Souvislosti vztahové vazby a sourozenecké pozice

Relation of attachment and sibling position

Dnešní doba nabízí obraz uspěchaného životního stylu, nedostatku času na komunikaci s ostatními. Ženeme se za dosažením nejlepšího místa v práci, vyššího platu, prestižního postavení ve společnosti, a přitom zapomínáme na to, jak důležité jsou vztahy s druhými. „S kým jsi, takový jsi.“, velmi oblíbená fráze, která má však velkou výpovědní hodnotu. Už odmalička jsme formováni těmi, kteří nás obklopují. Jinak tomu není ani v dospělosti. Avšak zamysleli jsme se někdy nad tím, že právě tyto osoby – lidé, se kterými jsme od prvních momentů našeho života, mohou mít výrazný vliv na to, jaké vztahy budeme budovat v dospělosti? Máma, která má s námi vytvořené pouto ještě předtím než přijdeme na svět je pro nás ústřední postavou. Rodina jako základní jednotka společnosti je v mnoha případech, pokud je kompletní, tvořená mámou, tátou a dětmi. S nimi jsme v kontaktu nejčastěji a formují nás. Často odsuzujeme lidi, kteří podlehnou závislosti na drogách. Co když je to jen kompenzace nedostatku lásky v jejich životě? Právě na základě těchto otázek se v naší práci pokusíme nabídnout pohled na to, jak důležité je pro vývoj osobnosti se zdravými vztahy období dětství a připoutání se. Cílem naší práce je poukázat na souvislosti vztahové vazby a sourozenecké pozice. V teoretické části se zaměříme na problematiku vztahové vazby, definujeme pojmy jako bonding a attachment, objasníme si Bowlbyho teorii attachmentu. Rozebereme si typy a různé poruchy attachmentu. Poskytneme také stručný přehled o sourozeneckých konstelacích a poukážeme na vliv pořadí narození na attachment. Empirická část sestává ze získávání dat od respondentů náhodným výběrem, soustřeďujeme se na rodinné vztahy a rozdíl ve vztahových vazbách determinovaný pořadím narození. Metoda, kterou jsme využili pro výzkum daných proměnných, je revidovaný dotazník ve slovenské verzi.

K tomu, aby si dítě mohlo vytvořit přiměřenou vazbu s matkou, respektive s otcem, musí být tito lidé citliví a vnímaví na jeho potřeby, přiměřeně reagovat na signály, které jim dítě vysílá. Je běžné a podle mnoha autorů i normální, že někdy si rodiče signály interpretují nesprávně a dochází tak k tomu, že jsou potřeby dítěte neuspokojeny. Pokud však rodiče zpozorují, že jejich reakce nebyla přiměřená potřebě dítěte, mohou začít znovu přemýšlet nad tím, která jiná odpověď by byla vhodnější. Často však dochází k tomu, že si rodiče promítají do dítěte svá vlastní přání. Rodič chce, aby jeho dítě co nejdříve usnulo, protože sám je unavený. Je však možné, že dítě ještě únavu nepociťuje a raději by si s rodičem hrálo. Zde přichází ke „klasickému“ konfliktu a je pochopitelné, že se rodiče budou snažit uspat své dítě i za cenu toho, že je relativně bdělé. Dalším takovým konfliktem mohou být představy a touhy rodičů o tom, jaké chování by jejich dítě mělo mít. Přenášejí tak svá očekávání na dítě a vidí ho tak, jak ho chtějí vidět. Pokud je mezi představami rodičů a aktuálním chováním dítěte rozdíl, jsou ve vztahu přítomny nedorozumění a nepochopení. U často neoprávněných diskrepancí dítě pociťuje stres hlavně z toho, že si nedokáže vymezit hranice, respektive odmítnout přání rodičů (Brisch, 2011). Důležitými termíny v této oblasti, kterými se zabývají mnozí autoři, jsou bonding a attachment. Je to právě proto, že dítě je ve svých prvních letech života bezbranné, potřebuje pociťovat bezpečí a je nastaveno na vytváření kontaktů. Připoutání se na blízkou osobu působí na dítě jako ochranný faktor proti sociálnímu nepřizpůsobení se. Bonding je termín často využíván, ale málokdy definován. Nejčastěji je autory chápán jako vzájemné, významné připevnění, při kterém obě strany chtějí a očekávají, že bude pokračovat, a které, pokud se přeruší nebo skončí, může vést ke značnému ohrožení zúčastněných stran. Byly navrženy čtyři praktické prostředky, které dopomohou prokázat, zda k bondingu došlo či nikoli. Prvním z prostředků je čas. Bonding je možný po třech, nanejvýš šesti až dvanácti měsících nepřetržitého každodenního kontaktu. Druhý prostředek je chování. Výzkum ukazuje, že vazba může být hodnocena podle toho, jak se dítě chová. Měření interakce mezi rodičem a dítětem je třetím způsobem, jak prokázat bonding. Patří zde například síla vzájemných slibů a závazků obou stran. Dobře „připevněný“ rodič je ten, který chce své dítě vychovávat po dobu neurčitou, během dobrých i špatných dnů, v dobách radosti i žalu. Na druhé straně je třeba zaměřit se a zvážit ochotu dítěte reagovat a přijímat sliby. V závislosti na věku dítěte, může být závazek vyjádřen slovně nebo odvozen z jeho chování. Posledním prostředkem pro hodnocení bondingu je identifikace s rodinou. Vědomost větší komunity svědčí o tom, že dítě je vnímáno jako rodinný příslušník. Komunita ví, kdo ke komu patří. K prokázání vazby pomocí tohoto kritéria lze přijmout, aby zahrnovalo i seznam širší rodiny, učitelů, přátel a sousedů. Pokud je dítě umístěno v dětském domově, je odpovědností agentury při výběru pěstounů zohlednit prostředí, ve kterém bude dítě přebývat. Je důležité zaměřit pozornost na enviromentální, fyzické, emocionální, zdravotní a vzdělávací výhody a rizika. Rovněž má pro výběr zásadní význam existence dalších dětí v domácnosti pěstounské rodiny (Kenny & Pollack, 2015). Jelikož právě rodiče jsou nejdůležitějšími postavami v raném období nabízíme krátké charakteristiky významu otce a matky. Ve vztahu k dítěti projevují otcové svou náklonnost většinou fyzickým kontaktům. Hra s tátou je pro dítě více vzrušující. Otec je vnímán jako živitel rodiny, ten, který se o matku a děti stará, zajišťuje materiální jistotu. Co se týče péče, otcové jsou pomalejší a v menší míře prokazují automatické jednání, ale jsou schopni silné vazby hned po narození. Matka je ta, která pomáhá dítěti poznávat svět a poskytuje mu bezpečí. Pouto mezi matkou a dítětem je vytvořeno již během nitroděložního stadia. Většinou je jejich vztah založen verbálně.

Ztráta a smutek při nedonošení dítěte, předčasný porod, nejistota matky týkající se dítěte, jeho zdravotního stavu a pozdějšího vývoje, dlouhodobé odloučení dítěte od matky, alkohol, drogy nebo nezralost matky na příchod dítěte. To vše mohou být překážky ve vytvoření bondingu (Matulníková, 2011). Attachment se chápe jako připoutání nebo upevnění. Attachment, zejména mezi lidmi, je definován jako náklonnost nebo oddanost, dokonce láska, ačkoli je jasné, že existuje i forma neúspěšného připoutání, ba přímo škodlivého, kdy dochází k poškození osoby. Attachment však nemůže být chápán jako synonymum slova láska či náklonnost. Také to není celkový deskriptor vztahu mezi rodičem a dítětem, které zahrnuje interakci jiného rodiče a dítěte, a také například krmení, stimulaci, hraní si a řešení problémů (Prior & Glaser, 2006).

Typy vztahové vazby

Autor Brisch ve své knize Bezpečná vztahová vazba (2011) poukazuje na to, že právě kojenecké období je tím nejdůležitějším pro vznik vazby. Jelikož existují různé typy, je dobré je rozeznat a rozdíly jsou patrné do konce prvního roku života dítěte. Dále tento autor uvádí, že přibližně 60-65% si vytvoří bezpečnou vztahovou vazbu se svojí matkou do konce prvního roku života. S otcem se tato vazba vytvoří u 55 % dětí. Jen 25% si vytváří nejistou – vyhýbavou vztahovou vazbu a 10% nejistou – ambivalentní (úzkostnou) vztahovou vazbu vůči svým matkám.

Děti, jejichž pečovatelé reagují na jejich podněty citlivě, prokazují jim lásku, dávají jim pocit jistoty, poznání, že mohou vyjádřit i své negativní emoce, si dokáží vytvořit jistou vztahovou vazbu. Řešení problémů a tísní je ze strany pečovatelů organizováno a bezpečné, tím pádem dítě vyhledává kontakt, blízkost těchto lidí. Ví přesně, že se může přiblížit, je-li zoufalé, protože si je jisté tím, že reakce druhé strany bude citlivá. Nejistá-vyhýbavá vztahová vazba – tento typ vazby lze považovat také za organizovaný, protože dítě s určitostí ví, jak bude pečovatel reagovat. Většinou je to však zesměšnění, odsouzení, ignorování dítěte. Na základě těchto reakcí umí dítě usoudit, že za pečovatelem v podobné zoufalé situaci nepřijde. Tato strategie vyhýbání je také nejistou, protože se zvyšuje riziko problémů s přizpůsobením se dítěte. Děti, jejichž pečovatelé reagují rozporuplně, nepředvídatelně, jejichž chování obsahuje způsoby, kdy dítě očekává, že o jeho potřeby bude postaráno, si vytvářejí úzkostnou vazbu. Dítě doufá, že takto pečovatel reagovat nemůže pořád. Většinou je tato vazba spojována se zvýšeným rizikem špatného sociálního a emocionálního nastavení dítěte. Přibližně 15% dětí z prostředí s malými psychosociálními riziky a asi 82% z těch ve vysoce rizikových situacích nepoužívají žádné z těchto tří uvedených organizovaných strategií k řešení stresu a negativních emocí. Tyto děti mají zmatený neorganizovaný typ attachmentu. Tuto dezorientovanou dezorganizovanou vztahovou vazbu nejlépe vykresluje neobvyklé chování rodičů, označované také jako děsivé, disociační, sexuální nebo jinak atypické. Existují důkazy, které naznačují, že pečovatelé, kteří vykazují takové chování mají častokrát nevyřešené vlastní problémy z minulosti, jako například potlačovaný smutek, nevyřešené emocionální, fyzické nebo sexuální traumatu, nebo jsou jinak traumatizováni (například posttraumatická stresová porucha, traumatizované oběti domácího násilí2) (0).

Nejznámější typy vztahových vazeb v dospělosti jsou: a) jistá / autonomní mentální reprezentace citové vazby - jedinci považují citovou vazbu za důležitou, dokáží referovat jak o pozitivních, tak negativních aspektech, b) odmítavá / znehodnocující mentální reprezentace citové vazby – jedinci se vztahovým vazbám vyhýbají, nedokážou popsat žádné zážitky z dětství. Vzpomínky buď idealizují nebo negativizují, c) zapletená mentální reprezentace citové vazby – vzpomínky na dětství jedinci často negativizují, při jejich vypovězení vyjadřují vztek. Působí zmateně a mnohokrát si protiřečí, ve vztahu k osobám jsou také většinou zmateni, d) nevyřešená / dezorientovaná mentální reprezentace citové vazby – je častá hlavně u jedinců, kteří v dětství přežili trauma, jako např. umělci. sexuální zneužívání, alkoholismus rodiče, týrání. V dospělosti tito jedinci připisují ve vztazích velkou váhu detailům (Štefánková, 2011).

Děti si mohou vytvářet mnohé vazebné vztahy, a tím vylepšují také své sociální vzorce chování. To, na koho se dítě naváže, je určeno především těm, se kterými lidmi je dítě nejčastěji v kontaktu, kdo o něj pečuje a také složením domácnosti, ve které dítě žije. Nemůžeme pochybovat o tom, že dítě se jako první naváže na svou matku, nemluvě o poutě, které mají mezi sebou vytvořeny již během prenatálního období. Dalšími postavami na vytvoření pouta pravděpodobně budou: otec, starší sourozenci, prarodiče. Z těchto lidí si dítě vybere svou hlavní, ale také vedlejší postavu k vytvoření vazby. Podle různých výzkumů je biologická matka ústřední (hlavní) postavou, ale tento úkol mohou zastávat i jiní, například člověk, který se o dítě stará a chová se k dítěti mateřsky (Bowlby, 2010).

Poruchy attachmentu

Dítě, které má problémy attachmentu je to, u něhož selhal první důležitý klíč, který ho má posouvat vývojovými obdobími. Při takovém selhání dochází k narušení důvěry, což můžeme sledovat i v dnešní době. Lidé mají problém někomu se svěřit a budovat vztahy, které jim pomohou cítit se lépe. Poruchy attachmentu mohou způsobit u dětí například obtíže ve fungování, zpoždění nebo narušení vývoje, stále nekonstruktivní vzorce chování. Symptomy, které naznačují, že vztahová vazba může být narušena jsou například tyto: plačící dítě se neuklidní ani poté, co ho máma nebo táta vezmou do náruče, dítě stresovou situaci neřeší nebo své potřeby řeší samo, dítě neprojevuje emoce, nereaguje na podněty, interakce s jinými, dítě (Ježková & Černá, 2013). Mezi základní uvádí autor Brisch (2011) 2 poruchy attachmentu. Nediferencovaná porucha vztahové vazby se projevuje hlavně u dětí se zanedbávanou emocionální výchovou, nemají specifickou osobu, se kterou by měli vytvořenou vztahovou vazbu. Děti se vyznačují menší hlavou a také celkově malým vzrůstem – častokrát je to spojováno s tím, že dítě je opomíjeno, a tím je omezeno i vytváření růstového hormonu a hormonů, které vytvářejí neuronovou síť v mozku. Porucha vztahové vazby spojená s blokádou připoutávacího chování je značná pro děti, u nichž vytvoření pouta s osobou pro vztahovou vazbu selhalo, protože dospělá osoba, která měla nabídnout dítěti bezpečí, oporu, lásku a jemnocit se naopak k dítěti chovala násilnicky a odměřeně. Dítě si však s touto osobou vztahovou vazbu vytvoří, ale je doprovázena strachem, úzkostí, dítě je uplakané ai malé negativní podněty ho umí vyrušit. Autor Brisch definuje tento typ také jako „patologické připoutání se na pachatele“, přičemž pachatelem je násilnická vztahová osoba.

Bowlbyho teorie attachmentu

„Speciální výhodu tohoto paradigmatu vidím v tom, že umožňuje novým a osvětlujícím způsobem konceptualizovat lidský sklon k navazování silných vazeb na určité druhé lidi a vysvětlovat mnohé formy emočních a osobnostních poruch, včetně úzkosti, hněvu, deprese a emočního odcizení, které jsou vyvolávány“. (Hašto, 2005, s. 69)

Podle Bowlbyho chování během vytváření vztahové vazby a chování při již vytvořené vztahové vazbě má instinktivní povahu. Během vztahové vazby se vyvinou u dítěte i jiné různé formy připoutávacího chování, které se aktivují jen tehdy, když je to nutné. Například, pokud něco v dítěti vyvolává strach, nebo pokud se dítě nachází v cizím prostředí nebo při únavě. Takové připoutávací chování pomine, pokud je prostředí dítěti důvěrně známo nebo má na očích osobu, se kterou má vytvořenou vztahovou vazbu. Bowlby dále ve své teorii předpokládá, že vytvoření, udržení, ale také přerušení vztahové vazby je spojováno s velkým návalem emocí. Navázání vztahové vazby popisuje jako zamilování se, udržení vazby jako lásku. Ztráta je spojována se smutkem a strachem, hrozba ztráty vyvolává úzkost, ale je velmi pravděpodobné, že obě vyvolávají u dítěte i vztek. Pevné pouto dítě přežívá jako radost, bezpečí, klid a pohodu (Hašto, 2005).

Sourozenecké konstelace

Většina lidí zná, jaké místo ve své rodině má, avšak málokdo se zajímá o to, jaké funkce, povinnosti a práva vyplývají z dané pozice jedince v rodině. Alfred Adler, představitel individuální psychologie, rakouský psychiatr a psycholog, jako první podotkl, že pořadí narození dítěte do značné míry ovlivňuje jeho osobnost. Je přímo do očí bijící, že prvorození, respektive jedináčci, jsou silně motivovanými osobnostmi, které si jdou za svým cílem. Prostřední děti se spíše orientují na umění, ale jejich osobnost je obtížné odhadnout, označují se za nevyzpytatelné. Benjamínci rodiny, nebo tedy nejmladší, jsou často ti, kteří přenechávají zodpovědnost na jiné, jsou však dobrými baviči, extrovertní a více méně negativem je, že díky své pozici dokáží snadno manipulovat jinými. Avšak nemůžeme tvrdit, že právě díky pořadí narození umíme fixně určit typ dané osobnosti. Existuje 5 základních pozic pořadí narození: 1. nejstarší – prvorozené dítě, 2. druhorozené, 3. prostřední, 4. nejmladší, 5. jedináček (Szobiová, 2007).

Vliv pořadí narození na typ attachmentu

Bowlby předpokládal, že vytvoření vztahové vazby v raném dětství je základem pro budoucí vztahy. Hazan a Shaver použili teorii attachmentu jako rámec pro pochopení milostných vztahů v dospělosti. Nepředpokládali jen vliv dřívějších vztahů na vztahy v dospělosti, ale to, že romantická láska je sama o sobě procesem stávání se připoutaným a sdílí podobnosti, jaké vykazuje připoutání se na vztahovou osobu v dětství. V jejich výzkumu byli respondenti požádáni, aby vybrali popis, který nejlépe charakterizuje jejich vazbu. Dospělí s různými styly se lišili, jak se předpokládalo, ve způsobu, jakým zažili lásku. Výsledky poukázaly například na to, že lidé s jistou vztahovou vazbou měli v dospělosti vztahy šťastné, plné důvěry a přátelství, zatímco vztahy lidí s úzkostnou vztahovou vazbou se vyznačovaly žárlivostí, obsesivním zaujetím svým partnerem a emocionálními pády a vzestupy. Hazanův a Shaverův výzkum, jak uvádějí Collins a Read (1990), byl důležitým krokem směrem k objevování vztahu mezi počátečním upevněním v dětství a zážitky lásky v dospělosti. Výzkum v Pensylvánii na univerzitě Mercyhurst z roku 2008 prováděný výzkumníky Emily Mc Guirk a Terrym Pettijohn byl založen hlavně na myšlence, že pořadí narození může lidi ovlivňovat v jejich chování a vztazích. Předpokládalo se, že jedináčci a nejstarší sourozenci budou mít s největší pravděpodobností stejný typ vztahové vazby. Predikce u nejmladších a prostředních dětí mluvila o různém typu vazby. 54,17 % účastníků výzkumu uvádělo jako typ vazby jistý, 39,58 % vyhýbavý a 6,25 % úzkostný. Z participantů, jejichž pozice v rodině byla jako prostřední vykazovalo až 57,14% nejisté upevnění. 66,66 % jedináčků bylo bezpečně připoutáno. Tyto výsledky mohou poukazovat na to, že na vznik vztahové vazby, i přes ne signifikantní vztah mezi vazbou a sourozeneckou pozicí, může mít vliv i pozice, kterou dítě má. Prostřední děti musí o pozornost rodičů soupeřit se svými sourozenci. Jedináčkům zase k vytvoření jisté vztahové vazby může dopomáhat i to, že lásku nepřijímají jen od rodičů, ale i jiných dospělých z jejich okolí.

Výzkumný soubor a metoda

Výzkumný soubor v námi prezentovaném výzkumu tvořilo 100 respondentů, z toho žen bylo 71, což představuje 71 % a mužů 29 – 29 %. Do výzkumu se zapojili dobrovolně, byli seznámeni s cílem výzkumu a se zachováním jejich anonymity. Dotazníky vyplňovali respondenti online. Věková kategorie nebyla striktně určena, výzkumu se tedy zúčastnili respondenti ve věku od 17 do 49 let. Nejvyšší zastoupení měli 22 roční (20respondentů). Průměrný věk žen byl 22,94 a průměrný věk mužů 22,34.

Ve výzkumu byl použit revidovaný dotazník ECR-R (Experiences in Close Relationships Inventory- Revised) vytvořený Fraleyem (2000). Původní verzi v roce 1998 vytvořili Brennan, Clark a Shaver. Do slovenské verze byl upraven Bieščadem a Haštem v roce 2009. Překlad z původní verze se považuje za adekvátní. Svědčí o tom i vysoká vnitřní konzistence jednotlivých položek dotazníku. Škálu tvoří dvě subškály po 18 položkách – prvních osmnáct zaměřených na vztahovou úzkost, druhých osmnáct na vztahovou vyhýbavost. Respondenti odpovídají pomocí sedmibodové stupnice Likertového typu (1 - zcela nesouhlasím až 7 - zcela souhlasím). Pro zjištění vnitřní konzistence jsme vypočítali Cronbachovo alfa (α = 0,921) a výsledky považujeme za dostačující pro aplikování tohoto nástroje. Tvrzení typu: „Obávám se, že ztratím lásku partnera / partnerky.“, „ Dost se trápím mými vztahy.“, patří pod škálu vztahové úzkosti. „Raději se příliš nesbližuji s partnerem/partnerkou.“, „Cítím se nepříjemně, když odkrývám svůj nitro partnerovi/partnerce.“ jsou tvrzeními ze škály vztahové vyhýbavosti (Lečbych & Pospíšilíková, 2012). Další součástí dotazníku byly otázky ohledně věku, pohlaví, počtu sourozenců a sourozenecké pozice, na které museli participanti odpovědět.

Výzkumné hypotézy

Všeobecná hypotéza číslo 1: Předpokládáme, že existuje rozdíl v typu vztahové vazby mezi muži a ženami.

• Hypotéza 1a: Předpokládáme, že existuje vyšší pravděpodobnost výskytu bezpečné vztahové vazby u žen než u mužů.

Obecná hypotéza číslo 2: Předpokládáme, že počet sourozenců má vliv na typ vztahové vazby.

• Hypotéza 2a: Předpokládáme, že prvorození a nejmladší mají stejný typ vztahové vazby.
• Hypotéza 2b: Předpokládáme, že existuje vysoká prevalence jisté vztahové vazby u jedináčků.
• Hypotéza 2c: Předpokládáme, že existuje rozdíl v typu vztahové vazby mezi druhorozenými a jedináčky.
• Hypotéza 2d: Předpokládáme, že ženy zastávající pozici druhorozených v rodině mají vyhýbavý typ vztahové vazby.

Všeobecná hypotéza číslo 3: Předpokládáme, že existuje signifikantní souvislost mezi typem attachmentu a sourozeneckými konstelacemi.

Analýza výsledků

Shromážděná data jsme zpracovali pomocí statistického programu SPSS 21.0 (Statistical Package for the Social Sciences). Z dotazníku Jak prožívám blízké vztahy jsme získali údaje od respondentů a vyhodnotili jsme, jaký typ vztahové vazby mají. Škála byla široká, přičemž zajímavým zjištěním bylo, že přibližně stejné procento žen i mužů zastává stejný typ vztahové vazby. Nejmenší zastoupení u obou pohlaví měla vyhýbavá vztahová vazba, nejčastěji vyskytující se byl jistý typ vztahové vazby (viz Tab. 1).

Tab. 1 Typy vztahových vazeb u mužů a žen

V rámci našeho výzkumu jsme se zaměřovali na typy vztahové vazby a jejich rozdíly na základě sourozenecké pozice. Výzkumu se zúčastnilo 6 jedináčků, 39 prvorozených, 32 druhorozených, 13 participantů nejmladších a 10 těch, kteří pocházeli z vícečetných rodin a zastávali jiné pořadí, jako například čtvrtý z pěti sourozenců. V tabulce uvádíme přehled výskytu vazby na základě sourozenecké pozice. Dosažené skóre v dotazníku vypovídalo o typu vazby, participanti také uváděli, jakou pozici zastávají.

Tab. 2 Frekvence výskytu typu vztahové vazby na základě sourozenecké pozice

U žen byl převládající jistý typ vztahové vazby. Nejistý typ vazby mělo 33,3% žen, což patřilo mezi nejvíce vyskytující se. 28,6% byl typ úzkostné vztahové vazby a stejný počet v zastoupení 19,05%, měla jistá a vyhýbavá vztahová vazba. Tyto údaje znázorňujeme graficky.

Graf 1 Výskyt typů vztahové vazby u druhorozených žen

Ženy i muži procentuálně dosáhli stejné hodnoty v typech vazby. Mírná odchylka nastala u žen s úzkostnou vztahovou vazbou, kde měli menší zastoupení než muži. Využitím chí-kvadrátu jsme dospěli k závěrům, že rozdíl mezi muži a ženami ve vazbě signifikantní není. Pro dosažení relevantnějších závěrů jsme se rozhodli zrovnocennit skupiny mužů a žen, aby byly srovnatelné. Ke dvaceti devíti mužům našeho výzkumu jsme vybrali věkově podobné ženy. Průměrný věk mužů byl 22, 34, průměrný věk žen 22, 37. Znovu využitím chí - kvadrátu jsme pozorovali vztahovou vazbu. Signifikance byla iv tomto případě vyšší než 0,05, což nám znovu nepotvrdilo vztah mezi pohlavím a vazbou. Vazby u mužů a žen našeho výzkumu se vyskytují tedy ve stejných proporcích.

Prvorození a nejmladší vykazovali jisté připoutání ve většině případů (61,5 % bezpečně připoutaných prvorozených a 46,1 % jistě připoutaných nejmladších). Avšak u nejmladších bylo i značné zastoupení nejistě připoutaných (30,8%), což se u prvorozených vyskytlo jen zřídka (17,9%). Hypotézu o podobnosti v typu vztahové vazby u těchto participantů přijímáme, jelikož se nám statisticky významný rozdíl nepotvrdil. Přidáváme také grafické znázornění výskytu typů vztahové vazby u prvorozených a nejmladších.

Graf 2 Prevalence typu vztahové vazby u prvorozených a nejmladších

Zahraniční výzkumy uvádějí u jedináčků hlavně přítomnost jisté vztahové vazby (až 66,66%), což jsme předpokládali iv našem výzkumu. Tento jev se v námi zkoumaném souboru nepotvrdil. Úzkostná vztahová vazba u jedináčků mohla být způsobena odměřeným přístupem rodičů během dětství nebo negativními vztahovými zkušenostmi participantů. Tento jev by mohl být předmětem dalšího zkoumání.

Rozdíl ve vazbě u druhorozených a jedináčků byl značný. Vyšší procento nejistě připoutaných druhorozených (37,5%) mohlo být založeno na základě soupeření o rodičovskou lásku s ostatními sourozenci. Signifikace vyšší než 0,05 potvrzuje, že podobnost v typu vazby u participantů na těchto pozicích není přítomna.

Analýzou typů vztahové vazby u druhorozených žen jsme dospěli k závěrům, že přibližně třetina z nich byla nejistě připoutaná nebo měli úzkostný typ vztahové vazby. Je všeobecně známo, že ženy prožívají odpoutání nebo odloučení od milované osoby emotivněji, což mohlo způsobit vznik těchto typů vazeb v souvislosti s předchozími autopsiemi (vlastními zkušenostmi).

U vícečetných rodin a zastoupení jisté pozice se prokázalo, že většina participantů má nejistý nebo úzkostný typ vazby (40%). Předpokládáme, že právě počet sourozenců mohl podmínit výskyt těchto vazeb u participantů.

Souvislost mezi typem attachmentu a sourozeneckou pozicí se zčásti potvrdila, dílčí hypotézy prokázaly souvislost v některých aspektech. Využitím Cramerova V s hodnotou signifikance 0,002 a hodnotou korelačního koeficientu 0,365, jsme dospěli k poukázání na střední efekt sourozenecké pozice na vztahovou vazbu.

DISKUSE

Adler jako jeden z mála teoretiků připisoval velký význam rodině a sourozenecké konstelaci. Vycházeje z jeho teorie jsme předpokládali značný vztah mezi proměnnými – vztahová vazba a sourozenecké konstelace.

Hypotézy jsme stanovili tak, aby poukazovaly na podobnosti či rozdíly v proměnných, ať už na základě pohlaví, nebo konkrétní pozice. Opíraje se o teoretické poznatky z předchozích výzkumů v této oblasti, jako například výzkum autora Del Guidice z roku 2009, který poukazoval na vyšší procento mužského vyhýbání a ženské úzkosti na základě toho, že dívky dosahovaly vyšší skóre v odpovědích na otázky týkající se interakce matka – dítě, z čehož výzkumníci posoudili, že právě proto může být úzkostné kategorii, zatímco u chlapců nepřítomnost této interakce a zvýšená agrese ze strany rodičů způsobuje vznik vyhýbavé nebo dezorganizované vazby, jsme předpokládali rozdíl v typu vztahové vazby u mužů a žen. Jednotlivé variace v rámci pohlaví považují autoři za způsobené rozdíly v dětské způsobilosti v emocích a regulování chování, což koreluje s kvalitou připevnění (Toth, Lakatos & Gervai, 2013). Výzkum Kariny Weichold z roku 2013 přinesl tyto výsledky: 70% dívek jistě připoutaných, 60% nejistě připoutaných chlapců (z čehož 47% mělo dezorganizovaný typ vazby). Weicholdová podotkla, že vznik dezorganizované vazby u chlapců mohl být způsoben narušeným rodinným prostředím. Ve srovnání s těmito výsledky, náš výzkum neprokázal signifikantní rozdíl u mužů a žen v typu vazby. Předpokládali jsme, že to mohlo být způsobeno asymetrií výzkumného souboru, proto jsme porovnali muže s vybranou, věkovou podobnou, skupinou žen a porovnali jsme jejich typy vazeb. Rozdíl však potvrzen nebyl.

Dále jsme soustředili pozornost na vazby participantů na základě jejich pozice v rodině. Konkrétně jsme zkoumali podobnost vazby u prvorozených a nejmladších, a také rozdíly ve vazbě u druhorozených a jedináčků. Hypotézy týkající se těchto vztahů se nám potvrdily. 61,5% prvorozených a 46,1% nejmladších s jistou vztahovou vazbou, což ve srovnání s výzkumem McGuirka a Pettijohna vykazuje shodu. Co se týče rozdílnosti ve vazbě druhorozených a jedináčků, dala se očekávat, protože pozice druhorozeného je znevýhodněna tím, že člověk musí o pozornost soupeřit, zatímco pozice jedináčka přináší s sebou pozornost a lásku nejen od rodičů, ale i jiných z okolí. Zamítnutí hypotézy o typu vazby u jedináčků bylo překvapující, protože jsme s velkou jistotou očekávali bezpečné připoutání jedináčků, ale až 66% vykazovalo typ vazby úzkostné, což bylo iv rozporu s výzkumem McGuirka a Pettijohna, u kterých ve výzkumu tvořilo až 6%. Autor Brisch vzpomíná, že rodiče dětí s úzkostnou vztahovou vazbou mají pravděpodobně také tento typ vazby. Předmětem dalšího bližšího zkoumání by mohly být vazby rodičů jedináčků, kteří se zúčastnili našeho výzkumu.

Pomocí výpočtu korelačního koeficientu jsme se snažili poukázat na souvislost mezi attachmentem a sourozeneckými konstelacemi, protože jsme zkoumali vztah, nikoli kauzálnost. Výsledek byl statisticky významný a efekt pořadí na vztahovou vazbu vykazoval střední stupeň (Cramerovo V = 0,365; p = 0,002).

ZÁVĚR

Hlavním záměrem naší práce bylo poukázat na souvislosti vztahové vazby a sourozenecké pozice. Teoretickou částí jsme definovali pojmy jako attachment a bonding, a následně je diferencovali. Dále jsme poukázali na různé typy vztahové vazby a také poruchy attachmentu. Stručně jsme podali informace o známé Bowlbyho teorii attachmentu. Pokusili jsme se shrnout poznatky o sourozeneckých pozicích. Nabídli jsme přehled výzkumů v oblasti vztahové vazby v souvislosti se sourozeneckou pozicí.

Cílem našeho výzkumu bylo poukázat na souvislosti vztahové vazby a sourozenecké pozice. Vzhledem k danému cíli jsme si stanovili příslušné hypotézy týkající se této problematiky. Všeobecné hypotézy představovaly okruhy, na které jsme se chtěli zaměřit, a to tedy zjištění existence rozdílů v typu vazby na základě pohlaví, rovněž rozdíl v typu vazby ve spojitosti se sourozeneckými konstelacemi, jako například předpoklad, že prvorození a nejmladší mají stejný typ vazby. Naše výsledky ukázaly jistou podobnost s výsledky výzkumu Guirka a Pettijohna. Překvapivým zjištěním bylo, že až 66% jedináčků našeho výzkumného souboru tvoří jedinci s úzkostným typem vazby, přičemž ve výzkumu výše uváděném mělo 66% jedináčků typ vazby jistý. Hypotéza předpokládající stejný typ u prvorozených a nejmladších se potvrdila, což koresponduje i se zmiňovaným výzkumem. Vzhledem k tomu, že jsme k těmto závěrům dospěli pomocí korelací, nemůžeme mluvit o tom, co je příčinou nebo důsledkem. Dílčí hypotézy vykazují jistou souvislost mezi attachmentem a sourozeneckými pozicemi, Cramerovým korelačním koeficientem se signifikantní souvislost mezi danými proměnnými potvrdila, ale prokázala jen střední efekt vlivu pořadí na vazbu. Jak sám Bowlby uvádí ve své teorii, vliv rodinného prostředí na osobnost člověka může být silnější než genetika nebo fyzické traumatu, takže se zdá, že vliv rodinného prostředí může být silnější než pořadí narození, tedy v rámci rodiny je vliv konzistentní bez ohledu na pořadí. Je to však čistě teoretické a mohlo by to být předmětem dalšího zkoumání.

Bereme v úvahu, že výsledky našeho výzkumu mohou být ovlivněny několika faktory. Velkou roli může hrát například negativní předchozí zkušenost ve vztahu, která měla za následek změnu postoje člověka k druhým. U lidí mohla taková zkušenost podmínit vznik strachu z odmítnutí, opuštění nebo nepohody v situaci, kdy je člověk na druhém závislý. Další výzkum by mohl více referovat o vztazích probandů v dospělosti, nebo naopak zabývat se minulými, neúspěšnými vztahy, které mohly mít vliv na vývoj vztahů současných.

Na závěr bychom rádi zaměřili pozornost na význam vztahové vazby. Na základě teorie vyjadřujeme mínění, že je přínosné, pokud je k dětem v rodině ze strany rodičů přístup stejný. Je to náročné a těžko se uvědomuje, zda postoj, který rodič k dítěti zaujme, je u všech dětí jednotný. Avšak pro stabilní a kladný vývoj osobnosti je vytvoření si pouta s alespoň jednou osobou velmi důležité.

Považujeme za správné podpořit rodiče v tom, aby se vyhýbali zbytečnému nálepkování svých dětí nebo favorizaci jednoho z dětí, a aby se nebáli v otázkách výchovy a přiblížení se vyhledat například i psychologickou odbornou pomoc.

Vztah s rodičem naplněný láskou a bezpečím může být kvalitní investicí pro budoucí vztahy dítěte.

Autor: Mgr. Barbora Molčanová Bibliografie

Bowlby, J. (2010). Vázba: Teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál. ISBN 9788073676704

Brisch, K. (2011). Bezpečná vztahová vazba: Attachment v těhotenství a prvních letech života. Edukační program pro rodiče SAFE. Vydavatelství Trenčín. ISBN 978-80-88952-67-1

Benoit, D. (2004). Infant – parent attachment: Definition, types, antecedents, measurement and outcome. In: Journal of Paediatrics and Child Health. [online]. Dostupné na: http://tinyurl.com/zy9ou9z

Collins, N. L., Read, S. J. (1990). Adult attachment, working models, and relationship quality in dating couples. Journal of Personality and Social Psychology, 58, 644-663. [online]. ISSN 1939 - 1315. Dostupné na: http://tinyurl.com/zcfau4k

Del Giudice, M. (2009). Sex, attachment, a rozvoj rozvojových strategií. Behavioral and Brain Sciences, 32, 1–67. [online]. Dostupné na: https://marcodgdotnet.files.wordpress.com/2014/04/delgiudice_2009_reproductive_strategies-bbs.pdf

Fraley, R. C., Waller, N. G., & Brennan, K. A. (2000). An item-response theory analýza self-reportu měření adult attachment. Journal of Personality and Social Psychology, 78, 350-365.

Hašto, J. (2005. Vztahová vazba: Ke kořenům lásky a úzkosti. Trenčín: Vydavatelství F. ISBN 808895228X

Ježková, Z., Černá, R. (2013). Attachment: o důležitosti citového pouta v životě o jeho poruchách a léčení. [online]. Dostupné na: http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/attachment-o-dulezitosti-citoveho-pouta-v-zivote-o-jeho-poruchach-a-leceni-89.html

Kenny, J., Pollack, D. (2015). Bonding v placeném procesu dítěte: A psychologická a legální perspektiva. In: Policy and Practise. 2015, vol. 73, no. 6. [online]. Dostupné na: https://www.questia.com/magazine/1G1-439633093/bonding-in-the-child-placement-process-a-psychological

Lečbych, M., Pospíšilíková, K. (2012). Česká verze škály Experiences in Close Relationships (ECR): Pilotní studie posouzení vztahové vazby v dospělosti. In: E - psychologie: Elektronický časopis ČMPS, roč. 6, č.3. [online]. ISSN 1802 - 8853. Dostupné na: http://e-psycholog.eu/pdf/lecbych-pospisilikova.pdf

Matulníková, Ľ. (2011). Význam bondingu v brzkém postnatálním období. Bonding – vazba, připoutání. In Mosty k rodině – časopis o sociální práci s rodinou a dětmi, roč. 2, čj. 2, s. 1 6. [online]. ISSN 1338-2713. Dostupné na: http://www.mostykrodine.sk/mosty4down.pdf

McGuirk, E., Pettijohn, T. (2008). Narozeniny a romantické vztahy Styles and Attitudes in College Students. [online]. Dostupné na: http://www.tpettijohn.net/academic/McGuirkPettijohn_BirthOrderandRomanticRelationships.pdf

Prior, V., Glaser, D. (2006). Understanding Attachment and Attachment disordes: Theory, Evidence and Practise. Jesica Kingsley Publishers London. ISBN eBook 1846425468. 288s.

Szobiová, E. (2007). Osobnost a tvořivost v Adlerovské psychologii. In: Psychologie a patopsychologie dítěte, 2007, č.j. 1-2. [online]. ISSN 0555-5574. Dostupné na: http://tinyurl.com/grqydm4

Štefánková, Z. (2011). Citová vazba a sociální adaptace v rané adolescenci. Dizertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Katedra psychologie.

Toth, I., Lakatos, K., Gervai, J. (2013). Gender differences in children's responses to attachment story stems: True or artefacts? In: The International Society for Study of Behavioural Development Bulletin. [online]. Dostupné na: http://real.mtak.hu/6430/1/real_6430.pdf

Weichold, K. (2013). Introduction to New Directions v Early Attachment Research. In: The International Society for Study of Behavioural Development Bulletin. [online]. Dostupné na: http://www.issbd.org/resources/files/434a8cc2ec6499fea9a5554bc3918d3d