Úvod
Sociální pedagogika má svým obsahem nejblíže pedagogice osob s poruchami chování a emocí, kterou považujeme za subdisciplínu speciální pedagogiky, a snaží se profilovat od 90. let minulého století. Specifika obou vědních disciplín tkví právě v předmětu jejich zkoumání, přičemž cílová skupina je společná. Sociální pedagogika se zaměřuje především na prostředí a jeho činitele, na zkoumání jejich působení a dopad na vznik rizikových skupin dětí a mládeže. Na druhé straně speciální pedagogika se zabývá symptomy chování sociálně rizikových nebo ohrožených subjektů, jejich edukací, resp. reedukací či resocializací. Jelikož problematika edukace osob s poruchami chování a emocionality je složitá a komplexní, je nutná a prospěšná kooperace těchto disciplín pro naplňování cílů. Díky vzájemnému propojení poznatků se zvyšuje efektivita intervencí i preventivního působení.
Vztah a vzájemný přínos
V posledních dvaceti letech se událo mnoho změn (legislativní i metodické), které ovlivnily i pedagogiku žáků emociomálně a sociálně narušených. V současné době se postupně stírají i hranice oboru, na jehož poli pozorujeme průnik dalších disciplín, jako je například i sociální pedagogika či sociální práce. Tato speciálně pedagogická disciplína má konkrétně ve své náplni práce diagnostiku, prevenci, intervenci a edukaci dětí s rizikovým a antisociálním chováním. Její cílovou skupinou v obecném, širším významu je celá společnost, neboť do popředí staví prevenci. V užším slova smyslu ji tvoří jednotlivci s poruchou chování nebo s problémy v chování. Jedná se o relativně nový obor, který se začal profilovat v rámci Československa, resp. v Čechách, jako samostatná disciplína speciální pedagogiky na konci 60. let 20. století. Zpočátku byla součástí psychopedie, resp. pedagogiky dětí s mentálním postižením, teprve v roce 1969 se vyčlenila jako autonomní disciplína v rámci speciální pedagogiky. Konkrétně na Slovensku se rozvíjela v rámci oboru léčebné pedagogiky (zabývala se oblastí poruch chování) a teprve po pádu komunismu se začala profilovat disciplína s názvem Pedagogika emocionálně a sociálně narušených. Někdy v zájmu jednotného názvosloví s ostatními speciálně-pedagogickými disciplínami se zvykla označovat jako etopedie (zejména českými autory). Pojem pochází z řeckého slova ETHOS – mrav, zvyk (pojem vyjadřující ve volném překladu: výchova a vzdělávání směřující ke korekci, k nápravě chování) (Růžička, M., Vožechová, J., 2016; Hoferková, S., 2014; Průcha, J., 2, Wal; Komárek, E., 1998).
Starší název pedagogické disciplíny zabývající se otázkami výchovy mravně vadných byl nápravná pedagogika. V souvislosti s mravně vadnými se mluvilo o třech rovinách: mravní ohrožení, mravní narušení, mravní postižení. Ze sovětské pedagogiky se k nám dostal pojem defektologie, která se soustředila na zkoumání etiologie, vývoje a důsledků defektu na defektního jednotlivce. Z Polska se k nám koncem 70. let dostal pojem resocializační pedagogika, která je začleněna v této zemi do speciální pedagogiky a její obsah spočívá také v řízení výchovných procesů a v nápravě narušeného chování. Mimo jiné vychází i ze sociální patologie, ze speciální pedagogiky, z kulturní antropologie, ze sociální pedagogiky az dalších věd (Škoviera, A., 2004; Hoferková, S., 2014; Vašek, Š., 2006; Komárik, E., 10, 10, 4, Průcha
Sociální pedagogika se vymezuje na druhé straně jako hraniční disciplína pedagogiky, která se zabývá širším okruhem problémů spojených s výchovným působením na rizikové a sociálně znevýhodněné skupiny dětí a mládeže. Mezi tyto problémy patří především poruchy rodiny a rodičovství, náhradní výchovy, týrané, zneužívané a zanedbávané děti, delikvence a agrese mládeže, drogové závislosti, dětská prostituce a pornografie, dodržování práv dítěte, resocializace a reedukace trestaných osob. V současnosti je ve společnosti vnímána zejména v důsledku vzrůstající sociální patologie a kriminality mladistvých (Růžička, M., Vožechová, J., 2016; Hoferková, S., 2014; Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2008).
V České republice byl realizován předvýzkum kvalitativního charakteru, který se zaměřoval na analýzu aktuálního stavu vědní disciplíny – etopedie. Mimo jiné zjišťoval vztah mezi sociální a speciální pedagogikou prostřednictvím polostrukturovaného rozhovoru. Stojí za povšimnutí názory odborníků z řad etopedů: „etopedie se se sociální pedagogikou překrývá, etopedie má širší záběr...“; „etopedie má ze všech speciálně-pedagogických disciplín nejslabší personální zázemí, není vymezen její definiční rámec, sociální pedagogika je jednoznačně největší konkurent...“; „myslím, že sociální pedagogika je zaměřena více na skupinu a cílem etopedie je spíše individuální práce;“ „sociální pedagogika má se speciální stejnou cílovou skupinu...“; „jistě vnímám rozmáhající se trend sociální pedagogiky, má už i svůj časopis, ten etopedie nemá a nemá ani žádnou diskusní platformu...“ (Růžička, M., Vožechová, J., 2016).
Tyto dvě disciplíny někdy laická veřejnost mylně pokládá za identické nebo si je zaměňuje. Někteří považují sociální pedagogiku za jakýsi podobobor speciální pedagogiky a konkrétně se zabývá pouze dětmi s poruchami chování. Na jiném místě je zase uváděno, že sociální pedagogika je jen jiný název pro etopedii (Potměšilová, P. et al., 2013). Proto považujeme za potřebné blíže si popsat hlavní společné a rozlišující znaky obou disciplín, které fungují samostatně, ale navzájem si svými poznatky a zkušenostmi mohou být nápomocné, proto je jejich spolupráce nezbytná.
Podrobněji v další tabulce uvádíme rozdílnosti ve čtyřech důležitých oblastech: cíl, předmět zájmu, cílová skupina, metody práce.
Kraus (2001) také uvádí ve svém příspěvku, že existuje mezi sociální a speciální pedagogikou specifický vztah. Konkrétně jedna část speciální pedagogiky (pedagogika dětí s poruchami chování) koresponduje úzce se sociální pedagogikou. Někteří speciální pedagogové jsou dokonce přesvědčeni, že „etopedie“ byla násilně připojena ke speciální pedagogice, což způsobilo jistou okleštěnost této disciplíny, protože problematika a otázky náhradní rodinné a institucionální péče, sociální prevence či poradenství nemají potřebný sociální rozměr. Z tohoto důvodu speciální pedagogika hledá tuto sociální oporu a odpovědi na své otázky právě v sociální pedagogice. Aktuálně se právě v současné době jeví tato okolnost zejména v souvislosti s tendencemi integrativního a inkluzivního vzdělávání. V procesu integrace, která je často přetraktovaným tématem mezi odborníky i mezi laickou veřejností, má sociální pedagogika své nezastupitelné místo právě proto, že jde o začlenění dětí s různorodým postižením všech věkových kategorií do různých typů sociálního prostředí.
Tabulka č.1: Vztah mezi sociální pedagogikou a speciální pedagogikou
Z uvedené tabulky vyplývá, že cíl i předmět sociální pedagogiky je mnohem obecnější a širší vzhledem ke speciální pedagogice. Dotýkají se v podstatě celé populace ve srovnání se speciální pedagogikou, která se výlučně zabývá vybranou skupinou jednotlivců. Rovněž se liší v použitých metodách, ale co se týče cílové skupiny, objevuje se průnik, určitá skupina je společná jak pro sociální, tak pro speciální pedagogiku. Autorky Potměšilová et al. (2013) a Sobková et al. (2015) uvádějí ve své publikaci, že se jedná o osoby pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí, ale když uvažujeme v intencích školního zákona, který rozlišuje tři skupiny žáků se speciálními edukačními potřebami, jak to uvádíme v tabulce, do společné skupiny zájmu patří také děti/žáci s poruchou chování kromě ADHD. oblasti emocionální nebo sociální (§2, pís. o školního zákona č. 245/2008), které jsme si definovali v předchozích podkapitolách.
Podle Zákona č.. 245/2008 Sb. za žáka ze sociálně znevýhodněného prostředí považujeme žáka pocházejícího z prostředí, které se vyznačuje takovými sociálními, rodinnými, kulturními a ekonomickými podmínkami, které pouze minimálně nebo v žádné míře nepřispívají k celkovému rozvoji osobnosti dítěte, konkrétně k rozvoji volných, mentálních i emocionálních vlastností dítěte. Také jde o prostředí, které je nedostatečně podnětné a nepodporuje proces jeho socializace.
I když se obě disciplíny prolínají v oblasti působení na stejnou cílovou skupinu, přece usilují nezasahovat si do vlastních kompetencí a obě pracují s daným jednotlivcem z jiného hlediska využívajíc jiný přístup, postup, metody a pod. (Sobková, P. et al., 2015).
Z. Bakošová (2005), vycházející z Procházkové (1996), považuje za společný základ zkoumané vědy (speciální pedagogika) a vědní disciplíny (sociální pedagogika) pedagogiku, pojmosloví (kompenzace, prostředí, prevence ...), zájem o stejnou cílovou skupinu, řešení. Co se týče cílové skupiny, popisuje také aktivity, při kterých se sociální pedagog věnuje i dětem s postižením, které jsou centrem zájmu zejména speciální pedagogiky. Vymezuje tedy oblasti praxe, ve kterých by mohl a měl pracovat sociální pedagog, kdy by přicházel do kontaktu nejen s dětmi rizikovými a ohroženými případně sociálně narušenými, ale také s dětmi s postižením:
- spolupracuje při budování a provozu institucí, které pomáhají osobám s postižením a jejich rodinám;
- participuje na poradenství pedagogům nebo dalším odborníkům, kteří pracují s lidmi s postižením;
- zajišťuje sociální pozici (status) integrovaného žáka v podmínkách běžné základní či střední školy;
- pomáhá při vytváření nabídky zájmových a volnočasových aktivit pro děti s postižením;
- u hůře postižených dětí hledá možnosti alespoň parciální socializace, resp. začlenění se do společnosti;
- u jednotlivců, kteří jsou sociálně narušeni, nepřizpůsobiví, se podílí na preventivních i reedukačních (resocializačních) aktivitách a na postpenitenciární péči;
- ovlivňuje postoje veřejnosti k lidem zdravotně postiženým a znevýhodněným prostřednictvím vzdělávání a různých komunikačních prostředků (Bakošová, Z., 2005).
Můžeme konstatovat, že u všech těchto uvedených oblastí působení sociálního pedagoga participuje i speciální pedagog, jelikož se všechny zabývají výlučně osobami se zdravotním postižením či sociálním narušením.
Vzhledem k metodám je ještě vhodné podotknout, že metoda reedukace je v obou disciplínách jinak uchopena v závislosti na druhu postižení či poruchy. V doslovném překladu znamená převýchovu (re-znovu, zpět; educatio – výchova), ale berouce v úvahu jinou skupinu, než jsou sociální a emocionální narušení jednotlivci, chápeme její obsah i jako souhrn aktivit, které jsou zaměřeny na rozvoj slaběji vyvinutých funkcí, na úpravu porušených funkcí či orgánů, ale i na elimin. Mluvíme tak o reedukaci (rozvíjení a používání) hybnosti, zraku, sluchu au psychosociálně narušených o úpravě vytváření stereotypů (Vašek, Š., 2006). Reedukace v rámci pedagogiky emocionálně a sociálně narušených znamená snahu rozvinout nevyvinuté osobnostní vlastnosti a změnit je společensky žádoucím směrem, a to pomocí pedagogických metod a prostředků (Hoferková, S., 2014). Škoviera (2011) rozšiřuje tuto jednoduchou definici a chápe reedukaci především jako výchovu „doplňující“ (jednotlivci výchovně zanedbaní si osvojují chybějící dovednosti a návyky), „reparační“ (návrat k funkčnímu chování, které jednotlivec měl již osvojené, ale z jistých příčin) emocionální a sociální opory prostřednictvím blízkých osob: rodiče, sourozenci), „nápravnou“ (úprava stereotypů, přeučování), „remediální“ (zprostředkování nových zkušeností a způsobů pohledu na svět), „resocializační“ (podpořit sociálně přijatelné fungování dítěte v sociálním prostředí), „rekonstrukční“.
Pokud jde o zkoumání a modifikaci sociálního prostředí, ze kterého jednotlivci s poruchami chování a emocionality pocházejí a které je zdrojem ohrožení a narušení, můžeme hovořit o sociálně-pedagogickém přístupu. Pokud však k problému přistupujeme z hlediska symptomů a převýchovy, jde spíše o speciální pedagogický přístup (Průcha, J., 2006). Z těchto přístupů lze, jak uvádí Hatář (2010), vyvodit dvě formy výchovných intervencí:
- Sociálně-pedagogická intervence: jde o takový postup sociálně-výchovných opatření, kdy sociální pedagog nejprve intervenuje do sociálního prostředí (tzv. pedagogizace prostředí), ze kterého dítě pochází, kde se snaží podněcovat pozitivní vlivy a zabraňovat vlivům negativním, a tak nepřímo působí na osobnost dítěte přes.
- Speciálně-pedagogická intervence: speciální pedagog postupuje opačným směrem, resp. od jednotlivce k sociálnímu prostředí. Více se zaměřuje na práci s dítětem s cílem úspěšně ho reintegrovat do jeho sociálního prostředí (školního, rodinného, vrstevnického), a tak přes osobnost dítěte ovlivňuje nepřímo prostředí.
Závěr
Souhlasíme s Hatářem (2010), že vznik, vývoj a rozvoj nežádoucích projevů chování u dítěte je podmíněno vlivem endogenních i exogenních činitelů, a proto je pro osobnost jednotlivce nejvhodnější a nejoptimálnější kooperace obou odborníků, kteří k němu přistupují ze svého úhlu pohledu a každý mu je učiněn ze svého úhlu pohledu.
Autorka: PhDr. Petra Jedličková, PhD.
SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ
BAKOŠOVÁ, Z. 2005. Sociální pedagogika jako životní pomoc. Bratislava : FF UK. 251 s. ISBN 80-89236-00-6. HATÁR, C. 2010. Sociální pedagog v systému sociálně-edukačního poradenství, prevence a profylaxe. Nitra : UKF. 108 s. ISBN 978-80-8094-664-7. HOFERKOVÁ, S. 2014. Úvod do etopedie. Hradec Králové: Univerzita HK. 66s. KOMÁŘEK, E. 1998. Pedagogika emocionální a sociálně narušených. Bratislava : UK. 192 s. ISBN 80-223-1289-4. KRAUS, B. 2001. Sociální pedagogika e její význam na prahu nového století. In Pedagogická orientace, roč. 11, čj. 2., s. 33–39. ISSN 1805–9511. POTMĚŠILOVÁ, P. et al. 2013. Sociální pedagogika v teorii a praxi. Olomouc: UP. 160 s. ISBN 978-80-244-3831-3. PRŮCHA, J. 2006. Přehled pedagogiky. Praha: Portál. 271 s. ISBN 80-71783-994-5. PRŮCHA, J., VĚTEŠKA, J. 2014. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing. 320 s. ISBN 978-80-247-4748-4. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J., 2008. Pedagogický slovník. Praha: Portál. 322s. ISBN 978-80-7367-416-8. RŮŽIČKA M., VOŽECHOVÁ, J. 2016. Terminologie z oblasti speciální pedagogiky osob s psychosociálním ohrozením a narušením. In Kroupová, K. et al. Slovník speciálněpedagogické terminologie. Praha: Grada Publishing, st. 221–238. ISBN 978-80-271-9344-8. SOBKOVÁ, P., HOBZOVÁ, M. O., POSPÍŠÍLOVÁ, H. et al. 2015. Sociální pedagogika a její metody. Olomouc: UP. 182 s. ISBN 978-80-244-4885-5. ŠKOVIERA, A. 2004. Emocionální a sociálně narušené dítě a jeho institucionální výchova. Bratislava: MPC. 64s. ISBN 978-80-805-2208-7. ŠKOVÍRA, A. 2011. Převýchova. Úvod do teorie a praxe. Bratislava: FICE. 133 s. ISBN 978-80-969-2534-6. VAŠEK, Š. 2006. Základy speciální pedagogiky. Bratislava : Sapientia. 220 s. ISBN 80-89229-02-6.