Úvod

Etika (éthos) se ve starém Řecku původně vztahovala na zvyky, obyčeje lidí, či ještě i na povahu lidské bytosti. V průběhu dějin se systemizovala o zdůvodněná pravidla utváření společenských vztahů, které determinují chování lidí principy povinnosti a odpovědnosti za sebe a jiných určitými morálními pravidly nesoucí znaky spravedlnosti. A. Mátel s kolektivem (2010) v této souvislosti uvádí, že „ačkoli bývají etika a morálka v běžné řeči zaměňovány a používány jako synonyma, je třeba je rozlišovat.“ Morálka představuje pravidla lidského chování, zatímco etika jako filosofická disciplína zkoumá podstatu a původ těchto pravidel a hledá zdůvodnění, proč. přirovnávána k životní praxi, etika je pak reflexí této praxe.“

Praxe sociální práce nevyhnutelně vychází z etických principů, je etikou determinována jako psychoterapie, či jiné medicínské disciplíny nebo pedagogika. J. Payne (1997, s. 144) tvrdí, že "etika je pro psychoterapii prospěšná, protože ukazuje směr jejího působení." Obdobně se to týká i činnosti sociální práce, kde bytostná část člověka je v přímých sociálních interakcích, přičemž individualita jedince je tak jedinečná, že sociální přístupy sociální práce vyžadují sociální přístupy sociální práce. Mají anticipační charakter.

Sociální práce pro zviditelnění pravidel průběhu vzájemných vztahů, nejen uvnitř procesů činnosti účastníků sociální práce, si ozřejmuje své postavení vůči dalším společenským oblastem. Její autonomnost má jemnější hranice než psychoterapie. Aby se mohly vnitřní procesy během činnosti sociální práce svobodně rozvíjet, potřebuje mít vyjasněné vztahy vůči vnějším vlivům, protože sama o sobě je součástí širšího společenského dění sociální politiky na různých úrovních (rodina, obec, stát).

Přirozenost člověka v sociální práci

V minulosti, ještě v začátcích 19. století, si lidé v situaci sociální a ekonomické nouzi neuměli mnohokrát pomoci, protože zákonitosti fungování sociálně-ekonomického systému podle M. Novaka (1966) byly lidstvu ozřejmé až prostřednictví odpovědi na otázku o příčině bohatství národů. Původ bohatství není materiální, spočívá v myšlení lidí, v jejich kultuře a zvycích. Tou příčinou je intelekt, jeho součásti:

  1. vynalézavost,
  2. rozvíjení a
  3. tvořivost lidské mysli.

Tyto tvoří jako tři nosné pilíře základní architekturu sociálních systémů. Osvobozují mezilidské vztahy mezi všemi lidskými bytostmi (a) od tyranie konkrétními politickými institucemi, (b) osvobozují od chudoby prostřednictvím specifických ekonomických pravidel a (c) osvobozují myšlení, představivost a svobodu projevu zavedením pluralismu.

Naši pozornost upoutal především třetí pilíř - tvořivost lidské mysli, kde velké zastoupení má i sociální práce. Svou činností se dotýká bezprostřednosti člověka. "Zdroje tvořivosti spočívají v tvořivém duchu invence, disciplíně a pořádku. Primát ducha platí iv ekonomice" (M. Novak, 1966, s. 65). Pokud budeme pokračovat v uvažování nad dalšími slovy M. Novaka, tak při skutečném osvobození lidí ze sociálně-ekonomické nouze nelze vnímat jen některou část trojité stránky přirozenosti člověka v politické, ekonomické a morálně-kulturní. Tyto trojitosti stránky se promítají různorodě i do zaměření sociální práce.

Podíváme-li se na podstatu zaměření sociální práce, ta nemůže zůstat v zajetí sociální politiky v roli „samaritána“ pouze na sociální zvládnutí ekonomicky ohrožené populace v důsledku nevhodného hospodaření se zdroji daného politického systému. A. Mátel s kolektivem (2010, s. 61) ve své publikaci píše, že „sociální práce jako aplikovaná věda je zaměřena na uskutečňování společenských změn vedoucích ke zlepšení prosperity lidí.“ Při zamyšlení nad citovanými slovy nám vyplývá, že sociální práce není služkou sociální ekonomiky, ale morálky. Stačí se podívat na osnovu vysokoškolské přípravy sociálních pracovníků a může to v nás vyvolat myšlenky o potřebě jejího širšího zaměření. Evokuje to i otázku, zda se studijní obor sociální práce nedostává příliš do područí potřeb sociální politiky státu. Ve společenské praxi jsme často svědky, že představitelé politické moci jsou při praktikování dávných ctností, jako jsou čest, spravedlnost, odvaha, sebekontrola příliš vzdáleni od vytváření atmosféry svobodného ducha sociální politiky, kde by se člověk mohl stát svobodný, osvobodil se svou tvořivostí z pozice pasivního těchto „darů“.

Zaměření sociální práce

Sociální práce vedle fokusování sociálního problému vnímá i jeho pozadí, protože řešení, zda ústřední příčina problému, problémů může být právě schována za objektem zaměření sociální práce. Tuto předdispozici si sociální práce nese od prvopočátku svého vzniku péče o jedince v sociální a ekonomické nouzi (chudé, nemocné, válečné invalidy, vdovy, sirotky, bezdomovce, bezprizorní), kde zaměřením nebyla jen ochrana života a zdraví, ale i sociální povzbuzení, umožnění. Předmětem sociální práce je nejen jedinec (jedinci, skupiny) a jeho bio-psy-sociální a duchovní potřeby ve vztahu k sobě a k jiným jedincům, ale také prostředí společenství jeho bytí v sociálně-politickém kontextu regionu, státu a globalizačních vlivů.

Sociální práce v pravém smyslu nepomáhá, nevychovává, neléčí, neboť to je v kompetencích jiných disciplín, nýbrž se zabývá socializaci na těch místech as těmi jedinci a skupinami, kteří to potřebují, aby nebyli vyčleněni ze společenského života. Že přitom pomáhá, vychovává a léčí, je spíše důsledek nabytého sociálního zdraví nastolením přirozených ozdravných mechanismů seberozvoje a sebeuplatnění v procesu socializace. Š. Stříženec (2003, s. 52) tvrdí, že „sociální práce se mění od počátečního solidárního přístupu k zásluhovosti“, což doplňuje slovy „aktivního formování osobnosti“.

Význam morálky

Objektem sociální práce se stávají především psychosociální a zdravotně postižení jedinci, kde do popředí vystupuje význam morálky tím, že (A. Kozoň, 2010):

  • Internalizovaný hodnotový systém pomáhá udržet identitu osobnosti, a tím se poskytuje stabilní rovnováha v proporcích libidózní, agresivní a neutralizované energie obecné hladiny vzrušivosti osobnosti.
  • Dává subjektivnímu světu vnější stabilitu, pocitům prožívání věrohodnosti vlastní identity, čímž se reguluje sebehodnocení a udržuje harmonii mezi morálními kódy a sebeprosazováním v uspořádaném sociálním prostředí ve smyslu skutečné svobody postiženého jedince.
  • Přestože morálku lze pěstovat různými typy výchovy, je nepředstavitelná bez vrozené schopnosti cítit se provinile. Jedná se o funkční jednotku biologických faktorů s poruchami chování, kde tento pocit viny je zdeformován či u delikventního chování často nepřítomen.
  • Pocity viny nejsou vytvářeny v dětství jen inkorporací zákazů autorit, ale i identifikací. Nejprve s matkou (atribut Lásky), později s mužskou autoritou otce (atribut Světla) a jsou základy, které regulují chování podle internalizovaných etických principů.
  • U somaticky postižených jedinců jako kdyby bylo zvýrazněno prožívání pocitů viny za to, že je postižením narušena jejich somato-psychická integrita, než je tomu u ostatních postižených jedinců.
  • Protože tyto vzory autorit byly z hlediska formování identity somato-psychického postižení dítěte ovlivněny vědomou a nevědomou odpovědností rodičů za postižení svého dítěte, čímž se postižené dítě ztotožnilo a převzalo pocity viny svého postižení na místo rodičů na sebe mechanismem převrácené projektivní identifikace, aby se tak učinilo. na sociálním prostředí.
  • Mnohokrát pocity viny znejištění rodiče a jejich postižené dítě, se obtížněji orientují v možnostech pro úspěšnou socializaci kompenzací postižení dalšími osobnostními dispozicemi postiženého dítěte.
  • Praktická stránka činnosti sociální práce umožňuje objektivně zhodnotit možnosti utváření identity postiženého jedince, aby se celková úzkostná emocionální atmosféra v rodině s permanentními provinilými pocity nejistoty změnila, dala náhled rodičům na své možnosti a na reálné dispozice (i latentní) postiženého dítěte, aby jeho osobnostní identita byla pro postižená. osobami.

Etika a morálka sociální práce

Sociální práce neprotiřečí sociální politice, protože sociální práce nevychází ze sociální politiky, ale pohybuje se v jejím prostoru, kde ohraničení jsou obecně určována morální stránkou. Sociální práce se přidržuje principy Caritas (tj. lásky boží, kterou lidé sdílejí). Tak, jak jsme na jiném místě uvedli (Kozoň 2009, s. 11-12), sociální práce je v základu činnost s lidskými atributy sounáležitosti, přičemž nemá přesně vymezená teoretická ohraničení, což můžeme považovat za určitou výhodu, protože umožňuje tvůrčí uchopení řešení konkrétního problému, nějakou teorií, kde jiné disciplíny vyčerpaly z hlediska svého poznání možnosti řešení daného problému člověka. Vstupními kritérii pro sociální práci jsou etické principy, právní normy a logika zákonitostí sociálně-psychologických postupů v citlivě vzájemně chápající komunikaci. Mnohé věci se dají ve vysokoškolské přípravě sociálních pracovníků naučit, ale talent – ​​empatii sociální práce musí mít člověk sám v sobě, aby se tréninkem mohl stát virtuózem socializace.

V našem uvažování o etice a morálce v sociální práci vycházíme z myšlenkových asociací teze sv. Tomáše Akvinského „Skutečná svoboda je uspořádána svoboda“ . Její uspořádanost je dána zásadami morálky, kde osobní svoboda člověka jako individua při různých rozhodováních je (a má být) procesem myšlení, jehož směřování se má vést k zachování smyslu pro zodpovědnost i ve víru událostí ve smyslu mravních principů Caritas a rozvíjet je jako schopnost.

Etika - směřování vztahu sociální práce k člověku

Vztah sociální práce k člověku jako jedinci společnosti není jen (av mnoha případech nemůže být) klientský, protože jedinec se může nacházet ve stavu osobní nesvobody (dokonce tato osobní svoboda mu může být mocí státu odňata uvězněním, pozn.). Jedna z forem sociální práce – sociální pomoc bez racionálního zastoupení reciprocity (vděčnosti) vytváří nemožnost zodpovědného jednání jedince a tento může zůstat v zajetí ještě větší osobní nesvobody, bez možnosti projevení lidské přirozené potřeby milovat a být milován. Vycházíme z toho, že Láska potřebuje směřování a z tohoto hlediska sociální práce nemá k jedinci jen klientský vztah, ale i obsah tutorské formy.(1) Láska je ve své podstatě Teplo vztahu, energetický potenciál motivace, která pro pravé naplnění potřebuje, aby se jedinec mohl na každém úseku své cestě životem ve Světle vidění různých úskalí života s odpovědností.

Sociální práci nepostačuje atribut Lásky, ale její nezbytnou součástí je i atribut Světla, který zviditelňuje k ozřejmení činnost sociální pomoci, poradenství, péče, péče, intervence, zacházení, podpory, animace, managementu apod., tím dává citlivě a nekompromisně na vědomí, že na cestě životem není a není na cestě životem.

Pravá láska je nezištná a v tom je její zhoubnost, neboť bez Světla vede k sebelásce či na druhé krajnosti sebeobětujícímu sebezničení. Těmto krajnostem se lze vyhnout racionálním uplatňováním etických principů, které poskytují možnost utvářet přirozenost člověka: uvažovat a vybírat na základě vnitřního hlasu svědomí. Sociální práce má být svou činností tvůrkyní socializace jejích jedinců jako svébytných bytostí, kde jedinečnost poskytuje možnost uplatnění individualizovaných přístupů vzhledem k sociálním možnostem. ;Sociální práce je i hledání nejvhodnější cesty k naplnění jedince, jedinců v oblasti přirozenosti lidských potřeb k odpovědnosti za sebe a jiných v souladu s reálnými možnostmi trojí stránky přirozenosti člověka: politiky, ekonomiky a morálky.

Závěr

Zdůrazňování atributu Lásky v sociální práci, zejména tam, kde sociální politika je na okraji systému společnosti vládnoucí moci, úzké špičky s reprezentativním politicko-ekonomickým vlivem sledují své zájmy, ne společenské blaho všech, má své opodstatněné místo, ale setrvávání na této pozici je neprozíravé, neboť Dobro zůstává. Pokud jsme mluvili o sociální práci i jako o tutorské formě, tak tato forma je vedena pochodní (Světlo a Teplo), zviditelňuje svým světlem poznání a teplem iniciuje motivaci a je hlasem Rozumu směřující k povinnosti a odpovědnosti a ne až po probuzení v situaci krajní nouze. Dobro jako Caritas potřebuje prostor bez temnoty, aby se mohlo projevit v Lásce – teplých mezilidských vztazích. „Přáním židů i křesťanů, stvořených k obrazu svého Stvořitele, je jít za světlem (poznávat), budovat společenství (milovat) a využívat představivost měnícím se světě (tvořit) – v bolesti úsudku“ (M. Novak, 1966, s. 81).

Sociální práce, jako hlas rozumu, je svědomím, které dává zpětnou vazbu zodpovědným společenským činitelům na tvorbu společenských hodnot sledující společenské blaho bez rozdílu pro všechny s úctou k životu v důstojném vztahu se světem.

Autor: doc. PhDr. Antonín Kozoň, CSc.VŠZaSP sv. Alžběty _______(1) Mělo by se citlivě přehodnotit pojmenování objektu sociální práce pojmem „klient“, který byl převzat z právnické a psychoterapeutické praxe (Rogers) k vyjádření partnerského vztahu. Jedná se o protiváhu pojmu pacient, který je ve vztahu k lékaři ve stavu odkázanosti. V obou pojmech klient a pacient jako vztahu subjektu k objektu je v zásadě obsažena etika lidskosti, upřímnosti a úcty k životu. Determinace objektu sociální práce formálním pojmenováním „klient“ může v mnoha případech subjektu sociální práce jeho činnost stěžovat v různých společenských oblastech.

Seznam bibliografických odkazů

[1] AKVINSKÝ, Tomáš. 2008. O stvoření. Praha : Krystal OP s.r.o., 2008. 80s. ISBN 978-80-87183-03-8. [2] KOZOŇ, Antonín. 2009. Sociální práce s rizikovým klientem. Trenčín : SpoSoIntE, 2009. 68s. ISBN 978-80-970121-6-8. [3] KOZOŇ, Antonín. 2010. Úskalí v socializaci psychosociální a zdravotně postižené. In: Nečas, Stanislav a kol. (ed.): Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti. Praha : SVŠES, 2010. 600 s. ISBN 978-80-867744-84-1, str. 233-239. [4] MÁTEL, Andrej a kol. 2010. Etika sociální práce. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty, 2010. 183 v. ISBN 978-80-89271-85-6. [5] NOVAK, Michal. 1996. Filozofie svobody. Program pro lid na cestě ke svobodě. Bratislava : Charis, 1996. 172 v. ISBN 80-88743-16-8. [6] PAYNE, Jan. 1996. Etika a psychoterapie. In: Vymětal, Jan a kol. Obecná psychoterapie. Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 1996. 296 s. ISBN 80-86123-02-2 141-151. [7] STŘÍŽENEC, Štěpán. 2003. Poznámky k teorii a metodologii sociální práce. In: Sociální práce/Sociální práce, 2003, s. 18 52.

______Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. - SCHAVEL, M. - MÜHLPACHR, P. - ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty. 413s. ISBN 978-80-89271-89-4.