Monografie: K otázkám současnosti z perspektivy humanitních a sociálních věd (Švec, J. – Horemuž M. (eds.). České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, z. ú. 2025, 170 s.)

Současný svět čelí mnoha výzvám z široké škály oblastí, mezi nimiž vedou zejména ty společenské, politické, kulturní a zároveň technologické. Náhlý vývoj těchto změn způsobuje, že sociální a humanitní vědy přehodnocují některé své základní teoretické premisy za účelem analyzovat tyto rychle se měnící výzvy a komplexně jim porozumět. O tom svědčí i vznik nové kolektivní monografie „K otázkám současnosti z perspektivy humanitních a sociálních věd“, která přináší ucelený průnik do širokého spektra témat vyplývajících z aktuálních společenských a sociálních výzev. Editory monografie jsou Mgr. Jakub Švec, Phd., z Filozofického ústavu Slovenskej akadémie vied, v. v. i., působící na Oddelení výskumu normativity a ľudských práv, a PhDr. Martin Horemuž, PhD. z Katedry politológie Filozofickej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Kolektiv autorů ze slovenských univerzit (Filozofická fakulta Katolíckej univerzity v Ružomberku, Filozofická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Ústav mediamatiky a kultúrneho dedičstva Žilinskej univerzity v Žiline, Filozofická fakulta v Banskej Bystrici) a z Oddelenia výskumu normativity a ľudských práv Filozofického ústavu Slovenskej akadémie vied přistupuje k současným globálním problémům jako k vzájemně propojenému celku, nikoli jako k izolovaným jevům, a usiluje se identifikovat průřezové linie mezi jednotlivými tématy. Publikace tak nenabízí jen povrchní přehled, ale přináší důkladně rozpracované analýzy, které odhalují hlubší souvislosti a komplexnost diskutovaných problémů. Kolektivní monografie je založena na propojení více disciplín, které díky vzájemné spolupráci dokážou komplexněji uchopit aktuální problémy v globálním světě a rozšířit perspektivy, z nichž jsou fenomény interpretovány.

Publikace je rozdělena do čtyř částí, které mají logickou výstavbu a vnitřní koherenci: od filozofické sebereflexe humanitních disciplín, přes diagnózu společenských a politických krizí, až po problematiku identity, vzdělávání a technologií. Publikace nám nabízí tematickou rozmanitost, a zároveň si zachovává disciplinární a metodologickou soudržnost, což je u kolektivních děl poměrně vzácné. Po předmluvě editorů následují čtyři jednotlivé části, které jsou dále rozděleny do kapitol v následujícím pořadí: (I) filozofická a metodologická východiska krize v humanitních vědách; (II) Diagnóza krize: Od politické moci k úloze vědy; (III) Krize na úrovni jednotlivce a institucí: Vzdělávání a identita; (IV) Technologická hranice: Krize a příslib umělé inteligence. Předmluva monografie přináší úvahy o tom, jak se společnost ocitla ve spleti krizových jevů, které se navenek projevují technologickým pokrokem, ale zároveň i zřetelným oslabením schopnosti člověka porozumět sobě a světu. Již v úvodu předmluvy editoři upozorňují na napětí mezi rychlostí vývoje, jakou určují technologické procesy, a pomalejším tempem, kterým se adaptují společenské či kulturní struktury. „Tyto jevy nejsou jen izolovanými problémy; jsou symptomy hlubšího napětí, které se vine napříč naší civilizací“ (Horemuž, Švec, 2025, s. 7). Tato disproporce způsobuje, že současný člověk sice disponuje bohatým arzenálem nástrojů, ale přesto zůstává často neschopný uchopit hlubší význam událostí, které jeho život ovlivňují. Editoři v části předmluvy vysvětlují, že monografie vznikla na základě snahy přiblížit různé interpretační rámce, prostřednictvím kterých lze dnes vnímat aktuální problémy, a zároveň zdůrazňují, že humanitní a sociální vědy v této souvislosti hrají klíčovou roli. Představují je jako nástroj kritického myšlení, nezbytný při určování hranic mezi tím, co se společnosti pouze jeví jako nové, a tím, co nové skutečně je.

O krizi poznání

Po úvodním slově editorů Jakuba Šveca a Martina Horemuže v první části, která představuje filozofická a metodologická východiska krize v humanitních vědách, následuje první kapitola věnovaná stati „Humanitné poznanie na trasovisku doby: a na čo je filozofia?“ od autorky Tatiany Sedovej.

Stať Tatiany Sedovej (2025) představuje robustní filozoficko-historický vstup do problematiky postavení humanitních věd ve společnosti. Autorka výstižně zachycuje atmosféru doby, v níž, jak ukazuje, zvítězily přírodní a technické vědy, zatímco humanitní disciplíny jsou nuceny neustále obhajovat svou relevanci v prostředí, které od poznání očekává okamžitou měřitelnou návratnost. „Neřeknu nic nového, když konstatuji, že v zápase o interpretaci světa zvítězily přírodní a technické vědy, nebo chcete-li, řečeno spolu s Husserlem a Heideggerem, technověda, s citelným dopadem a dosahem na společnost, v jejímž stínu se ocitly humanitní i sociální vědy“ (Sedová, 2025, s. 11). Její argumentace stojí na vzájemně propojených pilířích. Prvním pilířem je historicko-epistemologická reflexe od Webera po Lyotarda, v níž ukazuje, že status vědy není samozřejmostí, ale výsledkem dlouhodobého zápasu o legitimizaci. V této souvislosti cituje Weberovu diagnózu: „Je na místě připomenout i esej Maxe Webera (Weber, 2009, s. 108–132), v níž předpovídal postupující profesionalizaci a institucionalizaci vědy a demonstroval kulturní i morální důsledky tohoto vývoje, který proměnil vědu ve ‚specificky bezbožnou sílu‘ přispívající rozhodnou měrou k odkouzlení, demytologizaci světa“ (Sedová, 2025, s. 12). Autorka tak ukazuje, že současná krize vědeckého poznání navazuje na dlouhou tradici kritiky moderního racionalismu. „Hodnota vědeckého poznání se měří jeho aplikovatelností a komerčním využitím, a proto se nelze divit, že se podporují a velebí ty obory, které slibují vidinu zisku a možnosti komerčního praktického využití“ (Sedová, 2025, s. 13). Druhým pilířem je analýza fragmentace humanitního poznání. Zdůrazňuje, že roztříštěnost disciplín vede k situaci, kdy „představitelé sociálních a humanitních věd si už téměř nerozumějí a vzájemně nekomunikují“ (Sedová, 2025, s. 12). Fragmentace tak neznamená jen nedostatek společenského uznání, ale také vnitřní oslabení schopnosti humanitních disciplín reagovat na komplexní výzvy dneška. Autorka rovněž upozorňuje na nerovnováhu mezi exaktními a humanitními vědami v soutěži o společenské zdroje, když uvádí, že „uspěly přírodní a technické disciplíny“ (Sedová, 2025, s. 13). Celkově tak ukazuje, že současná společnost prožívá nejen politické či ekonomické krize, ale také krizi poznání, tedy krizi, která se projevuje marginalizací těch disciplín, jež jsou klíčové pro pochopení kulturní a hodnotové orientace moderní společnosti.

Druhá kapitola první části monografie s názvem „Individuálne založená a kolektívne praktizovaná iracionálnosť „zmluvnej“ racionality (k aktuálnosti Tugendhatovej filozofie ľudských práv)“ představuje analytický vstup, v němž se pozornost soustřeďuje na napětí mezi moderním modelem autonomního jednotlivce a reálnými důsledky tohoto modelu pro společenskou praxi. Autor Martin Muránsky ukazuje, že racionálně konstruovaný individualistický rámec může paradoxně produkovat kolektivně iracionální formy chování (Muránsky, 2025, s. 30). V úvodu příspěvku upozorňuje, že již ideová východiska společenské smlouvy stojí na paradoxní představě, v níž člověk jedná jako autonomní a racionální jednotlivec, avšak normy, z nichž vychází, existují a fungují pouze v rámci společnosti, která je vždy širší než horizont individuálního výpočtu. Ty se projevují v nerovném rozložení moci, v oslabené normativitě, jakož i v erozi ideálu lidských práv, která se v důsledku jejich formalizace stávají jen prázdným diskurzivním odkazem. Tímto způsobem navazuje na tradici kritické reflexe od Hobbese a Locka po Tugendhata a upozorňuje, že redukování politiky na kontraktualistický rámec znemožňuje porozumět sociálním a kulturním determinantům normativního řádu: „Kritickým problémem této koncepce je její účelová racionalita, čili základní limity jednání, jehož prvním a posledním motivem je vlastní ego zájem“ (Muránsky, 2025, s. 27).

Zásadním přínosem kapitoly je prohloubení republikánského pojetí lidských práv. „V něm je každý nejen negativně svobodný od násilí ze strany jiných lidí, ale má mít také veřejně garantovanou schopnost získávat schopnosti a příležitosti k jejich uplatnění“ (Muránsky, 2025, s. 34). Tím pádem členství v politickém společenství představuje předpoklad nejen negativní svobody, ale také formování dovedností a příležitostí potřebných pro autonomii jednotlivce. „Výchozí situaci při podepisování fiktivní smlouvy představuje asymetricky rozdělený svět na ty, kteří nejenže mají prostředky na samostatné živobytí, ale také mohou více či méně kontrolovat podmínky nabývání živobytí pro ty, kteří kromě své práce mnoho jiného nevlastní“ (Muránsky, 2025, s. 29). V tomto světle se ukazuje, že nerovnosti, implicitně přítomné v tradicích kontraktualismu, utilitarismu či Lockových přirozenoprávních teorií vlastnictví, nelze odstranit bez revize samotného pojmu spravedlnosti. Autor zmiňuje a zároveň analyzuje radikální antiegalitární kritiky (Nietzsche, Hitler) a poukazuje na jejich funkci v dějinách modernity, kde představují trvalou výzvu pro egalitární chápání společenského řádu. „Nietzsche a Hitler, každý z jiných důvodů, zavrhují ideu rovnosti, a to s neobyčejnou ostrostí“ (Muránsky, 2025, s. 26). V závěru autor popisuje omezení kontraktualistického přístupu u ekonomických a sociálních práv. Tento model totiž předpokládá vztah založený na vzájemné reciprocitě, jako by všichni členové společnosti byli schopni rovnocenně přispívat i přijímat. „Z hlediska respektování stejných zájmů všech členů de facto vypadává relevantní část lidí, kteří primárně nepotřebují podmínky k činnosti, ale nejprve na reciprocitě užitkové hodnoty člověka nezávislou pomoc a podporu společenství při zajišťování jejich elementárních potřeb“ (Muránsky, 2025, s. 34). Autor upozorňuje, že takto z uvažování vypadává skupina lidí, kteří nepotřebují nejprve podmínky k činnosti, ale základní, na reciprocitě nezávislou pomoc společenství potřebnou k zajištění jejich elementárních životních potřeb. V kontextu celé monografie vytváří jeho příspěvek zásadní most, který připravuje půdu pro další kapitoly, jež již ukazují konkrétní rozvraty pozdní modernity, a to v politických, vzdělávacích (pedagogických) či technologických oblastech.

Obě kapitoly v první části publikace otevírají principiální otázku, která je zároveň jednou z nosných linií celé monografie, a to, co dokážou humanitní a sociální vědy v době, která jim nevěří, a kterou zároveň samy musí interpretovat. Sedová (2025) spolu s Muránským (2025) naznačují, že přínos a význam těchto disciplín nespočívá v nabídce řešení v technokratickém slova smyslu, ale v jejich schopnosti demaskovat ideologické vrstvy společenských narativů, v odhalování skrytých předpokladů politické racionality a rovněž v koncipování hodnotového rámce, bez něhož neexistuje ani politická deliberace, ani vzdělávání, ani technologický pokrok. Humanitní vědy tak neplní úlohu konkurenčního aktéra vůči technologiím, ale poskytují interpretační horizonty, bez nichž není možné orientovat se ve složitosti současného světa. Jejich zanedbání vede k tomu, co autoři označují jako krizi porozumění.

Druhá tematická část monografie „Diagnóza krize: Od politické moci k úloze vědy“ přirozeně navazuje na filozofická východiska první části. Příspěvky Martina Vavruše, Martina Horemuže a Jakuba Švece tvoří ucelený rámec analýzy té části společenské reality, v níž se koncentruje napětí mezi politickou mocí, demokratickou legitimitou a mediálními či poznávacími mechanismy, které formují dnešní veřejný diskurz. Ambicí druhé části není jen deskriptivní pojmenování krizových symptomů, ale také identifikace strukturálních faktorů, které tyto krize umožňují. Pozoruhodné je, že autoři, ať už explicitně nebo implicitně, navazují na výklady z první části a ukazují, jak se filozofické konstrukce přetavují do konkrétních společenských dynamik.

V první kapitole druhé části publikace s názvem „Krize zastupitelské demokracie: k vlivu ekonomické moci na politickou moc v prostoru veřejné politiky“ se autor Martin Vavruš soustřeďuje na jednu z nejvýraznějších problematik současného politického diskurzu, a to na destabilizaci zastupitelské demokracie. Tento jev interpretuje nikoli jako přechodný výkyv, ale jako hlubokou strukturální proměnu, která zasahuje samotné jádro demokratického uspořádání.

Analytická východiska kapitoly stojí na analýze stavu, kdy v dnešních demokratických systémech dochází k výraznému posilování ekonomické moci na úkor moci politické. Disproporce mezi těmito dvěma sférami se podle autora manifestují v růstu lobbistických sítí, v oligarchizaci rozhodovacích procesů a v prosazování politik, které upřednostňují krátkodobé ekonomické benefity před dlouhodobým veřejným zájmem. Za obzvláště problematické považuje pronikání finančních zdrojů do politické soutěže, což ovlivňuje nejen průběh kampaní, ale také podobu politických programů a samotné kontury veřejné politiky. Využití konceptů politické ekonomie a teorie veřejné politiky dodává textu interpretační hloubku přesahující běžnou politologickou analýzu. Jak připomíná Martin Vavruš: „V dnešním dynamicky se vyvíjejícím světě plném více či méně pravdivých informací by měl občan při svém volebním rozhodování brát v úvahu také způsob financování politického subjektu, sestavení kandidátní listiny či transparentnost nakládání s finančními prostředky. To si však vyžaduje čas, znalosti a prostor“ (Vavruš, 2025, s. 50). Příspěvek zároveň poskytuje důležitou empiricko-teoretickou bázi pro pochopení toho, proč se současná demokracie jeví jako stále méně funkční a důvěryhodná. Moderní demokracie sice předpokládají existenci pluralitního veřejného prostoru a občana schopného kriticky deliberovat, ale realita odhaluje opačný trend, kterým je oslabování participace, fragmentace veřejného diskurzu a polarizace, která vede k uzavřeným komunitám neschopným vzájemné komunikace. Politický proces se redukuje na procedurální akt, v němž je volba interpretována převážně technicky, bez kontextu hodnotového rámce nebo vědomé občanské reflexe. Tento proces navíc provází růst populismu, prohlubující se nedůvěra v instituce a oslabování expertního poznání. Ačkoli autorova kapitola nepředkládá jednoznačně normativní doporučení, její síla spočívá v precizní diagnostice symptomů, které formují dnešní demokratické prostředí.

Zároveň zdůrazňuje potřebu kritického myšlení na straně občana, verifikaci informací a orientaci v politickém financování, jakož i schopnost hodnotit veřejnou politiku z perspektivy vlastního hodnotového ukotvení. Jen tak je možné, aby zastupitelská demokracie zůstala nejen deklarovaným, ale také relativním nástrojem kolektivního sebeurčení, který je schopen čelit tlakům ekonomické moci a přenášet základní demokratické ideály i do budoucnosti (Vavruš, 2025, s. 49).

Druhá kapitola s názvem „Humanitné a sociálne vedy v aktuálnych krízových siločiarach – politologická perspektíva problematiky“ patří z našeho pohledu mezi nejkomplexnější příspěvek ve druhé části monografie. Její autoři Martin Horemuž a Jakub Švec zkoumají pozici a postavení humanitních a sociálních věd ve světě, který je zároveň potřebuje i marginalizuje. Poukazují na to, že humanitní disciplíny jsou často vystavovány kritice metodologické nejednoznačnosti, ačkoli náročnost poznání v sociálně-politické oblasti z této skutečnosti přirozeně vyplývá. „Jednou z velmi častých a frekventovaných kritických výhrad ve vztahu k humanitním a sociálním vědám je oblast nedostatečné metodologie, nízkého stupně exaktnosti – vědeckosti […] To v konečném důsledku ovlivňuje i samotnou objektivitu interpretace reality (politických, sociálních jevů a faktů)“ (Horemuž; Švec, 2025, s. 60).

Autoři přitom navazují na analytické linie nastíněné v první části monografie, kde Sedová i Muránsky upozorňují na epistemické oslabení současné společnosti. Text tuto diagnózu rozvíjí tvrzením, že žijeme v období epistemické fragmentace, v němž je sice informační dostupnost bezprecedentní, ale schopnost rozlišovat mezi poznáním a pseudopoznáním klesá. Ztrácí se orientace v pravdě, faktech a hodnotových souvislostech, narůstá exponovanost emotivních narativů a expresivních výroků, ba i populistických zkratek. Právě v tomto bodě kapitola akcentuje klíčovou tezi, a to, že humanitní vědy jsou nezbytné pro obnovu společenské schopnosti rozlišovat, interpretovat a kriticky reflektovat. V další části textu se pozornost soustřeďuje na proměny politického diskurzu, který je podle autorů poznamenán radikálním zrychlováním společenských změn. Ty zasahují charakter sociálně-politických struktur i institucí a vedou ke krizi legitimity politického systému. „Politika začíná být stále více vzdálená lidem a jejich skutečným potřebám, působí příliš odtrženě, čímž vytváří mezi veřejností a politikou rozsáhlou propast“ (Horemuž; Švec, 2025, s. 60). Z pohledu politologie autoři upozorňují na souběh více krizí, a to: (A) krize důvěry (ve vládu, instituce, vědecké autority); (B) krize mediálního prostoru (polarizace, algoritmizace diskurzu); (C) krize identity (ideologická a hodnotová dezorientace obyvatelstva); (D) krize normativních základů (neschopnost společnosti dohodnout se na základních hodnotách). Komplexnost situace spočívá v tom, že jednotlivé krize neexistují osamoceně, ale tvoří vzájemně propojený a dynamický celek, v němž ekonomické, kulturní a politické procesy vytvářejí nové „krizové siločáry“ určující povahu dnešní společnosti.

„Nový styl myšlení v moderních společenských a humanitních vědách zahrnuje totiž změnu charakteru kognitivní činnosti: jednotu procesů a metod vědeckého poznání, flexibilitu a všestrannost myšlení, propojení intuitivního, emocionálně-smyslového, vizuálně-figurativního a logického myšlení“ (Horemuž, Švec, 2025, s. 62). Autoři zároveň upozorňují, že úloha médií se v posledních letech výrazně mění. Zatímco tradiční média dlouhodobě vystupovala především jako zprostředkovatelé informací a poskytovala politické moci zpětnou vazbu, dnes se stále více zapojují přímo do politického dění a aktivně ho ovlivňují. Tento posun je ještě výraznější v prostředí sociálních sítí a internetu, které vytvářejí rychlý a nenáročný prostor pro šíření různorodých obsahů.

Zásadním přínosem příspěvku je jeho důraz na to, že společnost potřebuje pluralitu poznávacích perspektiv, a to politickou filozofii pro identifikaci hodnotových základů; sociální vědy pro analýzu moci a společenských mechanismů; historiografii pro uchopení kontinuity a kolektivní paměti a etiku pro orientaci v technologických, biopolitických či medicínských dilematech. V tomto koncepčním rámci vystupují humanitní a sociální vědy jako nevyhnutelný interpretační nástroj, který umožňuje společnosti chápat vlastní krize a hledat adekvátní formy odpovědi.

Poslední závěrečná kapitola druhé části monografie je orientována na „Návrat politickej filozofie: politický kompas ako korektív normativity v ilúzii post-ideologickej doby“. Téma je zasazeno do kontextu diagnózy postideologické éry, která se po roce 1989 definovala jako období údajného triumfu liberální demokracie a konce velkých ideologických narativů. Autor přesvědčivě argumentuje, že ideologie nezmizela, pouze se přesunula do pozadí, ztratila svou explicitní podobu a přešla do podoby skrytých předpokladů, které ovlivňují politické jednání a veřejný diskurz. Moderní společnost podle autora žije z hodnotových zdrojů, které sama nedokáže obnovovat, což vede k ideové vyprázdněnosti, dezorientaci a náchylnosti k extrémním ideovým polohám (Švec, 2025, s. 69). V rámci této analýzy zaznívá obhajoba potřeby obnovit prostor pro politickou filozofii. Tvrdit, že žijeme v éře bez ideologie, je podle autora samo o sobě ideologickým gestem. Liberalizmus jako dominantní norma současného Západu zakryl vlastní ideologickou povahu a přesvědčil společnost, že jeho principy, jako individualismus, trh, konkurence a kapitalizace, představují přirozený řád. Taková neutralizace hodnotových východisek oslabila politickou filozofii, která ztratila normativní hlas a ustoupila technokratické politologii či mediální publicistice (Švec, 2025, s. 71). Kapitola proto směřuje k obnovení její kritické funkce. Klíčovým prvkem tohoto návratu se v textu stává politický kompas, sloužící nejen jako technický analytický nástroj, ale jako filozofický model umožňující rekonstruovat hodnotovou mapu politického prostoru. „Jedním z nástrojů, jak je možné ideově orientovat jednotlivce občansko-politické společnosti, média či třetí sektor, je politický kompas, který představuje prostředek schopný rekonstruovat ideologickou mapu, a to s poměrně vysokou mírou přesnosti a výpovědní hodnoty“ (Švec, 2025, s. 72). V tomto pojetí má kompas funkci orientačního mechanismu, v němž odhaluje implicitní předpoklady, pomáhá identifikovat ideové linie konfliktu a připomíná, že politika je vždy prostorem hodnot a představ o dobru. Autor v kapitole upozorňuje, že bez rehabilitace politické filozofie nelze očekávat ani obnovu demokratického prostoru. Společnost, která rezignuje na normativní uvažování, ztrácí schopnost argumentovat a kontextualizovat historické zkušenosti, ale také vnímat souvislosti mezi individuálním a kolektivním dobrem. Z tohoto hlediska hovoří autor příspěvku o ideologické krizi, která se zároveň prohlubuje i tím, že jazyk, jímž se dnešní společnost snaží uchopit politické a hodnotové pojmy, ztrácí svou původní nosnost. Tradiční ideologické kategorie se sice nadále používají, avšak často již neodkazují na své původní významy, respektive jejich obsah se postupně vyprazdňuje nebo přizpůsobuje aktuálním zájmům, až nabývají odlišný, někdy až protichůdný význam. Tuto realitu popisuje Švec takto: „Námi uváděné termíny jako ‚liberální‘, ‚konzervativní‘, ‚levicový‘, ‚pravicový‘ či ‚progresivní‘ se staly nálepkami v rétorickém zápase, nikoli nástroji porozumění. To vede k paradoxní situaci, v níž političtí aktéři, média i jednotlivci deklarují hodnotové zařazení, avšak jejich reálná ideologická orientace či politika je pragmatickou kombinací krátkodobých strategických kalkulací“ (Švec, 2025, s. 74).

Podle autora: „Politický kompas obnovuje rovnováhu mezi individuální a kolektivní autonomií tím, že připomíná, že žádná normativita není přirozená – každá je výsledkem ideového a hodnotového výběru“ (Švec, 2025, s. 78). Tím autor ukotvuje přesvědčení, že politická filozofie musí zůstat reflexí o tom, jaký způsob života považujeme za dobrý a jaké společenské uspořádání je schopno tento ideál udržet. Příspěvek autora tak vhodně uzavírá druhou část monografie a zároveň připravuje půdu pro další kapitoly, které přenášejí pozornost z politického systému na jednotlivce a instituce formující jeho identitu.

Třetí část monografie

Třetí část monografie „Krize na úrovni jednotlivce a institucí: Vzdělávání a identita“ posouvá optiku od makro strukturálních jevů k individuální zkušenosti člověka v kontextu současných krizí. Zatímco předchozí kapitoly tematizovaly filozofické a politologické rámce, tato část se soustřeďuje na mikrosociální a osobnostní projevy krizové dynamiky. Její význam spočívá v tom, že ukazuje, jak se globální civilizační tlaky konkretizují v životě jednotlivců, v jejich psychické odolnosti, identitě, vzdělávacích návycích či rodových kategoriích. Autoři (Lajčiaková, Pošteková a Kollárik) v této části navazují na systémové změny, které se nakonec vždy projevují v individuální rovině.

První kapitola této části je zaměřena na „Rozhodujúcu úlohu školy pri podpore duševného zdravia v čase svetových kríz“, jíž se věnuje autorka Petra Lajčiaková. Soustřeďuje se na úlohu školy při podpoře duševního zdraví dětí a mladistvých v období globálních krizí. Příspěvek reaguje na dramatický nárůst psychických potíží mladé generace, která vyrůstá v prostředí klimatické úzkosti, informačního přetlaku, všudypřítomnosti sociálních sítí a přerušených sociálních vztahů během pandemie COVID-19. Jak uvádí Katarína Brisudová: „Pandemie COVID-19 tuto situaci vyhrotila tím, že ukázala zranitelnost tradičního školského systému a odhalila hluboké deficity v oblasti duševního zdraví dětí a mládeže“ (Brisudová, 2025, s. 32). Petra Lajčiaková zdůrazňuje: „Prognózu Covid19 týkající se psychosociálního zdraví dětí a mladých […] již nelze ignorovat“ (Lajčiaková, 2025, s. 86). Autorka ukazuje, že současné krize nepůsobí izolovaně, ale kumulativně, čímž vytvářejí nové formy psychologické zátěže. Úzkost se tak stává nejen individuálním jevem, ale také kolektivní zkušeností, která zasahuje širší vzdělávací prostředí. Lajčiaková proto připisuje školám zásadní úlohu tím, že je chápe jako prostor, kde se kromě vzdělávacích kompetencí formuje i psychická odolnost a sociální opora žáků (Lajčiaková, 2025, s. 84). Zdůrazňuje potřebu propojení školy s odbornými psychologickými službami, budování pozitivního školního prostředí, prevenci duševních potíží a podporu spolupráce mezi rodiči, pedagogy a odborníky. Výrazným přínosem příspěvku je poukázání na to, že humanitní poznání může školám poskytnout hodnotové a metodické rámce, které přesahují technická řešení a umožňují citlivě reagovat na psychosociální potřeby dětí a mládeže. Škola tak představuje jedinečný prostor, kde lze systematicky podporovat duševní zdraví během formativních let žáků. Autorka zároveň připomíná podstatu krizové zkušenosti: „Člověk se setká s takovou překážkou, kterou není schopen překonat obvykle používanými způsoby řešení problémů […] Krize se proto stávají stresujícími […] a vyžadují si přiměřené načasování“ (Lajčiaková, 2025, s. 85). Je třeba upozornit také na fakt, že: „Školám často chybí školní psychologové, speciální a sociální pedagogové či výchovní poradci, což znemožňuje účinné řešení komplexních potřeb žáků“ (Brisudová, 2025, s. 32). Nedostatečná odborná podpora zároveň zvyšuje tlak na pedagogy, kteří jsou postupně zatěžováni úkoly přesahujícími rámec jejich původních profesních kompetencí. Výzvy, kterým i slovenské školství v současnosti čelí, proto nelze řešit jen dílčím způsobem, ale prostřednictvím širšího porozumění, které nám nabízejí humanitní a sociální vědy. Jak v příspěvku uvádějí Horemuž a Švec: „Jedním z klíčových znaků humanitních a sociálních věd je nepochybně jejich schopnost být nositelem poznání a toho, co bylo dříve vytvořeno v nemateriálních společenských oblastech (výchova, vzdělávání, kultura, umění, jazyk, identita) a zároveň toto poznání zachovat“ (Horemuž; Švec, 2025, s. 57).

Kapitola „Perspektívy a riziká moderných vyučovacích trendov v súčasnej pedagogike“ od Beáty Poštekové přináší přehled moderních vzdělávacích přístupů, které reagují na rychle se měnící požadavky současné společnosti. Autorka zdůrazňuje, že aktivizující metody mají vést žáky ke spolupráci, tvořivému řešení problémů a k vyšší míře zapojení do učebních úkolů. Moderní přístupy podle ní rozvíjejí kritické a tvůrčí myšlení, přičemž reagují na narůstající tlak kladený na žáky v oblasti kognitivních, sociálních i komunikačních kompetencí. Pošteková chápe moderní trendy jako dynamickou transformaci vzdělávání založenou na kurikulárních inovacích, nových metodách a změně interakce mezi učitelem a žákem (Pošteková, 2025, s. 97). Modernizace však nemá nahrazovat tradiční postupy, ale spíše je smysluplně obnovovat a propojit s aktuálními potřebami školy. Autorka v této souvislosti zavádí téma do širšího kontextu současné pedagogiky, v němž hrají významnou úlohu digitalizace, inkluze, diagnostika, kritické myšlení a profesní připravenost učitelů. Zvláštní pozornost věnuje alternativním školám, které vznikají jako reakce na limity standardizovaného vzdělávání. Zároveň však upozorňuje, že: „Současný stav vzdělávání nemusí být zcela připraven na široké přijetí alternativních vyučovacích technik z důvodu množství praktických, kulturních a strukturálních problémů. Tyto překážky je třeba odstranit“ (Pošteková, 2025, s. 107). Příspěvek v monografii nabízí vyvážený pohled na moderní vyučovací trendy jako na příležitost pro inovace, ale také jako na oblast plnou rizik, která si vyžadují promyšlenou implementaci, připravené pedagogy a odpovědné institucionální nastavení.

Poslední kapitola této třetí části je věnována příspěvku Tomáše Kollárika s názvem „O podmienkach spoznania vlastného rodu“. Kollárikova stať se snaží analyzovat, na jakém základě se jednotlivec rozhoduje o své rodové identitě a jaké důvody ho vedou k přesvědčení, že jeho prostorově-kulturně či biologicky připisované rody mu nevyhovují. Lutherová (2016, s. 281) považuje hledání tužeb svého nitra za klíčové při dospívání dětí a mládeže, ať už se jedná čistě o fyzickou úroveň nebo a zejména o tu mentální. Autor netvrdí, jak by lidé měli jednat, jeho cílem je identifikovat podmínky, které musí být splněny při zdůvodňování identity tak, aby toto společensky citlivé téma nacházelo větší pochopení. Do analýzy vnáší příklady lidí, kteří prošli tranzicí, přičemž zdůrazňuje emocionální rozměr jejich zkušenosti. Podstatnější než samotná introspektivní jistota (člověk ví) je reakce okolí. Právě odmítnutí ze strany těch nejbližších, zakotvené v tradičních rodových rolích, způsobuje hlubokou psychickou bolest a stává se jedním z nejtěžších aspektů procesu tranzice. „Toto chování je následně odmítnuto ze strany blízkého okolí s odůvodněním, že nekoresponduje s jednáním stereotypně spojovaným s pohlavím dané osoby“ (Kollárik, 2025, s. 117). Rovněž poukazuje na to, že rod nelze redukovat výlučně na biologické předurčení, ale je třeba jej chápat v kontextu společenských očekávání a stereotypů. Předkládá čtyři koncepce toho, jak se jednotlivec dopracovává k poznání, že nepatří do rodu, který mu byl původně přisouzen. První spojuje vnitřní prožívání s veřejným projevem. Člověk může dospět k přesvědčení o své identitě tím, že analyzuje, jak se chová a co přitom cítí. Problémem však zůstává deduktivní argument typu: kdo se chová jako muž, je muž, který může vést k absurdním důsledkům, například i k nesprávnému označování žen za muže na základě ojedinělých projevů chování. Druhá zkoumá rod prostřednictvím pocitu, který je však vždy spjat se sociálně stanovenými rodovými rolemi. Kollárik se zde pokouší navázat na Descartovo „Myslím, tedy jsem“ ve smyslu: „Kdykoli se cítím jako muž, jsem muž“ (Kollárik, 2025, s. 123), avšak dodává, že tento přístup nenabízí pevné kritérium pro rodovou identifikaci, protože ponechává prostor fluiditě identity (Kollárik, 2025, s. 122). „Descartes sice nehledá nepochybné potvrzení vlastní identity jako první pravdu, na které by mohl postavit další pravdy. Na druhé straně spojuje oba případy analogická dramaturgická situace: postavit se potenciálně klamavým vnějším působením s cílem identifikovat něco pravdivého a skutečného“ (Kollárik, 2025, s. 122). Podobně charakterizují rod i Bosá a Minarovičová (2015, s. 17), kdy je rozhodujícím faktorem při definování rodové identity člověka právě jeho vzhled a zda se tedy podobá více muži nebo ženě. Třetí koncepce pracuje s konstelací projevů, tedy s kombinací stereotypů, které společnost připisuje jednotlivým rodům. Jednotlivec může experimentovat se způsobem oslovování či vizuálním projevem, aby zjistil, co mu nejvíce vyhovuje. Úskalí spočívá v tom, že tato metoda je stále vázána na stereotypy, což může paradoxně zužovat prostor osobní svobody: „Třetí interpretace trvá na rodových stereotypech, obere lidi právě o část svobody“ (Kollárik, 2025, s. 126). Ve čtvrté poslední koncepci se orientuje pozornost na sociální potřebu uznání. V některých případech je motivací změny identity spíše dlouhodobý nedostatek akceptace ze strany blízkých než vnitřní nesoulad. Autor však upozorňuje, že v takových situacích může změna rodu přinést více komplikací než řešení, pokud není postavena na autentickém sebeporozumění. Celý příspěvek tak nabízí analyticky vyvážený přehled argumentů, které osvětlují, jak jednotlivci prožívají a zdůvodňují svou rodovou identitu, a zároveň ukazuje, že proces jejího hledání je hluboce propojen s emocionálními, sociálními, společenskými a kulturními faktory.

Závěrečná čtvrtá část monografie „Technologická hranice: Krize a příslib umělé inteligence“ se soustřeďuje na fenomenálně aktuální a multidisciplinární problém, a to na vztah mezi člověkem, společností a umělou inteligencí. Toto téma dnes není jen technickou výzvou, ale především filozoficko-antropologickou a etickou otázkou, která přímo zasahuje do jádra toho, co znamená být člověkem v 21. století. Obě kapitoly, které tvoří tuto poslední část monografie od autorů Martina Foltina, Beáty Poštekové a Kataríny Brisudové, vytvářejí zajímavý dialog – na jedné straně sledují technologické změny v oblasti společenského poznání, na straně druhé otevírají otázku identity a lidské důstojnosti v prostředí, v němž se technologie stává stále autonomnější silou.

Kapitola „Spoločenské vedy v ére umelej inteligencie“ od Martina Foltina se soustřeďuje na transformaci společenských věd pod tlakem rychlého rozvoje AI. Autor poukazuje na potřebu realistického pohledu na AI, který se vyhýbá jakémukoli zjednodušování. „Strojové učení s sebou přináší snahu přetavit člověku vlastní způsoby učení na počítače“ (Štalmachová; Strenitzerová, 2020, s. 53). V tomto příspěvku se pozornost soustřeďuje na měnící se povahu výzkumu pod vlivem strojového učení a automatizovaných analytických nástrojů. Postupné pronikání algoritmů do akademické i každodenní praxe způsobuje, že mnohé společenské jevy jsou stále více vnímány skrze prizma datových modelů, které je zjednodušují na měřitelné vzorce. Takový přístup sice nabízí nové možnosti zpracování rozsáhlých informací, ale zároveň oslabuje citlivost na historické, kulturní a kontextuální souvislosti, které jsou pro pochopení sociální reality klíčové.

Závěrečná kapitola „Umelá inteligencia ako nástroj dehumanizácie?“ poslední části monografie od Beáty Poštekové a Kataríny Brisudové rozšiřuje diskusi o umělé inteligenci z metodologické roviny na otázky antropologického a etického dosahu. Autorky navazují na úvahy předchozích autorů o oslabování humanitního poznání v technokratické civilizaci a dotvářejí tak nosnou linii celé monografie. Upozorňují, že moderní společnost inklinuje k antropomorfizaci technologií, která připisuje strojům emoce, úmysly, morální kvality či dokonce osobnost. Tento jev podle nich představuje významné riziko, a to takové, že člověk začíná přenášet svá psychická a komunikační očekávání na nástroje, které tyto vlastnosti ve skutečnosti nemají (Pošteková; Brisudová, 2025, s. 160). Ačkoli nelze vyloučit, že technologie jako AI uvolní odborníkům ve vědeckých oblastech prostor pro soustředění se na specializovanější úkoly tím, že převezme časově náročné dílčí operace, avšak: „Z našeho hlediska tento mimořádně zjednodušený náhled na výhody umělé inteligence takzvaně nedovidí, resp. nechce dovidět za roh, a tedy nehledí na možné následky tohoto uvažování. A sice je možné, že tato technologie umožní představitelům vědy věnovat pozornost specifičtějšímu výzkumu, protože jim ušetří množství dílčí práce, je z hlediska humanitních a sociálních věd možné předpokládat, že vzhledem k tomu, že drtivá většina společnosti ve vědě s velkým ‚V‘ nepůsobí, bude tento vynález využíván ke zjednodušování každodenních činností, které nás nutí takříkajíc vycházet ze své komfortní zóny, a to především ve smyslu přemýšlení“ (Švec, 2023, s. 25). V návaznosti na to autorky příspěvku naznačují, že antropomorfizaci technologií zároveň odpovídá i opačný proces v podobě dehumanizace člověka. Beáta Pošteková a Katarína Brisudová ukazují, že může docházet k redukování mezilidské komunikace na technické interakce, k oslabení citlivosti vůči zranitelnosti druhého a k posílení ekonomických modelů, které vnímají člověka primárně jako datový zdroj. S tím se pojí také riziko postupného oslabování empatie a schopnosti hodnotového rozlišování (Pošteková; Brisudová, 2025, s. 153). „I když se AI jeví jako nástroj s obrovským potenciálem pro zefektivnění procesů, zvyšování dostupnosti služeb a podporu mezilidských interakcí, její implementace s sebou přináší množství rizik a etických otázek, které nelze ignorovat“ (Pošteková; Brisudová, 2025, s. 153).

Argumentace kapitoly zapadá do širší teze monografie, a to tak, že civilizační a technologický pokrok bez kritické hodnotové reflexe vede ke ztrátě orientace v tom, co tvoří podstatu lidskosti. Autorky proto otevírají zásadní otázky – kdo nese odpovědnost za jednání autonomních systémů, zda může AI nabýt morální status a jakým způsobem má společnost určovat hranice její autonomie. Závěrečný příspěvek monografie tím posouvá humanitně-sociální diskusi o umělé inteligenci od technického „jak to funguje“ k hodnotovému „co to znamená pro člověka“, čímž vhodně uzavírá celou monografii a zároveň upozorňuje na potřebu etické bdělosti v době, v níž se technologie stává jedním z určujících činitelů našeho života.

Závěr

Celá publikace má aktuální charakter s přínosem pro podnícení diskusí v rámci relevantních oborů humanitních a sociálních věd o nazírání společnosti a o jejím vyrovnávání se s tím, jakou rychlostí se aktuální dění ve společnosti mění. V jednotlivých kapitolách nacházíme konstruktivní pohledy na dynamické, rychle se měnící společenské změny se zřetelem na jejich filozofický charakter, dopad na výchovu a vzdělávání, jakož i na širší společenské důsledky. Přestože jde o soubor příspěvků od různých autorů, publikace nabízí monotematickou interpretaci sledovaných fenoménů ve vzájemných souvislostech, nikoli jako izolovaných či nesouvisejících jevů. Autoři poukazují především na potřebu propojování za účelem lepšího chápání globálních problémů, neboť jejich komplexnost si vyžaduje pohled a řešení z různých odvětví humanitních a sociálních věd. Během čtení monografie je čtenář podněcován k vnitřnímu bádání vlastního chápání aktuálního dění ve světě, jehož je součástí, a zároveň v ní nachází informace reflektující poslední pohyby a změny v příslušných vědních oblastech. V závěru lze publikaci vnímat nejen jako dílo s bohatým teoretickým zázemím, ale především jako práci, která podněcuje čtenáře k interdisciplinárnímu a hloubavému zamýšlení nad aktuálními společenskými problémy.

Mgr. Nikola Hajná Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici

Literatúra

BRISUDOVÁ, K. (2025). Premeny pedagogického myslenia od filozofických základov k súčasným výzvam. In.: HOMOLOVÁ, M., POŠTEKOVÁ, B. (ed.) (2025). Premeny poznania Most medzi vedami I. Ružomberok: VERBUM – vydavateľstvo Katolíckej univerzity v Ružomberku. 23-35 s. ISBN 978-80-561- 1192-5

ŠVEC, J. (2023). K otázke poznávania v kontexte historických prameňov filozofie výchovy. In: Pedagogika.sk. Roč. 13, č. 1, s. 16-27. Online dostupné na: https://www.casopispedagogika.sk/rocnik-13/pedagogika_1_23.pdf

ŠVEC, J., HOREMUŽ, M. (ed.) (2025). K otázkam súčasnosti z perspektívy humanitných a sociálnych vied. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, z. ú. 2025, s.170 ISBN 978-80-7556-166-4

ŠTALMACHOVÁ, K., STRENITZEROVÁ, M. (2020). Umelá inteligencia, strojové učenie a trh práce. In: Pošta, Telekomunikácie a Elektronický obchod [online], roč. 15, 2020, No. 2. Žilinská univerzita v Žiline: Katedra spojov - FPEDAS. s. 52-58 ISSN 1336-8281 DOI: 10.26552/pte.C.2020.2.7

LUTHEROVÁ, S. G., (2016). (Ne)viditeľní: Transrodové deti na základných a stredných školách. In: Slovenský Národopis [online], roč.64, 2016, No. 3. Bratislava: Ústav etnológie SAV. s. 280 – 294

BOSÁ, M., MINAROVIČOVÁ, K., (2015). 5 krokov k rodovo citlivému kariérovému poradenstvu (metodická príručka). Inštitút rodovej rovnosti: národný projekt. 2015. s.79.