V roce 2000 se stala naše malá středoevropská země třicátým členem OECD – klubu nejbohatších států světa. Jinými slovy stala se členem klubu, který má morální a koneckonců i reálnou spoluodpovědnost za další rozvoj těch „méně“ bohatých. V roce 2004 svůj úspěch zdůraznila členstvím ve společenství největšího světového donora – EU. Ještě před takovými dvaceti lety se nám o tom mohlo jen zdát.
Stálo nás to všechno mnoho. Bylo třeba splnit řadu podmínek a zavést celé balíky reforem, které mimochodem v roce 2005 ocenila i Světová banka. Slovensko označila za lídra reforem. A přestože ne všechno se podařilo tak, jak by se mělo, resp. mohlo, že toho je třeba ještě hodně doladit a zlepšit, posun k lepšímu byl a je neoddiskutovatelný. Slovensko se dostalo na zcela jinou úroveň nejen v oblasti hospodářského rozvoje, ale iv oblasti postavení na geopolitické mapě.
Ale vraťme se za pár let zpět.
Špatný začátek
Politický vývoj a ruku v ruce s ním i vývoj ekonomický prošly po pádu období zvaného „socialismus“ několika trpkými i méně trpkými fázemi. Zpočátku šlo do velké míry o následek období vlády jediné strany (mnozí tvrdili, že i správné) a všeho toho, co v nás, občanech a nadějných účastnících kapitalistického trhu práce a demokratického společenského uspořádání, zanechalo.
Rozpadla se federace a Slovensko zůstalo ve středu Evropy s divnou politickou reprezentací, s pochmurnou vidinou ekonomického růstu a ne zcela jasnou resp. ucelenou představou o své další budoucnosti. Samotné HDP kleslo o 25% (a trvalo až 10 let, než se dostalo na hodnotu z roku 1989, i když je třeba nutně poznamenat, že jeho kvalita byla tehdy samozřejmě jiná, protože jej později z velké části generovaly zejména soukromé společnosti). Ekonomika prošla šokovou terapií, která v konečném důsledku sice přinesla jaké-také oživení zahraniční i domácí poptávky, ale nepřinesla strukturální reformy.
Zejména po „osamostatnění se“ nastalo období stanovování si krátkodobých „cílů“, chybějících strukturálních, institucionálních či demokratických a politických změn. Státní majetek se zprivatizoval přáteli, rodinnými příslušníky a loajálními lidmi, kteří měli přátele a rodinné příslušníky a loajální s tehdejší vládou. I když spotřeba rostla, ekonomika byla udržována de facto uměle, fiskální politika byla nezodpovědná a konzervovala se socialistická průmyslová infrastruktura. Významně narůstala korupce a absolutistická moc vládních představitelů.
I díky tomu jsme se dostali do situace, kdy nás nechtělo nejen EU, NATO či OECD, ale pomalu už ani nejbližší přátelé. Bylo třeba přiznat (a teď mám na mysli občany), že Slovensko jde špatným směrem, že to, co jsme si zvolili, je opravdu nefunkční a je třeba přijít s něčím novým a modernizačním. V opačném případě se mohlo snadno stát, že země bude stagnovat nebo dokonce klesne někam, odkud se vychází už jen těžko. Tato vize nelichotivé budoucnosti země, která potřebuje rozvojovou pomoc, přispěla k tomu, že ve volbách v roce 1998 vyhrála proreformní koalice. Jejím základním hnacím prvkem bylo zejména vrácení Slovenska na cestu integrace do EU. Doběhnout a možná i předjet ty, kteří byli v té době dávno před námi...
Už víme, že to jde
Okamžitá transformace jako taková není a nebude jednoduchá nikde. A nebylo tomu tak ani u nás. Nejde totiž jen o „kopyendpejst“ politických a ekonomických modelů, které fungovaly jinde, zejména když všechny předpokládaly existenci fungujícího trhu a politické kultury, které jsme my teprve začali objevovat.
Každá transformace je neurčitá, reformy se navzájem ovlivňují (pozitivně i negativně), přináší s sebou recesi, nezaměstnanost, pokles životní úrovně a je spojena s rozdílnými představami a zájmy jednotlivých politických skupin. I proto vyžaduje kombinaci odhodlání, sympatií a zejména informovanosti obyvatelstva a silné, odhodlané vlády, která by reformy a modernizaci dokázala uskutečnit a odkomunikovat její počáteční negativní projevy.
Shodou okolností na Slovensku k takové konstelaci nějakou zvláštní náhodou došlo a koncem 90. let se reformy začaly realizovat. Ty velké přišly ve dvou vlnách. V první vlně se uskutečnily základní reformy, které přinesly zodpovědnější makroekonomickou politiku. Omezily se výdaje rozpočtu, začalo se s privatizací a reformami. Ve druhé fázi nastoupily nástavbové reformy, které dolaďovaly a urychlovaly ty zrealizované.
Toto vše posunulo Slovensko na zcela jinou úroveň rozvoje a umožnilo, aby se zařadilo mezi „vyspělé“ státy – ekonomicky i politicky. Ze země, která kdysi pomoc přijímala od jiných, se zároveň stalo zemí, která nyní poskytuje rozvojovou pomoc jiným.
Zkušenosti na pomoc jiným
Slovensko se díky svým politickým a ekonomickým reformám zařadilo ke státům, ve kterých jsou politické a socio-ekonomické poměry relativně stabilní a demokratické. Je důležité všechny zkušenosti – pozitivně i negativně – posunout dále těm, kteří o ně mají zájem. Pokud takový zájem je (a ten je), je to podle mého názoru naše povinnost.
Už první analýza mapující potenciál Slovenska v poskytování rozvojové pomoci, kterou zpracovala MESA 10 v roce 2003, označila „přenos transformačních zkušeností“ za oblast číslo 1, kde by Slovensko mohlo pomoci nejvíce. Potřebu demokratizace a budování fungující ekonomiky v zemích, které pomoc přijímají, její autoři označili za jeden ze základních předpokladů pro poskytování účinnější pomoci iv jiných oblastech. Je to samozřejmě také jeden z předpokladů jejich dalšího růstu a rozšiřování seznamu nadějných budoucích donorů, kteří pomoc mohou posunout zase o kousek dál.
I proto se projekty budování demokratických institucí, občanské společnosti a tržního prostředí staly od začátku součástí tzv. . oficiální rozvojové pomoci (ODA), která je financována ze státního rozpočtu. Až dodnes tyto projekty tvoří přibližně čtvrtinu všech projektů rozvojové pomoci poskytované Slovenskem.
Projekty realizovaly vládní i nevládní organizace. Vysoká zapojenost nevládek do této formy pomoci je logická. V procesu naší demokratizace sehrávali velmi aktivní roli, dělali jakési advokáty změn a mnohdy se na změnách i významně podíleli vytvářením strategických materiálů a konceptů. Soustředili se zejména na vzdělávání, kvalifikované informování a přenos know-how, budování institucí, expertních kapacit a diskusních i publikačních platforem či mobilizaci. Za všechny lze zmínit ty nejvýraznější a nejaktivnější: SFPA, Pontis, CENAA, NISPACEE, AINOVA, EAC, SAC, IVO, CEP, Občanské oko.
Projekty teritoriálně velmi přirozeně pokrývaly naše nejbližší okolí – země, se kterými sdílíme podobné post-socialistické politické a ekonomické prostředí (i když samozřejmě různě zdeformované), podobný charakter nedemokracie či kulturní a jazykovou blízkost (i když trefnější by asi bylo pojmenování kulturní a jazykové porozumění). Jinými slovy, západní Balkán a země, které nyní zařazujeme do množiny zvané Východní partnerství.
Od roku 2011 je přenos transformačních zkušeností oficiálním prvkem ve slovenské ODA. Ministerstvo zahraničních věcí zavedlo na realizaci tohoto nástroje novou modalitu. Zůstávají klasické výzvy k podávání projektů, do kterých se mohou zapojit slovenské vládní, nevládní, samosprávné, akademické, či podnikatelské subjekty, které si myslí, že k tématu mají co říci. Novinkou je vytvoření Centra pro předávání zkušeností z integrace a reforem (CETIR), které bude fungovat v rámci Ministerstva zahraničních věcí. Jeho cílem je urychlit a zlepšit rozvoj zemí západního Balkánu a Východního partnerství prostřednictvím odborné výměny, informovanosti o EU a poradenstvím v rozhodovacích procesech zejména na mezivládní úrovni.
Než „zapomeneme“
Transformační pomoc je momentálně v Evropě „in“ a my bychom proto neměli zůstat „out“. Instituce EU považují transformační zkušenosti nových členských zemí a jejich zakomponování do systému rozvojové pomoci za důležitý prvek. Během českého předsednictví v EU Evropská komise iniciovala vytvoření tvz. Evropského transformačního kompendia. Je to jakoby seznam zkušeností těch transformovaných, se kterými se mohou podělit s těmi, kdo se chtějí transformovat. Je dobré, bude-li se naše transformační pomoc s tou evropskou koordinovat, vzájemně se doplňovat tak, abychom společnými silami dospěli is přijímajícími zeměmi ke společnému cíli.
Musíme si také uvědomit, že jakékoli rozvojové projekty mohou být úspěšné jen tehdy, je-li prostředí přijatelné. Bez šťastné kombinace vlády schopné změny uskutečnit a intelektuální a aktivistické „buňky“, která zmobilizuje k tlaku na změnu i obyvatelstvo, aby bylo ochotno přeskákat i bolestivé pasáže změn, to asi nepůjde.
Z vlastních zkušeností víme, že se budeme pohybovat v prostředí, ve kterém buď centrálně plánované hospodářství nebo deformovaný trh, spojený s nedemokratickým, či dokonce autokratickým vedením, posunuté smýšlení a jednání politických či jiných elit zanechaly u obyvatel hlubokou rýhu. Projevuje se to v jejich hodnotách, uvažování, etice.
Setkáme se s rozličným vnímáním nového „třídního“ rozdělení společnosti, ale is rozdílnou kvalitou veřejné diskuse, zda odborné informovanosti nebo kvalitou přijímání obsahu informací. A ty jsou vzhledem k potřebě politické, společenské, ekonomické, ale i „kulturní“ změny klíčové pro pochopení situace. Reformy vyžadují hlavně zájem a porozumění těm, jejichž životy ovlivní. Vyžadují jejich vlastnictví. Právě dotčení musí pochopit, že jejich samotná existence závisí jak na nich samých, tak na míře a správnosti jejich „veřejné“ služby.
Naším cílem je to, abychom svou zkušeností přispěli k tomu, aby všechny společensko-ekonomické a politické procesy v přijímajících zemích směřovaly ke stabilitě, demokracii, právnímu státu a ekonomické prosperitě většiny. Zkušenosti na to máme a praxe ukázala, že pokud to děláme, děláme to dobře, účelně a efektivně, přičemž všude zanecháváme pomyslnou slovenskou stopu.
Bohužel, docházejí nám ti, kteří by mohli prezentovat i svoji přímou zkušenost a naše zkušenost tak začíná ztrácet punc autentičnosti. Za krátký čas se může stát, že slovenské zkušenosti budeme zprostředkovávat zprostředkovaně. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že najít člověka/odborníka, který byl ať už při reformě našeho systému, nebo při jednáních o našem vstupu do EU a zároveň by byl ochoten se o svou zkušenost podělit je stále obtížnější. Institucionální paměť je slabá a lidí, kteří byli „při tom“ a jsou k dispozici, stále méně. Někteří jsou dnes politiky, jiní zastávají vyšší funkce v Bruselu v jiné agendě a jsou i tací, kteří svou profesi změnili úplně.
I proto je dobré, že se i na straně vládní instituce vytvářejí mechanismy, které punc originality slovenské zkušenosti ze změn zkusí oprášit. Možná zprostředkování této zkušenosti nemusíme ohraničovat na seznam zemí západního Balkánu a Východního partnerství, ale ať je sektorově rozpoznatelná. Stálo by za to dát jí jakýsi „trade mark“.
Slovenský modernizační proces se spojuje zejména s naší integrací do euroatlantických struktur. Takový byl jeho motiv, kampaň a díky integraci i výsledek. Slovensko chtělo být součástí skupiny úspěšných a dělalo vše pro to, aby toho dosáhlo. Mělo výhled, cíl a perspektivu. I proto je naše pomoc tak vřele přijímána na Balkáně. Všechny země, které se chtějí transformovat, by měly mít před sebou podobnou vidinu dobře spravované společnosti a lákavé budoucnosti a měly by vědět, která země/y by jim ji pomohla splnit. Česká transformační politika je politika podpory lidských práv a demokracie. Jaká by měla být naše?
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jaro 2011. Vydává jej Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je sdružením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských nevládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.