Úvod
Šikana je závažný jav, který má zásadní negativní dopad a objevuje se ve většině společenských sfér - ve školách, na pracovištích, v rodinných vztahech, vězeňském prostředí, zájmových oborech a celkově všude tam, kde je běžná hierarchie (Svobodová, 2008, Monks 09). Původ pojmu šikana lze najít ve francouzském slově chicane, které se překládá jako ubližování, perzekuování, za každou cenu se držení pravidel a zákonů vzhledem k podmaněným (Říčan, 1995) a v praxi znamená opakované poškozování nějakého jedince (nebo více jedinců), který se neumí nebo nemůže hájit 2010). V českých školách je dlouhodobě sledován výskyt šikany a výzkumná šetření opakovaně dokládají jejich vysoký výskyt (Kollerová et al. 2020; ČŠI, 2019). Kollerová et al. (2020) uvádí, že přibližně 10 žáků ze 100 má osobní zkušenost s agresí a že každá škola má v současné době alespoň minimální zkušenost s tímto negativním javem. Přehledný výskyt představuje i tabulka čj. 1.
Tabulka 1: Meziroční srovnání identifikovaných případů rizikového chování žáků (v %)
MŠMT (2016a, s. 1) považuje šikanu za „agresivní chování ze strany žáka/ů vůči žákovi nebo skupině žáků či učiteli, které se v čase opakuje (nikoli nutně) a je založeno na vědomé, záměrné, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně a sociální. je dále charakteristická nepoměrem sil, bezmocností oběti, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese.“
Šikana ve školách je velmi vážným typem agrese, protože ovlivňuje uskutečňování cílů a dodržování zásad vzdělávání. Šikanování bývá často po dlouhou dobu utajováno a může tak dojít k závažnému narušení vztahů, vývoje i vzdělávání jedince (MŠMT, 2016b). S ohledem na celkovou závažnost jevu jsme se v této studii rozhodli zaměřit na pohled ředitelů a jejich konkrétní přístupy k prevenci a řešení šikany v jejich školách. Cílem studie je tedy na základě kvalitativních dat z polostrukturovaných rozhovorů popsat přístup vybraných ředitelů mateřských, základních a středních škol ke školní šikaně od prevence až po způsoby řešení. S ohledem na stanovený cíl jsme zvolili metodologický přístup opírající se o kvalitativní popis a tematickou a obsahovou analýzu získaných dat (Granneheim et al., 2017). Pro dosažení cíle jsme definovali celkem tři základní výzkumné otázky:
- Jaké mají ředitelé škol zkušenosti se školní šikanou?
- Jaká je zavedená prevence na škole?
- Jakým způsobem postupují při řešení šikany?
Celkem jsme realizovali osm rozhovorů, které vedla členka autorského týmu (KČ), která rovněž zabezpečila informovaný souhlas s účastí ve výzkumu. Rozhovory trvaly průměrně kolem dvaceti minut. V souladu se stanovenými výzkumnými otázkami byla vosa rozhovoru obdobná a všichni respondenti byli dotázáni na své zkušenosti, způsoby prevence a řešení školní šikany. V oblasti zkušeností jsme se rovněž zaměřili na aktuální situaci a zkušenosti související s možnými změnami s ohledem na pandemii Covid-19. Rozhovory byly nahrávány a následně analyzovány pomocí otevřeného kódování. Jednotlivé kódy byly následně seskupovány do kategorií a induktivně interpretovány (Strauss a Corbinová, 1999, Švaříček a Šeďová, 2007). Sedem rozhovorů bylo realizováno přímo s řediteli škol a jeden se zástupcem ředitele společně se školní psycholožkou z důvodu náhlé neprítomnosti ředitele školy. Šest rozhovorů proběhlo osobně a dva po telefonu. Respondenty bylo šest mužů a dvě ženy v průměrném věku 51 let as délkou praxe průměrně 13 let a rozhovory byly provedeny na čtyřech středních školách, třech základních školách a jedné mateřské škole. Pro zachování anonymity byl každému respondentovi přidělen pseudonym, který je použit jako označení osoby ve vyhodnocení. Pseudonymy jsou následující: Tomáš, Jakub, Zdeněk, Antonín, Radek, Karel, Tereza a Monika.
Výsledková část je strukturována podle položených výzkumných otázek, výpovědi respondentů byly ponechány jako autentické. V závěrečné části jsou pak představeny a interpretovány vztahy mezi jednotlivými kategoriemi.
Zkušenost se šikanou
Z rozhovorů vyplynulo, že do kontaktu se šikanou přišli všichni a v nějaké formě ji na škole téměř všichni řeší. Karel například potvrzuje lehkou zkušenost: „Velmi mizivě se to tady třeba za těch 30 let objevilo.“ Zdeněk, Jakub, Antonín, Tomáš a Radek všichni potvrzují ať už minulý nebo současný výskyt šikany na škole a její pravidelné řešení. Zvláště Jakub potvrzuje, že má pocit, že je šikana ve všech třídách. Stejně tak Radek: "Šikana vždycky byla, je a bude."
Respondenti řešili otázku šikany jak z pozice ředitele či vedení školy, tak iz pozice učitele, jak uvedl například Zdeněk: "Jako ředitel samozřejmě ano a teď nemyslím jako fyzicky nebo fyzickou šikanu na mě, ale s tím, že řeším ty problémy mezi dětmi samozřejmě. V pozici učitele ano a kdo říká, že na sobě, ale jako vnímám, že jsme tam ve třídě třeba měly typy, po kterých jsme se jako cíleně vozili.
Respondenti rovněž zmínili, že činy, které se dnes označují jako šikana, se dříve neřešily či byly označovány jinak. Přiznávají takové, že v minulosti se více objevovala fyzická šikana, která je okatější, má více svědků a také se jednodušeji řeší. Dnes se jedná o šikanu psychickou, často skrytou, u které je obtížné dobrat se úspěšně k řešení.
V rozhovorech zmiňovali respondenti patologické jevy, které mohou podle jejich názoru vést k šikaně. Jedná se o psychické potíže, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, úzkosti, uzavřenost, užívání léků a pobyty v psychiatrických léčebnách, jak uvedla například Monika: . „Řešíme individuální problémy dětí, kdy se jim rozjely nějaké psychické potíže, to tady pociťujeme.“ Jakub potvrzuje jevy i na své škole: „Řešíme věci typu, že je tam někde i nějaké podezření na tom druhém stupni na sebepoškozování u toho žáka nebo mentální anorexie nebo různé takové psychické problémy, že jsou hodně někteří uzavřeni, že se pořád nepodařilo je zaktivizovat.“
Karel: \"Pociťujeme zvýšený výskytu patologických jevů, souvisí to s covidem, ale jestli je to jen covid, je to i podle mě umetání těch cestiček, že přijde sebemenší problém, a to dítě to neumí řešit. Někteří jsou ve stacionáři nebo dokonce poradny.“
Ředitelia vnímají, že jakmile jedinec trpí individuálními obtížemi, může být náchylnější k šikaně, jednak jako oběť, protože může mít problém se bránit nebo se z něj naopak může stát agresor, jelikož tak začne své problémy řešit útokem na někoho jiného.
Někteří ředitelé si myslí, že aktuální situace se šikanou úzkě souvisí se systémem vzdělávání a nesprávným přístupem pedagogických fakult.
Monika vidí tento problém: \"Absolutně zásadní problém, pedagogická fakulta. Za mě, absolutně neschopná cokoliv naučit. férově si říct své možnosti a posoudit své schopnosti, protože ne každé může učit.“ Jakub doplňuje: „Tady tento podporný personál ve školách, protože vlastně učitelé v podstatě, když to tak vezmou, by měli hlavně učit“.
Je velmi zajímavé, jak se situace ve školách změnila v souvislosti se vznikem onemocnění Covid-19. Někde šlo o zvýšení či naopak snížení agresivního chování, vznik či prohlubování psychických obtíží a dalších patologických jevů, změna chování, nedodržování pravidel a disciplíny. Tyto změny by mohly vést ke vzniku konfliktů, agresivního chování a také k šikaně.
Karel vidí změny především ve změněném přístupu ke školní docházce: \"V jednání se nic nezměnilo, ale co se zhoršilo strašně, jak já tomu říkám, ta školní fyzička. Že chodili denně do školy a nebyli unaveni, tím, jak se doma váleli při distanční výuce doma, jen to zapnul a nebyl u toho, tak nebyl u toho, jevů, souvisí to s covidem, ale je to i umetáním pěšinek rodičů, protože přijde jakýkoli problém, a to dítě to neumí řešit, protože to za něj někdo uměl, někdo to za něj vyřešil, u těch psychicky slabších.“
Radek vnímá nárůst problémů a zhoršení vztahů: „Po tom covidu je výskyt podstatně větší, v zásadě bych to zobecnil, tak tam, kde jsme v nějaké třídě řešili nějaký problém chování nebo vztahů ve třídě, tak po covidu ten problém minimálně zůstal a v mnoha případech byl i hlbší.“
Tomáš pozoruje ale i snížení agrese a pozitivní změny: \"Ne vůbec žádná agrese. Nemyslím si, že je to nějak dramatický s pravidly, spíš opravdu takový ty pubertální projevy v rámci toho kolektivu, tak nám přijde, že třeba letošní deváťáci mají takový projevy, které už standardním deváťákům nestojí za to. váží, že mohou být spolu, než aby si škodili.“
V podstatě všichni dotazovaní vliv pandemie Covid-19 na vztahy klima školy vnímají, ale zároveň uvádí, že nemusí být vždy jen k horšímu.
Respondenti shodně uvedli, že zkušenost se šikanou musí mít každý ředitel, protože „…pokud někdo tvrdí, že na škole nemá šikanu, tak buďto není informován nebo záměrně lže. (Antonín)“
Prevence šikany
Respondenti uvedli, že se samozřejmě prevenci věnují a každá škola a každý ředitel musí mít preventivní způsoby zpracované, protože tým pomáhá předcházet vzniku šikany a jejímu šíření, jedná se především o metodika prevence, přednášky, workshopy, intervenci školního psychologa a speciálního pedagoga, sociometrii, programy na adaptačním kurzu, debat, třídnické hodiny apod. Každá škola volí prevenci podle toho, co se osvědčilo a co funguje nejvíce, jak dokládají vybrané výpovědi respondentů: Tereza: \"Máme jako každá škola ze zákona metodičku prevence a ta prevence řeší ale všechno možné. Každému zlu je nejlépe předcházet ne jako učenou přednáškou, ale spíše tak jako každodenní praxí .... ty preventivní programy jsou dělaný v zásadě tak jako nějaký prefabrikáty, takže my si vybereme, co chceme školní psychologičky, abych byla přesná a od prvního ročníku se ty děti nějak vedou, dělej se nějaký ty sociometrie, kouká se kde je ten slabý článek nebo kde by mohl být. Ale rovnou už od toho prvního ročníku programem, který se odehrává na adaptačním kurzu.“ Monika se rovněž prokazuje četnou prevencí: "Máme prevenci, o tady se stará metodička prevence, členka školního pedagogického pracoviště. Prevence je cílená na vše možné, určitě se snaží pokrývat všechna možná témata, ať už je to doprava, …, šikana i kyberšikana. Někdy se snažíme i rodičům výuky. Někdy jsou to workshopy, někdy jsou to přednášky, různě. Obdobně popisuje prevenci i Karel a Antonín, který uvádí: "Tohle všechno má na starost školní psychologička, která je na půl úvazek u nás a v podstatě má vypracován nějaký metodický plán, jak na záchyt, tak na reakci a podle toho plánu my v podstatě postupujeme, abychom jakýkoli projev okamžitě zastavili. Jsou to předná externista, který se specializuje na problémy ve třídě v kolektivech a jezdí na úvodní soustředění, kde se snaží nastavit takovou atmosféru, aby ta šikana nebyla vnímána jako něco, co je běžné, ale tak, aby to bylo vnímáno jako něco, co je nutno potírat.“ Zdeněk se soustředí na klima a rovné vztahy. tahle fakt fungovalo. Takže už to, že ten přístup náš učitelů a pedagogů není nadřízený a podřízený a že je nějaký partnerství ve smyslu, že my si tu nebudeme hrát na nějaký představitel, který tu měj ty moudra a děti je musí poslouchat.
Řešení šikany
Pokud se ve škole objeví šikana, je třeba ji řešit a způsobů, které dotazovaní respondenti uvedli byla skutečně celá řada. Jednalo se o podporu oběti, zjištění kontextu, práce se skupinou, setkání aktérů a zákonných zástupců s rodiči a ředitelem, sociometrii, školního terapeuta/psychologa, externisty, výchovného poradce, metodické postupy. školního metodika prevence, školního psychologa, zapojení speciálního týmu lidí, supervizi, která je řízena třídními učiteli, policii, okamžité pochycení, sezení s třídním učitelem a získání informací od dalších učitelů, návštěvu ve třídě, pomoc rodičů, komunikaci s obětí i agresorem, vystrašení účastníků, řešení s vedením školy.
Antonín se například vyjadřuje k řešení šikany na své škole následovně: \"Chceme mluvit s oběma skupina, to znamená s těmi oběti is těmi agresory a po dohodě s paní doktorkou obvykle pozveme rodinu a komunikujeme s rodinou. Zatím se nám nestalo, že bychom museli jít dál a řešit to. Karel je v řešení více radikální: \"Já to dělám velmi jednoduše, já to prodám policii, nech si to dořeší policie a oni to pak vrátí, tak to vyřeším nějakou domluvou nebo s rodičema se sejdou, vytvoríme nějaký úzus. Jakub si dává záležet na komunikaci: \"takže jde o nějaký rozhoz si pak i jednotlivě pozval i ty, kteří za tým měli stát a vlastně došlo ik nějakému rozhovoru s rodiči, kde jsem i já byl přítomen.“ Tomáš postupuje standardně: „Když už je šikana zjištěna, tak postupujeme podle stanovených standardů.
Specifickým tématem v procesu řešení šikany je jeho náročnost, konkrétně to, co je považováno za nejnáročnější. V rozhovorech byla právě část věnující se náročnosti řešení šikany z hlediska odpovědí nejvíce rozdílná. Respondenti zmiňovali především následující oblasti: správně vše pojmenovat a rozklíčovat, přesvědčit rodiče o pravdě, zabránit opakovaných ataků, rozeznat šikanu od jiných forem, získat pravdivé informace, zjistit, co je příčinou, být spravedlivý a empatický, dořešit šikanu do konce, nikomu neublít a nikomu neublít. Karel na věc pohlíží ze strany řešitele: „Nejtěžší je být spravedlivý a nikomu neublížit a dořešit to tak, abych s tím mohl spokojeně žít, že jsem nikomu neublížil a že jsem to udělal tak, jak se to udělat má. neublížit.“ Zdeněk uvedl, že: "Podle mě nejtěžší je se vůbec o ní dozvědět. Podle mě nejtěžší je ten stav toho, aby ty děti byly ochotné sdílet ty informace a aby ty případně ty jiné děti byly schopny si toho všímat a pomoci těm dětem. Takže vlastně úplně ten prapočátek toho, odhalit to."
Monika opět shodně: "Nazvat věci pravým jménem, rodiče jsou nejvíce překvapeni, co ty jejich děti dokážou. Asi nejtěžší je přesvědčit ty rodiče, že ten problém bývá často na obou stranách, a ne jen na té druhé straně, jak si ten rodič myslí. Často rodiče ty své děti dokonce ty děti problémové obhajují, takže často rodič si přiznal, že to jeho dítě třeba není takový, jak ho vnímá, to je asi to nejtěžší.“ Podle Terezy je nejtěžší: \"Získat svědectví ty oběti a tu odvahu i těch rodičů, protože iz té naší malé zkušenosti byla realita taková, že ten kluk to vždycky zapřel, že je se bojí. A to samý rodiče.\"
Závěr
Výskyt šikany se nějakým způsobem prokázal na každé škole a každý ředitel ji svým způsobem popsal. Zkušenost se šikanou je odvozena buď od pozice, ze které byla zažita nebo od doby, kdy byla zaznamenána. Co se týče pozice, může jít o učitele, ředitele nebo žáka a co se týče doby. U prevence záleží na tom, jak často je prováděna a kdo všechno se do prevence může zapojit, může jít o interní (např. školní psycholog) či externí subjekty (např. rodiče). Dále jsou důležité způsoby prevence, tedy metody, které mohou být buď obecné (můžou mít vliv i na šikanu; např. pozitivní klima) nebo konkrétní, které jsou přímo specificky na šikanu zaměřeny (např. sociometrie). Do řešení mohou být zapojeny různé strany, které jsou z velké části podobné jako u prevence a způsoby řešení se také mohou překrývat s těmi preventivními opatřeními. Při vyjadřování se k tomu, co je na řešení šikany nejnáročnější, vznikly tři podřadné pojmy. První je komunikace s určitými stranami (rodiče), cíl komunikace (přesvědčení) a získání informací o situaci pomocí komunikačních cest. Druhý je zvolen správného směru při řešení (správně pojmenovat, rozeznat šikanu, být spravedlivý, empatický apod.) a třetí je vyhnutí se (opakování situace či ublížení osobám). Šikanu jako takovou ovlivnilo i onemocnění Covid-19. Došlo ke snížení či zvýšení agrese, vzniku nebo prohlubování již dříve vzniklých patologických jevů a obecně ke změně chování, dodržování disciplíny a pravidel nebo dokonce nedošlo ke změně žádné.
Ředitelé vzájemně komentovali přístup ostatních ředitelů. Uvedli takové, že ti, kteří tvrdí, že šikanu nemají, jsou buď neinformovaní nebo lží. Šikana souvisí is celkovým vzdělávacím systémem, o němž někteří ředitelé nemají dobré mínění, má podle nich mezery a mělo by se na něm zapracovat. Zejména na přístupu pedagogické fakulty a přístupu k učitelům, kteří mohou být ne vždy dobře připraveni na tuto roli. Zároveň k tomu učitel nemusí mít vhodnou povahu. Dále vnímají problém s nepedagogickým personálem, jehož je nedostatek a některou práci za ně musí vykonávat běžní učitelé, kteří nemají tolik času k dispozici, protože primárně učí. Uvedli, že takové školám často chybí finance, ze kterých by případný potřebný personál zaplatili.
Autořky: Mgr. Zuzana Svobodová Ph.D. a Mgr. Kateřina Čížková
Zdroje
GRANNEHEIM, Ulla H., Britt-Marie LINDGREN a Berit LUNDMAN, 2017. Methodologická studia v kvalitním obsahu analýzy: A discussion paper. Nurse education today. 56, 29-34.
KOLLEROVÁ, Lenka, Anna POSPÍŠILOVÁ a Pavlína JANOŠOVÁ. Šikanování na školách. Věda kolem nás [online]. Praha 5: Academia, 2020, (1), 15 [cit. 2021-09-15]. ISSN 2464-6245. Dostupné z: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/07/f49c2ce711f827d151949e9115f2edeb86a62f8d.pdf
Kvalita a efektivita vzdělávání a vzdělávací soustavy ve školním roce 2018/2019: Výroční zpráva České školní inspekce. Praha: Česká školní inspekce, Prosinec 2019. ISBN 978-80-88087-23-6.
Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. c2013-2021, 2016b-09-02 [cit. 2021-09-08]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/file/38988/
MONKS, Claire P., P.K. SMITH, Naylor P., Barter C., Ireland J.L. a Coyne I. Bullying v různých kontextech: Com-monalities, differences and the role of theory. Aggression and Violent Behavior. 2009, (14), 146-156.
MŠMT AKTUALIZUJE METODICKÝ POKYN K ŘEŠENÍ ŠIKANY VE ŠKOLECH. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha, c2013-2021, 2016b [cit. 2021-09-07]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/msmt-aktualizuje-metodicky-pokyn-k-reseni-sikany-ve-skolach
ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál, 1995. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-049-9. ŘÍČAN, Pavel a Pavlína JANOŠOVÁ. Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010. Pro rodiče. ISBN 978-80-247-2991-6.
STRAUSS, Anselm L. a Juliet Corbin. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce, 1999. SCAN. ISBN 80-85834-60-X.
SVOBODOVÁ, Lenka. Nenechte se šikanovat kolegou: mobbing – skrytá hrozba. Praha: Grada, 2008. Poradce pro praxi. ISBN 978-80-247-2474-4.
ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0.