Slovensko se díky projektu COMIDE zapojuje mezi země EU, které chtějí propojit migrační politiku s rozvojovou pomocí. Cílem je zvýšit účinnost rozvojové pomoci a lépe využít potenciál, který migranti ze třetích zemí nabízejí.

Evropská unie vychází z předpokladu, že migranti znají poměry v zemi původu lépe než pracovníci z nevládních organizací, kteří do třetích zemí zavítají jen několik týdnů či měsíců před samotnou realizací projektu.

I Slovensko má takový potenciál, a proto by mělo využít zájem migrantů o dění v zemi původu i pro zlepšení účinnosti a efektivnosti rozvojové pomoci. Jedním z úspěšných příkladů, na kterých lze vidět, že to funguje, je Afghánec žijící na Slovensku, absolvent Katedry žurnalistiky FiF UK, Mohammad Azim Farhadi. Do Bratislavy přišel před více než patnácti lety jako politický uprchlík, dnes se snaží pomáhat lidem s podobnou zkušeností. Realizoval dva projekty rozvojové pomoci, dnes se věnuje pomoci a integraci cizinců na Slovensku. „Pokud Slováci cizince poznají, je to jejich nejlepší přítel,“ říká Azim

Když jste se rozhodli odejít z Afghánistánu, šlo to snadno? Neměli jste žádné problémy? Do poslední chvíle jsem nechtěl odejít. I když jsem byl ve válce, tak jsem myslel, že už bude brzy konec a všechno bude normální.

Pamatujete si, co bylo poslední kapkou, kdy jste si řekli „musím pryč“? Moji příbuzní šli na sever Afghánistánu, já jsem zůstal v Kábulu, řekl jsem, že hlídám byt a dům. Měsíc - dva jsme každý večer s kamarády spali vzhůru v bytě a přes den jsme šli dolů do sklepa, kde jsme hráli karty. To nám už šlo po určité době na nervy. Tehdy jsme si řekli, že si zahrajeme a zazpíváme, alespoň změníme každodenní rutinu. V té době Kábul obklíčil Taliban a probíhaly těžké boje, střílely lidi. Nevěděli jsme, že právě ten den obsadil Taliban město, byli od nás asi kilometr daleko. Zatímco jsme ve sklepě hráli, zpívali a tancovali, vtrhli do bytu bradatí Talibanci a ptali se, kdo to hrál. Nemohli jsme lhát.

Co se dělo potom? Řekli nám, že jsme děti komunistů, že myslíme jinak a že se náš život od dnes změní. Potom mi jeden voják chytil prst a zlomil ho. Chlapci, který hrál na harmonice, zlomili čtyři... Potrestali nás tak za to, že jsme hráli. Kvůli bojům jsme nemohli jít ani do nemocnice. Tehdy jsem se rozhodl, že odejdu a ještě ten večer jsem opustil Afghánistán.

Věděli jste, jaká byla u nás situace? Slovensko bylo tehdy relativně mladý stát. Ano, věděl jsem, kdo je prezident, kolik obyvatel má Slovensko, jaké náboženství vyznáváte. Měl jsem určitou představu. I můj bratr studoval během komunismu v České republice, tehdy v Československu. Dostal jsem spoustu pohlednic z Prahy, měl jsem fotku zpěvačky Bartošové. A líbil se mi i Karel Gott, ačkoli jsem nevěděl, o čem zpívá. (smích)

Když jste odešli z uprchlického tábora, museli jste se protloukat sám? Ano, to už bylo něco jiného. Mou známou jsem nechtěl pořád zatěžovat, vždy jsem si ji nechal jako poslední šanci, kdyby něco nevyšlo. Dnes už policisté i úřady vědí, co dělat, ale když jsem tehdy přišel do Trnavy na úřad práce, pro úřednice to byla všechno španělská vesnice. Nevěděli, co se mnou, nevěděl jsem česky, nestudoval jsem tady...

Češtinu jste se do té doby neučili? V táboře jsem se učil tak třicet minut denně, ale to byly jen dva měsíce. Míchal jsem do toho ruštinu a nějak jsem se už domluvil. Šlo spíše o to, že Slovensko byl nový stát, na některé věci nebyl zákon, nebo když i zákon měli, tak úřednice na to nedali pozor.

V Trnavě jste se poprvé zaměstnali? Ano, měl jsem byt v podnájmu a pracoval jsem v Šali v supermarketu. Tam jsem byl skoro dva roky. Potom jsem začal studovat vysokou školu.

Čím vás lákala právě žurnalistika? Ani nevím. Asi za to mohl můj kamarád. Psávali jsme ještě v Afghánistánu do regionálního týdeníku o místech kde je špína, fotili jsme je, vyvolávali fotky, které pak is článkem uveřejnili. Kamarád byl o rok starší než já, lépe psal, měl velmi dobrý styl. On mě k tomu dovedl.

Jak si vzpomínáte na studentské časy v Bratislavě? Bylo to moc hezké. Nejprve jsem chodil na jazykovou školu a poté nás přijali na katedru žurnalistiky. S češtinou jsem měl velký problém, paní doktorka Škvareninová mě dvakrát chtěla vyhodit ze zkoušky. (smích)

Byli jste tam jediný cizinec? Ne, bylo nás pět cizinců v ročníku. Někteří neudělali zkoušky, další po prvním měsíci už nepřišel do školy. Nakonec jsme zůstali tři.

Po ukončení studia jste se prý plánovali vrátit do Afghánistánu. Z Afghánistánu jsem chtěl odejít jen dočasně, říkal jsem si, že dokud se mi podaří dostudovat, tak válka skončí. Všichni známí, přátelé a rodiče mi však říkali, že tam nebude dobře. I sám jsem pak začal přemýšlet, že zůstanu tady, že to bude pro mě lepší. Říkal jsem si, že se mi možná podaří v rámci rozvojové pomoci a různých fondů dotáhnout nějaký projekt do Afghánistánu.

A podařilo se. Tady jsem se seznámil s různými lidmi a od té doby jsme dělali dva projekty v Afghánistánu. V podstatě jsme obnovili televizi v mém rodném městě. Školili jsme novináře jak na Slovensku, tak v Afghánistánu. Myslím, že tohle všechno bylo přínosnější, než kdybych se vrátil domů. Teď bych se už jen těžko dohodl s lidmi, s Afghánci.

V čem jsou Slováci jiní než Afghánci? Afghánci velmi kritizují sami sebe, na Slovácích se mi líbí, že berou mnoho věcí jinak. Znám kluky Afghánců, kteří jsou už dvacet, třicet let na Slovensku, ale svou mentalitu mají už v krvi. Oni se v některých věcech nezměnili. Řekl bych, že Evropané jsou trošku lepší než my.

Lepší v čem? V názorech na některé problematiky. Například Slováci svému dítěti nechají více možností, my je více brzdíme. Afghánci si zase více váží rodičů, rodiny, to je pro nás důležité. Určitě to existuje také na Slovensku, ale u nás je to ta nejdůležitější věc.

Jaké to bylo sžívat se se slovenskou kulturou? Na vaši kulturu jsem byl připraven, neboť jsem jako puberťák žil v oblasti, kde jsem měl podobný život. Chodívali jsme na diskotéky, lidé se hezky oblékali, bylo tam mnoho Evropanů. Kromě islámu jsem znal i jiná náboženství. Přibližně jsem tedy věděl, co mě čeká. Ale pak tady byly věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Například když jsem byl v kostele, lidé se modlili a podali mi ruku.

Do kostela jste šli ze zvědavosti? I ze zvědavosti, ale už jen když třeba někdo zemřel a byl pohřeb, tak ten byl v kostele.

Jaká je afghánská komunita na Slovensku? Je nás kolem 230-240. Myslím, že afghánská komunita je nejaktivnější. Pokud děláme akce, ať už během svátků, nebo nějaké kulturní, tak přijde sto Afghánců, dvě stě Slováků a různí jiní lidé. Zveme i představitele ambasád a podobně. Myslím, že jsme nejintegrovanější komunitou, pokud tedy neberu v úvahu státy sousedící se Slovenskem, nebo státy jemu blízké nábožensky.

Co máte na Slovensku rád? Mám velmi rád Vánoce. Stromeček se snažím mít ještě dříve, než jej postaví ostatní. Mám rád Štědrý večer, večeři, rybu, salát. Zelí musí být samozřejmě bez klobásky. Jednoduše zbožňuji vánoční atmosféru, zvláště když tehdy i sněží.

Brynzové noky vám chutnají? To ano, ale bez slaniny. (smích)

Pochodili jste Slovensko? Je místo, které se vám líbí? Slovensko je jako země celkově velmi pěkné. Více než města se mi však líbí příroda, ta mě nejvíc fascinuje. Od Karpat, přes Tatry, až po východní Slovensko. Každý rok chodíme parta na chatu nebo někde do přírody. To mám velmi rád.

Jste tady už dlouhá léta. Prožívali jste se Slováky věci jako vstup do Evropské unie, nebo když jsme byli mistry světa v hokeji? Samozřejmě. Jsem velký fanoušek hokeje, i když zrovna nevyhrávají. Fandím i fotbalu, ten jsem hrál aktivně. Všechno to prožívám, fandím a vždy křičím Slovensko.

Pamatujete si, kdy jste poprvé pocítil, že jste již úplně členem společnosti? Jednou za mnou přišel jeden známý, cizinec, který bydlí v menším městě a byl rozzlobený na lidi. Trpěl tím, že si ho neváží. Tehdy jsem mu řekl, že je řada na něm, aby ukázal, že není špatný. Sám musí docílit, aby ho lidé akceptovali. Já žiji v Bratislavě, ve velkém městě, nemohu všem dokazovat, jestli jsem dobrý, nebo špatný. Cizinci je zde mnoho, Bratislavčané to vnímají jinak.

Setkali jste se s rasismem, xenofobií? Neřekl bych. Jednou když mě na fotbale faulovali, mi jeden chlapík říkal, že je to proto, že jsem tmavý. Ale tomu nevěřím. Je to jen emoce vítězství, i kdyby hrál bratr proti bratrovi, tak se faulují.

Pracujete v občanském sdružení, které pomocí televizního vysílání integruje migranty do společnosti. Jaké máte ohlasy? Většinou reagují mladí lidé, kteří napíší mail. Je to více pozitivní než negativní. Samozřejmě dostáváme i negativní ohlasy, ale to je všude. Jednou nám například volal jeden pán, Rom z východního Slovenska, ptal se na cizince z Pákistánu, o kterém jsme vysílali a který zde měl mnoho problémů. A řekl mi: My Slováci jsme takoví, že nevíme komu pomoci a komu ne. Ten pán z Pákistánu, nicméně pomoc potřebuje. A nabídl se, že mu pomůže s pracemi kolem domu.

Když porovnáte Slovensko po těch letech, vidíte změnu v postoji Slováků k cizincům? Myslím, že je obtížné, když Slováci, zejména starší lidé, cizince neznají. Některé muslimy berou jako teroristy, Rusy zase berou jako mafiány a podobně. Jsou pod tlakem médií. Ale když cizince poznají, je to jejich nejlepší přítel. Ale pak zase řeknou, že náš soused cizinec je dobrý, ale ostatní cizinci jsou takoví a takoví.

Měli jste takovou zkušenost? Ne, jen to tak vnímám, že to takhle na Slovensku je. Ale díky bohu je to myslím léty lepší a lepší. Co se týče postoje k cizincům, jde to dobrým směrem. Mezinárodní organizace mají semináře, kongresy, zvou policisty, lidi z úřadů práce, zdravotní a sociální pojišťovny. Školí je co se týče cizinců.

Je to tedy posun k lepšímu? Je to určitě lepší než pět, šest let dozadu. Díky ministerstvu vnitra a organizacím, které na Slovensku v rámci integrace cizinců pracují, už jsou policisté více informováni. I my se snažíme kromě cizinců do vysílání zapojovat i majoritu, Slováky, cizineckou policii, či úřady práce. Snažíme se dostat do naší relace jejich vyjádření. A například i na základě našich příspěvků a otázek, zjišťují nové věci, které do té doby nevěděly.

Umíte si představit, že byste se někdy do Afghánistánu vrátili natrvalo? Pokud bych dokázal udělat něco dobrého pro lidi, tak ano, byl bych ochoten. V zemi je opravdu velká chudoba. Právě loni byla strašná zima, lidé žili ve stanech, děti neměly boty. I teď mám jako modelka sbalený jeden kufr plný bot, který jim tam beru. Dívce, která jde se mnou, jsem volal, jestli má spoustu věcí, že bych jí také přibalil nějaké dětské boty.

Olitovali jste někdy, že jste přijeli na Slovensko? Nikdy jsem nelitoval, jsem tady šťastný. Vždy jsem mluvil díky Slovensku a Slovákům, že jsem sem přišel. Chápu, že kdybych zůstal v Afghánistánu, tak už mám kolem sebe manželku, deset dětí a žádnou školu. Na Slovensku jsem mohl studovat, mám práci. Jsem rád, že jsem tady.

Více: www.comide.eu