Činitelem socializace lidského jedince je vždy společnost jako systém a celek. Společnost však působí v socializačním prostředí a v socializačním procesu prostřednictvím různých faktorů socializace. Prostředky socializace jsou konkrétní sociální skupiny – velké, střední, malé skupiny. A stejně tak i jednotliví lidé v určitých sociálních rolích a pozicích, které jim umožňují, nebo od nich vyžadují vliv na druhé osoby formálním způsobem – například. učitelé, vzdělávatelé, vedoucí pracovníci, kulturní a političtí činitelé, a také neformálním způsobem – například. rodiče, sourozenci, vrstevníci, referenční skupiny typu kamarádských či zájmových a jiných seskupení.

Co je sociální prostředí? Společnost jako celek a jednotlivé skupiny, které tvoří sociální okolí člověka? Pokud se ztotožníme s názorem (Krech, D. - Crutchfield, RS - Balachey, E. L., 1968, s. 382) že "společnost je organizováno uskupení lidí, skládající se ze sítě navzájem pospojovaných skupin a organizací, které utvářejí společenskou strukturu". Přetlumočíme myšlenky uvedených autorů známé knihy Člověk ve společnosti (Tamtéž, s.350, 381) následovně:

  • V sociálním prostředí se koordinace a regulace činností členů sociálních skupin dosahuje prostřednictvím systémů sociálních pozic a sociálních rolí.
  • Společenská třída, jako nejvýznamnější statusový systém významně determinuje sociální prostředí a postavení jednotlivce v tomto prostředí.
  • V sociálním prostředí se vliv na lidi uskutečňuje tak, že společenská struktura vtiskuje pečeť zvláštnosti a trvanlivosti potřebám, poznání a meziosobním odpovědovým charakteristikám jednotlivců.

Rozvoj osobnosti jako sociálního systému, tedy rozvoj morálních, etických kvalit člověka, jeho uvědomělého jednání, jakož i jeho vzory a hodnoty, se projevuje v kulturnosti jeho chování i jednání. Jednotlivec tímto významně ovlivňuje sociální úroveň společnosti. O vztazích člověka k přírodní a společenské realitě uvažujeme v rovině: - Spojitosti člověka a přírodního prostředí. - Spojitosti člověka a hmotného prostředí. - Spojitosti člověka a duševního i duchovního prostředí. - Spojitosti člověka a sociálního prostředí.

Podle V. S. Merlina (1975) člověk ve společnosti žije svůj život jako individuum prostřednictvím svého temperamentu a psychických procesů; jako osobnost prostřednictvím psychických vlastností charakteru v konkrétním sociálním prostředí prostřednictvím rodinných, pracovních, zájmových, kulturních, politických a dalších rozmanitých sociálních skupin a v duchu sociálně-historické pospolitosti / národa.

Řešení jakéhokoli společenského úkolu a také společenského problému je možné pouze tehdy, pokud se zohlední všeobecné i specifické kulturní, psychologické, sociální, materiální a společenské podmínky života jednotlivců a sociálních skupin v dané společnosti. Od osobností lidí dneška se požaduje sociální, psychická i tělesná adaptabilita a adaptovanost v dané společnosti. V této souvislosti pouze připomeneme, že (M. Machalová, 2006):

  • Osobnost člověka je samoorganizující se celostnost. Pro osobnost je příznačná účelová i cílevědomá organizace psychiky, chování a jednání.
  • Osobnost člověka je otevřeným systémem, který si s prostředím a okolím vyměňuje informace a energii.
  • Osobnost člověka je systémem, který se řídí cíli - chová se a koná na základě svých potřeb i potřeb prostředí, jehož je součástí.

Člověk žije pod vlivem vnějšího prostředí (společenského a sociálního prostředí) a také pod vlivem svého vnitřního prostředí (psychického a tělesného prostředí). Žití v různých prostředích zvládá více či méně adaptivně díky systému psychické a tělesné autoregulace člověka.

Za subjektivní podmínku sociální adaptace lidí považuje O. Mikšík (1980, s.21) hypotetickou strukturu psychické variabilnosti. Tvoří ji komplex vrozených a osvojených strategií dynamického vyrovnávání se situačními proměnnými, které se projeví v pohotovosti jednotlivce k určité formě a způsobu reakcí. V této souvislosti O. Mikšík (1980, s. 22) vymezil dvě formy psychické adaptační variabilnosti lidí:

  • Vysoká adaptační variabilnost se projevuje v tendenci člověka účelně a flexibilně odpovídat a přizpůsobit se.
  • Adaptační rigidita (inertnost) se projevuje v tendenci člověka přidržovat se vlastních schémat chování a nepřizpůsobit se.

Tento teoretický úvod do problematiky systému osobnost a prostředí směřuje k pochopení všeobecného psychologického vlivu společenského a sociálního prostředí na lidi.

Sociálně-psychická adaptace jednotlivce v sociálním prostředí

Proces sociálnopsychické adaptace rámcujeme na pozadí vzájemného působení a vztahů jednotlivce ( resp. osobnosti člověka) v sociálním prostředí. Jednotlivý člověk nevstupuje do kontaktu se všemi systémy sociálního prostředí, ale pouze s některými z nich. Avšak sociální prostředí je předpokladem k tomu, aby se člověk stal osobností. Společnost do určité míry formuje osobnost člověka jako svůj vlastní výsledek. Jejich vzájemná propojenost je viditelná v tom, že osobnost konkrétního člověka je do jisté míry projevem společnosti, ve které ten člověk žije. A naopak - konkrétní společnost je do jisté míry projevem osobnosti, která v té společnosti žije. Úroveň sociálnosti jednotlivého člověka závisí na úrovni sociální sociálního prostředí, ve kterém ten člověk žije a naopak.

Sociálně-psychická adaptace člověka je spjata s psychickým a sociálním vývojem i psychickým a sociálním rozvojem člověka. Přizpůsobení se jednotlivce konkrétní sociální realitě znamená více či méně prospěšné zisky pro jeho psychický a sociální vývoj a rozvoj. J. Charvát (1969, s. 54)) sociálnopsychickou adaptaci člověka považuje za řídící činitel vývojových změn jednotlivců a konstatuje: \"Adaptacím zcela nerozumíme. Obvykle se chápou ex post, historicky, jako důsledek evoluce. Někdy je však můžeme chápat. Biologická účelovost adaptací plyne ze zakódované paměti druhu. Jenže u vyšších tvorů, zejména však u člověka najdeme kromě toho zkušenosti uspořené a zpracované ze života individua.

Psychologickým obsahem adaptace může být (P. Lauková, 2008; L. Šírová, 2008) sblížení cílů a hodnotových orientací skupin a jednotlivců jako členů skupin a to tak, že si lidé osvojují sociální normy, tradice, určitou kulturu a sociální strukturu malých, středních i velkých sociálních skupin lidí. Sociálně-psychická adaptace lidí úzce souvisí s jejich socializací (M. Machalová, 2006, s. 148): Adaptace se považuje za jeden ze základních socioopsychologických mechanismů socializace člověka. Adaptace je pojem, kterým se vyjadřuje dynamický proces přizpůsobení se člověka v prostředí. Výsledkem procesu adaptace člověka je jeho adaptovanost.

Významný psycholog J. Piaget (1970) konstatoval následující:

  • Proces akomodace směřuje sice k fungování organismu člověka i jeho osobnosti v souladu s požadavky a vlastnostmi prostředí, avšak člověk se akomodací přizpůsobuje pouze formálně, vnějškově, přitom nesouhlasí a vnitřně protestuje.
  • Proces asimilace směřuje k osvojení si, k interiorizaci (zvnitřnění) požadavků a vlastností prostředí. Člověk se přizpůsobí tvořivě, přetvářením vlastností prostředí v souladu s vlastními potřebami, s vlastním souhlasem.

Na tomto místě tlumočíme vyjádření P. Philipse, který formuloval, podle nás inovační, interakční koncepci adaptace člověka takto (P. Philips, 1968, In: M. Machalová, 2006): Pokud se člověk přizpůsobuje pouze specifickým situacím, ve kterých se nachází, tak jde o situační adaptaci, jejímž výsledkem je situační adaptovanost člověka. Pokud se člověk přizpůsobuje tím, že aktivně řeší problémy, které přesahuje danou situaci, pak jde o všeobecnou adaptaci, jejímž výsledkem je všeobecná adaptovanost člověka. A nyní uvažujeme po svém tak, že všeobecnou adaptaci nazveme generalizovanou adaptací a výsledek této adaptace člověka můžeme považovat za ukazatel skutečnosti, že konkrétní člověk zvládl několik a kumulované situační adaptace. Lze předpokládat, že adaptivně zvládl zátěžové situace stresu, frustrace, deprivace, konfliktů.

V. Bačová konstatuje, že sociální neadaptovanost člověka se může projevit jako stres z odlišnosti, i jako stres z neplnění sociálních očekávání v dané společnosti. Výrazná sociálně nežádoucí odlišnost jednotlivce od většinové společnosti se může stát psychickým a sociálním stigmatem konkrétního člověka.

Sociální odmítnutí se děje způsobem společenské kategorizace lidí. Kategorie lidí se setkávají s různou sociální akceptací ve společnosti. Společnost některé kategorie lidí odmítá, některé skupiny akceptuje ale hodnotí je nízko. Společenská kategorizace lidí a sociálních skupin se odvíjí od společensky akceptované sociální adaptace a společensky odmítané sociální adaptace lidí.

Společensky akceptovaná adaptace jednotlivce a sociální skupiny je proces, jehož výsledkem je sociální adaptace jednotlivce nebo sociální skupiny v konkrétním sociálním prostředí, v rámci konkrétních sociálních situací, přičemž se respektují sociální normy přijaté sociální skupinou. Společensky nežádoucí adaptace jednotlivce a sociální skupiny je proces, který má za následek uspokojení potřeb jednotlivce a sociální skupiny v sociálním prostředí i v sociálních situacích, avšak na úkor sociální skupiny, přičemž se nerespektují a porušují sociální normy přijaté sociální skupinou.

Společensky nežádoucí sociální adaptaci charakterizuje takové chování a jednání lidí, které se výrazně odklání od společensky platných sociálních norem dodržovaných v dané společnosti. A. A. Nalčadžjan (1988) konstatuje, že patologická adaptace lidí předem vylučuje utváření společenské atmosféry, která je přejná k tvůrčí sociální komunikaci lidí v daném sociálním prostředí. Pro sociálně-patologickou adaptaci jsou příznačné sociální patologické způsoby chování a jednání lidí, které jsou často projevem neurotického, psychotického, psychopatického syndromu a poruchy osobnosti jednotlivců.

Je pochopitelné, že ve společenství lidí se vyskytují jak sociálně žádoucí, tak i sociální nežádoucí způsoby chování a jednání. Sociální neadaptivní chování a jednání je následkem a zároveň i příčinou sociálních problémů jednotlivců a sociálních skupin. Z psychologického hlediska je neadaptivní sociální chování jednotlivců a sociálních skupin v dané společnosti důsledkem nezvládnutí sociálních úkolů, ale zároveň se může stát i podnětem k zodpovědnosti lidí za svůj život. Uvědomění si vlastní zodpovědnosti je pro lidi motivací ke jednání a chování se sociálně vyspělým způsobem.

Autor: Prof. PhDr. Maria Machalová, CSc. Literatura

BAČOVÁ, Víra. Stres z odlišnosti a neplnění sociálních očekávání – jaké jsou možnosti neakceptované osoby? In Zvládání psychické zátěže a stresu. Sborník. Bratislava: MO ČR 25 28. ISBN 80-88842-31-X. CHARVÁT, Josef. 1969. Život, adaptace, stres. Praha, SZN, 1969.134 s. KRECH, D.- CRUTCHFIELD, R. S.- BALACHEY, E. L. 1968. Člověk ve společnosti. Bratislava: VĚDA, 1968. 632 s. LAUKOVÁ Petronela. 2008. Komunikační dovednosti v kontextu klíčových kompetencí. In: Současné trendy ve vzdělávání odborné a laické veřejnosti ve zdravotnických disciplínách. Trnava: Trnavská univerzita, 2008.s. 27-32. ISBN 978-8082-214-9. MACHALOVÁ, Maria. 2006. Psychologie ve vzdělávání dospělých. 2. vyd. Bratislava: Gerlach Print, 2006. 224s. ISBN 80-89142-07-9. MERLIN,V.S. 1975. Vzaimootnošenije ijerarchičeskoj urovnej v sisteme vzaimosvjazej „čelovek-obščestvo“. In Voprosy psichologii, 1975, č.5, s. 3-12. MIKŠÍK, Oldřich. 1980. Interakční koncepce osobnosti. In Československá psychologie,1980, roč. 24, č.1, s. 1 1-30. NALČADŽJAN, A. A. 1988. Sociálně-psichičeskaja adaptacija ličnosti. Jerevan: Izd. Armjanskoj AN. 1988. 263 s. PIAGET, Jean. 1970. Psychologie inteligence. Praha: SPN, 1970. ŠÍROVÁ, Lea. 2008.Východiště k druhům a formám sociálně-edukačního působení. In Acta Andragogica. Ed. J. Matulčík. Bratislava: Filozofická fakulta, Univerzita Komenského, 2008, s. 18 71-80. ISBN 978-80-89142-14-9.