Roman Sehnal – Pavol Štubňa: Umělecký překlad z italštiny. Prozaické žánry. Bratislava: Univerzita Komenského, 2024. 278 s. ISBN 978-80-223-5801-9.

Vědecká monografie je prvním dílem ze série o uměleckém překladu z italského jazyka a současně výstupem vědeckého grantu VEGA s názvem Slovensko-italské meziliterární vztahy po roce 1989 v kontextu překonávání recepční tradice a vzniku nových recepčních modelů. Autoři publikace pocházejí z Filozofické fakulty Univerzity Komenského a dlouhodobě se problematice uměleckého překladu věnují nejen jako teoretici, ale také jako zkušení překladatelé, kteří za svou činnost získali domácí i zahraniční ocenění. Vědeckým východiskem díla je komunikačně-lingvistický obrat z konce 20. století (v jazykovědě i translatologii), kdy se pozornost vědců přenesla z jazykového systému na reálnou řečovou komunikaci – při současném zohlednění vzájemného působení jazykových i mimojazykových faktorů – jak v produkci, tak i v recepci řečových komunikátů. Autoři recenzované publikace se domnívají, že „na translaci nelze nahlížet jen jako na jazykovou operaci, ale překladatel musí dílo uchopit jako celek, všímat si kontextu jeho vzniku – kulturu země, z níž dílo pochází, období, ve kterém ho autor vytvořil, rozličné společenské vlivy, publikum, kterému bylo dílo určeno atd.“ (str. 7).

První část monografie s názvem Překlad italské prózy analyzuje translační operace zaměřené na přenos konkrétního lexikálního nebo syntaktického prvku do slovenštiny jako cílového jazyka, přičemž autoři upozorňují na související překladová úskalí. Uváděné translatologické jevy ilustrují na překladatelských řešeních renomovaných translátorů a zvláště zdůrazňují skutečnost, že obecně neexistuje jediný – univerzální či ideální – způsob, jak zprostředkovat čtenáři slovenského translátu umělecké kvality originálu, přičemž současně považují za nezbytnost (každého adekvátně zvoleného a realizovaného translačního procesu) dodržení principu funkční ekvivalence, což v praxi znamená, že překlad má na čtenáře v cílovém jazyce působit stejně (podobně) jako originál na čtenáře ve výchozím jazyce. Autoři se v jednotlivých kapitolách věnují translaci na lexikální (frazeologismy, etnonyma atd.) a syntaktické (hustota větné skladby, syntaktické figury a syntakticky expresivní konstrukce, ztráty a kompenzace v překladu) úrovni, avšak v závěrečné části svůj výzkum rozšiřují také o problematiku translace dialektu.

Druhá část monografie nese název Translace vybraných prozaických žánrů. Autoři se v ní zabývají překladem literární fantastiky a populárně-naučné literatury. Fantastická literatura se vyznačuje typickým složením a uspořádáním kompozičních prvků a na translátora klade odlišné nároky než překlad jiných beletristických děl, protože vykresluje nereálný (iluzorní) svět, který se v mnohém liší od toho skutečného. Literární fantastika tak konfrontuje představy vytvořené fantazií s těmi, které se zakládají na běžném lidském poznání a zkušenostech.

V procesu translace jejích jednotlivých druhů a žánrů (sci-fi, horor, fantasy a jejich crossovery) nabývá zvláštní důležitosti teoretická znalost formálních a obsahových charakteristik, protože mezi kódy literární fantastiky, které musí čtenář, resp. překladatel dokázat dešifrovat, patří simulace, oxymoronickost, autoreferenčnost, rekurzivnost, parataxe, diskurzivnost a jiné typické výrazové prostředky (str. 147). V této části monografie autoři samostatně vyčleňují také tzv. uměleckou literární fantastiku, která nepriorizuje „únikový čtenářský zážitek do alternativního fantazijního světa“, protože fikční svět zobrazený v těchto dílech je jen metaforou toho reálného. Následující podkapitoly jsou věnovány problematice překladu vlastních jmen (zvláště literárnym), dále tzv. funkčních jmen (zachovala si apelativní sémantiku) a stylisticky příznakové řeči postav (včetně archaických komunikačních norem, anachronismů, historismů, nestandardních a substandardních jazykových prvků, ale také cizích slov a frází).

Poslední kapitola monografie se zaměřuje na překlad populárně-naučné literatury a zjištěná translatologická úskalí vyskytující se při překladu těchto smíšených žánrů, v nichž se jednak spojuje vypravěčský a výkladový slohový postup, a jednak se v nich vyskytuje odborná slovní zásoba (terminologie). Autoři ilustrují problematiku translace tohoto typu publikací (patří sem také kroniky, memoáry, literární publicistika, filozofické dialogy či traktáty) na vybraném reprezentativním žánru – populárně-naučných publikacích o výtvarném umění. V jednotlivých podkapitolách analyzují textové implikace uměleckého i naučného stylu a jejich charakteristické složky – slovní zásobu (včetně tzv. bezekvivalentní lexiky, knižních a převzatých slov, antroponym, chrématonym a toponym), pragmatická specifika uměnovědných překladů či apretaci.

Leitmotivem, který se vine celou monografií, je upření pozornosti na volbu vhodné překladové koncepce ze strany translátora. Ta obecně představuje soubor specifických překladatelských principů a postupů uplatňovaných při překladu konkrétního (literárního) díla s primárním důrazem na „analýzu výchozího textu jako inventarizaci jazykově-stylistických zvláštností díla – fonického (grafického), morfologického, syntaktického, lexikálního a stylistického pojiva“ (Štubňa, 2023: 9). Její součástí je např. rozhodnutí překládat či nepřekládat (resp. překládat jen ve specificky odůvodněných případech) novotvary, slovní hříčky, významově průhledná propria a jiné, přičemž vzniku překladové koncepce předchází důkladná analýza tematických a jazykových prostředků vyskytujících se ve struktuře originálu literárního díla.

Monografie Umělecký překlad z italštiny. Prozaické žánry je primárně určena translatologům teoretikům, ale také odborníkům z překladové praxe a vysokoškolským pedagogům, a současně má potenciál stát se také významným expertním nástrojem pro frekventanty translatologických studijních programů či odbornou veřejnost.

Bibliografie

ŠTUBŇA, Pavol. Umělecký překlad z italštiny. Dramatické žánry. Bratislava: Univerzita Komenského, 2023. 108 s. ISBN 978-80-223-5729-6.