Úvod
Vliv západní kultury nás učí jít si za svým cílem, ať se děje cokoliv, a že takovým přístupem žádný cíl není nedosažitelný. Naopak, o těch, kteří upustí od cíle, se často mluví jako o slabochech a zbabělcích. Avšak překážky jsou přirozenou součástí dosahování cílů. Různé životní změny, specificky náročné situace v podobě závažného onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jsou časté zdroje cílových překážek. Ty mohou směřovat až k reakci jedince změnit nebo vzdát se dosahování osobního cíle. Sociálně-psychologická teorie revidování cíle jako adaptivní podoba reakcí na překážky je v oblasti zdraví a zdravotnictví poměrně nová. Proto je cílem tohoto článku představit alternativy adaptivního překonávání překážek, které jsou aktuálním trendem v oblasti výzkumu cílů v sociální psychologii. Tím nabídnout vysvětlení specifik dosahování osobních cílů narušených vážnou diagnózou.
Cílové překážky a koncept akční krize
I přes to, že si člověk cíle stanovuje, ne vždy jich také dosahuje. Za neúspěchem v dosahování cílů může stát několik proměnných. Jedním z nich mohou být subjektivní překážky, které vstupují do procesu seberegulace a vedou k tomu, že se člověku nedaří dosahovat zvolené osobní cíle.
Margus, Forster, Van Kleef (2011) definují cílové překážky obecně jako určité interferující síly, které brání člověku dosáhnout stanovený cíl, přičemž může jít jak o situační, sociální, fyzické, nebo mentální fenomény. Nás zajímají zejména poslední zmíněné. Milyavskaya, Inzlicht, Hope a Koestner (2015) upřesňují, že je důležité to, co jedinec vnímá a hodnotí jako překážku a příčinu nezdaru. Tedy okolnosti percipované jedincem v podobě subjektivních obtíží, jako protiklad k tradičnímu chápání překážek v podobě objektivních, externích zábran (Higgins et al., 1994). K nejčastěji měřeným charakteristikám subjektivních překážek patří frekvence a míra vlivu nebo zásahu do procesu dosahování cíle (Leduc-Cummings, Milyavskaya, Peetz, 2017). Objevuje se také snaha o určitou kategorizaci překážek. Konkrétně Hofmann, Vohs, Baumeister (2012) poukázali na to, že cíle týkající se zdraví oslabovaly překážky jako závislosti (tabák 47 %, alkohol 29 %), nebo snížená sebekontrola při dodržování zdravého stravování (27 %).
Nahromadění několika překážek, nebo vysoká intenzita i jedné překážky se v psychologii zastřešuje pod koncept akční krize (action crisis), které donedávna nebyla věnována velká pozornost (Holding et al., 2017). Akční krize je definována jako kritická fáze při sledování cíle v případě, že se cíl jeví jako obtížně dosažitelný až nedosažitelný v důsledku cílových překážek (Brandstätter, Herrmann, Schueller, 2012). Krize nejčastěji nastává, pokud jedinec zažívá opakovaný neúspěch při dosahování cíle nebo se při sledování cíle setkává se situacemi, které neumí vyřešit (např. náhlé zhoršení zdravotního stavu) (Brandstätter, Herrmann, Schueller, 2012). Prožívá významný intrapsychický konflikt, zda setrvat nebo se odklonit z cesty k cíli. Jedinec se neustále v myšlenkách vrací k tomu, jak se mu nedaří cíl dosáhnout. I přesto, že by velmi chtěl dosáhnout cíle, často volí strategie vyhýbání se nebo odkládání aktivit směřujících k cíli.
Vyšší míra akční krize byla ve výzkumné literatuře spjata s faktory, jako je nižší míra subjektivní pohody a zdraví (Brandstätter, Schueller, 2013). Z dlouhodobého hlediska však může být vnímána i pozitivně. Například díky akční krizi člověk rychleji upustí od dosahování nereálného cíle a přesune zbývající energii na dosahování jiných cílů. Kromě toho akční krize zprostředkovává změnu v nastavení myšlení. V situaci, kdy se jedinec soustředí na dosahování cíle, má jeho myšlení implementační podobu (Gollwitzer, 2013). To znamená, že je zúženě zaměřené velmi lokálně, jen na informace spojené se sledováním cíle. Naopak, akční krize aktivuje deliberační myšlení, tedy globálnější „ptačí" pohled na problémovou situaci. To člověku umožní odstup a zprostředkuje možnost vidět širší komplexnost problému (Margus, Foster, Van Kleef, 2011).
Strategie překonávání překážek a akční krize
V případě překážek a akční krize má jedinec několik možností. Může zvýšit své úsilí a pokračovat v jeho dosahování (goal engagement), nebo má možnost se cíle zcela zříci, upustit od něj (goal disengagement), ale také ho pozměnit do reálnější, dosažitelnější podoby – redefinování cíle (goal reengagement) (Wrosch et al., 2003). Právě redefinování cíle a zřeknutí se cíle zastupují proces revidování cílů a obvykle se označují také jako strategie adaptivní změny cíle.
Revidování cílů je proces, který bývá výsledkem seberegulace tehdy, když je sledovaný cíl obtížněji dosažitelný, nebo se vlivem specifických situačních podmínek v podobě překážek stává nereálný. Je snadné přestat dosahovat nebo změnit cíle, které pro nás nejsou až tak důležité, obtížnější je to však u cílů, na kterých nám záleží, nebo jsou osobní (Carver, Scheier, 2003).
Revidování cíle má nejčastěji dvě podoby. První je strategie revidovat záměry v podobě zřeknutí se cíle (goal disengagement), druhou strategie vytvoření nové, pozměněné, reálnější alternativy prostřednictvím redefinování cíle (goal reengagement) (Wrosch et al., 2003). Wrosch a Miller (2009) objasňují, že adaptivní složkou seberegulace není jen přizpůsobení se cíli, jeho aktivní sledování, ale také možnost adekvátně reagovat zejména na nereálný, nesplnitelný cíl v podobě toho, že jedinec od takového cíle upustí. Tím objeví nový smysl (Boudrenghein, Frenay, Bourgeois, 2012). Zřeknutí se nebo redefinování cíle zahrnuje tři procesy. Zaprvé se jedinec musí vzdát energie, kterou již vynaložil na dosahování cíle, a minimalizovat závazek vůči němu. Zadruhé je potřeba, aby si formuloval alternativní cíle a přesměroval na ně svou námahu a závazek. Následně, aby začal s dosahováním alternativních cílů. Wrosch a Miller (2009) dodávají, že zřeknutí se a redefinování cíle je individuální, proto to může být pro někoho snadné a samozřejmé, pro jiného obtížnější a pomalejší.
Revidování sledovaných cílů se pojí s několika benefity:
- Jedinec neprožívá negativní emoční dopady jako výsledek opakovaného selhání na cestě k cíli (Wrosch, Miller, 2009).
- Snižuje se výskyt depresivních symptomů.
- Snižuje se intenzita vnímaného stresu (Wrosch et al., 2003).
- Snižuje se frekvence a intenzita intruzivních (vtíravých) myšlenek, které se týkají problémového cíle.
- Zvyšuje se životní spokojenost.
- Zlepšuje se fyzický stav.
- Zlepšují celkovou subjektivní pohodu (Wrosch et al., 2003).
Wrosch a jeho spolupracovníci (2003) zjistili, že studenti, kteří se snadněji vzdali svých nereálných cílů, prožívali nižší stres, měli méně intruzivních myšlenek a naopak dosahovali lepší kvalitu života. Duke et al. (2002) zjistili, že strategie vzdání se cíle vedla také k lepšímu fyzickému zdraví. Pro srovnání, ti respondenti, kteří své cíle jen mírně revidovali, měli nižší kvalitu života oproti těm, kteří se jich úplně vzdali a vytvořili si nové (Wrosch, Miller, 2009). Brandstätter, Herrmann, Schüler (2012) objasňují, že v případě, pokud je cíl náročný na dosažení, jedinec ztrácí zájem kvůli nahromadění problémových situací spojených s usilováním o jeho naplnění.
Pro srovnání, Carver a Scheier (2003) navrhli rozšířené alternativy, jak může jedinec vyřešit situaci, kdy se cíl díky překážkám stává nedosažitelný (obrázek). První možností (A) je, že sice přestane vynakládat úsilí na dosažení cíle, avšak samotného cíle se nevzdá. Důsledkem toho prožívá negativní emoce v podobě stresu a bezmocnosti. Druhou cestou (B) je, že se cíle vzdá. Svou snahu následně zaměří na to, že dosahuje cíle, který je alternativou k předchozímu záměru (B1), nebo si vytvoří a sleduje zcela nový cíl (B2), případně si původní cíl usnadní ve smyslu hesla: „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše." (B3). Alternativy B1, B2 a B3 jsou obvykle doprovázeny pozitivními emocemi a reprezentují adaptivní podoby seberegulace při překážkách na cestě k cíli. Carver a Scheier (2003) však nabízejí ještě čtvrtou možnost zřeknutí se cíle (B4) v podobě, že si jedinec nevytvoří žádný nový cíl nebo jeho alternativu, protože není možná nebo ji neumí najít. Tato alternativa je pro něj nejhorší, protože prožívá pocity samoty, prázdnoty a bezcílnosti. Není adaptivní, protože jedinec neobjevil nový smysl. Reakce na překážky na cestě k cíli B1, B2 a B3 jsou synonymem strategie redefinování cíle podle Wrosche a jeho spolupracovníků (Wrosch et al., 2003). Carver a Scheier (2003) ještě dodávají, že někdy je adaptivní také setrvat na cestě k cíli i přes překážky a vynaložit zvýšené úsilí na dosažení již sledovaného cíle (goal engagement). Vhodné je to zejména v případě, že je jedinec nadále přesvědčen o tom, že má na to, aby cíl dosáhl, a věří ve svůj budoucí úspěch (Carver, Scheier, 2003).
Obrázek Reakce na překážky na cestě k cíli (Carver, Scheier, 2003)
Revidování osobních cílů narušených vážnou diagnózou
Různé životní změny, například i náročné situace v podobě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jsou časté důvody vzniku akční krize a potřeby revidovat cíle (Wrosch et al., 2003b). Možnost zřeknutí se cíle je často v případě zdravotních problémů jako významné stresující události nevyhnutelná. Ohrožení zdraví může z dříve reálných cílů udělat nedosažitelné, protože představuje překážku na cestě k cíli. Právě nucené lpění na nesplnitelném cíli, například překonat obtížně vyléčitelné onemocnění, může u jedince vést k frustraci a následné ztrátě motivace v rámci léčby (Moskowitz et al., 1996). Vážná nemoc si vyžaduje opakované návštěvy lékařů a množství vyšetření, což je kromě jejího dlouhodobého charakteru dalším zdrojem stresu. Kromě toho pacienti prožívají často pocity nejistoty, strachu z budoucnosti, případně pocity izolace nebo vyloučení (Pollin, 1994). Právě stres může vystupovat jako významná interferující proměnná a překážka na cestě za cílem a činit ho nedosažitelným (Wrosch, Amir, Miller, 2013). Stres mohou zmírnit dobře zvolené strategie zvládání stresu, ale také nastartovat strategie revidování cíle. Zdravotní obtíže často doprovázejí důvody vzniku potřeby revidovat cíle v důsledku nezdaru při jejich dosahování.
Wettstein, Wahl a Heylová (2019) uskutečnili studii s dospělými se smyslovým postižením a bez smyslového postižení. Měření subjektivní pohody odhalila, že zrakově znevýhodnění participanti, kteří upravovali svou aktuální situaci v souladu s osobními cíli, vykazovali signifikantně vyšší negativní afekt naměřený o 4 roky později. Naopak jedinci, kteří přizpůsobili cíle nově vzniklým limitům, měli v budoucnu dominantní pozitivní afektivitu. Pro srovnání v jiné studii, rodiče dětí s rakovinou, kteří se vzdali svých cílů (např. pozastavení orientace na kariérní cíle ve prospěch péče o dítě), vykazovali méně symptomů deprese, dokonce mnozí byli v psychickém zdraví srovnatelní s rodiči zdravých dětí (Wrosch et al., 2003b).
Diskuse a závěr
Snažit se dosahovat osobně smysluplných cílů je nezbytnou podmínkou subjektivní pohody a přiměřeného vývinu jedince v průběhu jeho života (Heckhausen, 1999). S ohledem na teorii celoživotního vývinu mají však jedinci omezené zdroje a čas na dosahování všech žádaných cílů, proto je potřebné, aby si vybrali, kterým cílům se budou věnovat. Kromě toho proces dosahování cíle představuje cestu, v průběhu které se objevují i okolnosti nebo specifické překážky, vedoucí k tomu, že se vytýčený cíl změní nebo je nutné ho změnit. Někdy je mnohem lepší upustit od nesplnitelných cílů a zbývající energii investovat do něčeho nového. To umožní optimální zotavení se z akční krize.
Autorky:
doc. Mgr. Monika Hricová, PhD. Autorka působí jako vedoucí Katedry psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.
MSc. Natália Sopková, PhD. Autorka je externí vyučující Výzkumu v klinické psychologii a Metodologie psychologického výzkumu: kvalitativní přístup na Katedře psychologie Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.
Seznam bibliografických údajů
BOUDRENGHIEN, G., FRENAY, M., BOURGEOIS, E. 2012. Unattainable educational goals: Disengagement, reengagement with alternative goals, and consequences for subjective well-being. European Review of Applied Psychology, 62, č. 3, s. 147-159.
BRANDSTÄTTER V., HERRMANN M., SCHÜLER J. 2012. The struggle of giving up personal goals: Affective, physiological, and cognitive consequences of an action crisis. Pers Soc Psychol Bull, 39, č. 12, s. 1668–1682.
BRANDSTÄTTER, V., SCHÜLER, J. 2013. Action crisis and cost–benefit thinking: A cognitive analysis of a goal-disengagement phase. J Exp Soc Psychol, 49, č. 3, s. 543-553.
CARVER, C. S., SCHEIER, M. F. 2003. Self-regulatory perspectives on personality. In I. B. Weiner (Ed.), Handbook of Psychology. London: John Wiley and Sons, s. 185-208.
DUKE, J., LEVENTHAL, H., BROWNLEE, S., LEVENTHAL, E. A. 2002. Giving up and replacing activities in response to illness. J Gerontol B Psychol Sci Soc Sci, 57, č. 4, s. 367-376.
GOLLWITZER, P. M. 2012. Mindset Theory of Action Phases. V P. Van Lange, A. Kruglanski, & E. Higgins, Handbook of Theories of Social Psychology: Volume 1. United Kingdom: SAGE Publications Ltd, s. 526–546.
HECKHAUSEN, J. 1999. Developmental regulation in adulthood: Age-Normative and Sociostructural Constraints as Adaptive Challenges. NY: Cambridge University Press, s. 213-231.
HECKHAUSEN, J., WROSCH, C., & SCHULZ, R. 2010. A motivational theory of life-span development. Psychol Rev, 117, č. 1, s. 32–60.
HIGGINS, E. T., RONEY, C., CROWE, E., HYMES, C. 1994. Ideal versus ought predilections for approach and avoidance: Distinct self-regulatory systems. J Pers Soc Psychol, 66, č. 2, s. 276-286.
HOFMANN, W., VOHS, K. D., & BAUMEISTER, R. F. 2012. What people desire, feel conflicted about, and try to resist in everyday life. Psychological Science, 23, č. 6, s. 582–588.
HOLDING, A. C., HOPE, N. H., HARVEY, B., MARION JETTEN, A. S., & KOESTNER, R. 2017. Stuck in limbo: Motivational antecedents and consequences of experiencing action crises in personal goal pursuit. J Pers, 85, č. 6, s. 893–905.
LEDUC-CUMMINGS, I., MILYAVSKAYA, M., PEETZ, J. 2017. Goal Motivation and the Subjective Perception of Past and Future Obstacles. Pers Indiv Dif, 109, s. 160-165.
MARGUS, J., FOSTER, J., & VAN KLEEF, G. A. 2011. Stepping back to see the big picture: When obstacles elicit global processing. J Pers Soc Psychol, 101, č. 5, s. 883–901.
MARTIN, L. L., STRACK, F., & STAPEL, D. A. 2004. How the Mind Moves: Knowledge Accessibility and the Fine-tuning of the Cognitive System. In M. B. Brewer & M. Hewstone (Eds.), Social cognition. Blackwell Publishing, s. 54–74.
MILYAVSKAYA, M., INZLICHT, M., HOPE, N., KOESTNER, R. 2015. Saying "no" to temptation: Want-to motivation improves self-regulation by reducing temptation rather than by increasing self-control. J Pers Soc Psychol, 109, č. 4, s. 677–693.
MOSKOWITZ, J.T., FOLKMAN, S., COLLETTE, L., VITTINGHOFF, E. 1996. Coping and mood during AIDS-related caregiving and bereavement. Ann Behav Med, 18, s. 49-57.
POLLIN, I. 1994. Taking Charge: Overcoming the Challenge of Long-Term Illness. Int J Evid Based Health, 9, č. 1, s. 3-24.
THOMPSON, E.H., WOODWARD, J.T., STANTON, A.L. 2011. Moving forward during major goal blockage: situational goal adjustment in women facing infertility. J Behav Med, 34, č. 4, s. 275-287.
WETTSTEIN, M., WAHL, H.-W., & HEYL, V. 2019. Assimilative and accommodative coping in older adults with and without sensory impairment: Four-year change and prospective relations with affective well-being. Aging Ment Health, 23, č. 3, s. 1255-1262.
WROSCH C., AMIR, E., MILLER, G.E. 2013. Goal adjustment capacities, coping and subjective well-being: The sample case of caregiving for a family member with mental illness. J Pers Soc Psychol, 100, č. 5, s. 934-946.
WROSCH, C., MILLER, G. E. 2009. Depressive symptoms can be useful: self-regulatory and emotional benefits of dysphoric mood in adolescence. J Pers Soc Psychol, 96, č. 6, s. 1181-1190.
WROSCH, C., SABISTON, C. M. 2013. Goal adjustment, physical and sedentary activity, and well-being and health among breast cancer survivors. Psychooncology, 22, č. 3, s. 581–589.
WROSCH, C., SCHEIER, M., CARVER, C., SCHULZ, R. 2003. The importance of goal disengagement in adaptive self-regulation: When giving up is beneficial. Self and Identity, č. 2, s. 1-20.
WROSCH, C., SCHEIER, M., MILLER, G., SCHULZ, R., CARVER, C. 2003. Adaptive self-regulation of unattainable goals: goal disengagement, goal reengagement, and subjective well-being. Pers Soc Psychol Bull, 29, č. 12, s. 1494-1508.