I když v současnosti množství výzkumů (Zuckerman, 1994; Pomfret, 2006; Callary & Durand-Bush, 2008; Rowe & Regehr, 2010; Klee & Renner, 2013; Tofler & Hyatt, 2018; apod.), poskytuje pohled na to, proč práci záchranáře obecně, méně se již uvažuje o tom, jak svou práci vnímají záchranáři pracující v Horské záchranné službě (HZS), kteří jsou jedinečnou kombinací obou možností. Na rozdíl od mnoha předchozích prací, které jednoduše uvedly související atributy, naše práce zkoumá životní zkušenosti horských záchranářů při záchraně lidského života, čímž se výrazně odlišují od tradičního sportu a tradiční záchrany. Reakce horských záchranářů v extrémním prostředí a extrémních podmínkách se nasimulovat nedají. Hnací síla, která stojí za záměrem člověka vstoupit do potenciálně nebezpečného prostředí za účelem pomoci, resp. záchrany života, může pomoci vysvětlit další individuální, nebo skupinové činitele. Cílem našeho článku je proto porozumět, jak jednotlivci pracující v HZS vnímají své hlavní životní zkušenosti, a následně poukázat na psychologické a sociologické konstrukty související s danou profesí. Navíc, vzhledem k riziku, extrémním podmínkám v horách, odpovědnosti za zraněnou osobu i dlouholetou praxi jednotlivců, se více než žádoucí objevuje zkoumání celkových subjektivních zkušeností. Je to reakce na chybějící výzkum v této oblasti1.

Teoretická východiska

Na začátku 20. století nám Husserl (1970) – v reakci na krizi západní vědy, které se věnoval – připomněl naléhavost vrátit se „do života.“ Krize západní vědy odcizila zažívající „já“ od světa okamžitých zkušeností. Domníval se totiž, že návrat k okamžitým zkušenostem je důležitější než stále více se rozvíjející technický svět. Okamžitá zkušenost poskytuje základ pro to, co znamená, být člověkem. Horolezectví také poskytuje lidem příležitost vrátit se do světa života tím, že žijí v bezprostředním vztahu k přírodnímu světu. Přezkoumání zkušeností lidí provádějících záchranu v horách, nám proto poskytuje příležitost porozumět rozměrům lidské zkušenosti v kontextu přírodní krajiny, záchrany i horolezectví.

Na základě Husserlovy představy se domníváme, že výkon v horách, jakým horolezectví je, otevírá příležitost vyvolat trvalý zážitek bytí. Tímto způsobem se můžeme pokusit objevit, co znamená být skutečně člověkem ve fenomenologických dimenzích (těla, času a prostoru). Ústřední strukturou zážitku z fenomenologického hlediska je jeho úmyslnost, to znamená, že vědomí je směrové. Příkladem úmyslnosti v kontextu horolezectví a záchrany je například pomoc zraněné osobě na Gerlachovském štítu, kde lezení se vnímá nejen jako fyzický akt pohybu zdola na vrchol, ale zahrnuje například. i motivaci osob, jejich vztahy s kolegy a přírodou, resp. přírodními podmínkami. Celá akce se tak stává něčím, co je mnohem více než činnost, ale přeměňuje se ve smysluplnou činnost a způsob, jak porozumět a dát smysl zkušenosti horských záchranářů.

Přehled výzkumů

Na základě kritických incidentových stresových debriefingů sestavily Mitchell & Bray (1990) charakteristiky uváděné jako „záchranná osobnost.“ Pod pojmem záchranná osobnost si můžeme představit osobnost, která je klidná, snadno se nudí, má vysoké standardy výkonnosti a detailní orientace, je empatická a svědomitá, má silnou potřebu pomáhat lidem a je velmi odhodlaná. Pojem záchranná osobnost má sloužit k popsání těch, kteří vstupují do povolání, kde výkonem jsou záchranné akce na pomoc druhým lidem. Profil vystihuje záchranné složky jako jsou policisté, vojáci, hasiči a záchranáři, včetně horských záchranářů, kteří nejednou pracují v neobvyklém prostředí s vysokým rizikem zranění a smrti. V této souvislosti vyjadřují pro navrhovaný profil podporu i Klee & Renner (2013). Uvedené záchranné složky jsou týmy, které jsou podle Melkoniana & Picqa (2010) povinny dosáhnout společných cílů strategického a/nebo životně důležitého významu. Hory jsou prostředí, na které nejsme optimálně přizpůsobeni, ale můžeme se přizpůsobit vývojům strategií zvládání. Pouze zkušení lidé dokáží pracovat v nepředvídatelné situaci a v neobvyklém prostředí vyznačujícím se intenzivnějšími environmentálními pobídkami. Vyžaduje to mnohostranný repertoár pohybů, sílu, koordinaci, fyzické a duševní zdraví (např. Philippe et al., 2012; Rosponi et al., 2012).

Struktura zásahové a záchranné činnosti tak odhaluje dvě úzce související stránky: cílovou stránku, představovanou cíli a úkoly, které musí být řešeny podle určitých kvalitativních a kvantitativních standardů, a subjektivní stránku, kterou představují celkové schopnosti, kapacity a potřebné zdroje pro osoby, které se podílejí na této činnosti. Operační rozhodnutí záchranářů mohou přímo ovlivnit jejich vlastní zranitelnost.

„Adrenalinovou horečku,“ jak se horolezectví běžně nazývá, zkoumali četné přístupy v psychologii. Přestože u vysokohorských horolezců výzkumy prokázaly vyšší úroveň senzace vyhledávání vzrušení, dobrodružství, motivace a výzvy (Ewert, 1994; Pomfret, 2006; Callary & Durand-Bush, 2008), existují rozdíly v osobnostních charakteristikách. Některé studie spojují zapojení se do tohoto vysokorizikového sportu s hledáním smyslu. osobnostní konstrukt představený do psychologie Zuckermanem (1994). Vyhledávání situací, které jsou neznámé nebo riskantní, definuje jako hledání rozmanitých, nových a intenzivních pocitů s ochotou přijmout fyzická a sociální rizika kvůli takovým zkušenostem. Sledování těchto pocitů a zkušeností může vysvětlit, proč jsou určité typy lidí přitahovány k nebezpečné a namáhavé činnosti ve vysokých nadmořských výškách. Buckley (2018) však poukazuje na definici, která kombinuje prvky osobnosti a úkolu. Horolezectví je výkon, kde je smrt potenciální, přežití závisí na okamžiku dovednosti a emoce spojené se vzrušením jsou ústředními pojmy. Ukázalo se tedy, že riziko není tak ústřední, jak se tradičně předpokládá. Horolezci věří, že úroveň jejich přípravy snižuje riziko navzdory mnoha proměnným, které riziko zvyšují (Tofler & Hyatt, 2018). Naopak, Langseth & Salvesen (2018) se zaměřují na úlohu hodnot, přesněji, do jaké míry je riskování zabudováno do hodnotového systému horolezectví a do jaké míry vede riskování k vzájemnému uznávání a důvěryhodnosti v komunitách horolezců, přičemž zjistili, že mezi nimi existuje jasná souvislost.

Průběh výzkumu

V našem výzkumu jsme zjistili, že reakce horských záchranářů v extrémním prostředí a extrémních podmínkách se nasimulovat nedají. V takovém případě je třeba se zabývat hlavně významem, tím, jak participanti prožívají události, jinými slovy, spíše se zaměřit na kvalitu zkušeností než na kauzální vztahy. Vyžaduje to porozumění a interpretaci rozhovorů různých lidí. Rozhovor v našem případě představuje svět, je spojen s tvorbou interpretace významu, odhaluje porozumění jevu a objasnění záchranářského fenoménu. Vzhledem k tomu, že naší snahou je porozumění žité zkušenosti horských záchranářů, přepisy rozhovorů jsme analyzovali pomocí Interpretativní fenomenologické analýzy (IPA). Po ponoření se do nahrávky a doslovném přepisu rozhovorů jsme pokračovali v postupu, který sestával ze šesti kroků (Smith, Flowers & Larkin, 2009):

  1. Čtení a opakované čtení vytištěného textu za účelem získání „aktérského náhledu,“ počínaje empatickým sdílením pocitů účastníka a poskytnutím nahlédnutí do životního světa účastníka.
  2. Poznámky a komentáře výzkumníka. Po opakovaném čtení textu však jakoby automaticky podtrhujeme některá slova a spojení. Vytváříme poznámky a komentáře, které barevně odlišujeme podle toho, zda se jednalo o poznámky popisné, lingvistické nebo konceptuální. Snažili jsme se postřehnout, co bylo ve vztahu k fenoménu podstatné, rozšiřovali jsme údaje prostřednictvím zkoumání jazyka a obsahu.
  3. Vznik prvních témat a hledání souvislostí až k postupnému rozvíjení nadřazených témat. V tuto chvíli přichází na řadu dvojitá hermeneutika, což znamená, že se posouváme od toho, jaký význam přikládá participant zkoumanému fenoménu, a směřujeme k tomu, jak výzkumník rozumí tomu, jak participant tento zkoumaný fenomén chápe.
  4. Hledání souvislostí mezi vzniklými tématy, které byly seskupovány podle jejich podobností, rozdílů, systematičnosti a hierarchických vztahů, osvětlujíc zkušenost „být horským záchranářem.“
  5. Po čtvrtém kroku jsme přistoupili k analýze dalšího rozhovoru. Zachovali jsme tak detailní zkoumání jednotlivého případu a teprve po dosažení jistého stupně interpretace jsme přešli na další (Smith, 2004). Takto postupně jsme zpracovali jednotlivé přepisy rozhovorů.
  6. Hledání vzorců mezi příběhy. Položili jsme si otázky, např.: Které téma se jeví jako nejsilnější? Jak může téma jednoho příběhu pomoci osvětlit druhý příběh? Jaké jsou souvislosti mezi příběhy? Po opakovaném procházení textů jsme si vytvořili tabulku společných témat, kde jsme si vpisovali poznámky a témata, která jsme neustále formovali a upravovali. Tento postup jsme opakovali, dokud jsme nedosáhli konečného seznamu nadřazených a podřazených společných témat.

Jsme přesvědčeni, že NPP se svými teoretickými oporami ve fenomenologii a hermeneutice a její idiografickou perspektivou je metoda, která může propojit náš výzkum s uvedenou výzkumnou literaturou a přinést tak očekávaný výsledek životních zkušeností a významů, které horští záchranáři připisují svým zkušenostem.

Výzkumná otázka vycházela z prvotního zájmu o motivační faktory týkající se výběru povolání pracovat jako horský záchranář, a také z pohledu jeho zkušeností. Účastníci výzkumu však naznačili situační a subjektivní dynamiku, která tyto zkušenosti ještě více vybarvila. Představili kaleidoskop zkušeností, které měly/jí určitý vliv na to „být horský záchranář.“

Výzkumná otázka tedy zněla: Jaká je zkušenost horských záchranářů? Ve snaze získat informace o fenoménu žité zkušenosti z pohledu participanta, využili jsme polostrukturované rozhovory, které jsou ve své podstatě „objevující,“ ne „vysvětlující“ (Smith, Flowers & Larkin, 2009). Během rozhovoru byly položeny i dodatečné otázky specifikující rámec rozhovoru a k posouzení možného dopadu změny formulace. Rozhovory v rozsahu 21 až 40 minut byly nahrávány na mobilní telefon a následně byly doslovně přepsány, přičemž přepis daného rozhovoru byl uskutečněn ještě před dalším nahráváním. Takový postup je prospěšný z metodologického hlediska, protože jej lze použít k revizi plánu a strategie při vedení rozhovoru (Smith, Flowers & Larkin, in Koutná Kostínková & Čermák, 2013). Poznámky z terénu zapsané během rozhovorů zaznamenávaly pozorované chování naše i participanty. Následuje 7 otázek připravených pro tuto výzkumnou studii, které byly seskupeny s cílem představit obraz o tom, jaké jsou zkušenosti horských záchranářů:

  1. Jaká je cesta horského záchranáře od začátku po dnešek?
  2. Co pro Tebe znamená záchrana, případně zachránit někoho?
  3. Vzpomínáš si na svou top zkušenost?
  4. Co pro Tebe byla nejhorší zkušenost?
  5. Jak vnímáš riziko?
  6. Záchranářům navždy?
  7. Kdybys chtěl Ty sám něco dodat jako „punktum“ v našem rozhovoru, co by to bylo?

Homogenitu našeho vzorku vyjadřuje jak samotná zkušenost horských záchranářů, tak i jednotné pohlaví účastníků. Na základě doporučení Smitha et al. (2009), který doporučuje 3-6 participantů, jsme vybrali tři muže ve věku 40 (Adam), 50 (Maroš) a 59 (Karol) let. I podle jiných autorů (Larkin, Watts & Clifton, 2006) by byl větší počet participantů na úkor bohatosti dat v jednotlivých příbězích. Věkové rozmezí participantů jsme považovali za zajímavé, protože jsme se domnívali, že nám může napomoci zachytit pestrost zkoumaného fenoménu. Aby se zajistilo, že studie mohla čerpat ze širokého spektra zkušeností, zavedli jsme dále tato kritéria: participanti musí být stále ve služebním poměru v HZS, musí být zaměstnáni minimálně 10 let, mají odbornou způsobilost k záchranné činnosti na lyžařské trati, pozemní záchranné činnosti a záchranné činnosti pomocí vrtulníku lanovou technik.

Jelikož autorka pracuje v HZS2, měli jsme k dispozici potřebné informace. Výběr participantů byl tedy účelový, protože jak říká Smith et al. (2009), účelový výběr může nabídnout výzkumnému projektu vhled do zkoumané zkušenosti. Osobně jsme oslovili prvního participanta, který projevil zájem sdílet svůj příběh. První účastník navrhl další jednotlivce, z nichž byli na základě stanovených kritérií osloveni další participanti. Způsobem „sněhové koule“ jsme takto získali další účastníky.

Výsledky

Předkládaná výzkumná práce nabízí jedinečný pohled na prožité zkušenosti tří horských záchranářů. Analyzované údaje přinášejí pět společných témat, která představují klíčová zjištění: (1) motivace, (2) riziko, (3) učení, (4) poslání a (5) týmová práce.

Motivace Jako první významné téma se objevuje téma motivace. Potvrzujeme zjištění výzkumných studií, které zpochybňují předpoklad, že pouze určitý typ osoby provádí horolezectví, nebo že by podnětem byla touha po riziku a nebezpečí. Když jsou záchranáři vyzváni k záchranné akci, snaží se přijmout preventivní opatření, což by znamenalo, že ani riskování není součástí jejich motivace. Namísto toho upozorňujeme na rozdíly v celkové motivaci a zájmech. Naše zjištění potvrzují, že u horských záchranářů existují tendence k odhodlání („...myslím že na druhý nebo třetí pokus výběrového řízení se mi podařilo vlastně se dostat do toho profesionálního sboru“), ať už věnovat se svému snu („...já jsem si vlastně vysnil, že to by bylo úžasné, že mít takovou práci nebo být) být na horské s? zejména v rámci horolezecké a skialpinistické komunity (např.: „...je to práce nebo činnost v jejímž rámci se můžeš v zimě hýbat na lyžích, tak jsem to bral a respektive můžeš lézt a jednoduše být venku.“ „...shodou náhod, jsem se přichomíl jako k záchraně když byla, šel jsem vlastně horám, pohyb v přírodě, lyžování, horolezectví, volnost, flow („být ponořený v horách“) a význam ve snaze pomoci jiným („...ale já si pamatuji, že vždy mi to tak nějak dobře dělalo, když jsme někde šli lézt, nebo zachraňovat životy, a to nejen zachraňovat životy, ale že zachraňovat životy, ale že zachraňovat životy, ale že. Snaha participantů pomoci druhým byla důležitá ve všech aspektech života, pracovních i osobních. Identifikovaná vnitřní motivace, která poukazuje na psychologickou potřebu participantů zapojit se do něčeho bez zjevných vnějších výhod je charakteristická pro všechny participanty.

Riziko Druhým významným tématem je téma týkající se rizika. Tento obecný rozměr odrážel interakci a interpretaci rizika participantů. Zhodnocení rizik horských záchranářů bylo evidentní, stejně jako vědomí a akceptování rizik spojených s výkonem (např.: „...při této záchranářštině je jasné, je tam riziko vždy.“ „…ano, protože je to opravdu, myslím, že je to dost rizikový pracovní režim.“ „...riziko nevnímám.“ „...riziko si nepřipouštím jak. Každý účastník popsal strategie zvládání, které mu pomáhají snižovat negativní následky záchranných prací. Zjistili jsme, že záchranáři ve svém vysoce stresujícím povolání často využívají sarkasmus, cynický humor nebo černý humor k uvolnění napětí a zvládnutí stresu během výkonu služby. V souladu s více výzkumnými studiemi (Rowe & Regehr, 2010; Gavrilovic et al., 2003) naše zjištění naznačují, že humor používaný horskými záchranáři může být jednou ze strategií zvládání, dokonce že je pro jejich povolání nezbytný („...nebo prostě ten stres eliminovat, tak více méně to je, prostě ten stres, nebo lépe řečeno to riziko tam až tak nevnímám“). Participanti také projevili schopnost zvládnout určitá rizika prostřednictvím zkušeností, plánování a přípravy. Snaží se spíše o zhodnocení rizika, které je třeba překonat, ne jej ignorovat („...prostě když jsme sehraná parta, tak si umíme ty věci zajistit a takticky i technicky to udělat tak, že to riziko minimalizujeme téměř na nulu, nebo že opravdu ho minimalizujeme“). Všichni participanti mluvili o zkušenosti se smrtí. Mezi negativní charakteristické znaky sdílené účastníky, patří závažnost poranění dětí, smrt dítěte, nebo známého. Mezi zvládáním emocí a rizikem, resp. stresem při záchranné akci jsme nenašli významný vztah, což pozitivně souvisí s výkonem: "Riziko si nepřipouštím jakože, to si nepřipouštím. Víš o tom, ale teď co, se otočíš a jdeš pryč? Prostě děláš si svou práci." Naopak, záchranáři si pomáhají přijetím strategií zvládání zátěže a zvýšením úrovně odolnosti: „...s tou zkušeností asi roste i odvaha, člověk ví, že mnohdy čas nepředběhne a ani některé věci se urychlit nedají, zejména ve špatném počasí, to znamená s tou zkušeností se ten záchranář stává tak chladnokrev. Tyto výsledky se docela očekávaly, protože záchranáři, kteří se zabývají mimořádnými situacemi, si tento jev uvědomují a své emoce nejednou potlačují. Ani u jednoho záchranáře se neprojevila strategie zvládání traumatizujících událostí vyhýbáním se / distancováním se od situace.

Učení Uznání podstaty učení nacházíme u všech participantů. Záchranáři zdůrazňují zkoumání, objevování a vztahovou perspektivu spojující hluboké znalosti o sobě a úkolech a naladění se na informace v prostředí jako klíč k efektivnímu výkonu: „Naučil jsem se tam sám nějak chovat.“ Stejné zkušenosti s úlohou poznání byly zdůrazněny i ve výzkumných studiích (Allen – Collinson et al., 2017; Shilling, 2017). Rozvoj dovedností a odborných znalostí jim také pomáhá zmírnit negativní myšlenky o jejich schopnostech a přípravu popisují jako důležitou pro efektivní reakci. Můžeme také konstatovat pozitivní vliv starší generace na participanty: „V podstatě od těchto lidí jsem se mohl něco učit.“ Jako nejčastější byla při předávání znalostí a zkušeností identifikována metoda osobních diskusí, pozorování, setkání a poznatků během výkonu záchranné akce. Stejně jako vzdělávání, tak i předávání poznatků popsali všichni účastníci jako důležité a přínosné.

Poslání Analýza údajů čtvrtého tématu poukazuje na skutečnost, že obecný pojem „profese“ nahrazují participanti pojmem „poslání.“ Zjistili jsme, že tento vysoce ceněný a podporovaný jev u participantů má pravděpodobně základ v transformaci, která zahrnuje změnu hodnot. Hodnoty jsou relativně stabilní, ale rozsah některých může být upraven podle okolností a změn v životě (Veroff, Reuman, & Feld, 1984). V jádru jsou hodnoty o tom, kým chceme být, ne jen o tom, co chceme dělat v konkrétní situaci. Ilustraci této myšlenky můžeme najít například. v příbězích o hrdinech. Pro záchranáře to znamená jednat podle vlastních hodnot tváří tvář potencionální hrozbě a negativním následkům. Zjistili jsme, že zdrojem k takovému chování u horských záchranářů je pocit zodpovědnosti za druhé, přesvědčení o vlastní způsobilosti pomáhat druhým a také orientace na činnost („Záchrana má pro mě hlubší smysl“). Může to však také znamenat, že participanti byli v rozhodujícím období svého působení v HZS ovlivněni „hrdinským vlivem“ předchozí generace, přičemž viděli sebe sama v kontextu. I podle Campbella (2004) hrdinské příběhy „poskytují pole, ve kterém se můžete najít“ a „přenášejí jednotlivce v etapách života.“ Nakonec, motivační transformace se týká úplného posunu v účelu, nebo vnímaném směřování v životě a perfektně ji vystihuje výrok Adama: „Takže tohle byla moje taková první zkušenost, že co vlastně... že o čem tato robota je a také si hned nastavíš hodnoty.“ Výsledky také ukazují, že profesionální záchranáři uznávají nadměrnou angažovanost v různých situacích.

Týmová práce Posledním hlavním tématem je týmová práce. Předtím, než se participanti stali horskými záchranáři, byli členové týmu především horolezci. I to je vedlo k této práci. Tato intenzivní praxe buduje mezi záchranáři důvěru. Naše zjištění uvádějí, že podpora v týmu horských záchranářů se vyvíjí z vytvořených vztahů nejen pracovního, ale i osobního života, a to zejména z horolezecké či skialpinistické komunity, a je jedinečná. Její důležitost byla zmíněna každým účastníkem jinak, nejvíce byl popsán smysl pro sounáležitost, často byla zmiňována slova jako kamarád, parťák, skupina, parta, tým. Z hlediska efektivnosti hraje ústřední roli pro participanty tým jako takový. V tomto tématu se jasně objevuje důraz kladený na týmovou práci a rozvoj společného učení na podporu tohoto procesu. Podle našich zjištění se horští záchranáři ve stresových situacích podporují a obtížné situace se snaží „trošička odlehčovat.“ Výzkumná studie týkající se vysoce soudržných týmů uvádí jako jeden z faktorů stejnou podporu v týmu (Young et al., 2010). Nakonec zjišťujeme, že horští záchranáři věří v profesionalitu a svým chováním a vlastnostmi prokazují vysokou úroveň tohoto rysu ve svém povolání: „...ale tam na místě bychom se měli chovat jako profesionálové, slušně a těm lidem se snažit pomoci z toho problému, do kterého se dostali.“

Resumé a doporučení pro praxi Přestože zobecnění nebylo cílem tohoto výzkumu - účelem bylo ponořit se hluboko do každého jednotlivého případu pomocí analytických procesů - omezení studie je, že tento výzkum představuje zkušenosti v konkrétním časovém období. Nakonec i úrazy v horách jsou svou povahou různé, každá smrt je jiná a každá situace jedinečná. Výsledky zahrnuté v tomto výzkumu nemusí být použitelné na všechny ostatní události a horští záchranáři, kteří nebyli osloveni, nemusí mít stejné zkušenosti, jako účastníci této studie.

Celkově má ​​však současný výzkum několik důsledků. Za prvé, pokusili jsme se zaplnit mezeru v přehledu výzkumných studií s porozuměním kariéry horského záchranáře, a to s použitím dostupné literatury a výzkumů, které nám pomohly k usměrnění úvah o jejich zkušenostech. Průzkum publikované literatury a studií nám tak ukázal, že naše práce je jedinečným a průkopnickým úsilím v dané oblasti.

Za druhé, současná studie zdůraznila důležitost strategií zvládání stresu a negativních událostí v pracovním prostředí záchranářů. Participanti popsali nedostatek formální psychologické podpory („Někdy se stane, když si večer lehneš, tak přemýšlíš, hlavně, když je to zbytečná smrt někoho. Ale tak co budeš, kde půjdeš...“) avšak možnost svépomoci, kterou uvedli, považovali za užitečnou. Naše práce odhaluje, že horští záchranáři jsou často vystaveni traumatickým událostem a míra prevalence může představovat velké rozdíly.

Za třetí, uvedená zjištění poukazují podle nás hlavně na potřebu zvýšené psychologické pomoci jednotlivcům, kteří byli traumatické události vystaveni vícenásobně, nebo těm, kteří uvádějí již zmíněné negativní znaky spojené s jejich prací, a to smrt dítěte, nebo známého: „... jak mám problémy, když jsou tam děti. zda je známý nebo neznámý.“ Proto by měla být uznána hodnota této populace s cílem vyvinout další programy potřebné k optimalizaci psychologické přípravy a výkonnosti. Uznání takové hodnoty začíná oceněním zkušenosti se „stáváním se“ a „být“ horským záchranářem. Minimální psychoedukace se zdá být jednou z možností, kterou by mohlo začít, a která by mohla pomoci při normalizaci reakcí a objasnění potřeb horských záchranářů. K vyhodnocení konkrétních intervencí u této populace by byl zapotřebí další výzkum.

Jako důležité se také zdá prozkoumat dlouhodobé účinky strategií zvládání. Zaměření „v okamžiku,“ které záchranáři využívají ke zvládnutí během traumatických okolností vede k efektivním výsledkům v daném čase, ale je sporné, zda tento přístup může skutečně potlačit emoce, které mohou vyplout na povrch později a způsobit tak vážnější a dlouhodobější problémy.

Objasnili jsme, že vášeň pro hory, záchrana, horolezectví, skialpinismus a dobrovolnictví, jsou základní motivací pro profesi horského záchranáře, spolu s idealismem a „spolubojovnictvím“ navzdory možnému riziku. Horští záchranáři jsou rozmanitou partou, ale toto je spojuje. Jak je zřejmé z výsledků, oceňují pobídky, které ovlivnily/jí jejich zkušenosti s danou profesí, ale i okolnosti související s původem jejich hlubšího smyslu pro uvedenou práci. Podstatou tohoto fenoménu jsou zkušenosti všech účastníků studie.

Závěr

Závěrem lze říci, že celková podstata fenoménu pro účastníky naší studie je následující: ačkoli se účastníci liší konkrétními odpověďmi na motivaci, dominuje láska k horám a snaha pomoci ostatním navzdory očekávanému riziku. Je však zajímavé poznamenat, že všichni participanti akceptují riziko. Toto riziko se snaží zhodnotit a překonat, ne jej ignorovat, což může být zčásti způsobeno jedinečnou povahou této rizikové práce, kde jednotlivec čelí každodenním výzvám a změně prostředí, což vede k extrémnějšímu psychologickému smýšlení. Příkladem takového extrémního myšlení je i výrok Felixe Baumgartnera3: „Někdy musíte být na vysoké úrovni, abyste pochopili, jak jste malý.“ Záchranáři zažili různé traumatizující události, včetně emocionálních, kognitivních a fyziologických. Jako nejefektivnější strategie při jejich zvládání se jeví strategie humoru. Při práci horských záchranářů se projevuje kolektivní mentalita a je koncipována jako smysluplný příspěvek k většímu dobru. Objevuje se důraz kladený na týmovou práci a rozvoj společného učení se na podporu tohoto procesu.

I když je potřebný další výzkum, v současnosti se zdá, že horští záchranáři mohou stále využívat osvojené strategie intervence nabyté praxí k optimalizaci svého výkonu. Jedná se zejména o strategii humoru, přijetí strategie zvládání zátěže zhodnocením rizika a zvýšení úrovně odolnosti přizpůsobením se nežádoucím událostem. Dodatečné informace by byly užitečné, pokud by stávající psychologické strategie vyžadovaly specifickou změnu. Potřebný by byl výzkum zaměřený na zkoumání možných rozdílů ve vnímání traumatizujících událostí jednotlivými záchranáři. Náš výzkum poskytuje řadu informací o tom, jak horští záchranáři připisují smysl svým zkušenostem. Stává se tak průkopnickým úsilím v dané oblasti na Slovensku a je cenným podkladem pro další zkoumání.

Autorka: Mgr. Kateřina Števčeková Foto: fotografie záchranných akcí HZS

Seznam bibliografických odkazů

ALLEN-COLLINSON, J. (2017). Weather work: embodiment and weather learning in national outdoor exercise programme. In Qualitative Research in Sport, Exercise and Health, ISSN 2159676X, 2017, 10(1), 63-74. BUCKLEY, R. C. (2018). To Analyze Thrill, Define Extreme Sports. In Frontiers in Psychology, ISSN 1664-1078, 2018, 9(1216). Dostupné na Internetu: https://www.readcube.com/articles/10.3389/fpsyg.2018.01216 CALLARY, B., DURAND-BUSH, N. (2008). A skupina resonance intervention with a volejbalový tým: Explorace procesu between a konzultant, trenér, a sportovci. In The Online Journal of Athletic Insight, ISSN 1536-0431, 2008, 10(3), 1-35. CAMPBELL J. (2004). Pathways to Bliss: Mythology a Personal Transformation. Novato, CA: New World Library. 2004, 194 s. ISBN 9781577314714. EWERT, A. W. (1994). Hraní edge: Motivace a rizika při vysoké úrovni wildernesslike environment. In Environment and Behavior, ISSN 00139165,1994, 26(1), 3-24. GAVRILOVIC, J., LECIC-TOSEVSKI, D., DIMIC, S., PEJOVIC-MILOVANCEVIC, M., KNEZEVIC, G., PRIEBE, S. (2003). Coping strategies in civilians during air attacks. In Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology, ISSN 1433-9285, 2003, 38(3), 128-133. HUSSERL, E. (1970). Crisis of European Sciences and the Transcendental Phenomenology: An Introduction to Phenomenological Philosophy. Illinois: NorthWestern University Press. 1970, 405 v. ISBN 0-8101-0458-X. Horská záchranná služba : Tisková zpráva – rok 2019. [online]. Horní Smokovec : HZS [cit. 2021-01-22]. Dostupné na Internetu: . KLEE, S., RENNER, K. H. (2013). A questionnaire study with emergency medical services personnel. In Personality and Individual Differences, ISSN 0191-8869, 2013, 54(5), 669-672. LANGSETH, T., SALVESEN, Ø. (2018). Rock Climbing, Risk, and Recognition. In Frontiers in Psychology, ISSN 1664-1078 , 2018, 9(1793). Dostupné na internetu: https://www.readcube.com/articles/10.3389/fpsyg.2018.01793 LARKIN, M., WATTS, S., CLIFTON, E. (2006). Giving voice and sense making in interpretative phenomenological analysis. In Qualitative Research in Psychology, ISSN 1478- 0895, 2006, 3(2), 102-120. MELKONIAN, T., PICQ, T. (2010). Opening black box of collective competence in extrémní projekty: Lessons from the French Special Forces. In Project Management Journal, ISSN 1938-9507, 2010, 41(3), 79 90. MITCHELL, J. T., BRAY, G. P. (1990). Emergency services stress: Guidelines for Preserving zdraví a péče o emergency services personnel. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall, 1990, 183 v. ISBN 978-0893036874. PHILIPPE, M., WEGST, D., MULLER, T., RASCHNER, C., BURTSCHER, M. (2012). Climbing-specific finger flexor performance and forearm muscle oxygenation in elite male and female sport climbers. In European Journal of Applied physiology, ISSN 1439-6327, 2012, 112(8), 2839-2947. POMFRET, G. (2006). Mountaineering adventure turisty: A conceptual framework for research. Tourism Management, ISSN 0261-5177, 2006, 27(1), 113-123. ROSPONI, A., SCHENA, F., LEONARDI, A., TOSI, P. (2012). Influence of ascent speed on rock climbing economy. In Sport Sciences for Health, ISSN 1824-7490, 2012, 7(2-3), 71-80. ROWE, A., REGEHR, CH. (2010). Whatever Gets You Through Today: An Examination of Cynical Humor Among Emergency Service Professionals. V Journal of Loss and Trauma, ISSN 1532-5032, 2010, 15(5), 448-464. SHILLING, CH. (2017). Body Pedagogičtí: Embodiment, Cognition and Cultural Transmission. In Sociology (Oxford), ISSN 0038-0385, 2017, 51(6), 1205-1221. SMITH, J. A. (2004). Reflecting on the development of Interpretative Phenomenological Analysis and jeho contribution to qualitative research in psychology. In Qualitative Research in Psychology, ISSN 1478-0895, 2004, 1(1), 39-54. SMITH, J. A., FLOWERS, P., LARKIN, M. (2009). Interpretative phenomenological analysis: Theory, metoda a research. London: Sage Publications, 2009. 232 s. ISBN 978- 1412908344. TOFLER, IR, HYATT, B. M., TOFLER, D. S. (2018). Psychiatric Aspects of Extreme Sports: Three Case Studies. In The Permanente Journal, ISSN 1552-5775, 2018, 22, 17-71. VEROFF, J., REUMAN, D., FELD, S. (1984). Motivy v amerických mužích a ženách přes život span. In Developmental Psychology, ISSN 0012-1649, 1984, 20(6), 1142-1158. YOUNG, S., HEALEY, K., NEAM, V. (2010).

The Everest Disaster A case study on leadership and decision-making. Dostupné na internetu: https://www.researchgate.net/publication/241688568_The_Everest_Disaster_A_case_study_on_leader ship_and_decision-making_2010_by_Sam_Young_Kara_Healey_and_Vanessa_ Neame YouTube: Felix Baumgartner space jump world record 2012 [online]. San Bruno, CA: YouTube [cit. 2021-03-24]. Dostupné na Internetu: . ZUCKERMAN, M. (1994). Behavioral expressions and biosocial biases sensation seeking. New York: Cambridge Press, 1994. 480s. ISBN 978-0521437707.

1 Na základě příběhů účastníků, na základě dostupných statistických údajů o počtu zásahů v horských oblastech na Slovensku (HZS, 2019) a na základě údajů z výzkumných studií, tvoří horští záchranáři důležitou a efektivní součást sektoru služeb při záchraně a pátrání v horských oblastech, a pomáhají tak značné populaci. Zkoumání jejich zkušeností je kromě zmíněného relevantním předmětem výzkumu, a to z důvodu nedostatečného výzkumu. Ani v českém prostředí nemáme podobný ekvivalent. Stávající studie vznikaly převážně za účelem zkoumání horolezců, horských vůdců, členů expedic nebo dobrovolníků (viz Seznam bibliografických odkazů) 2 Podle Hill et al. (1997) je nezbytné, aby výzkumník při práci s kvalitativními metodami, jako je nap. NPP měl znalosti o zkoumané populaci a zároveň o širších sociálních, kulturních či historických kontextech. 3 Extrémní sportovec, parašutista a BASE jumper známý především extrémním skokem s padákem ze stratosféry, když z kapsle balónu vyskočil z rekordní výšky 38 969,4m. Během tohoto seskoku se stal prvním člověkem, který volným pádem překonal rychlost zvuku.