Kdo jsem jako chůva? Jsem služkou těch, které odložili rodinní příbuzní, neboť se už o ně nezvládali z jakýchkoli důvodů postarat? Nebo jsem andělem pro ty, kteří se cítí v „domově důchodců“ jako v nebi, neboť měli doma 'peklo'? Kdo jsem pro slovenské politiky? A kdo jsem pro rodinné příslušníky? Kdo jsem pro samotné obyvatele „domova důchodců“ dnes nazývaného zařízení pro seniory? Vím, kdo jsem já? Na tuto otázku si odpovím tehdy, když se zeptám, proč jsem se stala pečovatelkou?
*„Nevím, proč jsem se stala pečovatelkou.“ Odpovídá mi chůva. "Možná proto, že jsem ztratila práci, které jsem se vyučila, a žádnou lepší, lehčí jsem nenašla? Možná proto, že mám ráda lidi a tak jsem si myslela, že je to práce, kterou dokážu pomáhat lidem, kteří si už sami nevědí pomoci? Možná proto, že nemusím cestovat? Možná proto, že?
Teprve když si pečovatelé pravdivě odpoví na tuto otázku, měli by se zastavit a upřímně se zamyslet. Mám za sebou stovky hodin přednášek o opatrování, a desítky hodin rozhovorů s chůvičkami. Ale vždy, když od nich odcházím, mám pocit, že je „nechávám ve štychu“. Mně se snadněji povídá, když nemusím, tak jako oni, denně zvládnout udělat ranní hygienu, vykoupat, nakrmit, zaplenkovat 20 klientů a to v takovém kolotoči, že se sama ptám, nač jim přednáším o odborných standardech? Vždyť systém ve kterém pracují jim nedovolí, aby je splnili. Jaké mají pracovní podmínky? A jak jsou připraveny na profesionální péči a individuální přístup, když na klienta jim nezbývá téměř žádný čas, aby si s ním promluvili? Kolik z nich ví něco o empatickém přístupu, o sociální komunikaci, o projevech demence a agresivním chování vyplývajícím z několika psychiatrických stavů?
A možná si i vy myslíte, že opatrovat dokáže každý, kdo už vychoval své děti a staral se o své rodiče. Ne, nedokáže každý rodič správně se postarat o své dítě s mentálním či tělesným postižením a ani každá dcera či nevěsta nedokáže opatrovat správně své prarodiče.
Můj příběh začal, když jsem jako jednadvacetiletá nastoupila na studijní pobyt do Německa. Možná by se moje cesta ubírala úplně jiným směrem, kdybych dostala ubytování na studentském koleji a ne v mateřském domově mezi diakonisy, který byl obklopen velkým areálem nemocnice, zařízením pro seniory, domem pečovatelské služby a školou pro pečovatele/ky. Roční stipendium jsem nevyužívala jen ke studiu teologie, ale také praktické teologie a diakonické práce. Mezi přednáškami jsem asistovala diakonisám při jejich pracovních aktivitách v nemocnici, nebo jsem jim vypomáhala v péči o seniory. Na víkendy a prázdniny mě také nenechali samu, ale mě brávali na výlety s klienty, nebo mi koupili lístek a poslali vlakem do jiné spolkové země, abych poznávala další diakonické služby a zařízení. Na stanici mě pak čekala v jáhenském stejnokroji (hábitu) diakonise a věnovala mi svůj čas.
Ale nejkrásnějším dárkem byly dva lodní (americké) kufry, které jsem si mohla naplnit knihami o sociální službě evangelické církve a mohla jsem si je vzít domů. Po úspěšných státnicích jsem dostala místo kaplánky na středním Slovensku. I když mě práce ve sboru pohltila při práci s dětmi, mládeží a liturgickými aktivitami, nepřestala jsem se věnovat práci se staršími lidmi. Denně jsem se při nich přistavovala, povídala si s nimi a po čase jsem je začala vyhledávat i doma. Ty, kteří už nezvládali chodit do kostela, jsem navštěvovala stále častěji. Poznávala jsem nejen jejich samotu a bezmocnost, ale také rodinnou atmosféru, kterou jsem vnímala u lůžka nemocného nebo starého člověka. Stále více jsem pozorovala změny, které přinášely s sebou stáří a nemoc rodinného příslušníka.
Jednoho dne jsem dostala nabídku od sestry diakonisy Barbary Haug, že přivede na Slovensko své dobré přítelkyně, které se dlouhá léta věnovaly opatrování, abychom se i my seznámili s touto službou. Nabídka byla nejen zajímavá, ale jak se ukázalo později, přinesla požehnané ovoce a prospěch do mých církevních sborů. Od roku 1994 až do dnešního dne, tedy dvacet let, používám na svých přednáškách příklady z praxe jedné úžasné ženy, která se jmenovala Anne Rose Schwarz. Skoro měsíc jsme spolu trávili čas v průběhu přednášek pro domácí chůvičky (rodinné chůvičky) a během krásných letních večerů při sklence vína nebo bylinkového čaje plných lidských příběhů a pečovatelských situací, metod, technik, či teologických otázek. Anne Rose Schwarz po dvaceti letech praxe v nemocnici jako sestra na operačním sále zcela změnila svoji profesi. Navštívila kurzy pro opatrování a doprovázení umírajících v domácím prostředí a namísto pracovní služby v zařízení pro seniory si vybrala cestování za klienty do jejich domovů. Do každé domácnosti, ve které byla potřebná chůva s 24hodinovou službou, si nesla kufr s kouskem domova, ale především své odborné znalosti dlouholeté sestry, velké srdce a jak říkala, i dobrý žaludek. Změnu svého prostředí nebrala jako zátěž. Vzpomínala: „Moje zátěž a moje problémy jsou tak malé a nepodstatné, že zanikají v prostředí člověka, který se dozvěděl, že má tři, čtyři či šest měsíců života a že během těch posledních dnů na něj nečeká nic hezkého, právě naopak.“
Vážím si sociální práce. Ráda přednáším sociální management, projektování v sociální práci i management kvality, ale stále více jsem přesvědčena o tom, že nejdůležitější sociální práce se odehrává u lůžka klienta. Co zanedbáme nebo špatně provedeme tam, už nenapravíme ani ve středním, ale ani ve vrcholovém managementu. Nikdo mě nepřesvědčí, že pečovatelská péče nevyžaduje odborné vzdělání a nikdo mě nepřesvědčí, že pečovatelkám stačí dnešní postavení a role s nejnižším finančním ohodnocením. Je to neúcta k náročnému a velmi těžkému povolání.
Na pečovatelských kurzech dávám úkol popsat před začátkem kurzu, jakou mají představu o roli pečovatele/ky. Většinou účastníci kurzu napíší, že je to pěkná práce, která vyžaduje sociální cítění a empatii. Po skončení kurzu je nechám napsat tentýž úkol. Obsahy úkolů se už neshodují na sto procent. Od roku 1994 jsme do dnešního dne vyškolili stovky pečovatelek a pečovatelů. Navštěvuji je přímo v zařízení. Znám jejich pracovní prostředí, klienty, každodenní a mimořádné situace, které přinášejí známé i neznámé okolnosti, ke kterým musí pečovatel či chůva zaujmout stanovisko, nebo vykonat pracovní činnost. Dnes možná více než kdy jindy si myslím, že „je necháváme všichni ve štychu“ Proč? Dnes je potřebují ti druzí, ale zítra je možná budeme potřebovat my. Budeme spokojeni s jejich péčí? Budou lépe připraveny k péči o nás nebo o naše blízké? Budou mít na nás víc času? Budou mít lepší pracovní pomůcky a pracovní prostředí než dnes? I my na nich budeme křičet, nadávat, proklínat a projevovat svou vlastní frustraci z zkaženého života a žádat od nich, aby nám utírali „zadky“, a obsluhovali nás, neboť my si to tady platíme? Budeme i my takovými rodinnými příslušníky, kteří je budou „šikanovat“?
Nebo se u nás něco změní a povolání chůviček nejen v zařízeních sociálních služeb, ale iv domácím prostředí, se stane povoláním, které podpoří politici zvýšením jejich zasloužené mzdy, ve kterém zaměstnavatelé upraví pracovní prostředí a pracovní pomůcky, v němž rodinní příslušníci namísto šikany nabídnou pomoc trpělivosti a vděčnosti?
Přeji si, aby chůva nebyla služkou člověka, ale „profesionálním andělem“, který je na blízku člověku v sociální nouzi.
Autor: PhDr. Maria Kovalová, PhD. MHA
Autorka je teoložka se zaměřením na diakonickou sociální práci a magistryně veřejného zdravotnictví se zaměřením na řízenou dokumentaci a řízení rizik. Od roku 1991 se věnuje pečovatelské péči se zaměřením na seniory. Je poradkyní a auditorkou kvality v sociálních službách. Od roku 2014 je prezidentkou Asociace odborných pracovníků v sociálních službách a spoluzakladatelkou OZ Planeta malého přínce. www.aopss.sk