Stres a zátěž u lidského jedince

Historie stresu a zátěže

Anglosaští vědci zkoumající zátěž z různých hledisek používali, a také v současnosti používají, pojem stres k označení významu slova zátěž, tedy jako jeho synonymum. V minulosti se chápání pojmu stres obsahově měnilo podle toho, s jakými zájmy odborníků se termín spojoval.

Za otce stresové situace je považován Hans Seley. Většinu svého života přežil v Kanadě, narodil se ve Vídni, absolvoval gymnázium v ​​Komárně a studoval na Německé univerzitě v Praze. Už jako mladý pracoval na různých experimentech. Zjistil, že v různých podmínkách působí různé stresory, které vyvolávají stejné patologické změny. Tak vznikla reakce, při které tělo reaguje na podněty stejnou odpovědí a označil ji jako stres. (Bartůňková, 2010).

Pokud bychom se podívali zpětně do historie, tak bychom zjistili, že problematikou zátěže a zátěžových situací se zabývali lékaři, umělci, spisovatelé, biologové atp. ještě dříve, než se tato problematika dostala do centra pozornosti psychologické vědy. I jejímu samotnému psychologickému výzkumu a pojmovému vymezení nejprve předcházelo to, že její zákonitosti působení lidé využívali empiricky, zkušenostně už dávno předtím. Příkladem jsou umělecká díla, která nám pomáhají uvědomit si, co vše souvisí se zátěžovou situací od způsobu jak k ní dochází přes její průběh až po způsoby, jak se dá řešit, případně jaké jsou její důsledky u konkrétních osob. I v samotných filmových, literárních, náboženských a pod. dílech se můžeme setkat se skutečnostmi, které vysvětlují interakci toho, že kritické zátěžové situace nejlépe zocelí, ale i odhalí charakter člověka, že jeho osobnost se, obrazně řečeno, rodí a utváří „v boji.“.

V současné době se pojem stres používá k pojmenování významu slova zátěž, tedy jako jeho synonymum. Avšak v historickém vývoji záleželo právě na odbornících a vědcích, s jakým zájmem se na tento pojem dívali, tedy jak jej používali ve svých pracích. Z toho vyplývá, že jeho obsahové pojetí nebylo ustáleno, tedy se historicky měnilo. Například v 17. století ho používali v korelaci se smutkem, neštěstím, trápením či obtížemi. S rozvojem fyziky a jejích výzkumů v průběhu 18. a 19. století se tento termín pochopitelně spojoval s napětím, silou, velkou námahou nebo tlakem. Až v pozdějším období, na přelomu 19. a 20. století, se vynořují úvahy, myšlenky o zátěži jako o příčině narušeného zdraví a psychických chorob. Psychologové a psychiatři se současně tímto problémem začali zabývat během 1. světové války, kdy v důsledku psychických poruch se vojáci nemohli v dostatečné míře přizpůsobit válečným podmínkám, jak na to poukazuje autorka Bratrská (2001), a tyto poruchy se označovaly jako „nervové otřesy, a únava“.

Autor Walter Bradford Cannon je považován za jednoho z prvních průkopníků fyziologie lidských emocí. Ve svých pokusech na laboratorních zvířatech si všiml, že pokud byla tato zvířata vystavena strachu nebo nějakým jiným způsobem zastrašena, jejich peristalické vlny (rytmické stahování svalů trávicího ústrojí) v žaludku někdy přestaly náhle působit. Cannon shromáždil důkazy, které poukázaly na fakt, že pokud je zvíře velmi vyburcované, tak jeho sympatikus (část autonomního nervového systému) kombinovaný s hormonem adrenalinu jej mobilizuje, aktivizuje k naléhavé reakci 'bojuj nebo ujdi'. Tyto své poznatky shrnul v knize Bodily Changes in Pain, Hunger, Fear and Rage. (Walter, 2011).

Dalším známým vědcem, který se zabýval zkoumáním a reakcí laboratorních zvířat na různé poškozující podněty (např. trauma, chlad, bakterie, horko apod.) byl Hans Selye. Ve svých výzkumech dokázal, že přední část podmozkové žlázy a kůra nadledvinek hrají významnou roli právě v reakcích na takové podněty. Jeho práce byly přínosem nejen pro lékařskou vědu, ale ovlivnily také experimentální práce a teoretická rozpracování v psychologii. Selye nekladl důraz na fyzikální nebo biologické faktory pro vyvolání stresových stavů, které byly dosud v centru pozornosti u odborníků, ale zdůrazňoval právě význam psychologických a sociálních faktorů.

Od čtyřicátých let minulého století se k veřejnosti dostávají práce lékařů (např. Wolf), kteří uvádějí řadu nemocí souvisejících se stresem a zátěží a se kterými se člověk setkává během svého života. Za první monografickou práci zaměřenou na problematiku psychického stresu je považována práce Grinkera a Spiegela – Men under Stress (Muži pod tlakem) z roku 1945, která rozebírá reakce vojenských letců, kteří podlehli psychickému stresu během bojů.

Významný zájem o danou problematiku (zkoumání zátěže) u psychologů je patrné zejména po 2. světové válce, kdy získané poznatky z předchozích let bylo možné uplatnit v oblasti pracovní činnosti a výuky. Padesátá léta minulého století přinesla pro psychologii rozvoj metodologie, plánování experimentů a začátky komplexního přístupu ve zkoumání zátěže.

V dalším období až po současnost je vidět ohromující nárůst zájmu psychologů o problematiku zátěže a stresu na člověka.

Problematika stresu a zátěže u lidského jedince

Různé odborné publikace a studie poskytují velmi podobné vymezení termínů zátěž a stres. Definují je jako fyzický tlak přenášené hmotnosti, přítěž, nadměrný výkon od lidského jedince, organizace, stroje při složitých situacích a různých okolnostech, které se vyskytují ve společnosti.

Termín stres (z latinského slova stringo, stringere, strinxi, strictum – utahovat, stahovat, zatáhnout) znamená stav psychické zátěže, který vzniká působením rušivého faktoru na lidského jedince (Hartl, Hartlová, 2000). První autor, který se zabýval teorií stresu a vypracoval nauku o stresu, byl Hans Selye. Stres definuje jako „nespecifickou reakci organismu na jakoukoli zátěž kladenou na organismus“ (In: Kilíková, 2006, s. 10). „Pojmem stres se označují všechny situace, které vyvolávají napětí, případně se tak označují emoční a psychické reakce na jakékoli duševní a tělesné ohrožení“ (Košč, 1996, s. 69). Autor Daniel (1984) definoval stres do osmi bodů, které jej charakterizují: 1. Stres lze charakterizovat jako stav celého organismu, spíše jako záležitost prostředí. 2. Stresový stav je vyvolán diferencovanými podmínkami prostředí. 3. Jednotlivci odpovídají na tytéž podmínky různým způsobem. Někteří se dostávají rychle do stresového stavu, jiní jsou odolnější. 4. Tentýž člověk se může a nemusí dostat do stresového stavu při odpovědi na stejnou stresovou podmínku za různých okolností. 5. Ve stresových situacích se vyskytují konzistentní intraindividuální, ale různé interindividuální psychologické formy odpovědi. 6. Chování vyplývající z operací vyvolávajících stres může být totéž nebo různé a závisí na situaci. 7. Intenzita a rozsah stresového stavu as ním související chování nelze předpovědět bezprostředně po poznání samých charakteristik podnětu, avšak vyžaduje se analýza motivace a situace, v níž stresor působil. 8. Časové faktory mohou determinovat význam daného stresoru a tím intenzitu a rozsah stresového stavu, jakož i optimum měření efektu.

Dalším autorem, který se zabýval stresem, byl také Janis. V jeho definici je stres chápán jako změna v organismu, která ve stavu ohrožení může vyvolat vysoký stupeň napětí, rozvrátit zaběhnutá schémata každodenního způsobu jednání, oslabit mentální výkonnost a vyvolat nepříjemné subjektivní stavy afektivního vyčerpání. Autor Boroš (1999) uvádí, že nejtypičtější projevy stresu jsou úzkost, obava, tréma, strach a hněv, které lidský jedinec prožívá v sociálním prostředí. Autor Křivohlavý vymezuje tento pojem jako „vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává, a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dost silná“ (In: Oravcová, 2004, s. 287).

Představitelka sociální práce Žiaková (2001) definuje stres podrobněji. Uvádí, že je to taková zátěžová situace, která vyžaduje vyvinutí zvýšené aktivity, kdy člověku nestačí předchozí schémata myšlení, jednání a chování, ale toto staré schéma musí přetvořit. Stresem rozumíme zátěž pocházející z vnějšího a vnitřního prostředí, která narušuje rovnováhu organismu a prostředí. Je reakcí na stresový podnět nebo stresor.

Stresor je činitel vnějšího prostředí vyvolávající v organismu stav stresu, stresovou reakci (Hartl, Hartlová, 2000, s. 569). V medicíně se používá pro vnější stresové události pojem stresor a pro psychickou a tělesnou reakci organismu na stresor pojem stresová reakce. Stresorem, t. j. stres vyvolávajícím podnětem, mohou být podněty z vnějšího prostředí, ale i signály pocházející z vnitřního prostředí (Praško, 2003). Schreiber (1985, s. 20) rozlišuje dvě hlavní kategorie stresorů: Somatické stresory: Vnější fyzikální vlivy – chlad, teplo, různé druhy záření, změny atmosférického tlaku, hluk, vibrace, Somatické patologické stavy – hlad, žízeň, bolest, imobilizace, krvácení, námaha, chirurgický zákrok. Psychologické stresory: Individuální stresory – konflikt, frustrace, nezdravý životní styl, psychická únava, úzkost z osobně nesnesitelné situace, stresory z nemoci – bolesti, starosti, imobilizace, hospitalizace, skupinové stresory – z konfliktů ve vztazích v prostředí rodiny, školy, sociální stresory – nedostatečné finanční důchodu.

Klasifikace stresu a stresorů je v literatuře poměrně rozmanitá. Důležité je nezapomínat na diferencovanost vlivu stresoru na konkrétního člověka. Ve stejných podmínkách není takového podnětu, který by byl stresorem pro všechny lidi, kteří jsou mu vystaveni.

Pro definici stresové situace je podstatný „poměr mezi mírou (intenzitou velikosti, tlakem apod.) stresogenní situace (stresoru či stresoru) a „silou“ (schopnostmi, možnostmi apod.) danou situaci zvládnout“ (Bratská, 2001, s. 32). stresogenní situace je vyšší, než schopnost či možnost daného člověka tuto situaci zvládnout. pomůže dosáhnout stanoveného cíle (Melgosa, 1998, s. 20).

Stres a zátěžová situace není stejný termín. Zátěžovou situaci způsobuje zejména již zmiňovaný stres. Autorka Gáborová (2007) definuje zátěž jako ty faktory vnitřního světa člověka, pro které jsou typické znaky jako neočekávanost, dlouhé trvání tohoto stavu a jeho intenzita.

Za nosný přístup k taxonomii zátěžových situací je systematické třídění podle Mikšíka (1990). Za základní typy zátěžových situací, které vedou k psychické integraci nebo dezintegraci osobnosti, považuje Mikšík (1990, s. 73 - 77): Nepřiměřené úkoly a požadavky – přetěžování člověka množstvím požadavků nad jeho tělesné a duševní síly, nerespektování zákonitostí činnosti organismu a neuspokojování potřeb, ambicí a tendencí člověka; průvodním jevem je vznik chronické únavy či vyčerpání; Problémové situace – orientovat se v neobvyklých podmínkách a osvojit si nová schémata chování, životní podmínky, dosud nepoznané, nepřežité situace, které jsou: a) adjustačního typu – existenční podmínky požadují přetvořit obvyklý způsob života a chování; b) kreativního typu, vyžadují osvojení nových postupů řešení; Situace vyrovnávání se s překážkami – zábrany při dosažení cíle v daném směru, resp. při vybraných postupech, které vyvolávají psychický stav frustrace s prožíváním zklamání a zmaření záměrů a úsilí; ty často vedou k neuváženému řešení situace, přičemž řešení vyžaduje cílevědomou regulaci chování; Konfliktní situace – v procesu rozhodování jako jednat, když na jednotlivce působí stejně silné tendence protikladného směru, v kolísání mezi možnými alternativami volby, nerozhodné postoje k důsledkům volby nebo k zamítnutí rozhodnutí, adekvátnost řešení ve značné míře závisí na rizikových rysech, které se spojují; Stresové situace – rušivá okolnost působí v době realizace cílové činnosti tak, že svým tlakem narušuje optimální průběh, podmínky rušivě zasahují do psychických funkcí. podmínky nepříznivého, atypického prostředí, realizující činnosti, časový deficit v podmínkách ohrožení i anticipace důsledků chybného výkonu, resp. tlak „odpovědnosti“ v nejširším slova smyslu.

Hranice mezi jednotlivými typy zátěžových situací nejsou přesně vymezeny, často dochází k jejich posunu. V reálném životě například frustrující situace nabývá v etapě řešení podoby konfliktní situace, člověk může také chápat situaci jako aktuální ohrožení existence svého života, a tím se situace stává stresovou. K takovým posunům dochází, pokud se nerozlišují jednotlivé složky situací. původ, kvalita zátěže a stresu. Autorka Vágnerová (2004) se zaměřila na různé přístupy, které způsobuje zátěžová situace. Mezi nejdůležitější patří:

Zátěž zpracována jako výzva. Pro člověka může být zátěž výzvou, aby překonal sám sebe, své síly a po překonání zátěžové situace se člověk cítí uvolněnější, plný pozitivních emocí a pozitivních reakcí. Je-li výsledek z překonání zátěže uspokojivý, posiluje se i sebevědomí a sebejistota člověka.

Zátěž stimulující potřebu obrany a úniku. Člověk, který vnímá prožívání určité situace obtížněji a považuje ji za nezvládnutelnou, snaží se reagovat únikem. Znamená to, že uniká od zátěže. Tento útěk může ovlivnit i jeho sebedůvěru a to zejména v případech, kdy únik před zátěží je častější. Pocit nezvládnuté zátěže poskytuje negativní odezvy, které mohou ovlivňovat jeho výkonnost, ale i postoj.

Pohled na projevy a stupně stresu u člověka

Sami víme, že prožívaný stres vychází především ze dvou existujících faktorů. Prvním je vnější okolí, do kterého můžeme zařadit prostředí v práci, škole, rodině, ale také životní prostředí, ve kterém se nacházíme. Druhým faktorem je naše vnitřní prostředí, neboť stres si můžeme vyvolávat sami. Na základě uvedených faktorů si člověk sám vytváří jakousi bariéru, před kterou se brání před stresem.

Při psychické zátěži živý systém svými schopnostmi aktivuje náhradní zdroje energie, což se také chápe jako kvalitativně vystupňovaná zátěž. Tím vzniká poplachová změna v organizmu. Při stresu dochází k napětí situačních podmínek, vnitřnímu tlaku a únavě. Stres posuzujeme ze zdravotního aspektu podle míry (kvantity), síly (kvality) a frekvence. Stres se stává rizikovým do určité míry (Račková, 2010, s. 142).

Člověk pozná nebezpečí, protože má k tomu dispozice, které jsou vyvolány signály. Stres probíhá od začátku až po ukončení ve třech fázích:

1. Varovná, mobilizační

• tato fáze varuje, že stresový faktor je přítomen. Jako první se objeví tělesné reakce. Člověk dosáhne řešení stresové situace, pokud si uvědomí její vznik, proto se nemusí dostavit žádné důsledky (Račková, 2010, s. 142). Autor Melgose tvrdí, že pokud stresová situace začne člověku „přerůstat přes hlavu“ a jedinec si uvědomí, že už nemá dostatek síly, přihlásí se pocity skutečného stresu, proto tuto situaci nazýváme varovnou fází. Vyvolána je jednotlivými podněty (je zde přítomen jen jeden zdroj stresu), skupinou podnětů (jedná se o několik okolností, které souhrnu vyvolávají stres) (Melgosa, 1998, s. 25).

2. Resistence, odolávání

• nastává tehdy, pokud stres překročí varovnou fázi. Po této fázi se v organismu vytvoří specifická obrana, která chrání organismus i přes úbytku rezervy.

3. Vyčerpání

• při této poslední fázi se člověk stává anxiózním (nemocný stav úzkosti jako příznak mnoha psychoneuróz). Tyto symptomy mohou vystupovat současně, odděleně nebo následovně jeden za druhým. Za běžných okolností, pokud nastane stresová situace, stres vyjde na povrch a poté mizí. Ale pokud stresory (příčina stresu) působí nadále, oslabuje se imunitní systém člověka. V takovém případě se mohou dostavit příznaky chřipky, nachlazení, migrény, bolesti v páteři, nebo i alergické reakce a kožní choroby (Račková, 2010, s. 142).

Události, které jsou vnímány jako zátěžové, jsou charakteristické „neovlivnitelností, nepředvídatelností a mírou, která představuje výzvu pro hranice našich schopností a sebepojetí“ (Lazarus, Folkman, 1984, s. 56). Existují interindividuální rozdíly v míře hodnotí stejné události jako neovlivnitelné, nepředvídatelné a vyvíjející tlak. Hodnocení z velké části ovlivňuje vnímání události jako stresové. Kvantitu a kvalitu prožívaného stresu vyjadřují čtyři stupně psychické zátěže (Mikšík, 2007): Běžná zátěž – nároky jsou známé, už jsme se s nimi setkali, nestimulují rozvoj osobnosti a vedou k využívání stereotypních a zautomatizovaných způsobů jednání a chování. Zvýšená zátěž – situace, ve kterých nestačí běžné zažité způsoby řešení, jednání a reagování, jsou pro člověka nové a vyžadují zvýšené úsilí a osvojení si nových dovedností a sociálních schopností; vyžadují změny zažitých způsobů chování bez vzniku negativních důsledků stresu. Hraniční zátěž – objevuje se výrazný nesoulad mezi vybaveností, připraveností a nároky vnějšího prostředí na člověka, předpokládá využití psychických rezerv, průvodním jevem jsou negativní důsledky jako funkční poruchy psychické činnosti, poruchy chování; v organismu dochází k výrazným fyziologickým změnám, narůstá počet nežádoucích důsledků na psychiku a celkově na zdravotní stav člověka. Extrémní zátěž – mezi požadavky vnějšího prostředí a možnostmi člověka potřebnými k jejich zvládnutí vzniká rozpor, člověk podléhá pro něj neřešitelné stresové situaci, psychické selhání provázejí výrazné poruchy v chování, změny ve fyziologických i psychických procesech v organismu, často s trvalými negativními důsledky stresu na zdraví. Podle Charváta (1969) psychický stav extrémní zátěže označovaný jako stres se objevuje i po nahromadění několika menších zatížení během krátkého časového úseku.

Naše subjektivní prožívání nesouladu, neshody mezi nároky, které na nás klade vnější okolí a našimi předpoklady tyto nároky zvládnout, může nabývat různou velikost a odlišnou kvalitativní podobu. Právě tuto kvantitu a kvalitu prožívaného nesouladu vyjadřují stupně psychické zátěže Autor Mikšík (1969, s. 24), přední odborník v této problematice, je znázornil pomocí takového schématu:

Závěr

Vědy o člověku v současnosti akceptují chápání člověka jako celku sestávajícího z integrální jednoty všech jeho existenčních složek. V jednotlivých studiích o člověku se odráží multidisciplinární zaměření s cílem dosáhnout pokroku v různých otázkách souvisejících s problematikou stresu a zátěže u člověka jako konzistentního bytí v sociálním prostředí.

V běžném životě se setkáváme s lidmi odlišujícími se určitým způsobem od většiny. Takoví lidé vytvářejí ve vztahu k většinové populaci minoritu, která je přirozenou a běžnou součástí společnosti. Současná doba, ve které žijeme, je nová, nepřehledná, často nesrozumitelná, plná závažných ekonomických a technických změn a zejména sociálních, ekonomických a psychických problémů, které nám přinášejí stres a zátěž.

Zátěž a stres jsou součástí našeho každodenního života, setkáváme se s nimi v zaměstnání, rodině i v ostatních oblastech života. Změny se projevují nejen v emočním prožívání, chování a jednání, ale také na tělesné stránce. Dlouhotrvající stres nebo jeho projevy mohou mít vliv na celkový stav člověka i jeho život ve společnosti.

Autoři: Slavomír Laca, Veronika Kočišová Seznam použité literatury BARTŮŇKOVÁ, S. 2010. Mechanismy. Praha: Univerzita Karlova Praha, 2010, 137 v. ISBN 978-80-2446-1874-6 BRATSKÁ, M. 1992. Umíme řešit zátěžové situace? Bratislava: SPN BRATSKÁ, M. 2001. Zisky a ztráty v zátěžových situacích nebo Příprava na život. Bratislava: Trede Leas r. o., 2001, 325 v. ISBN: 80-70-94-29-24 GÁBOROVÁ, Ľ., GÁBOROVÁ, Z., 2007. Člověk v sociálním kontextu. Prešov: LANA, 2007, 173 v. ISBN: 80-969053-8-4 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál KŘIVOHLAVÝ, J. 2003. Sociální opora v intervenčních programech. Československá psychologie, 46, 4, 340-347 KOŠČ, M. et al. 1996. Retrospektiva, realita a perspektiva psychologie na Slovensku. Bratislava: Stimul LACA, P.: Masmédia a jejich morální hodnota. In: Logos – Revue řeckokatolíků na Slovensku, Prešov 4/2003, s. 12-13, ISSN 1335-5910 Lazarus, RS, Folkman, S. 1984. Coping and adaptation. In W. D. Gentry, Handbook of behavioral medicine (pp.282-305). New York: Springer MELGOSA, J. 1998. Zvládni svůj stres! Vrútky: Advent Orion. r. o., 1998. 190 s. ISBN: 80-8871-981-X PASTERNÁKOVÁ, L.: Metody výchovy uplatňované v rodinách. In Vychovatel č. 1 6, roč. 58, Bratislava: Educatio, 2010. ISSN 0139-6919 STEINBERG, L., MORRIS, A. S., 2000. Adolescent development. Annual Review of Psychology, 52, pp. 83-110, 282-305). New York: Springer VÁGNEROVÁ, M. 2004. Základy psychologie. Praha: Karolínum, 2004, 356 v. ISBN: 80-246-0841-3 WALTER B. C. Changes in bolest, hunger, fear and rage Tělesné změny v bolesti, hladu, strachu a hněvu. [citováno dne 26. 1.012]. dostupné na internetu http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/pmc1447286 ŽÁKOVÁ, E. a kol., 2001. Psychosociální aspekty sociální práce. Prešov: Grafotisk, 2001. 192s. ISBN: 80-8068-060-4