Násilí může zažít každá žena na ulici, v práci, většina násilných činů vůči ženě se však páchá doma. Mnoho lidí však tento fenomén přehlíží či dokonce bagatelizuje. Část společnosti násilí ignoruje, část se domnívá, že ženy si o to koledují samy. Jen ženy, které násilí zažily a zažívají, vědí, že jejich problém je mnohem složitější a nejsou schopny jej vyřešit bez ochrany a záruk společnosti. Týrané ženy potřebují pocit jistoty a možnost obrátit se se svým problémem na někoho, kdo jim pomůže.

Současný stav násilí páchaného na ženách

K pojmenování fenoménu násilí se v naší i zahraniční literatuře používá několik termínů, které vycházejí z různých koncepcí a problém zachycují v širším nebo v užším rozsahu. Jedním z hlavních sporných bodů v této oblasti je rozsah definice násilí páchaného na ženách. Mnozí odborníci a odbornice se dožadují velmi široké definice, jejíž smysl vidí v tom, že by umožnila posuzovat mnohá porušení lidských práv žen jako projevy násilí, respektive každý strukturální jev, který podporuje genderově podmíněnou diskriminaci, by mohl být považován za násilí.

Příkladem takové definice násilí je definice v návrhu panamerické smlouvy proti násilí páchanému na ženách /Pan American Treaty against Violence/: „Jakýkoli čin, zanedbání nebo chování, jehož důsledkem je fyzické, psychické, sexuální nebo duševní utrpení, ať už přímé nebo nepřímé prostřednictvím podvodu lži, a provokace jakékoli ženě, s cílem nebo s efektem jejího zastrašování, trestání, ponižování nebo dotlačení do role vymezené stereotypy, popření její lidské důstojnosti, sexuální sebedeterminace, fyzické, morální nebo duševní integrity, nebo podlomení bezpečnosti její osoby, její sebeúcty nebo snižování jejích fyzických nebo mentálních možností. (1)

Násilí je každá forma ubližování, projevu nadvlády, zneužívání moci, vyhrožování, fyzického, sexuálního a psychického nátlaku. Domácí násilí nebo násilí vůči ženě v intimním vztahu je "fyzické, sexuální, emocionální a psychické týrání ženy mužem, se kterým je nebo byla v intimním vztahu. Toto násilí může být aktuální, hrozící nebo může jít o pokus." (2) Násilí páchané na ženách je jakýkoli „projev verbální nebo fyzické síly, donucování nebo deprivace ohrožující život, které jsou zaměřeny na jednotlivou ženu nebo dívku a které způsobují fyzickou nebo psychickou újmu, ponížení nebo úmyslné omezování svobody a které udržují podřízenost ženy.“(3)

Násilí znamená nejčastější označení jednorázového fyzického aktu, resp. postupu, při kterém člověk způsobuje újmu druhému člověku. Jiná charakteristika násilí hovoří o jakémkoli aktu, včetně zanedbávání, které ovlivňuje život, fyzickou a psychickou integritu nebo svobodu jednotlivce nebo poškozuje rozvoj jeho osobnosti.(4) Heise, Pitanguy a Germain navrhují definovat násilí páchané na ženách následovně: „Násilí páchané na ženách je deprivace ohrožující život, které jsou zaměřeny na jednotlivou ženu nebo dívku a které způsobují fyzickou nebo psychickou újmu, ponížení nebo úmyslné omezování svobody a které udržují podřízenost ženy.“(5)

V souvislosti s násilím panuje mnoho nesprávných, ale pevně zakořeněných představ, například, že násilí je důsledkem zneužívání alkoholu, chudoby, nezaměstnanosti, že se vyskytuje jen v jistých sociálních vrstvách, že je to duševní choroba. Ještě dnes je velmi rozšířená domněnka, že ženy provokují, tolerují, potřebují nebo dokonce mají rády jistou míru násilí. Takové mýty, které legitimizují určitou míru násilí, formují postoje společnosti, ale i profesionální pracovníky a pracovnice, pracující s týranými ženami.

Rozšířené mýty a předsudky nedovolují ženám postiženým násilím, aby mluvily o své situaci. Zabraňují také tomu, aby ženy dostaly adekvátní pomoc. Vede to tak daleko, že ženy hledají vinu u sebe a neodvažují se vyjít se svým problémem na veřejnost. O těchto mýtech se zmiňují autorky Cviková a Juráňová, které rozebíráme.

1. mýtus: To není násilí, ti dva se jen „hádají“

. Mezi hádkou a násilím je podstatný rozdíl. Při hádce jde o konflikt dvou osob, které jsou přibližně stejně silné. Při hádce jde většinou o střet zájmů a každá ze zúčastněných stran se pokouší prosadit své zájmy. Je-li však mezi nimi nerovnost síly a moci (například jedna osoba je fyzicky silnější, ozbrojená nebo disponuje financemi), vzniká nebezpečí, že silnější strana zneužije svou převahu k prosazení svých zájmů. Tehdy se hádka mění v násilí. Jedna ze zúčastněných stran podlehne. Také ženy mají v naší společnosti v mnoha oblastech oslabenou pozici.

2. mýtus: Násilí se vyskytuje pouze v „problémových“ rodinách

. Násilí může postihnout každou ženu nezávisle na příslušnosti k sociální vrstvě, kultuře a náboženství a nezávisle na věku. Dojem, že násilí se týká jen „problémových“ rodin, vzniká proto, že v některých skupinách společnosti se násilí utajuje více než v jiných. Pro ženy z těch skupin, kde je mluvení o zážitcích s násilím velmi tabuizováno, je proto ještě obtížnější hledat a získat pomoc. Pro mnohé ženy má zveřejnění násilí závažné důsledky, například může utrpět pověst rodiny, muž může ztratit zaměstnání.

3. mýtus: Násilí v rodině je soukromá záležitost, stát by se do toho neměl míchat.

Žena, která požádá někoho o pomoc, se tím už rozhodla svůj problém zveřejnit. Násilné činy jsou podle našich zákonů trestné bez ohledu na to, zda jsou páchány v rodině nebo mimo ni. Kromě toho velkou část násilných činů tvoří tzv. oficiální delikty, to znamená, že je žaluje a stíhá stát. Stát se tedy zavázal zakročit i při násilí v rodině.

4. mýtus: Ženy si jen vymýšlejí, aby získaly byt nebo výhody při rozvodu.

Skutečnost je taková, že skryté násilí při násilných činech v rodině vysoce převyšuje nahlášené případy. Je velmi pravděpodobné, že násilí nikdo nezveřejní a nesdělí. Ženy násilí mnohem častěji utajují nebo bagatelizují, než by v tomto směru přeháněly.

5. mýtus: Ženy asi chtějí být týrány, jinak by přece násilníka opustily.

Ženy, které zažívají násilí, zkoušejí všechno možné, aby změnily situaci. Chtějí, aby násilí přestalo, často si však přejí i udržet vztah či manželství. Teprve když selžou všechny jejich pokusy, hledají pomoc mimo rodinu. Někteří muži kontrolují své ženy tak, že se ženy bojí mluvit s někým o tom, co zažívají. Ne všechny ženy se mohou uchýlit k příbuzným nebo známým. Bojí se, protože ani tam nejsou v bezpečí. Mnohé ženy nemají peníze a nevědí, kam by se mohly obrátit. Spousta žen má strach ze zhoršení finanční situace, ze ztráty přístřeší.

6. mýtus: Ženy „provokují“ násilí nebo si ho nějakým způsobem „zaslouží“

. Takový postoj legitimizuje páchání násilí v určitých situacích, vinu za násilí připisuje obětem a muže páchající násilí zbavuje odpovědnosti. Za „provokaci“ bývá často označeno už to, že žena přijde o něco později z práce, má na něco vlastní názor, navštíví svou přítelkyni nebo si dovolí muže kritizovat. Muži často pociťují jako provokaci chování, které sami u sebe považují za samozřejmé. Násilné činy ospravedlňují tím, že žena kritizovala mužovo stejné „chybné“ chování.

7. mýtus: Ženy si samy vybírají partnery, kteří je týrají.

Žádná žena nechce, aby ji někdo bil, znásilňoval nebo zavraždil. Na začátku vztahu tyrani obvykle ještě nesahají po násilných prostředcích. Násilné chování většinou začíná po určité době soužití. Skryté formy násilí se často spojují s pozitivně chápanými tradičními hodnotami, takže je těžké si uvědomit, kdy začíná zneužívání moci, kontroly a útlaku. „Rytířský ochránce“ se nepozorovaně stává kontrolujícím mužem, šílená zalíbenost se mění v šílenou žárlivost, ujišťování „jsem do tebe zblázněný“ se změní na tvrzení „mám právo na tebe i na tvé tělo“.

8. mýtus: Muži týrají ženy, protože sami v dětství zažili násilí.

Muži, kteří páchají násilí, sice často v dětství zažili násilí a vlastní zážitky s násilím jsou jistým „rizikovým“ faktorem, který může vést k tomu, že se člověk chová násilnicky. To však automaticky neznamená, že by bludný kruh násilí musel nutně pokračovat. Negativní zkušenosti z dětství mohou vést ik mimořádně odmítavému postoji vůči násilí, jak tomu je u mnoha mužů.

9. mýtus: Základní příčinou mužského násilí je alkoholismus.

Muži, kteří týrají své ženy, páchají násilí tehdy, když jsou opilí, ale i tehdy, když jsou střízliví. Alkohol není příčinou násilí, je pouze jeho stimulátorem. Odbourává zábrany, a proto se agresivní impulsy zesilují. Stav opilosti využívají násilní muži jako argument, aby nemuseli převzít odpovědnost za své činy.

10. mýtus: Muži týrají ženy proto, že nedokážou vyjádřit své city jiným způsobem.

Násilné činy v soukromé sféře se obecně chápou jako čistě afektivní jednání – muž prostě někdy „vybuchne“, neumí prý se svými pocity jinak zacházet. Tento argument přehlíží skutečnost, že násilné jednání je zpravidla výběrové. Muži ani ve stavu silného afektu neudřou svého šéfa, svou ženu však často ano.

11. mýtus: Týrání přestane, on se může změnit.

Rodinná terapie, která se pokouší vyvinout strategii k řešení násilí, je často spojena s vyšším rizikem pro ženu, která je týrána. Terapie podporuje mužovy výmluvy, že ona má problém a je třeba ji více vinit za násilí, než jeho, proto i ona musí podstoupit terapii. Řešením na ukončení násilí zde je, že oba musí změnit svůj vztah. Ona však není zodpovědná za jeho násilí, je to jeho chování, které přestavuje problém. Spousta žen žije s násilníkem a doufá, že přestane být násilnický.

12. mýtus: Může být dobrým otcem, i když bije matku dětí.

40–70 % dětí týraných matek týrá jejich otec nebo partner jejich matky; 30 % těchto dětí bývá sexuálně zneužíváno. Mezinárodní výzkum ukázal, že 90 % dětí týraných matek bývá svědky násilí. Podle Světové zdravotnické organizace i děti, které jsou svědky týrání, se považují za týrané děti.

Každá společnost i současná postmoderní, má mechanismy, které legitimizují, zamlžují, popírají, a tím pěstují násilí. Dokonce i tam, kde by jednotlivé násilné činy mohly být odsouzeny. Různé mechanismy, od ústní tradice po oficiální edukační a právní systémy, určují normy přípustného chování mužů a žen. "Tyto normy si lidé osvojují od dětství v rodině a utvrzují se v nich pod tlakem okolí, společenských institucí a sdělovacích prostředků. V mnoha společenstvích se děti učí, že muži jsou dominantní a že násilí je přijatelný způsob řešení konfliktů".(6) Mezikulturní výzkum poukazuje na to, že ačkoli násilí společenství, která genderové násilí neznají a od takového by si měla postmoderní společnost vzít příklad.

Závěr

Problém násilí páchaného na ženách je stále považován za soukromou záležitost. Ženy jsou ve všech oblastech v postmoderní společnosti stále znevýhodňovány. Zneužívané ženy často přebírají vinu a zodpovědnost za násilný vztah k sobě. Se svým problémem se cítí osamocené. Velmi třeba, aby o problému mluvilo a aby se tento problém nějak řešil v současné postmoderní společnosti. Násilí páchané na ženách má rozhodně společenské příčiny a důsledky, a je proto nezbytné, aby se k jeho prevenci a eliminaci přistupovalo z celospolečenského hlediska.

Autoři: Slavomír Laca, Lenka Pasternáková Použitá literatura: 1. FINAL REPORT ACTIVITIES OF THE EG-SVL: Skupina combatujících violence aga inst woman. Strausburk: Councile of Europe, 1997. 2. HEISE, L., PITANGUY, J., Germain, A.: Násilí páchané na ženách – skrytá újma na zdraví. Bratislava: Aspekt, 1998. 3. PÁTÁ ŽENA: Aspekty násilí páchaného na ženách. Bratislava: Aspekt, 2001. 4. SOPKOVÁ, E.: Problém, o kterém se mlčí. Bratislava: Aspekt, 1998, čj. 3. 5. TOKÁROVÁ, A.: Sociální práce. Filozofická fakulta Prešovské univerzity, Prešov: 2002, ISBN 80-8068-086-8.

(1) Final report of activity of the EG-S-VL, Group of Specialist for combating violence against women. Councile of Europe, Strausburk, June 1997, pp. 12 (2) SOPKOVÁ, E: Problém o kterém se mlčí. Aspekt, 3, 1998, s. 1 22 (3) PÁTÁ ŽENA: Aspekty násilí páchaného na ženách. Aspekt, 2001, s. 1 34 (4) TOKÁROVÁ, A.: Sociální práce. FFPU: Prešov, 2002. 356 (5) HEISE, L.; PITANGUY, J.: Násilí páchané na ženách - skrytá újma na zdraví. Aspekt, Bratislava, 1998, s. 1998 55 (6) HEISE, L. et. al.: Násilí páchané na ženách – skrytá újma na zdraví. Aspekt, Bratislava, 1998, s. 1998 29

*Příspěvek zazněl na V. ročníku vědecké konference s mezinárodní účastí pod názvem 'Sociálně-patologické jevy a marginalizované skupiny', kterou zorganizovali Ústav Královny Klid z Medžugorje Bardejov, Institut mezioborových studii Brno, Filozofická fakulta UPJS Kosice.

** Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD**

Základy sociálnej pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale také s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pre sociálno-zdravotnícke profesie - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako o rozumném individuu na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vystupují do popředí stále nápadnější mnohočetné a komplikované etické otázky ohledně lidského života.