Cílem publikace je pozvednout kvalitu sociální práce s oběťmi a pachateli sexuálního zneužívání dětí (CSA) v podmínkách Slovenska. Autorka nabízí nejprve stručný úvod do forenzní sociální práce a následně přechází k analýze systému, do kterého je forenzní sociální práce „votkaná“ v podmínkách Slovenska. Analýza zároveň upozorňuje na nedostatky týkající se forenzní sociální práce s pachateli a oběťmi CSA na Slovensku. Dále se zaměřuje na pachatele CSA, přičemž uvádí klíčové poznatky, kterými by měli disponovat (nejen) sociální pracovníci, přicházející do kontaktu s touto klientelou. Zároveň navrhuje model multidisciplinárního přístupu k těmto jedincům a podrobněji popisuje intervence, kterých se mohou zhostit specializovaní sociální pracovníci. Pozornost věnuje i obětem CSA, přičemž shromažďuje klíčové poznatky nezbytné pro porozumění této obzvláště zranitelné klientele. Nabízí také model komplexní péče o oběti, s důrazem na roli specializovaných sociálních pracovníků. Nakonec navrhuje soubor opatření pro zkvalitnění forenzní sociální práce obecně i specificky ve vztahu k problematice CSA. Zvláště je třeba ocenit autorčinu snahu koncipovat intervence vůči pachatelům těchto ohavných zločinů tak, aby byly efektivní a zároveň vysoce humánní. Autorčin model multidisciplinárního přístupu k těmto jedincům (vyvažující prvky kontroly i podpory), je návodem na to, jak by mělo řešení předmětné problematiky v civilizovaném světě vypadat. (...) V autorčině přístupu se výjimečně propojuje zájem a péče o obě zúčastněné strany: autorka poukazuje na to, že nestačí pomáhat obětem, ale že je třeba efektivními metodami pomáhat i pachatelům k tomu, aby nerecidivovali, ba co víc - aby zaujaly postoje, které budou odrážet akceptaci odpovědnosti za způsoby škod. Tímto autorka potvrzuje svůj příklon k filozofii restorativní spravedlnosti, která je v současnosti aktuálním trendem v přístupu k řešení problémů navozených zločinem. (...)
Předkládaná monografie prezentuje nejen teoretickou analýzu problematiky, ale především prezentuje vědecké a praktické impulsy pro rozvoj sociální práce s pachateli a oběťmi sexuálního zneužívání. Práce má svůj jednoznačný přínos nejen pro odbornou, ale i pro širší veřejnost, neboť dosud nebyla na Slovensku (ba ani v Čechách) publikována práce takového charakteru. / doc. Kamil Kardis, PhD.
ÚVOD
Zlo potřebuje ke svému vítězství jedinou věc: aby dobří lidé nedělali nic. Citát připisovaný britskému politikovi, řečníkovi, politickému teoretikovi a filozofovi irského původu jménem Edmund Burke (* 1729 – † 1797)
Jedno z pěti dětí (tedy 20% dětí) v Evropě je obětí nějaké formy sexuálního násilí. Z toho je podle odhadů 70 až 85% případů takových, kde pachatelem je někdo, koho dítě zná a komu důvěřuje (Council of Europe, 2012).
Rovněž se odhaduje, že až 90 % všech případů sexuálního zneužívání dětí (CSA) zůstává utajeno (Cheit a Freyd, 2005), tedy neohlásí se orgánům činným v trestním řízení. A ještě iz těch málo případů, které jsou ohlášeny, zůstanou mnohé neobjasněné. Přitom experti na problematiku CSA upozorňují, že celá řada souvislostí, které podporují mlčení obětí (včetně pocitů studu, strachu či loajality oběti vůči pachateli) nejenže činí falešná udání nepravděpodobnými, ale naopak zvyšují pravděpodobnost popírání i těch zločinů CSA, které se reálně staly (Hoyano 2). V reakcích okolí na případy CSA převažuje tendence přiklánět se k principu presumpce neviny ve vztahu k podezřelému, zatímco povinnost chránit pravděpodobnou oběť se hrubě zanedbává. To mnohdy vede k chronifikaci traumatu a k rozvoji dlouhodobých negativních následků, které se mohou projevovat v různých sférách života oběti. Neodhalení a neléčení pachatelé jsou zase nositeli rizika, že v ubližování budou pokračovat.
Setkala jsem se s množstvím smutných příběhů dospělých, kteří si břemeno traumatu ze sexuálního zneužívání v dětství nesli po celá léta sama, buď proto, že se nikdy nikomu nezdůvěřili, nebo při svých pokusech o hledání pomoci narazili na nepochopení, tabuizaci, tendenci případ ututlat. Žádná opatření na jejich ochranu a rehabilitaci přijata nebyla.
U jiných druhů traumat, například u živelných pohrom, je typické, že je doprovází silná vlna solidarity. Při traumatech způsobených trestnými činy, obzvláště při CSA, však solidarita téměř vždy chybí. Proč? Inu především proto, že lidé mají naivní představy o pachatelích a nedokážou připustit, že by takový skutek mohla spáchat osoba, kterou možná dlouhá léta znají, jako dobrou, důvěryhodnou, spolehlivou. Pokud nedokážou identifikovat pachatele jako pachatele, pak nevidí ani v oběti někoho, komu náleží pomoc a ochrana.
Selhání laiků se snad dá ospravedlnit nedostatečným veřejným povědomím o problematice, nechápáním souvislostí a možných důsledků, nedostatečnou etickou reflexí a více psychologickými fenomény. (1) Ale jak se vypořádat s tím, selhávají-li jedinci, kteří by měli být v pozici profesionálů? Kdo bude zkoumat a odčiňovat pochybení kolizních opatrovníků, policejních vyšetřovatelů, soudních znalců a dalších klíčových složek systému, který má chránit práva a nejlepší zájmy zraněných a zranitelných dětí?
Právě v době, kdy jsem začala připravovat tuto knihu do tisku, jsem byla důkladně obeznámena s případem, který mnou hluboce otřásl. Ještě stále nedořešený případ je ukázkou celé řady profesionálních selhání. Od podání trestního oznámení do výslechu nezletilého dítěte uplynuly tři měsíce! Výslech dítěte probíhal za přítomnosti hlavní podezřelé osoby. Přestože při výslechu byla přítomna i dětská psycholožka a kolizní opatrovník, přítomní odborníci jaksi svorně opomenuli, že výslech dítěte v přítomnosti (i když jen údajného) pachatele je nanejvýš nevhodné. Manipulace obětí ze strany pachatelů CSA může být totiž natolik sofistikovaná, že samotná přítomnost pachatele při výslechu může zcela pozměňovat obsah výpovědi nezletilé oběti. Nemluvě o tom, že („díky“ zvláštnímu rozhodnutí odvolacího soudu, který zrušil tzv. předběžné opatření) dítě žilo opět více než měsíc v domácnosti právě s tím rodičem, na kterého bylo podáno trestní oznámení, a mohlo být již beztoho manipulováno. Samozřejmě, dítě při výslechu neuvedlo nic, co by mohlo poškodit toho rodiče, na kterém je aktuálně existenčně závislé. To, co mohlo sloužit jako nejrelevantnější důkaz, bylo nevhodným postupem zcela zmařeno. Byla to nepozornost? Nekompetence? Snad úmysl?
Důkazní hodnota dalšího úkonu, kterým bylo soudnoznalecké posouzení nezletilého dítěte, je také sporná. Psycholožka totiž přijala roli soudní znalkyně, přestože se znala s několika pokrevními příbuznými hlavní podezřelé osoby a dokonce i osobně s hlavní podezřelou osobou. Navíc před soudnoznaleckým úkonem s ní komunikovala a byla obeznámena jen s její verzí příběhu. Mohla být za takových okolností objektivní, nestranná či nezaujatá? Lidsky i profesionálně pochybuji. Majíce na zřeteli množství informací souvisejících s případem, jsem při důkladné analýze textu soudnoznaleckého posudku narazila na několik znaků zjevné předpojatosti znalkyně. Nemluvě o mých pochybnostech o dostatečné úrovni jejích znalostí, týkajících se problematiky CSA. Každopádně, i na základě vyjádření v soudně znaleckém posudku, bylo trestní stíhání zastaveno.
Rodič, který trestní oznámení podal, nemá oprávnění si stěžovat kompetentním institucím, protože paradoxně – i když jde o osud jeho dítěte – není účastníkem řízení. Dítě zastupuje kolizní opatrovník, a ten si dosud žádné pochybení v procesu řešení případu zřejmě nevšiml (nebo snad nechtěl všimnout?). Čí nejlepší zájem sledoval a sleduje kolizní opatrovník ve svých pracovních postupech?
Kolizní opatrovník má chránit zájmy nezletilého dítěte a má jedinečnou možnost a kompetenci provést šetření v terénu, setkat se s oběma rodiči, posoudit, co je v nejlepším zájmu dítěte a předestřít svá zjištění a doporučení soudu. Je zarážející, že odvolací soud, který zrušil tzv. kasační opravný prostředek. předběžné opatření, rozhodl bez vyjádření kolizního opatrovníka. Zatímco Okresní soud vyhodnotil situaci jako potenciálně ohrožující a vydáním předběžného opatření chtěl chránit práva oběti, odvolací soud toto předběžné opatření zrušil, přičemž se dokonce snažil ospravedlnit jednání podezřelého rodiče. Při analýze odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vzniká podezření, že soud přikládal neúměrně větší váhu těm argumentům, které předestřel rodič podezřelý ze zneužívání vlastního dítěte, než argumentem, které předkládal rodič usilující se chránit vlastní dítě. Obava z možného falešného obvinění ze sexuálního zneužívání, převážila obavu z možného ohrožení dítěte. Inu a dítě žije v domácnosti rodiče, který možná (v negativním smyslu) nezvratně poznamenal jeho vývin. Zatímco druhý rodič, který nabral odvahu podat trestní oznámení na blízkou osobu pro důvodné podezření ze sexuálního zneužívání vlastního dítěte, čelí nefunkčnímu systému. Danému rodiči přitom nikdo a nic nevymaže z paměti to, co od vlastního dítěte v jeho spontánní výpovědi opakovaně slyšel a co dokonce na vlastní oči i později viděl. Denně ho doprovází obava, jaký dopad bude mít všechno, co se odehrálo a odehrává na vývoj jeho dítěte.
Tento příběh ještě nemá jasný konec. Ale dosavadní postupy kompetentních orgánů a institucí mě hluboce znepokojují. Čí dítě bude další obětí nekompetence (ne-li až korupce) v řadách těch, kteří by měli postupovat profesionálně a eticky? Změní se něco snad až tehdy, pokud se podezření ze sexuálního zneužívání bude týkat jejich dětí či vnoučat?
Neumím se smířit ani s nekompetencí, ani s lidskou pasivitou, která je jakoby až součástí naší národní povahy. Nemyslím si, že mnohočetné podoby selhání systému (který by měl v první řadě chránit děti před porušováním jejich práv) jsou odrazem vědomého úmyslu škodit. Ale i lidská nečinnost nebo nedůslednost v situacích, kdy je třeba se postavit zlu, může mít fatální následky.
Vždy když znějí tóny České hymny, přemýšlím nad tou její částí, která nás tak vystihuje: "to Slovensko naše posud tvrdě spalo. Ale blesky hromu vzbuzují ho k tomu, aby se probralo." Myslím, že důvodem k tomu, abychom se probudili, je každý smutný příběh, který se dostane na světlo světa.
Během podzimu 2010 byl medializován případ vězněného sexuálního delikventa, který během vycházky recidivoval. Kauza poukázala na selhání kompetentních orgánů a naznačila nedostatky v systému intervencí vůči této skupině delikventů (včetně absence tak důležité instituce, jako je detenční ústav). V září 2012 média prostřednictvím tvz. kauzy Lucka (předškolačky, kterou k smrti utýral jejím otčím, zatímco úředníkům ani pediatrovi nechyběla tři roky), upozornili na problémy v systému sociálně-právní ochrany dětí. Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny tehdy pověřilo Výbor pro děti a mládež k vypracování Národní strategie pro ochranu dětí před násilím. Koncem října 2013 byl návrh této strategie zveřejněn spolu s výsledky národního průzkumu prevalence různých forem násilí na dětech.
Text návrhu zmíněné Národní strategie jen potvrdil to, co mnozí dávno tušili: máme sice solidní legislativní úpravu ochrany dětí a instituce pověřené výkonem ochrany práv dětí – problémem je však samotný praktický výkon. V praxi mnohdy dochází k institucionálnímu a systémovému porušování práv dítěte na ochranu před násilím, nevhodným prováděním zákonů a jiných předpisů, resp. jejich neprováděním, čímž se dítěti způsobuje další násilí a újma. Kromě nedostatku erudovaných odborníků je naším problémem i nekomplexnost a nesystematičnost prevence a intervence, nedostatečné zabezpečení materiálních, technických a lidských zdrojů a kapacit. Největší nedostatky jsou zejména ve společných postupech odpovědných subjektů. Není tedy překvapivé, že jedním z pěti strategických cílů Národní strategie pro ochranu dětí před násilím (2013) je „Předcházení institucionálnímu a systémovému porušování práv dítěte“.
Dávno předtím, než byl text návrhu Národní strategie pro ochranu dětí před násilím zveřejněn, jsem pociťovala potřebu podělit se s vědomostmi, které jsem nabyla během dvanácti let intenzivního studia, výzkumu a praxe. Původní verze této publikace byla dokončena ještě v srpnu 2012. O několik měsíců později, v květnu 2013 byla úspěšně obhájena jako habilitační práce pod názvem Forenzní sociální práce ve vztahu k problematice sexuálního zneužívání dětí. V průběhu září a října 2013 jsem původní text doplnila o nové poznatky, které jsem z hlediska jejich významu vyhodnotila jako nezbytnou součást základního balíčku informací pro ty, kterým je tato publikace určena.
S pojmem forenzní sociální práce se na Slovensku setkáváme ojediněle (viz např. Lulei, 2011), avšak to, co v sobě tento pojem zahrnuje se částečně realizuje iu nás, v rámci různých resortů, kde sociální pracovníci přicházejí do kontaktu s oběťmi a pachateli trestných činů. Pokud se však trestná činnost týká sexuálního zneužívání dětí, v praxi sociální práce s dotčenou klientelou se objevují závažné nedostatky, z nichž nejmarkantnějším je nedostatečná odborná příprava pracovníků pro činnosti, které by měly vykonávat. Úroveň vzdělání a odborných dovedností se nutně odráží také v kvalitě prováděných opatření a poskytovaných služeb.
Jedinci, kteří se již stali oběťmi CSA i ti, kteří jsou v pozici ohrožení, si však zaslouží profesionální přístup k řešení problematiky. Jeho součástí musí být také efektivní systém kontroly a terapie sexuálních delikventů. Motivem k napsání a uveřejnění této monografie, je moje touha přispět ke zvýšení bezpečí a celkové kvality života jedinců, kteří jsou zločinem a traumatem CSA zasaženi. Z toho vyplývá i cíl mé práce, kterým je zvýšení kvality forenzní sociální práce s pachateli a oběťmi CSA na Slovensku. Takto široce definovaný cíl svědčí o tom, že sociální práce s uvedenou klientelou je na Slovensku značně zanedbávanou oblastí, a odborně daleko zaostává za standardy uplatňovanými ve vyspělých zemích světa.
Předkládaná monografie sestává ze tří kapitol. První kapitola nabízí nejprve stručný úvod do forenzní sociální práce a následně přechází k analýze systému, do kterého je forenzní sociální práce „votkaná“ v podmínkách Slovenska. Analýza zároveň upozorňuje na nedostatky týkající se forenzní sociální práce a pachateli a oběťmi CSA na Slovensku. Druhá kapitola se zaměřuje na pachatele CSA, přičemž uvádí klíčové poznatky, kterými by měli forenzní sociální pracovníci, přicházející do kontaktu s touto klientelou, disponovat. Zároveň navrhuje model multidisciplinárního přístupu k těmto jedincům a podrobněji popisuje intervence, kterých se mohou zhostit specializovaní forenzní sociální pracovníci. Třetí kapitola soustřeďuje pozornost na oběti CSA, shromažďuje klíčové poznatky nezbytné pro porozumění této obzvláště zranitelné klientele. Nabízí také model komplexní péče o oběti, s důrazem na roli specializovaných forenzních sociálních pracovníků. V závěru monografie předkládám soubor doporučení pro zkvalitnění forenzní sociální práce obecně i specificky ve vztahu k problematice CSA.
Hlavními metodami při koncipování práce byly: analýza, komparace a syntéza poznatků získaných ze studia relevantní odborné a vědecké literatury, legislativních dokumentů, interních směrnic a dalších dostupných materiálů. Vzhledem k multidisciplinárnímu charakteru zdrojů, ze kterých jsem čerpala, jsou i nejfrekventovanější výrazy v této publikaci – pachatel a oběť – používané v širším významu, než je vlastní právní terminologii. Pokud jde o osobu pachatele, v právním světě se rozlišuje mezi: podezřelým (jedincem, který je vyšetřován policií pro údajný zločin), obžalovaným (který je trestně stíhán) a pachatelem (který byl soudem uznán vinným). V této publikaci slovo pachatel zahrnuje všechny tři významy, což však neznamená, že se tím zamítá presumpce neviny. Jedním z důvodů je to, že z perspektivy obětí, pachatel je pachatelem bez ohledu na to, zda byl identifikován, stíhán a shledán vinným. Podobně i slovo oběť je v této publikaci používáno ve smyslu přesahujícím právní pojetí. Z pohledu práva jsou oběti považovány pouze za údajné oběti (v předběžných fázích vyšetřování), jelikož se předpokládá, že nic není stanoveno, pokud to soud neprokáže. V publikaci je však používán otevřenější význam slova oběť, respektující osobní perspektivu těch, kteří zažili viktimizaci (bez ohledu na to, zda pachatel byl identifikován a shledán vinným). Je důležité pamatovat na to, že ne všechny oběti splňují právní definici slova oběť.
Tato publikace je určena především sociálním pracovníkům pověřeným výkonem sociálněprávní ochrany dětí, kteří jsou v jedinečné pozici ve vztahu k výkonům týkajícím se vyšetřování případů CSA i trestního či civilního soudního procesu – a v závislosti na tom, nakolik kompetentní výkon podají, mohou přispět buď k účinné ochraně práv dítěte nebo k jeho dalšímu. Z obdobných důvodů je publikace adresována i policejním vyšetřovatelům, soudním znalcům, prokurátorům a soudcům. Vzhledem k nutnosti multidisciplinárního přístupu jak k obětem, tak k pachatelům CSA, má publikace sloužit i pracovníkům dalších pomáhajících profesí: sociálním pracovníkům působícím ve věznicích, probačním a mediačním úředníkům, mediátorům, psychologům, psychoterapeutům, pastoračním pracovníkům, pedagogům, vzdělávatelům. V neposlední řadě je publikace určena i široké veřejnosti, zejména rodičům, příbuzným a přátelům jedinců, jejichž život je zasažen zločinem a traumatem CSA.
Kéž je tato kniha podnětem k reflexi v řadách pomáhajících profesí a příspěvkům k nápravě neadekvátních postupů, které mají dopad na osudy konkrétních dětí a jejich rodin.
(1) Blíže k tomuto tématu viz článek s názvem Sociální (ne)odpovědnost tváří v tvář případům sexuálního zneužívání dětí (Karkošková, 2012).
OBSAH
1 Forenzní sociální práce 1.1 Vymezení forenzní sociální práce 1.2 Teoretická východiska, hodnoty a etické aspekty forenzní sociální práce 1.3 Místo forenzní sociální práce v našem systému a jeho nedostatky ve vztahu k problematice CSA 1.3.1 Úřady práce, sociálních věcí a rodiny 1.3.2 Sbor vězeňské a justiční stráže 1.3.3 Institut probace a mediace v systému trestní justice 1.3.4 Forenzní sociální práce mimo uvedené instituce 1.3.5 Spolupracující profese
2 Sociální práce s pachatelem i CSA 2.1 Právní aspekty CSA jako orientační bod pro forenzní sociální pracovníky 2.2 Charakteristika pachatelů CSA, jejich jednání a myšlení 2.3 Riziko a jeho posuzování jako předpoklad adekvátních intervencí 2.4 Multidisciplinární rámec intervencí a role forenzních sociálních pracovníků 2.4.1 Intervenční programy ve věznicích 2.4.2 Probace 2.4.3 Socioterapie 2.4.4 Mediace
3 Sociální práce s oběťmi C S A 3.1 Právní ochrana obětí CSA 3.2 Charakteristika obětí CSA, jejich reakcí, symptomů a dlouhodobých důsledků 3.3 Forenzní diagnostika jako předpoklad a kompas dalších intervencí 3.4 Komplexní péče o oběti CSA a role forenzních sociálních pracovníků 3.4.1 Socioterapie 3.4.2 Mediace
Doc. ThDr. Mgr. Slávka Karkošková, PhD. vystudovala obor katolická teologie a obor sociální práce (ve kterém i habilitovala). Absolvovala také výcvik v Gestalt psychoterapii, výcvik v terapii psychického traumatu a seminář zaměřený na práci s komplexně traumatizovanými a disociativními klienty pomocí EMDR. Pracuje jako vysokoškolská pedagočka. Působí také jako lektorka v kurzech odborné přípravy a dalšího vzdělávání mediátorů. Je zakladatelkou a ředitelkou občanského sdružení ASCEND, které se zaměřuje na poradenství a vzdělávání v problematice sexuálního zneužívání dětí. Je členkou Evropské společnosti pro trauma a disociaci (ESTD). Jako první aspirantka ze Slovenska byla v roce 2013 přijata i mezi členy Mezinárodní asociace pro léčbu sexuálních delikventů (IATSO).
Název publikace: Sociální práce s pachateli a oběťmi sexuálního zneužívání dětí Autorka: doc. ThDr. Mgr. Slávka Karkošková, PhD.
Recenzenti: doc. PhDr. Markéta Rusnáková, PhD. (Katolická univerzita v Ružomberku, Pedagogická fakulta, Katedra sociální práce) doc. Kamil Kardis, PhD. (Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie, Instytut Socjologii) dr hab. Małgorzata Duda (Uniwersytet Papieski Jana Pawła II w Krakowie, Instytut Pracy Socjalne) prof. PhDr. Pavel Dancák, PhD. (Prešovská univerzita v Prešově, Katedra filozofie a religionistiky)
Vydavatel: ASCEND Místo vydání: Velký Šariš - Kanaš Rok vydání: 2013 ISBN 978-80-971470-0-6