"Nemám ráda lítost. Chci být silná. Moje maminka se neuměla postavit sama za sebe, otec ji stále ponižoval. Chránila nás děti, tak si to nechala, zlobím se, že jsem to všechno musela zažívat." Říká Evka.
Mirka zase měla vzorec, nemluvím o negativních pocitech - stydím se za ně, vždyť musím být silná. Vždy když cítila jakýkoli negativní pocit, nastavila svou masku úsměvu a tvářila se, že je všechno v pořádku.
Také jsem takhle fungovala. Vydržím, zvládnu to, jsem silná. Nic si přece nenechám, raději jsem se pohádala, prosazovala své a litovala jsem se, jak mi je ubližováno. Když byl někdo v něčem lepší, srovnávala jsem se a pak na něm hledala chyby, abych se cítila alespoň trošku lépe. Soutěžila jsem s každým a ve všem. Usmívala jsem se, pokud mě někdo urazil, vždyť jsem silná. Byla jsem často unavená a bez energie.
Nedávno jsem zažila jednu hru, kde jsem se dobrovolně přihlásila, chtěla jsem otestovat, jak mé podvědomí bude reagovat na tuto neobvyklou situaci. Zavázali nám oči a nechali nás večer sedět venku na židlích. Byli jsme „zajatci“. Kolem nás dělaly různé nepříjemné zvuky. Byla jsem po celém dni už dost unavená a tak jsem si řekla, že budu co nejvíc odpočívat. Zhluboka jsem dýchala a tělo jsem měla uvolněné. Nevěděla jsem, co se bude dít, ani jak dlouho to asi bude trvat. Když nám řekli, že už hodinu takhle sedíme ani jsem tomu nevěřila, zdálo se mi, jako by to bylo několik minut. Potom nám řekli, že zítra na večeři budeme mít kebab, ale pokud to někdo z nás prozradí, nikdo nic nedostane.
Když mi na chvíli sundali šátek, svítilo mi do očí světlo, viděla jsem ve tmě jen černé velké oči a zakuklenou tvář. Cítila jsem se jako v Hollywoodském filmu. Vyslýchali nás, přesouvali z místa na místo, klečeli jsme s rukama vzhůru, dělali kliky... V tom tichu jsem slyšela těžký dech chlapců, kteří od zimy drkotali zuby. Tato asi 2,5 hodinová hra se mi spojila s mým životem.
Stále máme tendenci se v životě vzpírat, vzdorovat, křičet, zlobit se, nebo se dokonce smát při různých stresech a skrývat své opravdové emoce. Pokud nám život nastolí těžkou situaci – bojujeme, hledáme viníka, odsuzujeme, máme nepříjemné připomínky, potlačujeme své pocity, vždyť jsme silní. Hrajeme hru sami se sebou a jsme překvapeni, co nám potom život zrcadlí. Ztrácíme tím zbytečně svoji energii.
Uvědomila jsem si svou nesmírnou vnitřní sílu, i když pláču nebo něco nezvládám, když jsem smutná i když mám negativní pocity. I když byly situace, které byly pro mě ponižující, cítila jsem hlubokou pokoru. Je to zvláštní pocit když vás někde vedou a vy vůbec nevíte kam, když vás nechají klečet s rukama vzhůru, je vám zima a už vás všechno bolí a zároveň cítíte nesmírný soucit s ostatními účastníky hry. Nebojovala jsem, byla jsem uvolněná, nechala jsem se vést, tím co bude a pokorně jsem přijala všechno, co se kolem mě dělo.
Byla to jen hra, ale v životě to máme podobně. Uvědomila jsem si, že nemusím bojovat s vnějším světem, tvářit se, že i když mi to není příjemné tak jsem v pořádku, ukazovat okolí, jak jsem silná nebo si dělat legraci a tvářit se, že mi je to směšné. Moje síla spočívá v mé pokoře, v tichosti, přijetí života takového jaký je, žít ZDE a TEĎ.
Je důležité si uvědomit naše proudění myšlenek, což s námi dělá naše EGO. Co se nám vlastně odehrává v naší mysli? Hodnotíme naše zážitky. Porovnáváme se s druhými a říkáme si, že jsme lepší nebo horší. Určité věci odmítáte a jiné preferujeme. Vymýšlíme si příběhy.
Nic z toho není ve skutečnosti pro nás dobré. Velmi častým způsobem je porovnávání své situace se situací, ve které se nacházejí druzí. Ale co se stane, když si vymyslíme svůj příběh, abychom zjistili, jestli jsme na tom lépe, nebo hůře než náš soused? Naše ego miluje naši mysl ve které si vytváříme naše dramata. Náš příběh může být dobrý nebo špatný, dramatický nebo nudný. Ale co kdybychom žádný takový příběh neměli? Náš život by byl mnohem jednodušší a přirozenější. Nemuseli bychom mít strach ze zítřka, protože pokud není třeba vytvářet příběh o průběhu života, prostě jen přijímat zážitky a zase je nechávat odejít. V tomto stavu se nachází svoboda a blaženost.
Stačí být ZDE a NYNÍ. Když to lidé slyší, hlavně ti, jejichž život je plný úspěchů a rozmanitých aktivit, zatváří se dost rozpačitě. Mají představu, že „bytí tady a teď“ je cosi pasivního a prázdného. Život takových lidí je plný činností a cílů, a přesto nemají pocit naplnění. Snaží se utéct před hlubokou skrytou obavou, že pokud nebudou stále něčím zaplňovat svůj život, jejich život bude prázdný.
Uvědomila jsem si, že lze překonat i těžké situace v životě, je to jen o způsobu vnímání, kdy se pozornost soustředí na to, co je, a my vidíme plnost v každém okamžiku. Většinou nevnímáme, co se děje v přítomnosti. Zatemňují nás přítomné zážitky úvahami o tom, co by mělo být nebo co by mohlo být. Naši pozornost ovládá minulost a budoucnost. Když bdělo a pozorně přijímáme vše, co se děje, právě teď, začneme pronikat do plnosti přítomného okamžiku. Naše mysl neustále věnuje pozornost věcem, které nemají s přítomným okamžikem nic společného.
Naše mysl je rozptýlená a vystresovaná. Mysl si dělá starosti. Mysl prožívá staré vzpomínky. Vytváří plány do budoucnosti. Vymýšlí jak by získala kontrolu nad situací. Obhajuje své oblíbené názory. Upravuje důvěrně známé příběhy.
Jakmile si všimnete, že se mysl zapojila do činnosti, která vás odvádí od přítomné okamžiku, přestaňte s tím. Nehodnoťte a neanalyzujte. Neobviňujete se, že děláte něco špatně. Prostě jen pozoruje, co se děje a nechte tomu volný průběh a tím vstoupíte do říše bdělé pozornosti.
NEEXISTUJEME PROTO, ABYSME PODPOROVALI AKTIVITY MYSLE. MYSL EXISTUJE PROTO, ABY PODPOROVALA NÁS.
„Cením si toho kdo skutečně jsem.“
Děkuji za krásné setkání s vámi přátelé, díky vám se učím a posouvám v před.
(Některé myšlenky byly z knihy 7 klíče ke šťastí, recept na osvícený život od Deepka Chopra – doporučuji pro letní čtení.)
Autor: Michaela Košalková Autorka je kauč v oblasti osobnostního rozvoje, metodou Kineziologie 'Poskládej si své souvislosti a najdi příčinu svého problému.' www.mojesuvislosti.sk https://www.facebook.com/mojesuvislosti/