Začátkem léta 2017 jsem se vydala do Srbska a působila tam jako dobrovolnice ve svých uprchlických táborech. Mé kroky směřovaly na severozápad Srbska - do Šidu na hranicích s Chorvatskem. Vycestovala jsem sem v rámci českého spolku Pomáhejme lidem na útěku (PLNU), který v oblasti pomoci uprchlíkům působí již druhý rok. Jeho cílem je zlepšovat podmínky lidí v táborech, zároveň šířit osvětu o této problematice v České republice. Oficiální tábory Adaševcích a Principovaci

Spolek Pomáhejme lidem na útěku (nebo Czech team, pod kterým ho spíše znají v táborech místní autority i samotní uprchlíci) pracuje ve dvou oficiálních táborech: Adaševcích (bývalý motel) a Principovaci (bývalá nemocnice). Tyto tábory jsou pod správou srbského vládního orgánu: Komisariátu pro uprchlíky a migraci v Srbsku, který byl zřízen již během 90. let v souvislosti s válkami probíhajícími v bývalé Jugoslávii. Lidé zde mají zajištěn přístup k vodě, pravidelnou stravu, zdravotní péči, mohou tábory také na krátkou dobu opouštět. Kromě PLNU zde působí i jiné organizace jako například SOS dětské vesničky, Operation Mobilization či Caritas.

Národnostní zastoupení v táborech je různorodé: nejpočetnější skupinou jsou Afghánci a Iráčané. Dále jsou tam lidé ze Sýrie, z Pákistánu, ale také z Maroka, Kamerunu či dokonce z Kuby. Rodiny s dětmi jsou ubytováni v budovách, kde několik rodin sdílí jeden pokoj, zatímco muži nebo teenagerové, kteří jsou na cestě sami, jsou ubytováni zejména v „rub-hallech“ – vyteplených velkých stanech, kde se vejde najednou i 100 lidí.

Dobrovolníci jsou ubytováni spolu s koordinátorem v domě, umístěném ve vesničce Berkasovo, nedaleko Šidu. Zažila jsem v domě šest, ale také čtrnáct lidí najednou. V průměru to však bylo kolem osmi až devíti dobrovolníků různých věkových a profesních kategorií. Dobrovolnický dům je vzdálen do půlhodiny autem od obou uprchlických táborů, ve kterých spolek PLNU působí.

Během mého pobytu mezi hlavní činnosti dobrovolníků patřilo zajištění chodu prádelny od pondělí do pátku v Adaševcích a rozdávání hygienických balíčků dvakrát v týdnu v Principovaci. Při vstupu a během pobytu v táborech jsme museli mít na sobě připnuté identifikační kartičky. Dobrovolníci-muži měli na starosti zejména zajištění nočního klidu v „rub-hallech“.

Pokud jde o prádelnu, na tehdejších 1100 (momentálně 600) uprchlíků připadalo jen 9 praček. Z tohoto důvodu se peří na nejkratší – třicetiminutový program, přičemž každý musí mít od komisariátu přidělen lístek s daným časem – kdy si může přijít vyprat. Za týden jsme zvládali zajistit 250 až 300 praček prádla. Mezi dobrovolníky byla často používanou větou: „no ticket no wash“ = „bez lístku nepereme“, protože se nejednou stávalo, že lidé s sebou lístek neměli, nebo přišli v jiný čas, než měli.

V místnosti s prádelnou i provizorní knihovna

V místnosti, kde je umístěna prádelna, je zřízena také provizorní knihovna. Kromě beletrie či knížek pro děti se zde nacházejí také učebnice v různých jazycích: angličtina, němčina či francouzština. Lidé na útěku si tak mohou smysluplně vyplnit dobu čekání a naučit se něco, co se jim při vstupu do Evropy bude rozhodně hodit. V táboře totiž nemají mnoho možností, jak se realizovat. Svůj čas vyplňují různými způsoby. Muži tráví čas na wifi nebo sportují, děti pobíhají po celém táboře a občas vběhnou i za námi-dobrovolníky a vyžadují pozornost. Ženy si krátí chvíle v šicí místnosti, kde kromě nich mají přístup jen děti. Vytváří tam krásné háčkované či šité výrobky a povídají si o svých každodenních strastech a radostech.

Kromě práce v prádelně a rozdávání balíčků jsme připravovali také různé volnočasové aktivity. Byl to například provoz trampolíny, hry s dětmi, hudební večery. Mezi nejoblíbenější činnost patřilo rozhodně spuštění letního kina. Začali jsme s promítáním pohádky Vlk a zajíc. Dobrovolníci také pomáhají s neformálním doučováním některých z evropských jazyků – ať už dětí nebo dospělých. V táborech je mimochodem zřízena i škola, ve které vyučují učitelé z řad samotných uprchlíků. V září nastoupily uprchlické děti do místních srbských škol. Chodí tam na směny (na dvě hodiny denně), přičemž navštěvují předměty jako: základy cyrilice, matematika, angličtina a podobně.

Překračování hranic

Mnoho z těchto lidí je v uprchlických táborech již několik měsíců a na cestě často pár let. Nevědí, co je čeká, kdy se dostanou z tábora a zda vůbec. Uzavření hranic v březnu 2016 sice znamenalo určité uklidnění situace a menší počet lidí – snažících se dostat do Evropy. Nepřineslo však vyřešení migrační otázky, jak by se mnozí mohli domnívat. Minimálně ne pro desetitisíce lidí, kteří jsou zavřeni v uprchlických táborech – umístěných napříč Balkánskou trasou. A stejně ne pro země, na kterých ramena tento problém spadá. V současnosti je jedinou legální cestou postupu – cesta přes Maďarsko. Proces provází nekonečné čekání v táborech, dokud na ně nepřijde řada (což může být za měsíc nebo za rok). Každý den je puštěno dále jen 10 lidí. Tento fakt v lidech vyvolává bezmocnost a zoufalost, proto se snaží odtud dostat i nelegální cestou - překračováním hranic, což má za následek i zvýšený výskyt pašeráckých aktivit. Po mém měsíčním pobytu v Srbsku jsem se vrátila do tepla domova, čekala mě stáž v organizaci ADRA na Slovensku a návrat na vysokou školu - Univerzitu Palackého, zatímco lidé na útěku, kteří jsou v táborech již několik měsíců, tam zůstali nadále. Nevím, jak se bude situace vyvíjet dál a co bude s těmito lidmi. Řešení takzvané „migrační krize“ nebude jednoduché a já sama nemám správný klíč k jejímu rozlousknutí. V první řadě je však třeba, aby se konfliktům předcházelo v zemích jejich původu – aby mohli jejich obyvatelé žít bezpečný a důstojný život, a nemuseli utíkat do Evropy.

Autorka textu: Zuzana Daubnerová, studentka Katedry rozvojových a environmentálních studií PrF UP v Olomouci