Family as a primární environment in society

Úvod

Dětský pláč doprovází dítě již od prvních chvil, kdy přijde na svět. Nejprve jím vyjadřuje hlad, žízeň, nepohodlí a všechny nepříjemné pocity. Později se dítě naučí mluvit a dříve, než by začalo plakat, řekne své potřeby. Nejzranitelnější lidskou bytostí je bezpochyby dítě. Primárním subjektem jeho osobnostního rozvoje je rodina, která je místem vzniku, formování jeho charakteru i osvojení hodnot jako nejcennějšího potenciálu.

Ne vždy je rodina schopna plnit své funkce, jelikož je v dnešní době stále více vystavována vlivu ekonomické a společenské disharmonie. Je rodištěm narušených disfunkčních rodin, ve kterých jsou děti opomíjeny, týrány, nebo se o ně rodiče řádně nestarají. V takové situaci si dítě samo poradit neumí a ani nemůže. Tehdy přichází na pomoc širší podpůrná síť subjektů jako jsou orgány státní správy, samospráva, nestátní subjekty, církev či odborníci v sociální oblasti.

Rodina – Familia

Každá rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky až po hrob. Je to jistý druh instituce, která má pro vývoj a život člověka nenahraditelný význam. Kromě uspokojování fyzických, psychických a sociálních potřeb poskytuje zázemí, potřebné ke společenské seberealizaci, je zdrojem zkušeností a vzorů chování do dalšího života člověka. (Fischer, Škoda, 2009).

Rodina je složitý proces, dílo tvořené lidskými osobnostmi, které se v průběhu trvání neustále vyvíjí a přeměňuje. Seskupení lidí s rozličnými lidskými potřebami, jejichž snahou je vytvořit soulad či jednotu založenou na verbální i neverbální komunikaci. Existuje v čase a prostoru, její kořeny jsou v minulosti a její směřování do budoucnosti. Je to snad něco, co by mělo být rozbité, zredukované, odkopnuté znevážené, co je pro dnešní společnost ztraceno a následující generaci neznámé? Rodina je přece místo, kde se rodí a utvářejí první mezilidské vztahy, každý má v ní své místo a roli. Schaefferová (1995) měla pravdu, když napsala, že „rodina je jako lidské umělecké dílo, neboť na uměleckém díle je třeba pracovat, vytváří se léta a stále není hotové. ateliéři samotného života.“ Rodina - to je patřit k sobě navzájem, navzájem se ovlivňovat, soucítit spolu, strachovat se jeden o druhého, vzájemně se o sebe zajímat. Takhle by měla vypadat zdravá, funkční rodina. I ta je ovšem neustále v pohybu. Žádné dva roky v ní nejsou stejné, a rodina má před sebou mnoho podob a kombinací. Tak jak se přeměňují jednotlivci, jejich osobnost dospívá a zraje, tak se mění i obraz rodiny. Seskupení jedinců, kteří mohou společně sdílet práci i zábavu a v jejich komunikaci může stále docházet k neustále rostoucí výměně myšlenek. Je to zápas o kontinuitu, kterého nelze dosáhnout nikde jinde, než v rodině. André Maurois řekl: „Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... A přece vás může rozzlobit jako každá jiná lidská skupina.“

Vědomí, že existují vám blízcí lidé, kteří se s vámi chtějí podělit o příjemné či nepříjemné záležitosti, je dvojím požehnáním nejen pro dítě, ale pro lidi každého věku. Je to ochrana před tím, že neuděláme to nejhorší co nás ve zlosti či sebelítosti napadne, je to ochrana před nebezpečím. Za druhé je to inspirace pro to, jak pokračovat v životě dál. Pomáhá to dítěti poznat, že někomu jinému opravdu záleží na tom, zda se nám daří, nebo nedaří. Je dobré, když jedinec ví, že může přežít těžké chvíle a překonat úskalí, stejně jako může poznat, že na vztahu je třeba pracovat s jistou dávkou nesobectví a porozumění. (Shaefferová, 1995). Pokud v takových vzájemných vztazích dítě vyrůstá, věkem přenáší zkušenosti z generace na generaci.

V historii prošla rodina různými stupni vývoje a měnily se funkce, které plnila. Přicházelo to zejména se změnami společenských podmínek. Některé ustupovaly do pozadí, nebo zcela vymizely, jiné nabíraly na závažnosti.

Rodina představuje určitý systém, který neustále hledá a nachází své místo ve společnosti. Funguje v plném rozsahu a má své opodstatnění jen tehdy, když uspokojuje potřeby a požadavky každého svého člena, které jsou na ni a zároveň společností kladeny. Aby vyhověla všem těmto náročným požadavkům, musí plnit ty základní funkce, které zajišťují život člověka ve společnosti ve všech etapách jeho existence.

Postavení rodiny ve společnosti

Už od narození potřebuje každá lidská bytost pevné pouto se svými rodiči, aby byl její tělesný a duševní vývoj normální a úplný. Jeho součástí je i přímý a pravidelný fyzický kontakt jako pramen citových projevů ve formě pohlazení či polibků. (Peltová, 1995). To je přirozená součást života normální rodiny. Rodina je místem, kde se rodí a utvářejí mezilidské vztahy a formuje nebo deformuje se v ní osobnost a chování člověka. Místo, kde se jedinci neustále přeměňují, navzájem ovlivňují, inspirují a pomáhají si. Každý jedinec roste, intelektuálně, citově, duchovně, fyzicky, duševně se vyvíjí, nebo chřadně. Tím ovlivňuje nebo inspiruje ostatní jedince. Pokud se lidé v tvůrčích oblastech rozvíjejí, dospívají-li k hlubšímu duchovnímu poznání, obohacují-li se znalostmi, prožívají podnětné objevy myšlenek, pak se ovlivňují pozitivně. Pokud dítě vyrůstá v tvořivém prostředí, získává zajímavé podněty, které jej v životě budou ovlivňovat. Jako nejstarší základní společenská skupina je nejtěsněji spojena nejrůznějšími vztahy a to navenek i uvnitř – funkcemi a činnostmi zabezpečujícími potřeby svých členů a společnosti jako celku. Celou svojí historií prochází neustálými změnami, co do velikosti, významu i začlenění do společnosti. Základ rodiny tvoří manželé spolu s dětmi, tedy nukleární rodina. Za rodinu je považován i mononukleární typ rodiny, případně rozvedeného partnera s dítětem či dětmi, také manžele nebo osoby, které mají dítě v náhradní péči.

K nejdůležitějším znakům funkčního rodinného systému patří plnění funkcí vůči svým členům, ale i státu, uspokojování potřeb všech svých členů, k čemuž přispívá efektivní komunikace a zpětná vazba. Adekvátní adaptace na měnící se podmínky uvnitř systému, ale i ve vnějším prostředí, což pomáhá při překonávání krizí. Tím se rodina stává funkčním systémem.

Navzdory všem krizím, kterými rodina v minulosti i nyní prochází, tvoří základ společnosti a plní své základní funkce, kterými jsou:

1. Biologicko-reprodukční funkce

  • má zajišťovat udržení života již početím a porodením nového člověka. Někdy se označuje jako sexuální funkce, naznačuje současně oddělení sexuálních aktivit „pro radost” od sexuálních aktivit „pro reprodukci”. V podstatě zde vztah muže a ženy nachází svůj vlastní smysl. Tato funkce se může uplatnit mimo rodinu, v rodině však nabírá svůj plný význam: nejde jen o to přivést na svět dítě, ale také mu hlavně zajistit potřebné podmínky života a další normální vývoj. (Dúnovský, 1999). Součástí biologicko-reprodukční funkce rodiny je i celková péče o členy rodiny – to je zabezpečení potravy, péče o zdraví členů rodiny. (Levická, 2004).

2. Ekonomicko-zabezpečovací funkce

  • to se však nevztahuje jen na dítě v rodině, vztahuje se celkově na všechny její členy. V minulosti byla zvláště důležitá její výrobní složka, v současné době se stala rodina spotřební jednotkou, zcela závislou na výrobní činnosti společnosti. Avšak i dnešní rodina si udržuje určité prvky výroby, za kterou můžeme pokládat vnitřní činnost rodiny, vytvářející její hmotné zabezpečení. Zabezpečovací funkce se netýká jen oblasti materiální, ale postupně přechází do oblasti sociální, duševní až duchovní. Má také v nejširším pojetí poskytovat svým členům životní jistoty. (Dúnovský, 1999).

3. Emocionální funkce

  • emocionální funkce v rodině je vázána na plně rozvinutého člověka, zodpovědného, pro jehož citový vztah není ničím chvilkovým, ale trvalou bází jistoty a citovým zázemím pro všechny její členy. Emocionalita se tak stává nejdůležitějším faktorem rodiny. I když v posledním období, alespoň v některých kruzích, vystupují v tomto směru opět faktory hmotné povahy. (Dúnovský, 1999). V rodině, jejíž členové k sobě přechovávají silné emoční vazby, je dostatek klidu a jistoty pro všechny její členy. Milující rodiče i sourozenci si poskytují navzájem lásku i potřebnou péči, což ovlivňuje jejich psychické i fyzické zdraví. (Levická, 2004).

4. Socializačně-výchovná funkce

  • "Výchovná funkce rodiny je záměrné působení na mladého člověka ve smyslu plnění nejobecnějšího cíle výchovy - formování všestranně rozvinuté osobnosti. V širším chápání jde o působení starších rodinných příslušníků na mladší, aniž by si to uvědomovali. Je to jakési kopírování, určitá přirozená interakce." (Laca, 2011).

Jak říká Thurzová (2006) rodinné právo upravuje vztahy vznikající v rodině, založené manželstvím nebo na základě příbuzenstva. Jsou to vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi a jejich prostřednictvím i mezi ostatními příbuznými, zejména mezi prarodiči a dětmi, ale i mezi sourozenci. Kromě toho reguluje i vztahy náhradní rodinné výchovy individuální, jako je osvojení, pěstounská péče a svěření dítěte do výchovy jiného občana nebo rodiče. Základním pramenem u nás je zákon o rodině, na který navazují další normativní akty. Dalším významným pramenem slovenského rodinného práva je Občanský zákoník a jeho ustanovení, který upravuje například majetkové vztahy mezi manžely.

Vliv rodiny na život dítěte

Rodina je prostředkem kontinuity od minulosti přes současnost do budoucnosti, zajišťuje mezigenerační propojení a pokud optimálně funguje, vytváří nenahraditelné prostředí pro všechny členy, zejména však pro děti. Dítě se rodí bezbranné, neschopné samo přežít, proto potřebuje dobře fungující rodinu jako ideální skupinu zabezpečující jeho přežití. Rodina je ve většině případů prvním modelem lidského soužití, ve kterých se dítě setkává, formuje jeho vývoj, ovlivňuje jeho životní cestu, dítě v ní nachází oporu, ale zároveň se učí v rodině budovat si svou individuální odlišnost. Dítě je darem především pro rodinu, zvláště pro matku, která je první vychovatelkou. V každé rodině by proto měla mít prioritu správná výchova dítěte, která tvoří základy pro nabývání mravních lidských hodnot a pro další rozvoj osobnosti dítěte.

Základy důležitých oblastí, kterými jsou citová stabilita, charakter, osobnostní rysy a mnohé další, se kladou a budují v prvních letech života. Mnohé návyky, které přetrvávají po celý život, se začínají utvářet v raném a předškolním věku. Tedy při utváření osobnosti se za rozhodující pokládá jednoznačně rané a předškolní období jako nejvýznamnější etapa v životě každého člověka, která je východiskem pro vývoj a rozvoj osobnosti každého jedince. V tomto věku se formují elementární základy lidských hodnot, citu, lásky, umu, vztahů a zralosti budoucího dospělého člověka. Rozvoj osobnosti dítěte je podmíněn biologicky a sociální, ovlivňují ho podmínky v lidské společnosti.

Pod vlivem ekonomických, kulturních, sociálních a politických podmínek se organizace a struktura rodiny postupně mění. Na základě potřeb jednotlivců i společnosti se měnily a vytvářely funkce. Hovoříme-li o rodině, máme sklon představovat si ji jako takzvanou úplnou nukleární rodinu – totiž otce, matku a jejich děti. Mnoho lidí si ale myslí, že takhle vypadá většina rodin. Opak je pravdou. Schopnost rodiny vychovávat děti a vyrovnávat se s obtížemi je závislá na tom, jak je rodina napojena na své sociální okolí. Toto spojení se nazývá sociální síť rodiny. Sociální síť rodiny je koalice rodin, které jsou na sobě závislé, do nich se někdy počítají ještě jiní nepříbuzní lidé (přátelé, známí, případně i profesionálové pracující v institucích, které s rodinou přicházejí do styku.) Rodina je instituce, která vzniká soužitím lidí zpravidla rozdílného pohlaví, kteří vychovávají potomstvo. Vztahy mezi rodiči se přenášejí, resp. mohou přenést do vztahu dětí: vztahy mezi matkou a dětmi, sourozenci, prarodiče k vnukům nebo nevěstě, zeťovi. Rodina je pro společnost velmi důležitá instituce, která plní řadu důležitých funkcí. Tyto funkce se v historickém kontextu mění. Základním posláním současné rodiny je zajištění vhodného prostředí a optimálních podmínek pro uspokojování potřeb členů rodiny.

Rodina by měla být v dnešním světě oázou klidu a štěstí. Ovšem rodina, která plní všechny své funkce. Když nás zklame a opustí celý svět, rodina by měla být tím místem, kde si v bezpečí můžeme „lízat rány“ a hledat sílu jak dál. Jako nejstarší lidská instituce není imunní vůči vlivům omezení a chyb každého z jejích členů. Aby se nám podařilo překonat jejich následky, je třeba udržovat komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny. (Peltová, 1995).

Vztahy v rodině tvoří základ pro vývoj každého člověka. Jeho přežití a sociální vývoj závisí na vztahu, pouta, které se začíná budovat nejprve především k rodičům. Je to potřeba životní jistoty, potřeba blízké osoby, potřeba někam patřit. Žít v blízkosti té osoby, u které si dítě vytváří pouto. Mateřské pouto se vytváří již během prenatálního vývoje. Dítě vnímá její hlas, pocity, prožívání a reaguje na ně. Tento nenapodobitelný vztah je láskyplné pouto mezi dvěma individuami, které přetrvává v prostoru i čase a slouží jim k emocionálnímu spojení. Výzkumy ukázaly, že děti onemocněly, dokonce i umřely, pokud jim chyběl významný kontakt s jinou lidskou bytostí, ačkoli jejich fyzické potřeby byly naplněny. Takto to dopadlo v případě experimentu císaře Frederika II., který měl objasnit, jaký je původní jazyk člověka. Shromáždil několik dětí a zaměstnal kojenky, aby o ně pečovaly za specifických podmínek. Nesměli se dětem přimlouvat, ani jim zpívat a nosit je na rukou. Předpokládal, že bez lidského kontaktu by se tyto děti měly vyvíjet maximálně přirozeným způsobem. Nikdy to však nezjistil, protože děti postupně zemřely bez viditelných příčin a navzdory péči. Děti, kterým se nedostává dostatečné pozornosti, jsou vystaveny vážnému riziku mentální, sociální, emocionální a fyzické retardace. Nejsou-li naplňovány jejich psychické potřeby, může u dítěte vzniknout citová deprivace.

Pokud jde o primární prostředí dítěte, kterým je minimálně během těhotenství a krátce po ní, zahrnuje v sobě dvě roviny a to prostředí jako činitel utváření osobnosti dítěte a prostředí jako místo realizace výchovného procesu. (Škovíra, 2007). Psychologové hovoří o blízké osobě, která o dítě pečuje, uspokojuje jeho potřeby a ke které si dítě následně buduje vazby, důvěru a oddanost. Bez pout nelze žít. Naše vztahy, vazby, připoutání, oddanost podmiňují náš lidský vývoj. Umožňuje nám to pocit vzájemné důležitosti. Potřebu mít své zázemí, svůj ostrůvek jistoty člověk uspokojuje především v citových vztazích. Nejbezpečněji se cítíme, máme-li u sebe někoho, kdo nás má rád a kdo k nám patří.

Duševní život malého dítěte je podle Mikloška (2008) cosi jako odvrácená strana Měsíce - neznámá země v nedohlednu, a jen nejasně tušíme, co by v ní mohlo být. Dítě a jeho vývoj probíhá podle určitých zákonitostí, avšak každý z nich má svoji individuální dynamiku, takže z každého dítěte se stává jedinečná lidská bytost. Děti přicházejí na svět s tím, že nevědí, kdo jsou. Postupně sbírají informace o sobě a světě kolem. Představu o sobě získávají od lidí, kteří o ně pečují. Rodiče či pečovatelé jsou prvním zrcadlem dítěte. Naše pozitivní reakce na dítě v něm podpoří představu, že je milováno, hodné zájmu. A to má pozitivní vliv.

Rodinné prostředí má pravděpodobně nejsilnější vliv na chování dítěte. Výchovné postupy, atmosféra v rodině, vzájemné vztahy mezi rodiči, rodiči a dítětem, stupeň a způsob uspokojování potřeb dítěte, morální hodnoty, sociální vazby rodiny, to vše ovlivňuje chování dítěte. Chování má určitý cíl a je naučeno. Dítě se v rodině učí zvládat jednoduché úkoly až po složité sociální začlenění. (Krajčírova, Mikloško, 2004).

Úkolem rodičů je pomoci svému dítěti odpečetit jeho specifičnost, pomoci mu objevit čím by podle Božího plánu mělo být a co by mělo dělat. Dítě nemáme jen jednoduše zacvičit do životních pravd a způsobů, ale pomoci mu i ke zvláštnímu, pro toto dítě specifickému stylu života. (Christenson, 1988). Každá rodina má určité specifické rysy. Je nenahraditelná při výchově dětí, formuje dítě od jeho narození, ovlivňuje nejen jeho charakterové vlastnosti. Uspořádaná rodina považuje výchovu dítěte za svou prvořadou povinnost. Vliv rodiny a výchova dětí je povinností rodičů, zakotvená v zákoně o rodině čj. 36/2005 Sb. Je společností kontrolována a vynutitelná, pokud si rodiče uvedenou povinnost řádně nesplní. Zákon o rodině ve svých ustanoveních uvádí opatření, která společnost prostřednictvím příslušných orgánů veřejné správy a soudů může učinit ve prospěch nezletilých dětí, pokud rodiče výchovu dětí zanedbávají. Tím se naplňuje tato funkce rodiny.

Další charakteristikou je označení rodiny na úplnou a neúplnou. Neúplná rodina je, pokud: úplná rodina vůbec nevznikla, například. svobodná matka, a úplná rodina přestane dočasně plnit svoji funkci, například. výkon trestu jednoho z rodičů, dlouhodobé léčení nebo opuštění domácnosti jedním z rodičů, úplná rodina zanikne přirozenou cestou, nebo rozhodnutím příslušného orgánu, například smrt jednoho z rodičů, rozhodnutí soudu o rozvodu. (Kečkéšová, 2005).

Dysfunkční rodina je taková rodina, kde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny. Ty vážně ohrožují a poškozují rodinu jako celek, ale také vývoj dítěte. Když už rodina není schopna takové problémy zvládnout sama, je nutno takovou rodinu podpořit a postavit se v zájmu dítěte. (Fischer, Škoda, 2009).

Při posuzování nefunkčnosti a funkčnosti rodiny se přirozeně zaměřuje pozornost na naplňování jejích základních úkolů. V rámci vzdělávacího programu PRIDE se odborníci zaměřují na pět kompetencí rodičů. Na základě těchto kompetencí můžeme přeneseně vnímat i problémovou rodinu a hledat, ve které oblasti je problém. Hodnoceny jsou následující oblasti:

  • vztahy mezi manželi, mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi, vztahy s širší rodinou, do jaké míry se podporují, vytvářejí a udržují v rodině jiné vztahy – kamarádi, spolužáci, sousedé..., jde o takzvanou ekomapu rodiny;
  • zajištění ochrany a péče o členy rodiny – zaměstnání, ekonomické hospodaření rodiny, zajištění jídla, oblečení, tepla, hygieny, bydlení;
  • vytváření bezpečí v rodině – atmosféra v rodině, komunikace, řešení konfliktních situací, důvody napětí – týrání, šikanování;
  • naplňování vývojových potřeb – sledujeme, zda rodina má předpoklady a umí naplnit potřeby jednotlivých členů v souvislosti s jejich věkem, nemocemi, zpožděními;
  • spolupráce se sociálním prostředím – schopnost pracovat v týmu, zapojovat se do dění širší komunity, v níž se rodina nachází, spolupráce s učiteli, lékaři, jinými odborníky.

Mikloško (2008) říká, že selhání rodiny je většinou dlouhodobý proces, a tedy málokdy dochází k poruše jejích funkcí ze dne na den. Proto je velmi důležité zachytit již první příznaky těchto zlomových situací a odborně zasáhnout ve smyslu potřeb celé rodiny.

Patologické projevy rodinného systému

Rodina je považována za nejdůležitější sociální skupinu, ve které člověk žije. V rodině dochází k uspokojování jeho fyzických, psychických a sociálních potřeb. V některých případech se rodina může stát sama sobě zátěží. Může se tak stát i zdrojem a rozvojem různých psychických problémů a následně sociálně patologických jevů. Může dojít k vážnému narušení psychosociálního rozvoje a fungování všech jejích členů, nejčastěji ale dětí. Jevů, které mohou negativně působit, je celá řada. K nejzávažnějším patří:

  • problém dysfunkce funkce rodiny, zejména pokud je spojena s psychickou deprivací;
  • problém anomálních osobností rodičů, kdy rodiče nemohou, nevědí nebo nechtějí z různých důvodů správně pečovat o děti, když se rodiče sami dopouštějí asociálního a antisociálního chování;
  • problém úplnosti rodiny, náhradních rodičů, náhradní výchovy až výchovy ústavní;
  • problematika týraného, ​​zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN).

Často ke ztrátě funkčnosti rodiny a jejího rozpadu dochází právě v souvislosti s deviantně patologickým chováním (závislost, delikvence apod.).

Poruchy rodičovské role - faktorů, které souvisejí s neschopností přijímat a zvládat rodičovskou roli je celá řada. Obecně je to možné charakterizovat tak, že rodiče z různých důvodů nemohou, nechtějí, nejsou schopni provádět to, co je nezbytné a potřebné pro správný vývoj dítěte. Tyto poruchy jsou souhrnně označovány jako poruchy rodičovství.

Rodiče se o své dítě nemohou starat - důvody spočívají například v nepříznivých přírodních podmínkách a situacích (přírodní katastrofy, devastace prostředí), v poruchách fungování celé společnosti (války, bída, chudoba), nebo při narušeném rodinném systému jako celku (nemoc, nemoc, úmrtí, invalidita doma).

Rodiče se o své dítě starat nechtějí nebo nevědí - jde o situaci, kdy nejsou schopni zajistit svým dětem alespoň přiměřený vývoj a uspokojit jejich základní potřeby pro vlastní nezralost, neschopnost vyrovnat se se závažnějšími situacemi jako je mimomanželské narození dítěte, handicapované dítě, dítě přijaté do náhradní rodiny a situace, kdy nejsou přijaty do náhradní rodiny a situace, kdy nejsou.

Rodiče se o děti starat nechtějí - příčiny spočívají v poruchách osobnosti rodičů (disharmonické osobnosti, psychopatie, maladaptace), kteří si náležitým způsobem neplní rodičovské povinnosti.

Rodiče se o dítě starají nadměrně a hyperprotektivní - dítěti se dostává větší pozornost než je třeba. Nadměrná péče a zájem o dítě vede k hýčkání. Důsledkem je nepřipravenost na samostatný život, nerespektování druhých a pod.

Z hlediska společnosti plní rodina řadu funkcí. V případě, že některé funkce neplní, může se stát pro její příslušníky zdrojem případného negativního vývoje, poruch chování a vzniku rozvoje sociálně patologických jevů. V takovém případě mluvíme o afunkční či dysfunkční rodině. Taková rodina není schopna zajistit normální vývoj dítěte a plnit požadavky společnosti na jeho výchovu. V dysfunkční rodině zpravidla existují mezi partnery napjaté vztahy.

Funkční rodina: rodina, ve které je zajištěn dobrý vývoj dítěte a jeho prospěch. Takových rodin je v běžné populaci většina, až 85%.

Problémová rodina: rodina, ve které se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí. Ty však vážněji neohrožují rodinný systém nebo vývoj dítěte.

Dysfunkční rodina: rodina, kde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny. Tyto totiž bezprostředně ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a zvláště vývoj a prospěch dítěte.

Afunkční rodina: rodina, ve které jsou poruchy tak velkého rozsahu, že tato přestává plnit svůj základní úkol a dítěti závažným způsobem škodí, nebo jej dokonce ohrožuje v samotné existenci. Sanace takové rodiny je bezpředmětná a zbytečná. Jediným řešením, které dítěti může prospět, je vzít ho z ní a umístit do rodiny náhradní.

Narušené vztahy mezi rodiči bývají většinou doprovázeny častými hádkami. Takové soužití stále častěji končí rozvodem. Rozvod rodičů bývá v duševním zrání dítěte závažným patogenním činitelem. Dochází k rozpadu důvěrně známého prostředí, bezpečí a jistoty právě v období jeho vývoje, kdy tuto jistotu nadměrně potřebuje. Nedokáže se ještě plně zorientovat. Proto dochází ke vzniku pocitu křivdy a rozčarování, které se následně promítá do utváření jeho životních hodnot. Děti z dysfunkčních rodin se proto velmi často setkávají s pocitem psychické deprivace. Takové děti se pak často vyznačují některými psychickými zvláštnostmi, někdy až poruchami negativně ovlivňujícími jejich postupné zařazování do společnosti. Rodiče se jim často nevěnují tak, jak by měli a nesledují důsledně náplň a trávení jejich volného času. Případná výchovná opatření nemají větší účinnost. Většinou přicházejí pozdě a navíc bývají často neadekvátní (tělesné tresty, striktní zákazy atd.). Při řešení těžkých životních situací takové děti poměrně často selhávají a mnohé se obracejí k alkoholu a drogám, ale ik závažnějším sociálně patologickým formám chování.

Zdrojem pocitu bezpečí a jistoty pro dítě v normální rodině je především matka. Potřeby bezpečí, jistoty, lásky jsou lidské náležitostí a jsou uspokojovány emoční akceptací a poskytováním specifické zkušenosti prožívání bezpečného citového vztahu. Tato zkušenost je přitom základem pro:

  • vnitřní jistotu a vyrovnanost;
  • schopnost udržovat pozitivní vztah ke světu ik sobě samému;
  • schopnost navazovat a udržovat trvalé vztahy s okolím.

Jednou z dalších negativních možností působení rodinného prostředí a jejich členů na psychický vývoj dítěte je situace, kdy dítě trpí nedostatkem v oblasti uspokojování potřeb. Negativní vliv a důsledky jsou spojeny především s nedostatkem v oblasti citové a emocionální. V takovém případě mluvíme o psychické deprivaci. Psychická deprivace je neuspokojování potřeb citové jistoty a bezpečí v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu.

Přibližně třetinu ze šesti miliard lidí na světě tvoří děti. Podle zjištění UNICEFu asi 56 milionů dětí udává, že jsou v rodině vystaveny násilnickému nebo agresivnímu chování. S bitvou v rodině se potýká 16 procent dětí. Fyzické násilí v rodině je podle statistik nejvyšší ve střední Evropě, setkává se s ním až 21 procent dětí. V západní Evropě je to 16 procent. Jedenáct procent dětí říká, že s násilím v rodině a agresivním chováním se setkávají často.

Kolik přesně je týraných a zanedbávaných dětí na Slovensku, neznámo. Odhady hovoří o jednom až dvou procentech, ale tyto odhady jsou neoficiální. Agresivita je komplexní fenomén. Má své pozitivní i negativní stránky. Agresivita a násilí je záležitost nejen jednotlivců, různých společenských skupin, ale i celé společnosti jako celku. Společenské klima se na jejím vzniku a rozvoji podílí celou řadou faktorů. Vágnerová upozorňuje na splývání reality a symbolických forem těchto předkládaných jevů. Upozorňuje na skutečnost, že se tyto jevy stávají součástí běžné zkušenosti. Postupně totiž začínají být považovány za normální, tzn. j. součást sociokulturní normy. To zvyšuje míru tolerance společnosti k agresivitě a násilí. Množství studií je zaměřeno na sledování televize dětmi. Výsledky ukázaly vyšší četnost agrese u dětí, které sledovaly filmy obsahující násilí. Zatímco u dospělých je vliv mediálního násilí víceméně krátkodobý, u dětí zasahuje do vývoje tvořící se osobnosti. Násilné chování si dítě osvojuje od nejranějšího věku. Kritickým je věk mezi 6-8 rokem. Evropská unie kritizuje Slovensko, že nedělá průzkumy o týrání dětí. Průzkum, který na Slovensku roku 1999 dělalo na vzorku 5230 dětí od 15 do 16 let sdružení SLONAD, ukázal, že až čtvrtina dětí zažila od rodičů tělesné týrání jako bití, kopání či řezání. Třetina týraných řekla, že zážitek je stále traumatizuje, třetina, že se ještě nikomu nezdůvěřili. Mezi nejčastější formy páchání domácího násilí na dětech patří opakované fyzické a psychické týrání, verbální útoky, zejména vyhrožování.

Profesor J. Dunovský se ve své koncepci o týraných dětech vyjadřuje, že vlastně týrané je každé dítě, které není milováno.

Přilnutí k rodičům je prvním a zřejmě nejdůležitějším vztahem dítěte. Pomáhá mu vytvořit si názory a představy, které se mu v budoucnu stanou příkladem pro další vztahy. Ale když v raném věku nedojde k ničemu závažnému a negativní zkušenosti se objeví až v pozdějším věku, riziko narušení této vazby se výrazně snižuje. Pokud děti mají osobní zkušenost s narušenou vazbou k rodičům, je větší pravděpodobnost, že v dospělosti budou jako rodiče špatně zacházet s vlastními dětmi. První citové základy týkající se empatie získáváme již v kojeneckém věku – od rodičů, kteří jsou s námi emočně sladěni. Výpovědní hodnotu má následující příklad: Malá holčička nedokáže sundat hlavolam a požádá matku o radu. Pokud matka reaguje laskavě as radostí jí pomůže, posílí v dítěti důvěru. Nicméně, pokud se holčička setká s podrážděným nezájmem, bude znejistěno. Pokud se odmítání stane pravidlem, dítě k lidem zaujme negativní postoj a nebude očekávat od lidí nic jiného než odmítání.

Nejvíce jsou ohroženy děti, jejichž rodiče jsou citově nezralí: berou drogy, jsou neustále deprimováni nebo rozčilení, nebo žijí bezcílným, chaotickým životem. Takoví rodiče nedokáží zpravidla poskytnout dítěti potřebnou péči, nemluvě o jejich vnímavosti k citovým potřebám dítěte. Nevšímavost rodičů je pro dítě také stresující faktor, který se často přehlíží. Sledování dětí z rizikových rodin (D.Goleman 1997) odhalilo, že přehlížené děti byly navíc úzkostné, nesoustředěné a apatické, střídavě agresivní a uzavřené do sebe. 65 procent takových dětí muselo opakovat první třídu. Intenzivní stres může v tomto období oslabit funkci mozkových center zodpovědných za učení a poškodit intelekt. Děti, které jsou z rodin, kde panuje napětí, nenávist, svady, hašteření, mohou se projevovat jako citově labilní, náchylné žárlit a plakat, mohou být vztahovačné a přecitlivělé. Některé těžce navazují přátelství, jiné nemají smysl pro spolupráci ani pro kolektivní hru. Nejvíce jsou postiženy děti v rodinách, ve kterých jsou vystaveny trvalému traumatizování (neustálé scény pro nevěru nebo alkoholismus, nebo duševní porucha některého z rodičů). Děti vychovávané v atmosféře stálého strachu, obav, hněvu nebo žárlivosti jsou více či méně téměř vždy citově labilní a mají v životě mnoho obtíží. Nejzhoubnější, nejmasovější a nejrozkladnější zasahuje alkoholismus do manželských a rodinných vztahů, které brutálně narušuje, ničí lásku manželských partnerů, vzájemnou důvěru a rodinný soulad, vyvolává manželské rozvraty a je hlavní příčinou krize rodinného života. K tomu přistupují nevyčíslitelné škody, které způsobují alkoholici narušováním psychické rovnováhy svých dětí, tím, že pro ně utvářejí nevhodné výchovné prostředí a zanedbávají jejich výchovu. Alkoholismus způsobuje u dětí alkoholiků rozličné psychické poruchy a společenské defekty, které jsou v dospělosti vážnou překážkou jejich společenského uplatnění a činí z nich konfliktní osoby. Alkoholismus v rodině vyvolává napjaté situace a způsobuje krizi rodinného života, která má často za následek rozvod. Pod vlivem alkoholu se muži i ženy často dopouštějí manželské nevěry, neboť alkohol uvolňuje a hroutí zábrany. Alkoholik hledá sexuální uspokojení tam, kde může mít momentální úspěch. Největší škody napáchá alkoholismus v oblasti výchovy dětí, ve vztahu rodič – dítě. Dítě obyčejně vidí ve svém rodiči přirozenou autoritu, která nemá chyby a která se nemůže mýlit ani mít negativní vlastnosti. Když se rodiče vadí, urážejí a ponižují jeden druhého, dítě se dostává do konfliktní situace, kterou není schopno zvládnout, jeho představy se hroutí, pro svou nezkušenost ztrácí jistotu.

Ochránit dítě před špatným zacházením samozřejmě není výsadou několika vybraných profesí. Hlavní roli často hraje okolí, které je, nebo bylo svědkem ubližování dítěti. Ať už jsme v pozici všímavého souseda, nebo náhodného kolemjdoucího, který se stane svědkem špatného zacházení s dítětem na ulici, v obchodě, nebo třeba na dětském hřišti. Tehdy máme možnost agresivního dospělého napomenout, ubránit dítě fyzicky, zavolat nebo podat oznámení na policii, případně sociálním pracovníkům, obrátit se na zdravotnické zařízení a pod. Na druhé straně je pravda, že o možnostech jak oznámit podezření na zanedbávání, týrání, pohlavní zneužívání nebo jakékoli ubližování dítěti je veřejnost informována málo a lidé mají tendenci spíše si nevšímat a nestarat se do druhých.

Závěr

Kvalita života v jakékoli společnosti je přímo závislá na kvalitě rodinného života. Přeměny, které provázejí transformaci naší společnosti, se bezprostředně týkají i rodiny. Rodina, ale i rodinné prostředí, prochází mnoha kvantitativními a kvalitativními změnami, které v období, kdy dítě vstupuje do školního procesu, velmi zasahují a ovlivňují jeho celý průběh. Tím, z jakého rodinného prostředí dítě přichází, je poznamenán průběh jeho celého fungování. V souvislosti se společenským vývojem, neustálými změnami, zrychlujícím se tempem života se rodina v posledním období stává křehčí a mnohdy potřebuje více podpory než kdykoli předtím. Souhlasíme s tvrzením, jaké popisuje Šatánek, že vytvoření příznivého rodinného prostředí, schopnost realizovat kvalitní rodinný život je jedním z nejtěžších úkolů člověka. Harmonická rodina, harmonické rodinné prostředí s dobrými citovými vazbami, s atmosférou vzájemné důvěry a úcty, vzbuzující u členů rodiny pocit jistoty a bezpečí má příznivý vliv na celé výchovné působení rodiny. Nejvhodnější podmínky pro celkový rozvoj dítěte má úplná rodina. Každá funkce matky a otce je nezastupitelná, přičemž vzájemný vztah rodičů formuje dynamiku rodinného života. Rodiče pro dítě vystupují jako autorita, jsou pro něj ztělesněním přirozené ochrany, a zároveň jsou mu vzorem a modelem chování (Šatánek 2004, s. 106 - 107). Rodina je úzce spjata se společností a současně má svou zvláštní samostatnou existenci.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. Použitá literatura:

DÚNOVSKÝ, J.: Sociální pediatrie. Praha: Grada 1999, ISBN 80-7169-254-9. FISCHER, S. – ŠKODA, J.: Sociální patologie. Praha: Grada publishing a.s., 2009, ISBN 978-80-247-2781-3. CHRISTENSON, L.: Křesťanská rodina. 1988. KECSKÉSOVÁ, L.: Zaměstnanost a sociální politika. Bratislava: ÚPSVAR a MPSVAR ČR, 2010, ISSN 1336 5053. KRAJČÍROVÁ, M. - MIKLOŠKO, J.: Mámy čáp nenosí. Bratislava: Motýl, 2004. ISBN 80-89199-05-4. LACA, P.: Sociální otázka hospodářsko-finanční krize jako součást „krize zevnitř člověka.“ In: Sborník příspěvků z interdisciplinárního vědeckého kolokvie Aktuální otázky ekonomických a humanitních věd 10, Bratislava: STU, 2010. ISBN 978-80-227-3447-9. LEVICKÁ, J.: Sociální práce s rodinou. Trnava: FZaSP, 2004. ISBN 80-8907493-6. MIKLOŠKO, J.: Náhradní péče. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty, 2008. ISBN 978-80-89271-36-8. MIKLOŠKO, J. - ŽARNAY, Š.: Ohrožená rodina na Slovensku. 2. Vyd. Bratislava: Společnost přátel dětí z dětských domovů Úsměv jako dar, 2008. ISBN 978-80-969616-2-7. PELTOVÁ, N.: Umění komunikovat bez zábran. Vrútky: Advent Orion, 1995. ISBN 80-88960-21-5. SCHAVEL, M. a kol.: Sociální prevence. Prešov: VŠZaSP sv. Alžběty, 2007. ISBN 978-80-89271-24-5. ŠKOVÍRA, A.: Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7367-318-5. ŠKOVÍRA, A.: Trendy náhradní výchovy. Bratislava: Petrus, 2007. ISBN 978-80-89233-32-8. THURZOVÁ, M.: Základy práva pro sociální pracovníky. Bratislava: Občanské sdružení Sociální práce, 2006. ISBN 80-89185-21-5. ZÁKON NR SR č.j. 36/2005 Sb. o rodině.