstalo ležet stranou nepoužité“. To je docela slušný nepořádek.

Kapitola Heleny Klímové, která navazuje, nese název Falešné my – falešné kolektivní self a anamnézu dvou totalitních systémů, které poznamenaly tuto společnost. A s ní riziko přenosu traumat a chybných schémat do dalších generací a jejich opakování. K tomu Mark Twain kdysi poznamenal, že historie se neopakuje, ale dějiny se mohou rýmovat. Klinická zkušenost s transgenerační traumatizací dává těmto neveselým úvahám punc pravděpodobnosti a je tedy na místě otázka, co s tím.

A tak jsem si pro povzbuzení z historie zopakoval Vahalovu knihu I nám vládli nemocní, Lesného Zprávy o nemocech mocných a stati Miloše Vojtěchovského o našich prezidentech. Poučné čtení završené Hovory k sobě, v nichž Marcus Aurelius vzkazuje: Nikdo nežije jiný život než ten, který právě žije, a nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije. Minulost ani přítomnost nám nenáleží. Protože neuměl anglicky, neříkal tomu „mindfullness“. Kdyby uměl, kdoví...

MUDr. Radkin Honzák psychiatr Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php