Propojení problematiky sebekontroly a zvládání je poměrně novou záležitostí navzdory tomu, že podstata těchto dvou konstruktů se překrývá. Je zřejmé, že zjištění v oblasti sebekontroly mohou být podnětná pro oblast zvládání a naopak. Potvrzují to i Eisenberg, Valiente a Sulik (2009) tvrzením, že některé kapitoly zabývající se copingem jsou ve své podstatě shodné s kapitolami o sebekontrole, proto se mohou zjištění v těchto oblastech překrývat a vzájemně obohacovat. Rober a Wit (2006) ale dodávají. že jen málo autorů se pokusilo integrovat teorie copingu a sebekontroly.

Můžeme uvažovat o tom, že sebekontrola je nápomocná v procesu zvládání. Aby člověk efektivně zvládl stresovou situaci, je třeba kontrolovat myšlenky, emoce a blokovat vzrušení. Právě regulace emocí, impulsů a chování jsou hlavní oblasti sebekontroly. Jedinec, který využívá sebekontrolu během stresové situace, ji bude pravděpodobně i lépe zvládat, jelikož sebekontrola mu umožní lépe se adaptovat na změněné podmínky prostředí. Z tohoto důvodu hlavním cílem této práce je poukázat na existenci vztahu mezi sebekontrolou a zvládáním a objasnit jeho podstatu a limitace.

Vymezení pojmu sebekontrola

Sebekontrolu můžeme zjednodušeně definovat jako kontrolu, kterou má jedinec nad sebou (Lováš, 2008). Mohli bychom ji chápat jako osobnostní charakteristiku, schopnost a jako kognitivní strukturu, kde tvoří součást výkonného self (executive self), který kromě toho zahrnuje kontrolní myšlenky, kontrolní strategie a seberegulaci (Neiss et al., 2005). Muraven a Baumeister (2000) definují sebekontrolu jako formu uplatňované kontroly jedince nad sebou. Je to adaptivní schopnost překonat sobecké impulsy a chovat se ve společnosti žádoucí podle pravidel a norem (tamtéž). Můžeme zde uvažovat o aktivním úsilí self, které je zaměřeno na změnu aktuální odpovědi (Baumeister, Alquist, 2009). Lovaš (2008) uvádí, že sebekontrola pomáhá dosáhnout potřebného souladu jedince s prostředím tím, že se jedinec přizpůsobí, jako protipól přizpůsobování si prostředí. Pomáhá zvítězit nad impulsem, abychom dosáhli požadovaného, ​​cíleného chování (Muraven a Baumeister, 2000).

V literatuře se můžeme setkat s tím, že někteří odborníci rozlišují mezi pojmy seberegulace a sebekontrola. Baumeister, Exline (1999) objasňuje, že sebekontrola představuje pouze operační fázi seberegulačního procesu, tedy snahu jedince změnit své chování, aby bylo v souladu se standardy a cíli. Proto bychom mohli o seberegulaci uvažovat jako o aktivační složce, která vede člověka k formování a kladení si cílů a představuje širší konstrukt zahrnující sebekontrolu. Naopak, sebekontrolu bychom mohli považovat za inhibiční složku, jejímž úkolem je inhibice aktuálních impulsů. Definujeme sebekontrolu jako námahu, kterou vynakládáme, abychom změnili své myšlení, chování a cítění a tím jednali v souladu se společenskými normami, kulturními ideály nebo osobními cíli. Hlavní podstatou je utlumení svých aktuálních tužeb, pohnutek a přání a zaměření se na dlouhodobější cíle s ohledem požadovaného chování. Přikláníme se k označování sebekontroly pojmy sebekontrola i seberegulace, neboť iv odborné literatuře není vždy jasné, zda autor mluví o sebekontrole nebo seberegulaci.

Sebekontrola jako faktor zvládání

U více autorů (Compas et al., 2001, 2009; Eisenberg, Fabes, Guthrie, 1997; Skinner, Zimmer-Gembeck, 2007) se setkáme s definicí copingu jako zastřešujícího konceptu pro regulační mechanismy, protože kontrola chování a hlavně stresové události. Zvládání bychom mohli obecně definovat jako snahu jedince mobilizovat, organizovat nebo koordinovat své chování, emoce a pozornost právě když je pod vlivem stresu. Emoční regulace představuje jednu z významných copingoých strategií právě tehdy, když nemůžeme ovlivnit stresovou událost, ale máme možnost jen se vyrovnat se svými emocemi plynoucími ze zátěžové události. Na druhé straně chápání regulace jako podskupiny zvládacích procesů by mohlo vést k názoru, že seberegulace a sebekontrola je nutná a přítomná pouze v situacích, kdy je jedinec pod vlivem stresu. Avšak jedinec používá sebekontrolu v zátěžových i nestresujících situacích. Při okolnostech, které jsou hodnoceny jako stresující, můžeme chápat seberegulaci jako synonymum zvládání (Compas et al., 2001). Chtěli bychom ale upozornit, že sebekontrolu jako námahu, jejímž úkolem je inhibice aktuálních impulsů v souladu se společenskými normami, kulturními ideály nebo osobními cíli, jedinec využívá iv jiných situacích než je stres.

Kultura a společnost, ve které žijeme a chceme být jejím členem, požadují od nás dodržování pravidel. Proto zde sebekontrola vystupuje jako „morální sval“, který nám napomáhá dodržování společenských norem a pravidel. Mohli bychom dokonce říci, že sebekontrola je příbuzná Freudově chápání superega. Superego představuje morální zbraň, interiorizuje rodičovské hodnoty a normy. Mnoho projevů problémového chování jako alkoholismus a jiné závislosti, sexuální choroby, násilí a agresivita, emocionální problémy, nedostatečný výkon ve škole, kriminalita, jsou výsledkem neschopnosti kontrolovat se (Baumeister, Vohs, Tice, 2007). Sebekontrola je také důležitá v procesu hledání a utváření smyslu, jelikož nám pomáhá při dosahování cílů.

Strategie zvládání zátěžových situací a sebekontrola

Přesto, jak jsme v úvodu uvedli, propojení sebekontroly a zvládání je poměrně novým tématem, v odborné literatuře se setkáme s několika pokusy o vysvětlení vztahu mezi sebekontrolou a konkrétními strategiemi zvládání stresových událostí. Musíme ale poznamenat, že jejich kvalita je limitovaná, jelikož jejich primárním cílem nebylo ověřit tento vztah. Přesto poukazují na propojení mezi sebekontrolou a individuálními odlišnostmi v preferovaných strategiích zvládání.

Block a Block (2006) hovoří o seberegulaci v termínech kontrola ega, který reprezentuje snahy jedince ovládat impulsy a variuje od přiměřené kontroly až po maladaptivní nadměrnou sebekonrolu a ego resilience, který představuje kapacitu jedince modifikovat své chování v závislosti na měnící se situaci, tedy snahu jedince. Když vezmeme v úvahu definici sebekontroly, kterou jsme prezentovali výše, mohli bychom uvažovat o tom, že právě ego resilience reprezentuje naše chápání sebekontroly, jelikož kontrola ega odráží nepožadované chování v podobě nadměrné kontroly, která je maladaptivní.

Block a Block (2006) zjistili, že děti předškolního věku, které měly problém se sebekontrolou, byly svými učiteli častěji popisovány jako agresivní a impulzivní, naopak děti, které měly přiměřenou ego resilienci, dokázaly přiměřeně zvládat zátěžové události a používaly adaptivní strategie zvládání. Proto upozorňují, že právě regulační mechanismy jako ego resilience mohou hrát relevantní roli pro pochopení toho, jak jedinec zvládá stresovou situaci.

Podobně i Fabes et al. (1994); Fabes, Eisenberg, Eisenbud (1994); Kyrios, Prior (1990) poukazují na vztah mezi sebekontrolou a zvládáním. Ve svých studiích zjistili, že děti s přiměřenou seberegulací využívaly konstruktivní copingové strategie a nepreferovaly používání únikových a agresivních zvládacích reakcí. Uvedení autoři se zaměřovali na studium dětské populace, proto je sporné, zda lze tato zjištění zobecnit i na dospělou populaci.

Průkopníky v oblasti prověření vztahu mezi sebekontrolou a zvládacími strategiemi právě u dospělé populace je Rosenbaum (1980), který se intenzivně zabývá sebekontrolou a její souvislostí se zvládáním. Sebekontrolu definuje jako volové a neautomatické chování zaměřené na kontrolu emocí a kognic. Kategorizoval sebekontrolní chování jako: a) využívání kognic ke kontrole emocí a fyziologických odpovědí, b) využívání pro problém orientovaných copingových strategií, c) schopnost odložit okamžité uspokojení, d) vnímaná sebeúčinnost (tamtéž).

Uvádí, že pomocí sebekontroly dokáže jedinec redukovat distresové emoce a tenzi, a tím dosáhnout kontrolovatelnosti situace (Rosenbaum, 1980), a že efektivní sebekontrola může pomoci jedinci držet se svých cílů iv případě, že je omezován ve svých snahách (Rosenbaum, Ben-Ari, 1985).

Přestože tento autor se dlouhodobě věnuje zvládání a sebekontrole Tangney, Baumeister, Boone (2004) jeho přístup kritizují a upozorňují, že jeho chápání sebekontroly je okleštěno, jelikož sebekontrola kromě vědomých, volních procesů zahrnuje i nevědomé procesy. Také dodávají, že se výzkumně soustřeďuje pouze na populaci s klinickými problémy a ne na normální populaci, což do značné míry limituje zobecnění jeho zjištění.

Fabes a Eisenberg (1997) se také výzkumně zaměřili na prověření vztahu mezi sebekontrolou a zvládacími strategiemi u dospělé populace. Konkrétně se zaměřili na ověření hypotézy existence vztahu mezi regulační kontrolou a reakcemi na každodenní stresory. Zjistili, že jedinci, kteří dosáhli vysoké skóre v seberegulaci, neprožívali vysoký stupeň emocionálního vzrušení v reakci na stresovou událost, konstruktivněji zvládali stresovou událost a preferovali využívání proaktivních zvládacích strategií, na rozdíl od jedinců, kteří dosáhli nízké skóre v sebekontrole.

Eisenberg et al. (2007, 2009) ve své pozdější práci hovoří o seberegulaci v termínech namáhavá kontrola (EC), reprezentující úmyslnou námahu inhibovat nežádoucí impulzivní chování nebo emoce, případně plánovat a aktivovat chování, které směřuje k dosažení cíle a reaktivní kontrola (RC), která impulzivitu až přehnanou sebekontrolu. Nízká úroveň namáhavé kontroly je ve vztahu s problémovým chováním, naopak vysoká úroveň korelovala se seberegulací (Eisenberg et al., 2007). Dále Eisenberg, Valiente a Sulik (2009) upozorňují, že několik zvládací strategie přímo reflektuje namáhavou a reaktivní kontrolu. Konkrétně, strategii zaměřenou na řešení problému, emocionální regulaci, kognitivní restrukturaci a rozptýlení zařazují pod emocionální regulaci. Strategie jako kognitivní interference a emocionální vzrušení pod reaktivní regulaci (Eisenberg, Valiente a Sulik, 2009). Chtěli bychom ale upozornit, že z definice namáhavé kontroly vyplývá, že reprezentuje seberegulaci jako širší a střešní pojem sebekontroly.

Na základě zjištění, že několik projevů problémového chování jsou výsledkem nedostatečné schopnosti jedince kontrolovat se, věříme, že jedinec s přiměřenou úrovní sebekontroly preferuje používání dobrovolných „voluntary“ zvládacích strategií, protože jsou vědomé, adaptivní a více flexibilní oproti nedobrovolným „involuntary“ strategiím stresovou situaci. Mezi „voluntary“ strategie řadíme zvládání orientované na problém, akceptaci problému, pozitivní myšlení a mezi „involuntary“ únikové strategie, fyziologické a emocionální rozrušení (Copas et al., 2001).

Silový model sebekontroly a zvládání

Odlišný pohled na propojení problematiky sebekontroly a zvládání přináší Baumeister (1999), který vysvětluje vztah mezi těmito dvěma konstrukty na podkladě fungování silového modelu sebekontroly. Tento model vychází z předpokladu, že tak jako máme limitované zdroje energie a síly, tak máme limitovanou i kapacitu seberegulace, jelikož seberegulace je namáhavý proces a námaha vede k vyčerpání energetických zdrojů, tedy ik postupnému snížení sebekontroly (Baumeister, Vohs, Tice, 2007). Když člověk používá sebekontrolu, vyčerpává to jeho zdroje kontroly a energie, to vede k následné snížené sebekontrole v další situaci. Centrální predikcí tohoto modelu je, že po vynaložení úsilí následuje období snížené kapacity sebekontroly, které může vést až k jejímu selhání a přerůst do nechtěného chování.

Muraven Tice a Baumeister (1998) provedli několik experimentů změřených na měření aktuálního stavu sebekontroly a jejího vyčerpání. V prvním experimentu bylo rolí participantů, aby vědomě zvyšovaly nebo snižovaly svou emocionální reakci během sledování smutného filmu. Kontrolní skupina měla za úkol sledovat zmiňovaný film tak, jak jim to je nejpohodlnější. V experimentální skupině se zjistilo, že snaha změnit fyzicky stav a kontrola emocí vedla k následujícímu snížení fyzické energie, což se měřilo pomocí mačkání ruky. Ve druhém experimentu neměli participanti myslet na bílého medvěda, neboť potlačování myšlenek je náročnější než jejich vyjádření. Autoři potvrdili, že seberegulace má limitovanou kapacitu, neboť experimentální skupina méně úspěšně regulovala své emoce při následném sledování humorného filmu.

Proces zvládání, podobně jako sebekontrola, funguje na bázi energetických zdrojů a pokud je jedinec vystaven dlouhodobému tlaku a stresu, hlavě při nepředvídatelných zátěžových situacích, vyčerpává to jeho energetické zdroje (Baumeister, 2009). Autor zdůrazňuje, že nejen činnosti náročné na sebekontrolu vedou k jejímu následnému dočasnému snížení, ale také působení dlouhodobého stresu nebo traumatu a zapojení aktivních nebo pasivních copingových strategií vede k následné snížené sebekontrole.

Uvedené propojení sebekontroly a zvládání na bázi modelu vyčerpání ega přináší nový pohled na tuto problematiku. Představuje nový podnět pro zabývání se stresem z pohledu vyčerpávajícího mechanismu sebekontroly a jeho možného experimentálního ověření.

Závěr

V příspěvku jsme se zaměřili na poukázání souvislostí mezi sebekontrolou, zvládáním a copingovými strategiemi. Načrtli jsme také možnost chápání stresu a zvládání jako zdroj vyčerpání silového modelu sebekontroly. Jsme přesvědčeni, že sebekontrola nám pomáhá nejen redukovat distresové emoce, ale také se může vlivem zátěžové a traumatické situace vyčerpávat. Na základě toho bychom mohli částečně objasnit nepřiměřené impulzivní chování nebo jiné podoby selhání sebekontroly v náročných situacích. Navzdory uvedeným souvislostem mezi sebekontrolou a zvládáním jsme upozornili i na jejich limitace. Proto si myslíme, že je třeba se tímto tématem nadále zabývat nejen teoreticky, ale i empiricky.

*Autor: Varicová Monika*

LITERATURA**

Baumeister, R. F., (1999). Coping and Ego depletion. In: C. R. Snyder (Ed.), Coping: The Psychology of What Works, 50-69 Baumeister, R. F., Alquist, JL, (2009). Is There a Downside do Good Self-control? Self and Identity. 8: 2, 115 - 130 Baumeister, R. F., Exline, JJ, (1999). Virtue, personality a sociální vztahy: Selfcontrol as the moral muscle. Journal of Personality, 67, 1165–1194 Baumeister, RF, Vohs, DK, Tice, DM, (2007). The strength model self-control. Current Directions in Psychological Science, 16, 351-355 Block, J. H., Block, J., (2006). Venturing a 30-let Longitudinal Study American Psychologist, 61, 4, 315 – 327 Compas, B. E., (2009). Coping, regulace, a rozvoj během dítěte a adolescence. In E. A. Skinner & M. J. Zimmer-Gembeck (Eds.), Coping a vývoj regulace. New Directions for Child and Adolescent Development, 124, 87–99 Compas, B. E., Connor, J. K., Saltzman, H., Thomsen, A. H., Wadsworth, M. E., (2001). Coping se stresem během dítěte a adolescence: Problémy, pokrok, a potenciální v teorii a výzkumu. Psychological Bulletin, 127, 87–127 Eisenberg, N., Fabes, R. A., Guthrie, I. K., (1997). Coping with stress. The roles of regulation and development. In S.A. Eisenberg, N., Spinrad, L. T., Gaertner, B., Popp, T., Smith, C. L., Kupfer, A., Greving, K., Liew, J., Hofer, C. (2007). Relations of Maternal Socialization and Toddlers' Effortful Control to Children's Adjustment and Social Competence. Developmental Psychology, 43, 5, 1170–1186 Eisenberg, N., Valiente, C., Sulik, MJ, (2009). How studia regulace může informovat studia coping. In E. A. Skinner & M. J. Zimmer-Gembeck (Eds.), Coping a vývoj regulace. New Directions for Child and Adolescent Development, 124, 75–86 Fabes, R. A. & Eisenberg, N., (1997). Regulatory control and adults' stress-related responses to daily life events. Journal of Personality and Social Psychology, 73, 1107–1117 Fabes, R. A., Eisenberg, R. & Eisenbud, L. (1993). Physiological and behavioral correlates dětí reakcí k ostatním v distress. Developmental Psychology, 29, 655 – 663 Fabes, R. A., Eisenberg, N., Karbon, M., Bernzweig, J., Speer, A. L. & Carlo, G., (1994). Socialization of children's vicarious emotional responding and prosocial behavior: Relations with mothers' perceptions of children's emotional reactivity. Developmental Psychology, 30, 44 – 55 Kyrios, M. & Prior, M., (1990). Temperament, stres a rodiny továrna v behavioural adjustment of 3 - 5-year old children. International Journal of Behavioral Development, 13, 67–93 Lovaš, L., (2008). Agrese a sebekontrola. Sborník Filozofické fakulty Univerzity Komenského. Psychologica XXXVIV. Bratislava Stimul FiF UK. ISBN 9788089236459, v. 66-77 Muraven, M., Baumeister, R. F., (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does selfcontrol resemble a muscle? Psychological Bulletin, 126, 247-259 Muraven, M., Tice, D. M. & Baumeister, R. F., (1998). Self-control jako limitovaný zdroj: Regulatory depletion patterns. Journal of Personality and Social Psychology, 74, 774–789 Neiss, M. B., Stevenson, J., Sedikides, C., Finkel, E. J., Kumashiro, M., Rusbult, C. E. (2005). Executive Self, Self-Esteem and Negative Affectivity: Relace na Phenotypic and Genotypic Level. Journal of Personality and Social Psychology, 2005, 89, 4, 593-606 Ridder, D., Wit, J., (2006). Self-regulation in health behavior. NewYork: Wiley Rosenbaum, M. (1980). A schedule pro assessing self-control behaviors: Preliminary findings. BehaviorTherapy, 11, 109-121 Rosenbaum, M., Ben-Ari, K. (1985). Learned helplessness and learned resourcefulness: Effects noncontingent successes and failure on individuals differing in self-control skills. Journal of Personality and Social Psychology, 48, 198-215 Skinner, E. A., Zimmer-Gembeck, MJ, (2007). Development of coping. Annual Review of Psychology, 58, 119–144 Tangney, J. P., Baumeister, R. F., Boone, A. L., (2004).

High self-control predicts good adjustment, less pathology, better grades, and interpersonal success. Journal of Personality, 72, 271–324

Příspěvek byl prezentován na 5. ročníku konference pod názvem ,,Psychologie zdraví 2010“, která se konala dne 19.května 2010 v Bratislavě.Konferenci organizovala sekce psychologie zdraví SPS při SAV ve spolupráci se sekcí zdraví Ministerstva zdravotnictví SR. nemocí v Bratislavě, VŠZaSP sv. Alžběty v Bratislavě, Kancelář WHO na Slovensku, KISH Košice, Katedra psychologie FF KU v Ružomberku a Katedra psychologie FF TU v Trnavě.

Sborník příspěvků z 5. konference psychologie zdraví, Bratislava, 2010 byl vydán pouze v elektronické formě Dostupnost: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psychologia-zdravia-2010